Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Pavlová (* 1937)

• narodila se 26. dubna 1937 v Bojkovicích

• v osmi letech byla svědkem bombardování Bojkovic, při kterém s rodinou zázrakem přežila zničení jejich rodného domu

• otcova firma byla v roce 1949 znárodněna

• v roce 1956 se provdala za Josefa Pavla

• pracovala jako prodavačka

V samém závěru války, 26. dubna 1945, Spojenci bombardovali území Protektorátu Čechy a Morava. „Vždyť už zbývalo pár dní do konce války, myslím, že to bylo zbytečné, oni spíše bombardovali tu ustupující frontu, Němci už utíkali. U nás v Bojkovicích navíc byla velká zbrojovka, tak proto asi byla naše vesnice bombardovaná,“ vypráví Alena Pavlová, které v době události bylo osm let. Otřesná zkušenost, kterou přinesl onen den shodou okolností na její narozeniny, hluboce poznamenala celou její rodinu.

Pánbůh s námi a zlé pryč

Osmileté Alence maminka vždy kladla na srdce, aby při náletu vzala svou o rok a půl mladší sestřičku Boženku z první třídy a utíkaly se schovat domů. To také udělaly, když v onen den školní rozhlas vybízel žáky, aby spěchali do sklepa, protože se blíží nálet. Domů to dívky měly asi 500 metrů a během chvilky byly na místě. Před domem se shledaly s matkou a v tu chvíli přeletělo americké letadlo, ze kterého padaly bomby. „Já svým dětským pohledem jsem to viděla jako ohnivé šípy. Vběhly jsme do domu, zůstaly stát mezi futry, maminka vykřikla: ‚Pánbůh s námi a zlé pryč!‘ A v momentě byl místo domu kráter a druhý byl z druhé strany domu, kde byl potok, a my tři mezi těmi futry jsme zůstaly jediné bez úhony. Přeběhly jsme trosky domu k potoku a já vykřikla: ‚Maminko! Toníček!‘ V kočárku byl uvnitř u stěny totiž náš pětiměsíční bratříček.“ Dům Zápecových byl jedním z řady v ulici a zdi sousedních domů zabránily troskám, aby zavalily kočárek se spícím hošíčkem. Někteří ve vsi takové štěstí neměli. Zahynula například spolužačka Aleny Zápecové Mařenka Trčková, Zdenu Stehlíčkovou zranila střepina. Více následků bombardování pamětnice jako osmileté dítě neregistrovala.

Solidarita rodiny

Okamžitě po bombardování spěchal ze zaměstnání domů tatínek. Cestu tři z pěti mužů nepřežili. Jedna z bomb totiž strhla jeden ze dvou viaduktů přes řeku a zavalila je. Rodiny se okamžitě ujali příbuzní. Otec Antonín Zápeca byl z devíti dětí – šesti bratrů a tří sester. Jeden z bratrů, akademický malíř Karel Zápeca z Luhačovic, přijal rodinu na byt. Všichni bratři byli živnostníci a díky tomu, že měli svobodné povolání, mohli pomoci se stavbou nového domu, který byl do 1. září k nástupu dětí do školy hotov. Hraniční zkušenost blízkosti smrti si vyžádala své následky – maminka musela být hospitalizována v Kroměříži a několik měsíců trvalo, než se zotavila z psychického traumatu. „Tenkrát psychologové k dispozici nebyli,“ vypráví Alena Pavlová. „Ten strašlivý zážitek se natolik podepsal na našich mladých organismech, že jsem se pak ve škole nijak nemohla soustředit na výuku.“ Dnes by její stav byl hodnocen odborně jako posttraumatická stresová porucha. Než se maminka dala do pořádku, žily děti u příbuzných. O Alenku pečovala teta v Malenovicích, kde načas chodila i do školy. Rodina projevila obrovskou solidaritu, semkla se a s její pomocí Zápecovi krizi překonali.

Z fleku nádeníkem

Druhou ranou v životě rodiny Zápecových bylo znárodnění otcovy firmy. „Otec byl malíř, natěrač a fládrista, z fleku z něj byl nádeník. Stejně jako ostatní řemeslníci z ulice v Bojkovicích, i on najednou měl pracovat pro oblastní komunální služby. Dalším šokem a ponížením bylo, že mu velel někdo absolutně bez řemesla a bez znalostí. Později sehnal zaměstnání jako restaurátor hradů a zámků a pracoval pro Památkostav Kremnica. Postupně se stal mistrem svého díla, což bylo zlacení soch, štukování, fládrování nábytku. Zanechal svou práci například v bojkovickém zámku Nový Světlov.“

Zbytek sebrala měnová reforma

O zbytek úspor připravila Zápecovy měnová reforma v roce 1953. V roce 1956 se pamětnice vdala za Josefa Pavla, se kterým se seznámila o tři roky dříve, když byl v Bojkovicích na vojně. Pro rodiče bylo velkým zklamáním, že neměli svatbu v kostele – tatínek byl katolík a maminka evangelička. S manželem prožila Alena Pavlová sedmačtyřicet let, vychovali spolu dva syny. Manžel pocházel z Javornice v podhůří Orlických hor a byl lesníkem. Žili postupně ve třech hájovnách na Jesenicku a naposledy v Jičíně.

Samorost Josef Korejz Blatenský

Alena Pavlová jakožto vyučená prodavačka prodávala zboží celý život. Jedním z jejích zákazníků v Javornici byl i malíř a dokumentarista lidové kultury Josef Korejz Blatenský. „Byl to jednoduchý člověk, ale velmi vzdělaný a velmi zcestovalý. Já když jsem mu řekla, že jsem z Bojkovic, tak jsem nemusela nic dodávat, on věděl, kde to je, protože tam byl! On byl starý mládenec a dost věcí mu bylo jedno, on se i na seně vyspal, bylo mu lhostejné, co si kdo o něm myslí.“

Švagr andzielem

Obci Bojkovice, odkud pochází Alena Pavlová, je blízká Žítková, známá jako domov žítkovských bohyní. Její švagr Simeon Rapant se tu narodil v rodině se třinácti dětmi a byl tím, komu se přezdívalo andziel – přiváděl zájemce o pomoc ke zdejším vědmám. „Nikdy ho však nepustily dovnitř, říkal mi švagr.“

Smír se sebou a zodpovědnost

Alena Pavlová vidí paralelu v současnosti s obdobím konce 40. let, kdy byli nežádoucí drobní podnikatelé a živnostníci. „Dnes je to však ještě horší, protože všichni mají mnohem vyšší nároky na život, než měli třeba moji rodiče, kteří se uměli vyrovnat s tím, když byli nuceni se uskrovnit a přizpůsobit těžké situaci. Dnes lidé nejsou myšlenkově vedeni k tomu, aby si uměli představit, co budou dělat, kdyby najednou nemohli splácet hypotéku.“ Zodpovědnost je to, co podle Aleny Pavlové dnešní generaci chybí: „Dnešním mladým bych vzkázala, aby uměli dokončit začatou práci, aby měli zodpovědnost k vlastnímu životu a životu své rodiny, aby věděli, že manželské svazky jsou na celý život, a ne na jeden rok. Aby člověk uměl něco vydržet a krásně se životem bojoval, aby zodpovědně našel k sobě smír.“