Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Pavelková (* 1943)

• narodila se v roce 1943 a měla dva starší bratry, rodiče byli zemědělci

• v roce 1946 se rodina Kalouskova přestěhovala do Dolní Orlice u Červené Vody

• v 50. letech jim sebrali stroje, zvířectvo, museli plnit nesmyslné dodávky

• tlakem byli přinuceni v roce 1955 vstoupit do JZD

• Milada musela jít jako dcera kulaka místo učení do fabriky

• v roce 1959 se vdala a v letech 1959, 1960 a 1969 se narodily děti

• po okupaci 21. srpna 1968 zůstala v Červené Vodě sovětská posádka

• Sověti jezdili na cvičení ve dne i v noci, poškodili místním řadu věcí

• v roce 1989 prožila radost z pádu komunismu i žal z těžké životní ztráty

• v roce 2023 žila v Červené Vodě - Šanově

Milada Pavelková prožila život plný těžké fyzické práce. Dnes toho nelituje, protože ji to mnohému přiučilo. Rodiče se živili jako drobní zemědělci. Po válce se přestěhovali do domu po odsunutých Němcích v pohraniční Dolní Orlici a začali tam hospodařit na dvanáctihektarovém hospodářství. Rodiče od rána do večera dřeli, a tak se i malá Milada snažila jim být užitečná, jen co jí síly stačily. Pomalu se vzmáhali. V 50. letech jim však zkřížila cestu kolektivizace zemědělství.

„Našli se tady dva aktivní muži, jeden byl obecní úředník, druhý komunistický agitátor pro JZD. Podepsali se na několika lidech. Začal teror. Odvezli nám stroje, vyrabovali stodoly, krmení odvezli, takže jsme neměli čím krmit,“ vypráví pamětnice. Z pěti krav, býka, telat, koně a prasat jim nechali jednu kozu. „Členové JZD k nám přijeli s traktorem a vyváděli z chléva krávy. Jednali s nimi jak s hovady, mlátili je, protože krávy nechtěly jít na vůz. Bylo to hrozné. Táta stál před barákem a koukal se na to. Když vyváděli jeho koně, kterého nade vše miloval, rozplakal se jak malé dítě,“ popisuje Milada Pavelková. 

Nesmyslné dodávky nestačili plnit. „Museli jsme odevzdat obilí, mléko, vejce, kbelík vyškvařeného sádla z prasete, takže nám žádné nezbylo. Posílali nám výhrůžné dopisy, co se nám stane, když dodávky nesplníme. Maminka se něco tajně naplakala!“ vzpomíná pamětnice. Poněvadž neměli co jíst, vstoupili pod nátlakem v roce 1955 do jednotného zemědělského družstva (JZD). Milada chtěla být prodavačkou, ale jako dcera kulaka musela ve čtrnácti letech do fabriky.

Vodu vozili na kravském potahu z lesa

Světlo světa spatřila Milada 20. září 1943 a do svých tří let bydlela s rodiči na Žampachu u Letohradu. Otec Václav Kalousek (1901–1993) se živil jako drobný zemědělec. Matka Anna, rozená Benešová (1906–1989), vedle starosti o tři děti pomáhala se vším, co bylo na malém hospodářství potřeba. Milada měla ještě bratra Bohuslava (1925–2003) a Jaroslava (1931–2013). Na Žampachu nebyl dosud rozvod vody ani elektřiny, takže pro veškerou vodu museli místní obyvatelé do lesní studánky.

„Měli jsme dvě tažné krávy, tatínek je zapojil do vozu s lejtou a s tím se jezdilo do lesa. Tam se lejta kbelíky naplnila vodou a přivezlo se to k baráku. Doma se odpouštěla voda jak pro dobytek, tak na vaření. Když se bečka vyprázdnila, jelo se pro vodu znovu. Byla to dřina,“ vypráví pamětnice.

S německými majiteli bydleli v jednom domě

Právě nedostatek vody v obci byl hlavním důvodem, proč se Kalouskovi v únoru 1946 přestěhovali do pohraničí, které se dosidlovalo po odsunutých Němcích. Usadili se v Dolní Orlici u Červené Vody. Tam byla voda rozvedená nejen v kuchyni, ale napáječky pro dobytek vedly i v chlévě. K domu náleželo dvanáctihektarové hospodářství. „Rodiče přišli do holých zdí. S sebou si přivezli jen dvě krávy a tele. Otec musel koupit koně, aby mohl takovou rozlohu obhospodařovat. Začínal od nuly, peněz nebylo nazbyt,“ popisuje pamětnice.

Do Dolní Orlice přišla po válce řada nových osídlenců nejen z Čech, ale i ze Slovenska nebo Ukrajiny. „Kdo měl zájem, každý tam našel místo. Domy po Němcích by jinak chátraly. Našli se tam i tací, co přišli, vyrabovali, co se dalo, a šli zase dál. Ale těch bylo málo. Všichni jsme tam spolu vycházeli a vzájemně si pomáhali na poli. My dostali přidělený po Němcích jeden statek, nemohli jsme si vybírat,“ uvádí Milada Pavelková.

U statku byl malý výminek, kde s Kalouskovými ještě dva roky žili původní majitelé domu Olbrichovi. „Paní byla Češka, pán Němec, bylo jim hodně přes sedmdesát let. V roce 1949 si pro ně z Německa přijela dcera, kterou odsunuli. To byli dobří lidé, vycházeli jsme spolu,“ dodává pamětnice.

Kalouskovi poctivě hospodařili, postupně nakoupili stroje a pomalu se vzmáhali. Tak to šlo do padesátých let, kdy kolektivizace zničila skoro všechny soukromé zemědělce. Ti, kterým hospodaření nevynášelo, ochotně do JZD vstupovali. Kalouskovi a další dva sedláci v obci se ale z půdy a domácího zvířectva uživili a do JZD nechtěli. Označili je za kulaky, „vesnické boháče“, a tím komunistická moc ospravedlňovala jakékoliv nelítostné jednání s nimi.

Předepsali jim nepřiměřené dodávky, které nemohli splnit. Na měsíční dodávku vajec museli mít třicet slepic. Odvody vajec nezohledňovaly letní nebo zimní snůšku. „Nejednou maminka musela jet do Králík k jinému sedlákovi a koupit od něj vejce, aby splnila dodávku. Měli jsme v kurníku třicet slepic, ale sami jsme si nemohli usmažit vajíčko. Rodiče se celý den dřeli na poli. Maminka byla večer tak unavená, že někdy ani neuvařila. Nebyl čas vařit a nebylo ani z čeho,“ vypráví Milada Pavelková a dodává, že v létě chodívala často na houby, aby zasytili hladové žaludky.

Učitel si všiml krvavých rukou malé školačky

„Moje dětství nebylo pěkné. Musela jsem hodně pomáhat. Ráno jsem vstávala o půl šesté, poklidila slepice, husy, obstarala kačeny, někdy podojila kozu. Pak jsem teprve šla do školy. V létě se sušilo seno. Při žních jsem vázala obilí, takže jsem měla ruce od obilných stonků až do krve. Učitel si toho všiml a ptal se, co to mám. Tak jsem řekla, že to je od obilí. On kroutil hlavou. Ale jinak to tehdy nešlo. Padesátá a šedesátá léta byla krušná a smutná,“ podotýká pamětnice.  

Všichni tři sedláci včetně Kalouskových pod tíhou dodávek a výhrůžek nakonec kolem roku 1955 do JZD vstoupili. Miladina matka odešla pracovat do JZD, ale těžká dřina ji ztrhala, takže onemocněla. Do důchodu šla se 460 korunami. Otec chodil na meliorace, přičemž veškerou práci na odvodňování mokřin museli dělat ručně. „Rodiče měli těžký život zásluhou režimu, který tehdy panoval. Tatínek celý život nadával na komunisty a já mu dávám zapravdu. Co ho drželo při životě? Nejspíš muzika. Od šestnácti let hrál na harmoniku a široko daleko se bez něj neobešla žádná svatba nebo schůze,“ uvádí Milada Pavelková.

Dcera kulaka musí do fabriky

Milada chodila do základní školy v Dolní Orlici a pak v Králíkách. Chtěla být prodavačkou nebo kadeřnicí, ale o jejím osudu tehdy rozhodli jiní. „Musela jsem mít dobrozdání úřadu, že můžu jít do určité školy. Když tam přišla moje žádost, bylo rozhodnuto, že jako dcera kulaka nepůjdu do učení, ale nastoupím do fabriky,“ vzpomíná pamětnice. Psalo se září 1957. Miladě ještě nebylo ani čtrnáct, a tak jí ředitel fabriky řekl, ať přijde za tři týdny. Den po narozeninách Milada nastoupila do textilní továrny Orban, později Perla Červená Voda. Tehdy ještě netušila, že zde vydrží pracovat čtyřicet let.

V Orbanu poznala Antonína Pavelku (1935–2019), který tam dělal mistra v tkalcovně. V roce 1959 se za něj provdala a v letech 1959, 1960 a 1969 se manželům narodili tři synové. Bydleli v Červené Vodě - Šanově. Doma s dětmi byla Milada vždy jen půl roku, pak šla opět pracovat a děti hlídala manželova matka. Také Pavelkovi přišli do Červené Vody po válce v rámci dosidlování, a to z nedalekého Písařova. Milada i Antonín tedy oba pocházeli ze skromných poměrů, a tak jim nebylo zatěžko hodně pracovat a šetřit. Žili jako každý druhý tehdy na vesnici.

Sověti se chovali majetnicky

Protože v Červené Vodě do té doby sídlila posádka Československé lidové armády, poznamenal široké okolí 21. srpen 1968. Kasárna totiž brzy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy obsadili sovětští vojáci. Ve městě měli i své obchody, v nichž bylo zboží, které běžný československý občan na pultech neznal.

„Tři dny po vpádu vyrazila celá jejich kolona na Šanov na kopec. Dělali tam zemljanky. Přes vesnici jezdila řada bagrů, tanků, obrněnců. Jednou jeli s cisternou pro vodu a nacouvali s ní do kříže, který stál před kostelem. Kříž se rozbil na kusy, tak ho zakopali opodál, je tam zakopaný dodnes. Sousedovi utrhli pásákem verandu, nám vjeli do drátěného plotu, který se jim namotal na pásy transportéru,“ popisuje pamětnice neurvalé chování sovětských okupantů.

Zmiňuje také, že si obyčejní vojáci přilepšovali prodejem tranzistorových rádií. Chtěli za něj láhev kořalky nebo sto korun. Nejnáročnější okamžiky zažívali obyvatelé Červené Vody - Šanova, když sovětští vojáci jezdili v noci na cvičiště. „V jednu v noci tam a ve tři v noci zase zpátky. Nemohli jsme spát, protože to byl hukot – čtyřicet těžkých vozidel! A každý druhý den, i v sobotu a v neděli. Každou chvilku skončil někdo z nich v potoce nebo v příkopě. Chovali se tady, jako kdyby bylo všechno jejich,“ vypráví Milada Pavelková.

Po revoluci 1989 se lidé semkli

V komunistické straně pamětnice nikdy nebyla. Na obecním úřadě ale dělala sedmnáct let poslankyni za Šanov a vedla komisi obchodu a cestovního ruchu.

„Dřív lidé nedrželi moc pohromadě. Byli rozdělení na komunisty a nekomunisty. To nešlo dohromady. Akce moc nebyly, sem tam nějaký bál nebo zábava. Po revoluci 1989 se tady lidé víc semkli. Je tu hodně mladých rodin, osadní výbor, pořád se něco děje. Všichni spolu mluví. Lidé si vydělají peníze, všechno se dá koupit. Když nemáte peníze a nemáte si co koupit, to je deprimující. A tak to dřív bylo. Teď je úplně jiná doba,“ uzavírá pamětnice.  

Do důchodu odešla Milada Pavelková v roce 1997 a mladé generaci vzkazuje: „Žijte svůj život tak, abyste se ve stáří za něj nemuseli stydět.“