Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Pavlíková (* 1940)

• narodila se 26. února 1940 v Abertamech

• maminka Anna, roz. Löfflerová, při porodu zemřela

• otec Moritz Kolitsch sloužil ve wehrmachtu

• Růženy a její o čtyři roky starší sestry Helgy se ujali Aloisie a Antonín Habrechtovi z Abertam

• otec zůstal po válce v Německu a o dcery se nepřihlásil

• v roce 1946 deportováni do sběrného tábora v Nejdku

• namísto odsunu do Německa nakonec rodinu deportovali do Zhoře u Rakovníka

• roku 1947 nastoupila do první třídy v Krakovci

• od svých 15 let pracovala jako chůva

• později pomocná síla v kuchyni v jáchymovských uranových dolech

• v roce 1958 poznala na šachtě v Jáchymově svého muže Jiřího Pavlíka a v roce 1960 se vzali

• 17 let působila jako recepční v lázních

• se svým biologickým otcem se poprvé setkala v roce 1970

Bez rodičů

Růžena Pavlíková, roz. Kolitschová, se narodila 26. února 1940 v Abertamech v Krušných horách na Karlovarsku. Její příběh je především příběhem jedné nevšední rodiny, jejíž členy svedly dohromady různé rány osudu a podporovali se a drželi při sobě po celý život. Naživu zůstala už jen Růžena.

Růženin vstup do života provázela tragédie: maminka Anna, roz. Löfflerová, při porodu vykrvácela a nebyl, kdo by se o novorozenou Růženku a její čtyřletou sestřičku Helgu staral. Otec Moritz Kolitsch, kožařský dělník z Abertam, toho času sloužil na frontě ve wehrmachtu.

Podrobností o dávné minulosti svých rodičů a příbuzných se Růžena v průběhu života mnoho nedověděla. Po příbuzných z matčiny strany jako by se slehla zem – za celý život se nikdo k Růženě ani její sestře nepřihlásil. Otec nikdy neřekl, proč se pro své dcery po válce nevrátil a zůstal v Německu. Růžena má z válečné doby fotografii, na které ji v náručí drží muž v německé vojenské uniformě, který přijel do Abertam na skok na dovolenou. „To ale není můj tatínek. Je to jeho bratr, který přijel, a prý se snažil, aby se o nás táta zajímal,“ vysvětluje Růžena. Na svého otce si musela počkat 30 let. „Prý nás chtěl dostat přes Červený kříž,“ ale bylo to těžké a vzdal to,“ říká Růžena.

Růžena a Helga tedy vyrůstaly bez rodičů. Obou děvčátek se ujal bezdětný manželský pár žijící ve stejné obci, Aloisie a Antonín Habrechtovi. Sestry jim říkaly ‚strýc‘ a ‚teta‘. Strýc pracoval v Abertamech v továrně na rukavice, teta přivydělávala do domácího rozpočtu domácím šitím rukavic. Peněz nikdy nebylo nazbyt. Strýc i teta byli dobří, hodní, teta uměla být i přísná. Vedli děvčata Kolitschovy k samostatnosti. Například nosívaly strýci do práce obědy.

Domácnost ale měla celkem šest členů, žila s nimi ještě „babička“ - maminka tety Aloisie, a také Emma Linhartová, německá dívka bez rodinného zázemí, kterou manželé Habrechtovi vzali k sobě, ještě než se Růžena narodila. Byla o dvanáct let starší než Růžena a sestry Kolitschovy ji braly jako svou nevlastní sestru.

 

Poslední odsun se už nekonal

V Abertamech žili do roku 1946 a pak, jak říká Růžena, museli do lágru v Nejdku. Šlo o sběrný tábor vzdálený dvanáct kilometrů od Abertam. Zde čekali na vlakový odsun do Německa. „Měli jsme být transportováni do Německa, ale z Nejdku už jsme do Německa nevyjeli. Měl to být poslední transport, ale zrušili ho,“ říká Růžena.

Do Nejdku odjeli se dvěma dřevěnými kufry, do kterých se vešlo jen pár nejnutnějších věcí na sebe. Trmáceli se tam také s nemohoucí babičkou, tedy maminkou tety Aloisie, kterou musel strýc přenášet na zádech.

Po návratu do Abertam ale doma dlouho nepobyli. Po pár dnech kdosi rozhodl, že budou přemístěni v rámci republiky a museli se zase se dvěma kufříky vydat na cestu, aniž by tušili kam přesně. „Na to Rakovnicko jsme jeli vlakem. A muselo se přestupovat. Pak pro nás na nádraží přijeli s koňmi. Byl to jen takový ten dlouhý vůz na seno. Bylo ošklivo, zima a pršelo,“ upřesňuje Růžena.

 

Vyhnání z Abertam babička nepřežila

Ubytovali je na statku ve Zhoři na Rakovnicku, s několika dalšími rodinami. Ubytování bylo nuzné, pro celou rodinu byla jen jedna místnost, nábytek neměli, ani lednici, to vše muselo zůstat v Abertamech.

Nedlouho po příjezdu rodinu stihla další rána. Stres z náročného transportu a nejistoty Aloisinu maminku oslabil natolik, že zemřela. „My jsme se až pak dověděli, že jsme nikam nemuseli, protože se teta starala o starou maminku. Ale už bylo pozdě,“ říká Růžena. Ve Zhoři měli dospělí hodně starostí, byl to každodenní boj o přežití.

„Každý na tom statku mohl mít chlívek a tam chovat slepice nebo prasátko. Statek nebyl velký, byl ve tvaru U. Příroda tam byla pěkná, ale doma se ani moc nevařilo. Strejda měl na starosti koně, teta zase prasata a celý den byli pryč, pracovali na státním statku. Moje starší sestra musela tetě pomáhat, protože práce byla těžká a teta měla bolesti,“ vzpomíná Růžena.

 

Postarala se o nás Emma

Krátce po nastěhování do statku ve Zhoři šla Růžena do první třídy. Chodila do Krakovce, škola se nacházela nedaleko a stála naproti majestátní ruině hradu Krakovec. „Bylo to tam pěkné, nemuseli jsme ani přes žádnou silnici a pan učitel byl hodný, takový lidský. Nikdy mi tam nedávali nějak ve zlém najevo, že jsem Němka,“ vzpomíná Růžena. Než šla do školy, mluvila jen německy, tak jako všichni v rodině a nejbližším okolí. S češtinou prý zápolila dlouho.

Ve Zhoři žili do roku 1951. Tehdy bylo Růženě 11 let, když u tety naplno propukla rakovina dělohy. Nevlastní sestra Emma už byla provdaná za havíře v Jáchymově na Novém Městě a pracovala jako dělnice. Emma se svým mužem pomohli finančně i organizačně manželům Habrechtovým i nevlastním sestrám dostat je ze zoufalé situace ve Zhoři a přestěhovala je k sobě.

„Nevím, jak bychom jinak dopadli. Já byla ještě dítě, setře bylo patnáct, teta nemocná a strýc byl dobrák, ale nevěděl si rady, jak co zařídit,“ vypráví Růžena. Aloisie se tedy díky Emmě dostala do karlovarské nemocnice, kde o ni pečovaly jeptišky. Růžena vzpomíná, že ji tam chodila navštěvovat, ale naposledy vydechla v roce 1952 doma u Emmy. „Přišla jsem ze školy a jenom mi řekli, abych nechodila nahoru, teta tam zemřela.“

Emma už v té době měla miminko, Růžena ho pyšně a šťastně vozívala v kočárku v jáchymovských ulicích. Chodila do školy na Mariánské a učila se lyžovat. Kousek odtud se nacházel důl a v něm také tehdejší vězni.

 

Chtěla jsem do Jáchymova na šachtu, ale brali až od osmnácti

Po základní škole se Růžena učila ve Vejprtech ve výrobně punčoch, ale na internátním učilišti se jí nelíbilo. Tak moc se jí stýskalo po domově a rodině, že se jednoho dne sebrala a vrátila se do Jáchymova. Bylo jí patnáct let, když nastoupila do své první práce.

„V Jáchymově byli Rusové, měli tam byty a z Ruska si přivezli i manželky s dětmi. Jedné rodině jsem hlídala rok a půl starou holčičku Natašu, po celé dny. S rodiči jsem se domlouvala rusky. Já trochu uměla. Natašini rodiče chodili do práce, ale nedělali přímo na šachtách, nefárali. Rusové tam měli nějakou lepší práci,“ vzpomíná Růžena, kterou si prý manželé oblíbili natolik, že si ji chtěli odvézt jako chůvu s sebou domů do Sovětského svazu.

V 16 letech nastoupila do kuchyně na dole Eliáš. Musela sloužit i noční směny, na kterých se dělaly přípravy v kuchyni na další den. „Já jsem se tam v noci strašně bála. Nahoře byli odsouzení. Všechno bylo sice uzavřené, ale stejně jsem se bála. Vydržela jsem tam rok. Chtěla jsem na šachtu, ale tam mě mohli vzít až od osmnácti. Nakonec mě tedy vzali už v sedmnácti,“ vypráví Růžena. Horníkům – civilním i trestancům, vydávala v okénku známky, později pracovala na lampárně, kde se nabíjely a vydávaly lampy.

Nebylo to pro ni, mladou ženu, snadné. Setkávala se s nejrůznějšími návrhy a obtěžováním a jednou musel zasáhnout i vedoucí. Pak pracovala jako telefonistka, poté 12 let v textilní továrně Tosta a posledních 17 let byla recepční v lázních, kde využila znalost němčiny.

Svého manžela Jiřího poznala jako osmnáctiletá v roce 1958 na šachtě. Vyučený slévač z moravského Mikulova s německo-slovenskými kořeny se po vojně rozhodl s kamarádem, že půjdou na rok do Jáchymova. Pracoval tam na šachtě na vrátnici. S Růženou se vzali v roce 1960, vychovali spolu dva syny a usadili se v Ostrově nad Ohří.

 

Tátu to ve stáří táhlo do rodných Čech

Se svým biologickým otcem se Růžena poprvé setkala až ve svých třiceti letech. Moritz Kolitsch ale pro ni byl cizí muž. Přijel do Československa v roce 1970, díky sestře Helze. „Žil v západním Berlíně, byl znovu ženatý a měl už dospělé dcery a syna. Jezdil k nám každý rok až do roku 1978, kdy už to kvůli astmatu nebylo možné. Ke stáří se cítil doma víc v Čechách, táhlo ho to sem. Vyrostl tady, tady byl jeho domov před válkou. Vyčítala jsem mu v duchu, proč se k nám po válce nepřihlásil, ale nebyla jsem schopná se ptát. Sestra k němu měla blíž, přece jen ho znala do svých čtyř let. Vždy, když za námi jezdil, každému něco přivezl. Bylo nás osm, protože sestra měla taky dvě děti. Byl ale hlídaný svou ženou, aby nám náhodou nedal něco navíc na úkor její rodiny. Nebyly to moc pěkné vztahy,“ vypráví Růžena. Bolestné bylo i poslední rozloučení s otcem. Na pohřeb přijely se sestrou do Berlína. „Farář jmenoval jeho německé děti, ale mě ani sestru vůbec nezmínil. Pak nám otcova žena řekla, že farář byl opilý a zapomněl na to,“ vzpomíná Růžena.

Její ‚strýc‘ Antonín Habrecht dožil v dobrých rukách u Emmy. Helga, provdaná Prišutová, zemřela v roce 1996, Emma, provdaná Spizzová, zemřela v roce 2019. Poslední roky žila v penzionu a byla hluchá. „Chodila jsem za ní. Mrzí mě, že jsem se dříve víc neptala na minulost. Vytáhla jsem ji jednou do Abertam, přála jsem si najít domeček, ve kterém jsem se narodila a který jsem neznala. Emma našla to místo, poznala to tam, ale ten domek už tam nebyl,“ uzavírá své vyprávění Růžena.

Jak říká, prožili tvrdý život, ale i v dobách největších krizí nikdy neměli hlad a nikdy nezůstali bez peněz. Šetřili a žili skromně.