Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Luděk Pavézka (* 1949)

• narozen 10. prosince 1949 v Bruntále

• vyučil se soustružníkem kovů

• v roce 1968, kdy došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, byl na základní vojenské službě v Plzni

• v roce 1975 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti

• v roce 1981 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (katedra designu Gottwaldov)

• roku 2003 zakládal Art galerii Pension v Karlovicích, v roce 2010 Art galerii ve Zlíně

• je zakládajícím členem a prvním prezidentem Asociace designerů Moravy a zakládajícím členem Unie výtvarných umělců České republiky

• od roku 1981 pracuje na volné noze jako externí designér

Luděk Pavézka dospíval v šedesátých letech. Když se po vyučení s kamarády chystal v srpnu 1968 na vandr do jižních Čech, nikdo z nich nečekal, jaké bude mít zakončení. V říjnu nastupoval základní vojenskou službu...

Dědeček legionář se po válce nadchl pro KSČ

Luděk Pavézka se narodil 10. prosince 1949 jako třetí dítě manželů Antonína a Zdenky Pavézkových. Matka Zdenka, za svobodna Nesvadbová, pocházela z Brna, otec z nedalekého Slavkova. Osm let po nejstarším Zdeňkovi se jim narodila jednovaječná dvojčata, Libor a Luděk.

Dědeček ze strany matky Klement Nesvadba byl za první světové války jako legionář v Rusku. Luděk Pavézka si vybavuje, jak s bratry jako malí kluci s napětím poslouchali jeho vyprávění. Na ruce měl velkou jizvu od průstřelu, kterým si chtěl zajistit, aby se dostal do zajetí. Pracoval jako policista a po válce ho přeložili do Široké Nivy na pozici státního správce. Rodiče se do Široké Nivy přistěhovali a časem koupili dům v nedalekých Karlovicích, kde Luděk Pavézka vyrůstal. Z dědečka se stal přesvědčený komunista, nebylo radno s ním o těchto věcech diskutovat. „Když jsme jako děti něco řekli, dovedl se tak rozčílit, že mu vyskočily falešné zuby z pusy. Ale v roce 1968 už byl v důchodu, dělal hlídače v nějakém národním podniku a po tom šedesátém osmém roce zjistil, že to, čemu věřil, nebyla pravda. Pak se stáhl do ústraní,“ vzpomíná.

Roku 1956 nastoupil na základní školu. Jako jednovaječná dvojčata s bratrem vyváděli různé klukoviny, kdy si z dospělých občas vystřelili, když je nemohli rozeznat. Luděk Pavézka si vybavuje, že když byli menší, jako mladší z bratrů musel ve škole nosit ve vlasech sponku, aby si učitelé byli jistí kdo je kdo. Chodil do turistického kroužku, který se vedoucí snažili vést ve skautském duchu. Jezdili na výpravy, na tábory. „Byli jsme samozřejmě pionýři, tomu se nedalo nijak zabránit, ale že jsme chodili tady, měli jsme takovou klubovnu, kde jsme se učili třeba poznávat hrady a zámky a tak. Lidi, kteří nás vedli, nebyli fanatici, bavili se s námi o běžných věcech a bylo to moc zajímavé,“ vypráví. S otcem patřil i mezi členy filatelistického kroužku.

Dospívání v šedesátých letech

Po základní škole se rozhodl vyučit soustružníkem v Dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem. Učení ho příliš nebavilo, první dva roky proplouval s nevalným prospěchem, práce mu ale šla od ruky. Ve třetím ročníku si prospěch zlepšil a přesto, že měl vyznamenání, na střední školu ještě nepomýšlel. Chtěl nejprve absolvovat základní vojenskou službu, ve které spatřoval určitý životní předěl, a pak se rozhodnout, co dál. Vyučil se v šedesátých letech, v době politického i společenského rozvolnění. „Měl jsem o osm let staršího bratra, kterého jsme vždycky sledovali, když šel na rande. Začal třeba nosit švédský košile, takové to áčko se dvěma knoflíky nebo ty chuligánský boty s vysokou gumovou podrážkou, to se jinak šněrovalo. Pak se nosily zvony, to všechno jsme nějakým způsobem prožili a snažili se oblékat moderněji, chodilo se na čaje o páté, na různé diskotéky. První větší koncert, na kterém jsem byl, byli sourozenci Ulrychovi, když ještě hráli bigbít. Jezdili jsme hlavně do Vrbna pod Pradědem,“ vzpomíná. Tou dobou začal závodit na kole za Sokol Lokomotiva Krnov.

Lidé se nás ptali, jestli bychom byli schopni po nich střílet

V srpnu roku 1968 vyrazil se dvěma kamarády na vandr po jižních Čechách. Užívali si poslední bezstarostné léto. Luďka čekala na podzim vojna. Spali pod širákem a vychutnávali si svobodu. Noc z 20. na 21. srpna tábořili v lese u Hluboké nad Vltavou. Slyšeli hukot, ale nevěděli, o co jde. Když je ráno probudilo slunce a vydali se do civilizace, viděli z dálky u benzínové pumpy řadu aut. Na sobě měli trampské zelené oblečení nakoupené v armádních výprodejích, lidé s nimi nechtěli vůbec mluvit. Neměli tak žádné zprávy o tom, co se děje. Rozhodli se jet vlakem do Prahy. Až na nádraží při výstupu viděli tanky. Nevěřícně sledovali při procházení městem obraz zkázy u Československého rozhlasu. Realita na Luďka dolehla po návratu domů, kdy si teprve začal skládat dohromady všechny dostupné informace.

V říjnu nastoupil na vojnu do Plzně. Už věděl, že h přidělí k tankistům. První rok plný nejistoty strávil v poddůstojnické škole. Neustále měli cvičné poplachy. Roku 1969, na výročí okupace, museli jako Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB) obcházet s policejními hlídkami Plzeň, lidé se na ně dívali s nedůvěrou. „Bylo to nepříjemný, když jsme s nimi třeba přišli do hospody a někdo z místních nás chytl za ruku a ptal se, proč s nimi chodíme,“ vzpomíná. Lidé se jich ptali, zda by do nich stříleli, kdyby dostali rozkaz a podobně. Vždycky si oddechli, když byli zpět v kasárnách. Během vojny ho poslali na jednu z demonstrací na plzeňském náměstí, kde jej policisté i s dalšími vojáky odstrčili do pozadí, aby se do ničeho nepletli. Nemusel tedy nikdy nijak zasahovat.

Druhý rok vojny byl snesitelnější už proto, že ho jeden z vojáků, odcházející do civilu, doporučil za sebe na místo písaře v kanceláři majora. Na stroji sice psát neuměl, ale rychle se to naučil. Otec ho naučil písmomalířství, což se mu na vojně mnohokrát hodilo. Zatímco ostatní stříleli a cvičili, často vyráběl nějaký transparent na výzdobu kasáren. „Při opravách rozmačkali tankem kluka, tak jsem pak jakýkoliv zbraně nemusel. Když jsme měli střílet do terče, zavřel jsme oči a vystřílel jsem to, hodil jsem granát, aby někam dopadl, byl jsem nejhorší, ale nevadilo mi to. Pak nás lanařili, abychom podepsali vojnu. Říkal jsem, že radši budu jezdit někde s náklaďákem, měl jsem řidičák. Byli kluci, co to podepsali,“ říká.

Když nastoupil do prvního ročníku střední školy, bylo mu 22 let

Po vojně se přestěhoval do Brna, kde žil jeho starší bratr. Začal pracovat ve Výzkumném ústavu stavebních a zemních strojů jako soustružník. V práci se setkal s některými dělníky, kteří vstupovali do Komunistické strany Československa (KSČ), aby si pracovně polepšili. V rámci prověrek musel odpovídat na dotazy o svých politických názorech. Dělal hloupého a soudruhy to přestalo bavit.

Rozhodl se jít studovat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, nejprve docházel na večerní přípravný kurz, v září roku 1971 pak do školy nastoupil. Otevřel se mu jiný svět. Během studia se setkal s profesorem Vladislavem Vaculkou, který na škole učil v letech 1969–1974, s profesorem Kovářem, Mikuláškem, Habartou a dalšími. Mezi studenty školy patřil i Otmar Oliva, se kterým profesor Vaculka začal spolupracovat. (Roku 1977 zemřel Vladislav Vaculka na infarkt po domovní prohlídce kvůli ilustraci samizdatové sbírky Jana Skácela). Při studiu si Luděk Pavézka s kamarádem přivydělávali výmalbou bytů, říkali si Rembrandti pokojů. Dělal i topiče ve škole. Dědeček mu občas poslal peníze na přilepšenou.

Z Rembrandta pokojů designérem

Ve studiu designu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové na katedře v tehdejším Gottwaldově (dnešním Zlíně) u profesorů Zdeňka Kováře a Františka Crháka. Studium ukončil roku 1981. Byla to jediná cesta, jak být průmyslový výtvarník na volné noze, i když pod záštitou podniku Dílo. Jako středoškolák by tuto možnost neměl. V průběhu studia se oženil a po studiích začali s manželkou Marií stavět dům v Uherském Hradišti. Narodily se jim dvě děti.

V osmdesátých letech se začal věnovat designu, práce bylo dost. Každá továrna tehdy při vývoji nových výrobků potřebovala do týmu designéra. Mezi jeho první zakázky patřil koš na odpadky pro podnik Lisovny nových hmot ve Vrbně pod Pradědem. Při práci zjistil, že v Československu se nevyrábí kancelářský koš na papír, souběžně tedy dělal i návrh na kancelářský koš, kterého se v následujících letech prodaly asi tři miliony kusů. Relativně svobodné zaměstnání bylo tou dobou v socialistické společnosti výjimečné. Často se mu stávalo, že jej zastavila policejní hlídka při jízdě autem a při ověřování totožnosti vysvětloval chybějící razítko ze zaměstnání, které musel mít v občanském průkazu.

Sametová revoluce umožnila lidem mimo jiné podnikat a plnit si své pracovní sny. Po roce 1989 se Luděk Pavézka zapojil do místní politiky, pět let působil v zastupitelstvu Uherského Hradiště. Odešel ale znechucen a byl rád, že se může opět věnovat své práci. Do roku 2003 spoluvlastnil reklamní společnost, téhož roku založil v Karlovicích v penzionu svého bratra Art galerii Pension a v roce 2010 také Art galerii ve Zlíně. Celý život se věnuje průmyslovému designu, je autorem nádražního mobiliáře do čekáren. Tvoří i umělecky, kreslí ženské akty, modeluje, odlévá do pryskyřice a seká reliéfy i do dřeva.

Za svou práci byl mnohokrát oceněn, nejvíce si váží zlaté medaile Welding 1988 a Křišťálového jehlanu za vynikající design, který obdržel v roce 1991. Je zakládajícím členem a prvním prezidentem Asociace designerů Moravy a zakládajícím členem Unie výtvarných umělců České republiky. Jeden z jeho synů jde v otcových stopách a věnuje se designu. Druhý je profesionální hasič – záchranář. V roce 2020, v době natáčení, žil v Ludkovicích u Luhačovic.