Jiří Pavlica

„Můj dědeček byl z první světové války hluchý, neslyšel nic, a v domnění, že se nic nedělo, tak snad možná slyšel záchvěv z kanonu nebo nějakého tanku, tak vyšel ven a jemu buď z nějakého automatu, nebo co prostřelilo tak ruku, tak měl tady, já nevím kolik, 20 děr, úplně. Tak hned do nemocnice, tam ještě Zdeněk [asi pamětníkův bratr] se snažil dotáhnout a tam řekli: ,Jedině amputace.‘ On nechtěl, tak v roce 1947 v té nemocnici zemřel, dva roky tam ležel na to.“

„Až ten převrat, to ukončení, to bylo ve Frýdku, ale jinak těch pět roků nebo kolik té války jsem prožil na Bílém Kříži... A kamarády na naší straně jsem já neměl, ale na slovenské straně, poněvadž kolem našeho baráku šla cesta a to byla zároveň hranice – hotel Kysuce, dneska, co je nahoře, bývalý Baron, tak tam měli Němci stanici pohraničníků, potom měli nastavěné budky, potom dokonce ke konci války postavili ostnatý plot, vysoký asi čtyři nebo pět metrů až k té skále tam dolů... Takže já jsem za těmi kluky, to mne samozřejmě táhlo, tak vždycky šup... A někteří tam na té hranici, na tom Bílém Kříži hlídali hlavně, to byli většinou Rakušané – Vídeňáci, a nebo takoví, kteří už na frontu se [nedostali], starší takoví, mimo to vedení, poněvadž tam to vím, že tam byli ostří, ale ti staří takoví, kteří tam byli, tak vždycky: ,Huš, huš, ty nejni, ty nésmiš, tam to se ne, bo pif, pif na tebe!‘“

„My jsme byli ve sklepě, a najednou nahoře byl takový řev: ,Raus aus dem Keller!‘ Tak jsme museli všichni ven, tam stál... to jsem viděl poprvé člověka, který má pěnu u pusy, oni byli úplně… Samopal a to vypadalo, že nás tam postřílí, my jsme se z toho sklepa tlačili po schodách, poněvadž kromě nás tam byli ještě dva nájemnici, čili též ty rodiny, byly tři rodiny vlastně, a stalo se to, že buď tank, nebo nějaký kanon střelil a právě trefil do toho našeho baráku a prostřelil nosiče a půl toho baráku se zřítilo, spadlo, čímž ten utekl a nás nechal, tam nás nechal, a my zase do toho sklepa.“