Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pavlíčková (* 1939)

• narodila se 15. ledna 1939 ve Třech Dvorech u Kolína

• za války zažila bombardování

• v roce 1958 dokončila pedagogickou školu

• celý život učila na základní škole

• sedm let byla ředitelkou školy ve Starém Kolíně

• šedesát let vede kroužek mažoretek

Jarmila Pavlíčková se narodila 15. ledna 1939 ve Třech Dvorech nedaleko Kolína. Dětství strávila společně se sestrou v harmonické rodině, tatínek se živil jako poštovní doručovatel a maminka byla v domácnosti.

„Jako dvouletá, tříletá jsem prožila takové chvíle, kdy jsme utíkali do krytu, když houkali nad Kolínem sirény, protože tady bylo obrovské bombardování. Při něm rozbili nádraží, petrolku, všechny ty velké továrny byly zničeny, plno lidí zahynulo. I od nás dva tatínkové mých kamarádek zahynuli v petrolce při ranní směně. My jsme měli na zahradě takový kryt a vím, že jednou začaly houkat, tak jsme tam utíkali a on byl plný vody. Jak ta spodní voda stoupala, tak jsme potom zůstali ve struze.“

Pojďte k nám, my máme doma ještě jedno prase

Má také vzpomínku na to, jak se během války její starší dvanáctiletá sestra vydala za dědečkem do Prahy, který byl tehdy v nemocnici na Bulovce. „Mně bylo divné, proč maminka pořád chodí kolem oken a brečí. A ona čekala, protože hlásili velký nálet na Prahu, tak čekala, jestli se moje sestra vrátí.“ Sestra se nakonec vrátila a vyprávěla, jak, když hlásili nálet, ji od dědečka odtrhli a poslali do krytu.

Domácnosti se dotkly i povinné odvody a kontroly majetku. „Pamatuju si, jak šel starosta s nějakým Němcem a já byla malá a říkala jsem mu: ‚Pojďte k nám, my máme ještě jedno prase!‘ A starosta říkal: ‚Ona je malá, ona vás jenom chtěla pozvat na návštěvu.‘ A já ho tahala za šos a říkala jsem: ‚Ne, ne, to prase máme!‘ Takže potom jsem doma dostala.“ Nebo třeba sestra musela ležet s husami na bramborách a držet je, aby nekejhaly, a kontrola nic nezjistila. Nicméně během války, říká Jarmila, se jejich rodině nic závažného nestalo a prožili ji tak sice ve skromnosti, ale bez nějakých větších problémů.

Na konci války si pak všichni ve vesnici oblékli kroje a běželi k silnici vedoucí od Týnce nad Labem, kde zdravili přijíždějící sovětskou armádu.

Učitelkou

Jarmila chtěla být od malička učitelkou a její sen se jí také splnil. V roce 1954 začala chodit do pedagogické školy v Brandýse nad Labem a v roce 1958 ji dokončila. Hned poté nastoupila jako učitelka do Starého Kolína, kde učila dalších dvacet pět let, z toho sedm let byla ředitelkou školy.

I když ráno vstávala v pět hodin a domů přijížděla v sedm večer, stíhala pro děti připravovat i různé pohybové a kulturní aktivity – nacvičovala s nimi na spartakiády, hrála divadlo nebo učila folklorní tance. Ostatně taneční činnosti se věnuje šedesát let a i dnes vede kroužek mažoretek. Díky němu se i několikrát podívala do zahraničí a se svými svěřenkyněmi vyhrála různé soutěže.

Se svým budoucím manželem se seznámila už ve škole, nicméně na první rande spolu šli až v roce 1962, chodili spolu tři roky a v roce 1965 se vzali na Karlštejně. O tři roky později se jim narodila dcera Zlata.

Všichni si byli rovni, nikdo se nepovyšoval

Na období komunismu nemá Jarmila žádné zvlášť špatné vzpomínky. Naopak jí přijde, že se o něm vypráví hůře, než jak se doopravdy žilo: „V té době měli zaměstnání všichni, všichni si byli rovni, tak nějak se nikdo nepovyšoval.“

Ji samotnou žádná perzekuce nepostihla, nicméně ví, že lidé, kteří měli nějaký majetek, tak ho ztratili. „Na náměstí, jak je na rohu okresní úřad, tak tam byla výloha a v ní byl třeba pytel pšenice, co našli u sedláků, a vystavovali to tam s tím, že to měli na černo.“ Zavádění družstev ostatně oplakala i její maminka, když musela odvést dvě jejich krávy.

Jarmile spíš vždycky vadilo, že lidé obraceli podle toho, jaká byla zrovna doba a co bylo pro ně výhodné. „Říkám si, proč takoví lidé jsou, že se k tomu určitému režimu přikloní? Já jsem byla pořád stejná, učila jsem stejně, do kostela jsem chodila, nikdo mně nehuboval, dětem jsem říkala, že si mají vážit historie.“

Zvláštní vzpomínky nemá ani na listopad 1989. „Všichni očekávali, že to bude k lepšímu, jenomže se začalo privatizovat, začalo se to rozprodávat. Takže teďka nejsou ani továrny, dělala se letadla, doplňky do letadel, radiopřijímače, dneska tady nemáme nic svého. Mysleli jsme si, že se něco změní, ale jsou nezaměstnaní.“

I přes svůj pokročilý věk dnes stále vede kroužek mažoretek a to ji také, myslí si, udržuje aktivní a v kondici. Hrdá je především na to, že žije v České republice a mladším generacím vzkazuje: „Nenechte si napovídat, co bylo všechno špatného, nebylo všechno špatné; žila jsem normálním životem, učila jsem hrozně ráda.“ Ostatně o učení říká: „Milovala jsem učení, byla to moje srdeční záležitost.“