Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Pavlis (* 1941)

• narozen 5. prosince 1941 v Praze Martě Pavlisové, rozené Bočkové, a Františku Pavlisovi

• tatínek v roce 1938 zažil jako student policejní školy v Liberci zábor Sudet

• v únoru 1948 byl otec jakožto člen Československé strany národně socialistické propuštěn od policie

• František Pavlis v roce 1955 vystudoval průmyslovou školu v Děčíně

• do roku 1963 sloužil jako výpravčí u Československých státních drah

• poté byl zaměstnán v provozním oddělení Československých státních drah v Ústí nad Labem

• v letech 1970–1975 studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze

• v dubnu 1975 se oženil s Radmilou, rozenou Pellarovou, vychovali spolu tři děti

• tři roky sloužil v Merklíně u Přeštic jako vikář, poté jako farář v Čáslavi a pak v Sokolově

• v pátek 24. listopadu 1989 vpustil lidi do kostela, aby je pražské osobnosti mohly informovat o dění v Praze

• po volbách v roce 1991 se za Občanské fórum dostal do zastupitelstva města Sokolov, pracoval také jako tajemník městského úřadu

• později působil na ředitelství Českých drah, poté jako farář v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří a Merklíně, duchovenskou činnost ukončil v roce 2018

• v době natáčení v roce 2024 žil se svou manželkou Radmilou v Plzni

Duchovenský život Františka Pavlise se za komunistického režimu nevyhnul tomu politickému. Po prověrkách se z ředitelství Československých drah raději stáhl na studia teologie, aby pak v listopadu 1989, když se začaly lámat ledy, nabídl lidem vstřícnou náruč kostela. Právě v něm se začaly psát dějiny svobodné éry.

Maminka komornou na zámku Hagenau

Br. František Josef Pavlis se narodil 5. prosince 1941 v Praze na Smíchově v ulici Na Václavce 4. Maminka Marta Pavlisová, rozená Bočková, tam provozovala malý obchod. „Byla to taková malá mlékárna s maličkým bistrem,“ uvádí své vyprávění František Pavlis. Maminka se narodila v roce 1914 v Rakousku Boženě Bočkové, za svobodna Vranovské, a Břetislavu Bočkovi, původem z obce Dymokury, z oblasti u Nymburska. Babička pocházela z Českých Budějovic. Břetislavův tatínek byl kovář, zatímco on byl vyučený zahradník. Tak se také dostal na malebný zámek Hagenau stojící nedaleko soutoku řek Mattig a Inn v dnešním Horním Rakousku. Jak to bývávalo, budoucí Břetislavova vyvolená se na zámek dostala do služby, pracovala zde jako komorná. Slovo dalo slovo a po svatbě se jim narodilo sedm dětí. Když přišel rok 1918, museli Rakousko opustit. „Vyprávěla, že to bylo dost smutné. Všechno jim tam tehdy vzali. Děti vždy dostávaly od zámeckého pána zlatý tolar nebo nějakou takovou pamětní minci, a i to jim prý na hranicích vzali.“

Láska v mlékárenském krámku

Dědeček Břetislav Boček dostal místo v Kostelci nad Labem, kde dělal vrátného a různé pomocné práce. Jeho dcera Marta šla do učení k uzenáři. Poté se provdala za svého prvního muže Josefa Květinu, který pocházel z Kročehlav. Z manželství se v roce 1937 narodila Františkova nejstarší sestra Hana. „Byl svářeč, a tak dostal po těch všech plynech, co nadýchal, rozedmu plic. Malá Hanka prý stála u toho, když chudák doma umíral.“ Bylo mu sedmadvacet let. Ovdovělá Marta s dcerou zamířila za bratrem Břetislava Bočka, který pracoval jako hlavní účetní v Radlické mlékárně v Praze na Smíchově. Byl to vážený post, a tak si mohl se svou ženou postavit v Praze-Chuchli krásnou vilku. Maminka Marta začala pracovat jako prodavačka v jeho podnikové mlékárně. „Tam se seznámila s tatínkem, který tam chodil na svačinu,“ vypráví František Pavlis. Za obchodem měli byt, ve kterém pak přišel na svět on a jeho druhá sestra Jaroslava. „A v Praze jsme bydleli až do revoluce v roce 1945,“ říká.

Tři bratři z hájenky

František Pavlis s úsměvem poznamenává, že rodina má i z tatínkovy strany dělnický původ. Dodnes sídlí rod Pavlisů[1] v obci Bzová nedaleko hradu Žebrák. Dědeček Josef pocházel z hornické a dřevařské rodiny. Tamější křivoklátské lesy byly součástí panství Colloredo-Mannsfeldů. Dědeček si udělal lesnickou průpravu a stal se hajným. V hájovně v Ostrovci se narodili jeho tři synové František, Václav a Josef. „Václav sloužil u letectva, zemřel na rakovinu. Druhý bratr Josef byl vyučený strojník a uchytil se u námořní plavby. Sloužil také na parníku v Děčíně, který jezdil do Hřenska. Závěr svého života strávil jako strojvedoucí Českých drah v Děčíně. Zemřel také na rakovinu.“ Osud byl milosrdný jen k Františkovu otci.

Hajného žena Anna, za svoboda Sýkorová, vyrůstala rovněž v oblasti křivoklátských lesů, ale ve mlýně s tradicí už od bitvy na Bílé hoře. „Vodní mlýn celou tu dobu vlastnila a dodnes vlastní rodina Sýkorů. Byl jedním z největších na Zbirožském potoce a dodnes se jmenuje Sýkorův mlýn[2].“ Dědeček František Sýkora, bratr babičky Anny, byl Františkovým kmotrem v Praze na křtinách.

Tatínek v bitvě na šavle

Když tatínek ukončil studia měšťanky ve Zbirohu, pracoval v lese. Pak přišel rok 1936 a musel narukovat do armády. „Sloužil, jak tomu tehdy říkali, u pohraniční stráže nebo něčeho podobného. Na vojně byl v Chebu.“ Poté se přihlásil do policejní školy v Liberci. Tam v roce 1938 jako čtyřiadvacetiletý zažil zábor Sudet. Jako absolvent dostal umístěnku do Děčína. „Zažil tam útoky těch německých… dneska by se řeklo ‚teroristů‘... a ukazoval mi místo té školy, kde zůstali na hlídce tři čeští policisté a napadli je werwolfové – nebo tak různě se jim říkávalo. A byla to bitva na šavle. Jemu to téměř přeseklo nohu. A on sám říkal, že to bylo poprvé v životě, kdy jednomu šavlí rozpoltil hlavu,“ vypráví František Pavlis o svém statečném tatínkovi. Ubránili se a po dokončení záboru Sudet jej s částečnou invaliditou přeložili do Prahy. Řídil například na křižovatce U Anděla dopravu. Při svých pochůzkách se vždy zastavil v mlékárenském obchodě na svačinu, kde si rád hrával s malou Haničkou. Zakoukal se do její maminky Marty a brzy byla v dědově hájence ve Hředlích svatba.

Z policisty popelářem

V revolučním roce 1945 tatínek s dalšími stavěl barikády v ulici Na Václavce, kde bydleli. „Prý tam káceli nějaké velké duby, zkrátka, co bylo potřeba.“ Maminka to vždycky oplakala, jelikož byl akorát po operaci štítné žlázy a ještě nebyl zdráv. Po roce 1945 byl tatínek z Prahy přeložen do Terezína. „Kde byl jako ostraha nacistů neboli strážců toho tábora, kteří tam ještě zůstali. To zas maminka oplakala, protože tam byl tyfus.“ Službu však přečkal bez úhony a poté byl přeložen zpět do Děčína, kde rodina dostala služební byt v krásné vilce. Rodiče před rokem 1948 poslouchali Londýn. „Ty projevy, které tam vedl snad jako tehdejší ministr Drtina. V rozhlase se říkalo: ‚Mluví Pavel svatý.‘ A oni jeli do Teplic na nějaký tábor lidu a tam se nechali přihlásit do Národně socialistické strany. Tohle členství ve straně ovšem znamenalo, že v únoru 1948 šel tatínek jako první od policie. Byl propuštěn, vyakčněn. Přišel domů, epolety měl odstraněné, a byl bez práce.“ Samopal i pušku musel odevzdat, aby z toho pak nebyly nějaké problémy. Oba rodiče se ocitli bez zaměstnání, a tak rodina nějaký čas žila převážně ze sirotčího důchodu dcery Hany. Tatínek také v širokém okolí sekal po zahradách trávu, a tak často mívali k obědu králíka. Poté se načas uchytil jako prodavač v papírnictví a pak v továrně na klobouky a filc ve firmě Williams a spol., kde maminka dostala možnost pracovat v obchodě. Následně se tatínkovi podařilo získat práci u Československých drah, kde začínal jako popelář.

Kostelní lavice, loutkové divadlo a zimní časy

Dle vyznání rodičů byl i František Pavlis vychováván v duchu křesťanské víry. Rodiče byli původně katolíci, poté však přestoupili k evangelické církvi. František tak byl pokřtěn v Praze na Smíchově v evangelickém kostele. Maminka s tatínkem pak v Děčíně spoluzakládali evangelický sbor na Teplické třídě. „Kdy tam byl ještě po záboru Sudet německý farář. Ten kostel je tam dodnes a je památný také tím, že tam hrál na varhany Albert Schweitzer[3].“ František Pavlis pokračuje ve vyprávění: „Po tom Němci, který tam skončil, v kostele sloužil pan Sláma, který, jestli si to dobře pamatuji, kdysi dělal tajemníka v rodině Masarykových.“ Jakousi cestou prý od ní zdědil loutkové divadlo, které bylo uložené na půdě fary. Tatínek si loutky brával domů a František se sestrami a dalšími pak s nimi jakožto omladina hrávali v malé modlitebně divadlo. Chodívali také na výlety po okolních sborech. „V Děčíně byl farář a v Benešově byl druhý farář. To byl tatínek mé ženy. A také jsme jezdili na výlety. Byli jsme ve Hřensku. A ženu jsem si nosil, které byl tenkrát rok, v takové tašce. To ještě nebyly krosny,“ vzpomíná s úsměvem František Pavlis, tehdy patnáctiletý. V paměti mu utkvěly i zimní časy. Nízko položený Děčín sice neskýtal kopce ke klouzání, ale když se část plácku před školou u Máchova náměstí polila vodou, jako kluziště dobře posloužila. František pak na něm nebo na Jílovském potoce bruslil v kolumbuskách, které měl ještě po Němcích. Po těch měl i lyže böhmerwaldky.

A přece jenom výpravčím!

František měl odmala sen, že se jednou stane lesníkem nebo hajným. Maturitní zkoušku se samými jedničkami na ekonomické škole na Komenského náměstí v Děčíně složil v roce 1955. „Celé ty čtyři roky nade mnou držela ruku paní profesorka Moldanová[4], a bylo proč. Celá třída byla v Československém svazu socialistické mládeže, já nebyl.“ Jeho jméno spolu se jmény dalšími čtyřmi studenty, kteří také obdrželi vyznamenání, viselo na deskách u vchodu do školy ještě dlouho poté. „Takže tahle moje průprava byla ajznboňácká.“ Umístěnku dostal do Malého Chvojna, ale na lékařské prohlídce se zjistilo, že téměř neslyší na pravé ucho. To byla ještě poválečná záležitost, která se stupňovala několika prodělanými záněty středouší. Jako výpravčí tedy sloužit nemohl. Pracoval tak postupně v osobní pokladně v Povrlech a pak v Děčíně. Nezůstal, chtěl do dopravy. Po nepovedené operaci ucha jej nechali kvůli nedostatku pracovníků přece jen sloužit na dráze jako výpravčího, a to až do roku 1963. Službu zakončil v Chlumci u Chabařovic na tzv. kozí dráze. Tehdejší náčelník z nějakého personálního důvodu napsal do Ústí nad Labem, že je tam nevytížený, aby mu našli jiné zaměstnání. Tím se stala práce přímo v provozním oddělení Československých drah v Ústí nad Labem, kde začínal krátce na pozici technologa. Po ověření zkušeností pracoval jako vlakový dispečer. „A když už jsem to všechno znal, tak přišla ta léta bohatá na tanky.“ To už v roce 1968 sloužil jako provozní dispečer. „A vozili jsme tanky z Prahy do Doupovských lesů přes Chomutov do Prunéřova, do Kadaně, tam nahoru. Bylo to tenkrát dramatické. Hledali jsme lokomotivy, kde jsou, a také strojvedoucí, byly špatné kontakty… Těch tanků vždycky bylo na vlak pár, tam je to všude na stoupání, takže to bylo namáhavé.“ Když tohle skončilo, měli stát před hlavním vchodem, kde bylo vozidlo pěchoty s kulomety. „Pamatuji si na to dodnes, jak nám to mířilo do oken. Viděli jsme tam také zapálená auta. Byla to divoká léta.“

Vstup do strany se neslučoval s jeho vírou

V té době už František Pavlis pracoval ještě o patro výš jako uhlákový dispečer, odborně inženýr pro severočeskou hnědouhelnou pánev. „Já jsem tam seděl v tom ředitelství s kolegou, jehož tatínek mě učil dopravu na škole. A ten chlapec, nebo tenkrát už samozřejmě muž, byl u strany a v lidové milici. Já nebyl nic.“ Když pak za ním přišla předsedkyně komunistické strany s tím, aby vstoupil do strany, snažil se svou odpověď oddálit. Vzdal si domů zdánlivě k prostudování stranické stanovy, ale když přišla podruhé, s ohledem na svou křesťanskou víru vstup odmítl. „A od té doby jsem měl pokoj.“

Tou dobou se budovala obrana proti jaderné válce v Mariánské skále, která dosahuje v Ústí nad Labem mohutných rozměrů. Dodnes se tam nachází rozsáhlý bunkr s nemocnicemi. František Pavlis tam několik měsíců pracoval jako vedoucí směny, dispečer určený pro případ jaderného nasazení a následného dirigování železničního provozu po Ústeckém kraji. „Dodnes jsem ještě vlastně vázán mlčením, ale ono už je to pryč,“ říká s úsměvem. Poté jej se zmíněným kolegou z ředitelství poslali pro změnu na oddělení zvláštních úkolů, což byla služba v armádě. Ta přepravovala uranovou rudu prostřednictvím vlaků, kterým se říkalo „věrchuška“, z Jáchymova. „Byli jsme tam jako dopraváci, kteří měli na starost instradaci, přípravu cesty. Ti ruští vojáci tam měli natažené dráty, sluchátka, telefony, … A my jsme byli v budově za mřížovými dveřmi. Tam se vešlo a zamklo se,“ vypráví František Pavlis o tom, co všechno ho jako nestraníka potkalo.

Prověrky a studia teologie

Když v roce 1970 nastaly prověrky, šel k nim z nestraníků jako první. „Přečetli mi tam zápis, z čeho všeho jsem vinen a nevinen, abych to podepsal. A já jsem řekl: ‚Tak to vám nepodepíšu.‘ Říkali: ‚Jestli s tím souhlasíte nebo nesouhlasíte, nás nezajímá, vy to musíte podepsat jenom proto, že jsme to s vámi projednali.‘ Tak jsem to podepsal. Co dál? Kluci, co byli ve straně, mi říkali: ‚Franto, najdi si něco, nebudeš tady moct zůstat.‘“ Byl svobodný devětadvacetiletý muž. Vzpomněl si na děčínského faráře, který mu říkával, ať se vydá na dálková studia teologie. A tak také učinil. Se souhlasem zaměstnavatele se přihlásil na Komenského evangelickou fakultu v Praze, kam nastoupil v září roku 1970. Na ministerstvo školství a kultury, kam spadali, však přišly i jeho kádrové materiály z prověrek. Tím bylo, zdá se, s jeho studováním amen. Synodním seniorem, tedy nejvyšším představitelem Českobratrské církve evangelické, byl tenkrát Václav Kejř. František Pavlis se znal s jeho synem, který sloužil jako farář v Karlových Varech. „Synodního seniora zavolali na ministerstvo s tím, že musím školu opustit. A on se mě ujal podobně jako kdysi paní Moldanová. Říkal: ‚To nemůžete, on už je imatrikulován. Já se za něj můžu zaručit.‘“ Když si pak Františka Pavlise pozval a tohle mu pověděl, varoval ho, aby se do ničeho nezapletl, aby fakultu dokončil a mohl sloužit. Po další léta byl tedy vázán slovem synodního seniora. Jako chlapec s průmyslovou školou bez klasického vzdělání se měl co učit. „Hebrejština, latina, řečtina, … Chodili jsme se spolužákem, také bývalým ajznboňákem, po Kampě a učili jsme se latinská slovíčka.“ František Pavlis fakultu úspěšně vystudoval v roce 1975. Ani tato doba nebyla jednoduchá, museli jezdit na mírové semináře, které pořádala Křesťanská mírová konference.

Manželka z batůžku

František Pavlis pojal v dubnu roku 1975 za manželku Radmilu, rozenou Pellarovou. Tu, kterou, jak s úsměvem říká, nosil jako patnáctiletý v batohu na výlet. Brali se v Plzni v Korandově sboru, kde sloužil její tatínek. František Pavlis měl před státnicemi, jeho žena před maturitou. Poté si udělala zdravotní nástavbu. A protože měli známé v Merklíně u Přeštic, tak tam po nich do sboru nastoupili. „Když jsem tam přišel, tak už ten sbor byl slaboučký. Ta evangelická tradice tam nebyla tak velká.“ Navíc ta sedmdesátá léta byla pořád tvrdá. František Pavlis pro zdejší službu státní souhlas dostal, ale tři domky pod farou bydlel církevní tajemník komunistické strany, který je hlídal. V Merklíně se manželům narodil syn Radek. František Pavlis sloužil v Merklíně tři roky jako vikář.

Poté se s těžkým srdcem, jak tam obstojí, přesunul do farnosti v Čáslavi, v jejíž blízkosti ještě jako student teologické fakulty pomáhal stavět dětský tábor. V čáslavském Evangelickém učitelském semináři kdysi učil proslulý českobratrský evangelický farář Jan Karafiát, který právě v Čáslavi napsal knihu Broučci. Byl to zase jiným způsobem zvláštní kraj. Chodívali za ním ožebračení statkáři, kteří počítali, kolik let uplynulo od chvíle, kdy jim komunisté vzali grunt. Součástí sboru v Čáslavi byly kazatelské stanice ve Žlebech a Bousově. „A byl tam také statek Horáků, k němuž se váže příběh Milady Horákové.“ Manželé Pavlisovi bydleli v Čáslavi na hradbách. František Pavlis musel po odchodu faráře administrovat i sbor v blízkých Opatovicích. „Měl jsem toho na starost dost, ale nebyl jsem tam úplně spokojený,“ říká. V té době už se rodina rozrostla ještě o syna Jakuba a dceru Janu. Přemýšleli, kde by se jim dařilo lépe. A měli štěstí, protože se uvolnilo místo v Sokolově. Tam František Pavlis obsluhoval i kazatelské stanice v Kynšperku nad Ohří, Oloví, Šindelové a Kraslicích. Pestrost této široké reemigrantské komunity byla pro něj oříškem, i přesto tam rodina vydržela dlouhá léta.

Štědrý večer s církevním tajemníkem a lámání chleba

„My jsme nijak zvlášť tu situaci před rokem 1989 doma neprožívali, ale poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Netušil jsem však, že by se to mohlo takhle zhoupnout.“ Komunistická moc slábla a i církevní tajemník v Sokolově už byl vstřícnější. Navíc byl sám, bez paní, a tak se jednou na štědrovečerní večeři pozval k nim domů, protože musel mít vánoční dozor nad církví. Dnes to vnímají jako úsměvné. František Pavlis dostával od mladších lidí, kteří chodili do kostela, drobnou samizdatovou literaturu. „Takže jsme měli přehled, co se ve světě děje.“ Události se brzy rozhýbaly i v samotném Sokolově.

Listopad 1989 a kostel jako poslední naděje

V úterý 21. listopadu sepsal Erich Kříž, historik okresního muzea, se spolupracovníky prohlášení odsuzující brutální útok v Praze. Tímto prohlášením se připojili k protestujícím z Karlových Varů, které vedl jeho bývalý spolužák Jiří Kotek. Ve čtvrtek 23. listopadu promlouvali ke tří stům občanů na sokolovském náměstí Budovatelů Erich Kříž, Jan Hadrava či Petr Procházka. O den později už náměstí zaplavilo na osm set lidí, které o dění v Praze přijeli informovat Michal David a Ivan Vyskočil.[5] „Nikde, ani v těch obchodech, jim nedovolili zapojit aparaturu. To bylo obšancované estébáky. Tak jsem chvíli dával pozor, co se tam děje, samozřejmě ze zvědavosti. Ale také jsem věděl, že se zřejmě nějakým způsobem lámou věci, protože ti herci v Praze a všechny ty věci, které kolem toho fungovaly, jsme znali, ty jsme vnímali ze zpráv.“ Na náměstí se pak objevil Milan Pulkert, vedoucí Klubu mladých SSM v dnešním kině Alfa, tehdy Karpinsk. Právě tam se na jeho výzvu vydal dav z náměstí s tím, že v kině budou moci pražské osobnosti promluvit. „Ale pak se ukázalo, že on to taky nesmí. Nevím, jakým způsobem byl napojený na partaj, ale něco musel mít, když byl vedoucím takového zařízení.“

Františka Pavlise tak napadla spásná myšlenka sezvat všechny do kostela, což také udělal, a to s dodatkem: „Mně to nikdo zakázat nemůže.“ Záhy se v něm ale probudil smysl pro zodpovědnost ke své rodině i sboru. Zastavil se proto pro jistotu na úřadu Státní bezpečnosti, který měl po cestě. „Tam byl estébák, kterého jsem samozřejmě znal a měl nás na starost. Tak jsem tam zašel. Zazvonil jsem, pustili mě. Za mnou se zavřely asi dvoje nebo troje mříže.“ Netuší, jak dlouho tam seděl. Při rozhovoru pověděl příslušníkovi StB: „Podívejte se, lámou se časy. Ti lidé si chtějí povědět, co si povědět chtějí, nikde nemají tu možnost. Zavřete mi kostel. Nemůžete. Vy na to právo přece nemáte.“ V tomto smyslu se spolu otevřeně, ale klidně bavili. „A on mě pustil.“

Brána do svobodného světa

František Pavlis setkání v kostele na nábřeží Petra Bezruče koncipoval jako mimořádnou večerní bohoslužbu, na kterou se už vůbec nějaký zákaz nemohl vztahovat. Vzal si na sebe talár a odemkl kostel, který rázem zaplavilo na pět set lidí. Pražští činitelé jim tak konečně mohli říct o dění v Praze a vyzvat je k podpoře celonárodních protestů. „S Ivanem Vyskočilem jsme si vystoupali na kazatelnu, byli jsme tam spolu. On si pověděl, co bylo potřeba si povědět. Potom jsme se společně modlili modlitbu Páně, Otčenáš. A on se na mě podíval a říkal: ‚Vidíte, ještě si to pamatuju.‘“ Na zaplněný kostel byl krásný pohled, lidé stáli až na kruchtě u starých varhan.

V sobotu 25. listopadu 1989 už se na náměstí sešlo osm set lidí, aparatura fungovala. Bylo založeno Občanské fórum, jehož mluvčími se stali Jan Hadrava, Petr Procházka, Erich Kříž a další. Další dny už svobodě nestálo nic v cestě.

Politika v životě duchovního

V předvánočním čase osudového roku 1989 měl František Pavlis jiné starosti, postihl jej infarkt a musel nějaký čas zůstat v nemocnici. Když se jeho stav zlepšil, přišel za ním na faru Erich Kříž s nabídkou, aby vstoupil do Občanského fóra. To učinil, ale nějakou zvláštní aktivitu nevyvíjel. „Já měl tolik práce ve sboru, že to moc nešlo,“ říká. Pořád tak pro něj duchovenské poslání zůstalo na prvním místě. Přesto se ale nechal ve volbách v roce 1991 zapsat na kandidátku Občanského fóra. Jako pátý v pořadí s největším počtem hlasů se tak dostal do zastupitelstva města Sokolov. A protože se pak na tajemníky do nového městského úřadu přihlásili dva komunisti, vyšel vstříc panu starostovi a raději se na to místo přihlásil sám. Oddávat zde však odmítl.

František Pavlis působil jako farář Českobratrské církve v Sokolově do roku 1997, poté pracoval pět let jako mluvčí na ředitelství Českých drah, pak jako makléř v Sokolově. Pět let sloužil opět jako farář v Karlových Varech, následně krátce v Ostrově nad Ohří a Merklíně. Svou duchovenskou činnost ukončil v roce 2018. V době natáčení v roce 2024 žil se svou manželkou Radmilou v Plzni.

[1] „To jsou křivoklátské lesy. Byl jsem tam. Těch Pavlisů tam bylo několik. Hledali jsme místo, kde byl starý větrný mlýn, protože ho děda měl vlastnit.“

[2] https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/412-mlyn-u-zikmundu-sykoruv-podtrebnussky-mlyn

[3] Francouzský protestantský teolog, misionář, filozof, etik, muzikolog, varhanní virtuos a lékař.

[4] Jejím synem je Bedřich Moldan, disident, vědec a bývalý ministr životního prostředí. (https://www.pametnaroda.cz/cs/moldan-bedrich-1935)

[5] https://sokolovsky.denik.cz/zpravy_region/lide-se-schazeli-spontanne-na-namesti-budovatelu-jich-nakonec-skandovaly-tisice.html