Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Pavelka (* 1936)

• narozen 10. června 1936 v Olomouci

• rodina žila v Holešově

• vzpomíná na partyzánské hnutí okolo Holešova a na osvobození města československou zahraniční armádou

• Jako žák základní a střední školy zažil několik reforem školství.

• vystudoval VŠE v Praze

• v letech 1972 – 1978 pracoval v Investisu

• v letech 1078 – 1990 pracoval v TES

• od roku 1990 podniká

Na válku jsme zapomínali v divadle

Zdeněk Pavelka se narodil 10. června v Olomouci 1936 do rodiny truhláře Augustina a jeho ženy Kamily. Rodina žila v Holešově, v rodinném domku po babičce. Jeho nejzazší vzpomínky sahají do doby let 1942 – 1945, kdy chodil do obecné školy.

„Pamatuji na ten strašný výjev z protektorátu, že když jsme vstoupili do třídy, museli jsme hajlovat. To byla povinnost. Zvednout pravici a zůstat disciplinovaně stát. To se přísně kontrolovalo.“

Vzpomíná na partyzánské hnutí v lesích okolo Holešova a vojenská kasárna uvnitř města. Doma se o Němcích mluvilo špatně, navenek se mlčelo, poslouchali západní rozhlas a tenké zásoby jídla doplňovala maminka, když občas chodívala s batohem do čtyři kilometry vzdálených Tučap k sedlákům. Na válku zapomínali v holešovském ochotnickém divadle, v němž hrál tatínek a celá širší rodina. „Hrály se hlavně operety. Já na ně chodíval od první, druhé třídy. Herci do představení přidávali narážky na okupaci a lidem se to moc líbilo. Spokojení byli ale i němečtí důstojníci, kteří do divadla někdy chodili, ale češtině nerozuměli,“ vzpomíná Zdeněk.

 

Bomby jsme přečkali ve sklepě

Osvobození Holešova proběhlo 6. května 1945. Zdeněk vzpomíná, že do města přišla z východu československá zahraniční armáda pod vedením gen. Klapálka. Ještě předtím svedla boj s Němci v nedalekých Rymicích, kde padlo 17 československých vojáků.

„Před 6. květnem sovětská letadla bombardovala některé objekty. Většina bomb spadla do pole, některé zničily i obytné domy. Přečkali jsme to ve sklepě. Jinak tam boje nebyly. Němci ustoupili bez problémů,“ vzpomíná Zdeněk.

 

Skaut, Sokol a divadlo v Holešově

V červnu 1945 vstoupil do skautu, který měl před okupací v Holešově silnou základnu. Výraznou postavou tamního skautu byl profesor holešovského gymnázia Rudolf Plajner, který před okupací působil v náčelnictvu československého Junáka a po osvobození se opět pustil do práce se skautskou mládeží.

„I díky jeho osobnosti přišlo na nábor do skautu v červnu 1945 asi 500 kluků a holek. Byl perfektní a výborně se nám věnoval. Pocházel z Prostějova a byl spolužákem básníka Jiřího Wolkera,“ líčí Zdeněk.

Silnou tradici měl v Holešově i Sokol. Pod jeho hlavičkou se nacvičovala divadelní představení. Dle vzpomínek Zdeňka se na podzim 1945 hrálo kabaretní představení, které si bralo na mušku Velkoněmeckou říši a protektorát. Pro velký úspěch mělo několik repríz.

Amatérské divadelní spolky v Holešově se po válce sjednotily a hrály pod názvem Divadlo 6. května. Hrálo se na zámku proměněném v kulturní středisko. Na repertoáru byly operety i klasické hry, hostovali v nich i herci Národního divadla Karel Höger či Ladislav Pešek. „Když v 50. letech divadlo dostalo punc socialistického umění, pomalu to odumíralo. Od roku 1955 už nemělo popularitu jako v dobách po osvobození,“ vypráví Zdeněk.

 

Poslední skautská schůzka

Zdeněk absolvoval dva skautské tábory. Jeden střediskový v roce 1947 u Kašavy na Valašsku, který navštívil v junáckém kroji také již zmiňovaný předseda celostátního Junáka Rudolf Plainer. Druhý, oddílový tábor, kterého se Zdeněk zúčastnil, se konal už po únoru 1948 u Hrozenkova na Valašsku. „Skauting už upadal. Část kluků, kteří s námi byli, už měli zájem vstoupit do pionýrské organizace, která byla podporovaná komunisty. V roce 1950 už skauting zrušili celostátně.“

Konec Junáka Zdeňka a jeho kamarády zaskočil. Do poslední chvíle držela parta pospolu. „Až jednoho dne jsme přišli na schůzku a vedoucí nám oznámil, že je to poslední schůzka. Řekl nám, že klubovnu přebírá pionýr a doporučil, abychom přešli do pionýra. On sám že do něj nevstoupí, protože má jiné povinnosti. Většina z nás do pionýra také nešla. A z kluků, kteří skládali pionýrský slib, jsme si dělali legraci,“ vypráví Zdeněk. Jak říká, někteří skauti ho zklamali. Podíleli se na likvidaci Junáka tím, že sepisovali jeho majetek, který pak přešel do rukou pionýrské organizace.

„Skautingu jsem vděčný, že nás vychovával k zodpovědnému přístupu, k úctě k lidem, kteří si to zasloužili, a rezervovanému přístupu k těm, kteří nebyli fér. A takoví byli i ve skautingu,“ říká pamětník. Nemůže zapomenout ani na osud Rudolfa Plainera, kterého po skončení činnosti Junáka zatkli a půl roku ho vyslýchali v Gottwaldově. „Pak pracoval jako pomocný dělník v železářství. Každé ráno důstojně v montérkách přišel do zaměstnání a odpoledne zase odcházel. Později ještě učil, ovšem už ne v Holešově, ani na gymnáziu. Naposledy jsem ho osobně viděl v roce 1968 na tribuně s důležitými lidmi, jako byl Alexandr Dubček a další. Mával nám z tribuny,“ vzpomíná Zdeněk.

 

Jednotné školství, maturita pro všechny

Zdeňka postihlo několik školských reforem. Bylo mu dvanáct let, chodil do gymnázia do primy, když museli ve třídě povinně vyslechnout projev ze školního rozhlasu. „Tehdejší ministr školství a osvěty Ernest Sýkora z reproduktorů hlásal, že je konec výsad a všichni budou mít jednotnou školu a že cílem je, aby všichni žáci měli maturitu. Pamatuji si jako dnes, jak se nad tím náš profesor zamyslel a pronesl: ‚To jsem zvědavý, jak žáci z pomocné budou dělat maturitu.“‘

Po skončení primy Zdeněk tedy nastoupil do měšťanky, kterou zakončil po třech letech zkouškou. Poté byl přijat na čtyřleté gymnázium v Holešově.

 

Nezblbnout propagandou

Gymnázium studoval v době politických procesů, které končily popravami. Zdeněk vzpomíná na rozhlasový záznam z procesu s Rudolfem Slánským, který před soudem říkal, že zradil stranu a zasluhuje si nejvyšší trest. „Je to drsné, ale otec se smál, protože to prokoukl hned. Prohlásil, že to zná z divadla a že to mají naučené. Věděl, jak mechanismus v totalitním režimu funguje. Byl velký čtenář a už za první republiky četl knížky o tom, co je socialismus v Sovětském svazu pod vedením Stalina. Navíc v Holešově bylo několik lidí, kteří byli v roce 1918 v legiích v Rusku a jeli tím památným vlakem přes celou Sibiř. Všichni v Holešově, kdo měli zájem, se to tedy dověděli od těchto legionářů,“ vypráví pamětník.

V utváření názoru na svět byl pro Zdeňka tedy největší autoritou otec, který se narodil za Rakouska-Uherska, vyučil se za první republiky, pracoval za protektorátu i za socialismu. „Prošel toho hodně. Vedl mě k tomu, abych se nikdy neangažoval v totalitním systému pro ty, kteří jej vedou. Hlavně mě vedl k přemýšlení. Abych se díval kolem sebe a nenechal se zblbnout propagandou,“ říká Zdeněk.

Po maturitě mu otec poradil, aby se na vysokou školu hlásil co nejdále od Holešova, protože na malém městě panuje závist a pomluvy, všichni ho tu znají. Tušil, že synův kádrový posudek nebude bez poskvrny.

Zdeněk by raději zůstal v Holešově, ale dal na rady otce a přihlásil se na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Ukázalo se, že otcova slova nebyla daleko od pravdy. „Udělal jsem přijímačky, ale ještě 20. srpna jsem neměl žádné výsledky zkoušek. Až na mou urgenci, koncem srpna, mi odpověděli, že jsem byl přijat. Po revoluci jsem se z kádrových materiálů dověděl, jak nás v Holešově pomlouval uliční výbor, národní výbor a další subjekty. Byly tam dlouhé statě o otci, že se nezapojuje do politického dění s komunisty, o naší rodině, která je buržoazního původu a tak dále. Dodnes tedy nechápu, že mě na tu školu vůbec vzali, ale prý asi museli naplnit nějaké kvóty,“ vzpomíná Zdeněk.

 

Majáles 1956 a nevděční studenti

V roce 1956 se zúčastnil studentského Majálesu, kde se poprvé setkal se Státní bezpečností. Studentské slavnosti měly dlouhou tradici, která v 50. letech takřka zanikla. Po pádu Stalinova kultu v roce 1956 se režim odvážil tradici obnovit, ale chtěl ji mít plně pod kontrolou.

„Byla tam taková hesla, která se nesla: ‚Marie Terezo, obrať se v hrobě, sloužíme sedm let, tak jako tobě.‘ To byla narážka na pět let studií plus dva roky vojny. Nebo tenkrát odhaloval Chruščov kult osobnosti, tak šel náš spolužák jako basketbalista s velkým nápisem ‚kult‘, pak šel menší ‚kultík‘ a ‚kultíček‘, to byl nedomrlý studentík. Volala se hesla. Došlo k velkým výměnám názorů,“ vypráví Zdeněk.

Po Majálesu šli prý studenti do Stromovky, (tehdy Park oddechu a kultury Julia Fučíka), kde pokračovali v diskusích. „Podle mě tam byli lidi, kteří měli sepětí s tajnou policií. Vedli vášnivé diskuse, protože tihle lidé, asi tak čtyřicátníci, zastávali názor, že studujeme zadarmo, že stát a strana nám to umožnil a my místo, abychom je chválili, tak kritizujeme. Prý se nám to jednou v životě vymstí a podobně. Mysleli jsme si, že to byli lidé od tajné policie. Oni se samozřejmě tak neprojevili, ale tvrdě a nekompromisně zastávali názor, že teď se máme nejlépe a musíme chválit, a ne kritizovat.“

 

Mstili se nám za Emila Zátopka

Po škole Zdeněk pracoval pár měsíců v telekomunikacích a narukoval na vojnu. Sloužil v Lipníku nad Bečvou, kam posílali sportovce a starší ročníky, nebo ty, kteří kádrově nevyhovovali. Dopoledne měli pořadová cvičení a odpoledne trénink na stadionu. Dle Zdeňkových vzpomínek byli důstojníci proti vojínům zaměření, protože měli jiný režim a vymýšleli si tresty, například zákazy tréninků. „Nám tenkrát strašně pomohl Emil Zátopek. Občas k nám do Lipníka poslali nějakého dobrého vysloužilého atleta, aby dohlédl na trénink, byl s námi a podobně. Byl tam třeba Pepík Doležal, držitel stříbrné olympijské medaile z roku 1952 v Helsinkách za 50 km chůze, Emil Zátopek, držitel čtyř zlatých medailí... Jenže nejstrašnější na tom bylo, že když Emil Zátopek přijel do Lipníka, vždycky na měsíc, tak ti důstojníci v něm neviděli olympijského vítěze, ale soudruha podplukovníka z Ministerstva národní obrany. A to byli všichni podělaní a vycházeli mu vstříc a plnili všechno možné. Když odjel, tak jejich argumentace pak byla: ‚Tak atleti, sportovci, to nebude jako za Zátopka, že jste si mohli dělat, co jste chtěli. Teď nastane pravá vojna.‘ Takže šlo o pomstu za to, že s ním jsme měli vojnu dobrou, a teď nám to hoši zase vynahradili,“ vypráví Zdeněk.

 

Totalitou jsem prokličkoval

Po návratu z vojny mu kamarád pomohl najít práci na generálním ředitelství v ČKD Praha, kde pak působil jako referent. V jeho pozici nebyly kádrové materiály překážkou. Později mu vedoucí navrhoval, aby se stal kandidátem na členství v komunistické straně, což odmítl.

Prověrky v roce 1970 absolvoval právě v ČKD. Týkaly se i nestraníků. „Byly to formální prověrky, ale ti, kteří u nás na generálním ředitelství ČKD ty prověrky dělali, byli velmi seriózní a přátelští. Řekli nám dopředu, na co se nás budou ptát. Abychom se na to připravili. Takže ta nápověda byla perfektní a nepamatuji nikoho, kdo by z politických důvodů musel odejít, z té party, co jsme byli na generálním ředitelství. Všichni jsme byli na jedné lodi a všichni jsme se zúčastnili všeho, jak ti prověřovaní, tak ti, co prověřovali,“ vypráví pamětník.

Kolem roku 1972 nastoupil do Investisu, kde byl referentem organizace a řízení a v roce 1978 nastoupil do Technicko-ekonomického ústavu těžkého strojírenství (TES). „Byl to takový odkládací ústav pro lidi, kteří měli nějaké kádrové šmouhy. Bylo to v době socialismu nejlepší zaměstnání, které jsem měl,“ vypráví pamětník. V TES setrval do roku 1990 a pak začal podnikat na živnostenský list. Věnoval se výpočtu mezd.

„Dělal jsem všechno proto, abych si s režimem nezadal. Někdy to dalo práci a přemýšlení, ale šlo to. Kamarádi mi později říkali, že jsem totalitou prokličkoval a měli pravdu. Neměl jsem dobré posudky, nikdy jsem do KSČ nevstoupil, měl jsem dobrou práci a problémy jsem neměl,“ říká Zdeněk Pavelka.