Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Pavel Pavlovský (* 1944)

• narozen 11. prosince 1944 v Praze

• roku 1962 přijat na DAMU

• během studií statoval v Národním divadle

• v roce 1966 nastoupil do angažmá do Divadla J. K. Tyla v Plzni

• absolvoval dvouletou vojenskou službu u Armádního uměleckého souboru v Praze a následně na letišti v Líních

• roku 1968 zažil přílet letadel okupačních vojsk na letišti v Líních

• v Plzni i v Praze byl několikrát vyslýchán StB, odmítl spolupráci

• v letech 1971 - 1972 v angažmá v Divadle Za branou

• po dobu deseti let v angažmá v Divadle J. K. Tyla

• v letech 1982 - 1989 se herecky uplatnil v Realistickém divadle

• den po zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 přečetl v divadle prohlášení odsuzující policejní zásah a výzvu ke stávce

• během sametové revoluce působil jako předseda stávkového výboru

• roku 1992 byl zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla

• v roce 1993 obdržel Cenu Thálie

• dvakrát vyznamenán Cenou Českého literárního fondu

• vytvořil kolem 150 rolí

• roku 2011 získal Historickou pečeť města Plzně a v roce 2014 vstoupil do Dvorany slávy Plzeňského kraje

Pavel Pavlovský se narodil 11. prosince 1944 v Praze do středostavovské rodiny. Jeho maminka se jmenovala Marie Pošvová, tatínek Karel Pavlovský. Ten nemohl díky uzavření vysokých škol za okupace vysokou školu dokončit, a tak si spolu s bratrem zařídil menší exportní firmu Pavloport. „Což se později ukázalo jako nedobrý tah, protože po osmačtyřicátém o to samozřejmě přišli. Otec musel dlouhá léta pracovat manuálně. Byl odvelen na Kladno do hutí, kde utrpěl těžký úraz, když mu spadl na nohu kus rozžhaveného železa,“ vypráví Pavel, jehož tatínek pak našel příjemnější útočiště na pozici účetního v Teplicích, načež pracoval dlouhá léta v Krkonoších na různých ROH boudách. Za to byl malý Pavel rád, protože mohl v Krkonoších trávit veškerý volný čas, takže se zakrátko naučil i dobře lyžovat.

 

S babičkou za ruku poprvé do divadla

Své dědečky už Pavel bohužel poznat nestihl, ví ale, že ten z maminčiny strany pracoval jako úředník a ten ze strany tatínka dokonce jako správce panství hraběte Eduarda Pálffyho v Oravském Podzámoku. Na babičky si pamatuje a dodnes na ně velmi rád vzpomíná: „Babička Pošvová byla znamenitá kuchařka, takže mi dala dobrý fyzický základ, a vůbec to byla ohromná ženská, která také měla ráda divadlo. Když jsem byl hodný, tak jsme vždy v neděli odpoledne chodili do divadla – nejdříve do loutkového a později už do normálního. A tam možná někde vznikla má náklonnost k tomuhle žánru, k tomuhle druhu umění.“ Ta se také za několik let naplno projevila.

Pavlova maminka měla dva bratry, Jiřího a Karla. Karlův život se odehrával v Brazílii po boku jeho velmi majetné manželky. „Vlastnili i nějakou kožedělnou firmu. Když ale vypukla válka, cítil povinnost… A protože létal jako amatér, přihlásil se do RAF. Stal se tam pilotem a v bojích o Anglii padl. Takže máme doma anglický Válečný kříž. A také máme děkovný a kondolenční dopis od královské rodiny podepsaný matkou královnou, tak jak jsme ji znali my, matkou dnešní anglické královny.“

 

První životní kroky jedináčka z antikomunistické rodiny

Pavlova sourozence maminka bohužel nedonosila, a tak si cestičku životem musel vyšlapat sám. „Bydleli jsme v Praze 6, kousek od Stromovky, v krásné čtvrti Bubeneč, nedaleko od rezidence[1] amerického velvyslanectví.“ Na své dětství v těchto místech Pavel velmi rád vzpomíná. Přestože tehdy příliš nevnímal negativa doby, nevstoupil do pionýra. „Nebylo to z ideologických důvodů, ale zkrátka jsem necítil tu potřebu. Doma jsme o všem mluvili otevřeně. Moji rodiče nebyli příznivci komunistického režimu. Nikdo z nich do strany nevstoupil. Ani ze širokého příbuzenstva,“ vysvětluje Pavel. Za tento status antikomunistické rodiny platil především jeho tatínek, který notnou část života musel pracovat manuálně. Rodičům bylo také sděleno, aby se jejich syn ani nepokoušel podat přihlášku na střední školu, ale aby si zvolil nějaký učební obor. Tehdy jej však zachránil vstřícný češtinář, který k němu navzdory jeho záškoláctví pojal náklonnost. Řekl mu tehdy: „Podívej se, když budeš mít vyznamenání, zařídím, aby sis mohl dát přihlášku na střední školu.“ Pavel se tedy rázem pustil do učení a studium opravdu zakončil s vyznamenáním. „Což byl pro všechny ve škole šok.“ Pan učitel pak dostál svému slovu a Pavel si mohl podat přihlášku na jedenáctiletou střední školu, na níž byl díky úspěšnému složení přijímacích zkoušek přijat.

 

Vstříc umění, vale režimu

Pavlovi se kádrování vyhnulo i po maturitě roku 1962. Dostal se na DAMU a jeho uměleckému směřování nestálo nic v cestě. Čím dál tím víc si však uvědomoval vážnost politické a společenské situace. Svoje hodnoty si uchránil. „Nebyl jsem ani svazák. Byl jsem taková černá ovce,“ říká. Na DAMU byl spolu se svými spolužáky svěřen takovým kapacitám v oboru, jakými byla například Libuše Havelková, Ota Sklenčka či Miloš Nedbal. Pokud jde o Pavlovy spolužáky, patřila k nim mimo jiné Klára Jerneková, Oldřich Vlach či Jiří Klem. „A Luděk Sobota, to byl můj největší kamarád.“ DAMU prý tehdy byla „jeden velký flám“. Jenže Pavel se do té doby závodně věnoval lednímu hokeji, s čímž úzce souviselo i to, že byl abstinent a nekuřák. „A na té DAMU jsem tomu přišlápl plyn. Ale byl jsem snad jediný posluchač DAMU, co nekouřil. Místo na přednášky se chodilo do hospody a večer do kavárny Viola. Do školy jsme ale samozřejmě také chodili a byl to krásný studentský život,“ vzpomíná. Vedle atraktivních předmětů typu herectví, jízda na koni či šerm nechyběla v učebních osnovách ani ruština či marxismus-leninismus. Ruštinu je vyučovala Olga Pavlovna Nikitina[2]. „Tam se tyhle doplňkové předměty braly sportovně. Na ten marxismus jsme měli výborného pana učitele a ten s námi chodil do té hospody a tam jsme si povídali o všem možném. O politice a kontra režimu… Samozřejmě že ho záhy ze školy vyhodili.“

 

Do plzeňského angažmá tak trochu omylem

Pavel už za studií na DAMU statoval v Národním divadle po boku opravdových hereckých bardů, a tak si zahrál například s Janem Třískou[3] či Janem Pivcem. „My jsme si přivydělávali a zároveň jsme pronikali mezi ty velké herce, to bylo strašně příjemné,“ říká. Jeho budoucí herecký život však ovlivnila především alternace s Janem Schánilcem v roli jedné z povídek od Thorntona Wildera, které se hrály v pražském Divadle DISK. „A na jednom představení byl režisér Divadla na Vinohradech, Luboš Pistorius, ohromný člověk. Ale byl takový hodně potrhlý, všechno pletl. Jinak to byl ale výborný režisér. A on mě viděl a v divadle řekl řediteli a šéfovi činohry: ‚Jděte se podívat do DISKu, tam je takový vysoký černý…‘ - protože si nepamatoval mé jméno, on si nepamatoval nic, ‚hraje v té první povídce.‘ A odjel tenkrát na půl roku na Kubu, protože tam měl něco režírovat,“ vzpomíná Pavel. Oba páni se tedy na doporučení přišli do DISKu podívat, jenže místo Pavla Pavlovského hrál ten večer Jan Schánilec. A tak do Prahy angažovali jeho. „A Honza Schánilec už měl předtím domluvené angažmá v Plzni. A Ota Ševčík a ředitel Hubáček přijeli do Plzně a angažovali mě vlastně místo toho Honzy,“ vypráví s úsměvem Pavel a upozorňuje tak na zajímavé cesty osudu. Do plzeňského Divadla J. K. Tyla tak nastoupil v roce 1966.

 

První svatba a dva roky vojny

Po absolutoriu roku 1966 čekaly Pavla spolu s jeho spolužáky dva roky vojny. Nejen na DAMU totiž došlo k zásadní změně. „Kluci z AVU totiž v den, kdy měli výcvik, chodili v uniformách a dělali po Praze armádě ostudu. A tak se vedení armády rozčílilo a na všech uměleckých školách vojenské katedry zrušilo,“ vysvětluje Pavel. Většina spolužáků, a to včetně něj, však měla zařízenou modrou knížku. „Ale já, hrdý chlapec, jsem řekl: ‚Kašlu na to!‘“ Na vojnu tedy šel a její první rok si odsloužil u Armádního uměleckého souboru v Praze. „A tam to bylo úplně pekelné, protože jsem dělal konferenciéra, a tak jsem jezdil s baletem, s operetou, s muzikálem. A to byly strašné flámy, to bylo peklo,“ vzpomíná Pavel, který pak chtěl raději změnit štaci. Přes jednoho poručíka z Klubu přátel divadla si tak domluvil, že druhý rok vojny stráví kancelářskou prací na letišti v Líních, přičemž navíc může hrát v Plzni divadlo. V té době už byl také poprvé ženat. „Jmenovala se Alena. Měli jsme se rádi, tak jsme se vzali. Byla to taková polostudentská svatba,“ říká Pavel. Bydleli v Sedláčkově ulici a jeho první tchán pracoval ve Škodovce. „A já jsem často spával doma. Do těch kasáren jsem pořád nechodil, vždyť já tam neměl ani svou stabilní postel. Já byl takový divný voják,“ dodává s úsměvem.

 

Bezprizorní ruští vojáci na letišti v Líních

„A jednoho krásného dne jsem spal zase doma. Najednou zazvonil telefon. A ten tchán, co dělal ve Škodovce, povídal: ‚Pavle, seber se a jeď honem do kasáren, jsou tady Rusáci.‘ On byl takový žertéř, tak jsem si říkal: ‚To je dobrý fór, takhle mě budí…‘ Nicméně jsem pustil rádio a tam už byly zprávy,“ vzpomíná Pavel. Běžel tedy rychle na autobus, který ho měl tradičně dovézt na letiště v Líních. Na ceduli i na jízdním řádu však byl poněkud exotický název Bohuntie. „Zničehonic tady v Čechách. Jenže jak se ukázalo, Bohuntie byl krycí název letiště,“ vysvětluje. Autobus tehdy zajížděl až do kasáren, kde byl v ten den obrovský rozruch. Letci i jejich velitelé se prý chovali velmi statečně. Z ranvejí příkladně vytrhali veškeré osvětlení, tudíž nebylo možné osvětlovat přistávací plochy. Podmínky pro přistání letounů okupačních vojsk tak byly značně ztížené. „A Rusáci tam přistávali s těmi obrovskými Antonovy mezi dvě nákladní auta. Ta rozsvítila světla a oni tam s těmi obrovskými letadly sedali. Ti naši piloti, i když ty Rusy nesnášeli, tak tohle ocenili. Že jsou to tedy machři, že s tím dokázali přistát. A to byl ten první sled. Ti nevěděli, kde jsou. Oni sem tenkrát jeli odněkud z Pobaltí, kde zřejmě také potlačovali nějaké nepokoje. A byli to takoví chudáci, takoví otrhaní kluci. Neměli zásobování, neměli nic. Prostě ošoupaní, divní, bezprizorní,“ popisuje Pavel. Pak je vystřídal druhý, a už mnohem vybavenější a úpravný sled. „To už byli piloti se stíhačkami v kožených bundách s kožešinami.“

 

Moje malá válka

Pavel má ještě s oním prvním sledem spojenou jednu příhodu. Velitel tohoto sledu byl totiž generál Pavlovskij. „My jsme tam vzali radiovůz. A já jsem napsal takové prohlášení, které pak jeden Rusín, absolvent vysoké školy, simultánně tlumočil do ruštiny. A ta vysílačka byla tak strašně silná, že když tam ti Rusáci měli puštěné tranzistoráky, tak se jim to naše vysílání do toho vloudilo. Poslouchali tedy to naše prohlášení, ve kterém jsme je vyzývali, ať odejdou,“ vypráví Pavel. Rusové je pak v obrněném vozidle honili po celém letišti, ale nedohonili. Včas z letiště zmizeli. „Byla to taková moje válka.“

 

Bertinem ve filmu Všichni dobří rodáci

Pavel si díky svému členství v Armádním uměleckém souboru, ale i vzhledem ke svému talentu a uhrančivému vzhledu, mohl roku 1968 zahrát v opravdovém klenotu československé kinematografie. „Režisér Jasný si mě vybral do filmu Všichni dobří rodáci[4] podle nějaké fotografie v databázi herců na Barrandově. Tak jsem přišel na konkurz a s Vlastíkem Brodským jsem tam zahrál takovou scénku,“ vypráví Pavel. Ta se režisérovi líbila, a tak Pavla do svého filmu obsadil. Zahrál si v něm roli pošťáka Bertina a dodnes na natáčení velice rád vzpomíná: „Všechny exteriéry se točily ve městě Bystré u Poličky, kde to bylo opravdu nádherné. Hrál s námi Walda Matuška, Vláďa Menšík, Vlastík Brodský, Radek Brzobohatý. To byli tenkrát velikáni filmu. Celé noci se povídalo.“ Pro Pavla bylo ohromným štěstím, že do téhle party zvučných jmen mohl nahlédnout. Navíc byl režisérem Vojtěchem Jasným ujištěn, že si zahraje ve všech jeho filmech. Jenže co osud nechtěl… Režisér filmu Všichni dobří rodáci byl po srpnové invazi vojsky Varšavské smlouvy politicky perzekvován, načež emigroval a natáčel v zahraničí. I přesto si však Pavel později zahrál v několika filmech, ať už to byl Dotek motýla, Paragraf 224, Romaneto či Hodina života.

 

(Ne)svoboda v uměleckém ranku

„Ta šedesátá léta bych chtěl prožít znovu, to bylo nádherné vydechnutí. Jakoby ten svět najednou začal dýchat. Já tomu říkám ‚zlatá éra Novotného despotismu‘. Tady to také povolovalo, protože v tom divadle se v podstatě hrálo všechno. Cenzura najednou velmi ochabla a všechno to kypělo a bublalo, až to pak ale špatně skončilo,“ říká Pavel. Pro něj a další z „uměleckého ranku“ už ale svoboda panovala, i když samozřejmě nebyla bezbřehá. „Po těch padesátých letech to bylo ohromné uvolnění, ale pak se zase přitáhly šrouby a začalo to být nepříjemné i v těch našich vodách,“ dodává. Do dramaturgického plánu Divadla J. K. Tyla, ve kterém Pavel v době normalizace působil, se zakomponovaly především ruské hry. „Ruská klasika, to jsou vrcholná díla světové dramatické literatury, takže ta na to mají právo. A občas se samozřejmě hrála také nějaká ta budovatelská hra, a tak jsme hráli například Pogodinovy Aristokraty[5],“ vzpomíná Pavel. Za ty mohli dokonce získat krajskou cenu, kdyby na ně ovšem Pavel nezapomněl jako na smrt a na jeviště se dostavil ve střízlivém stavu. „To je můj příběh z normalizační dramaturgie, že jsem jim zkazil Aristokraty. Jinak se o mně všeobecně vědělo, jaké mám názory.

Když byla nějaká schůze, kde byl nějaký potentát, nesměl jsem tam chodit. Já totiž vždycky všude říkal, co si myslím. Celý život. Až se divím, že mě nezavřeli. I když jsem byl párkrát na StB. Zkoušeli to na mě v Plzni i v Praze,“ říká Pavel. Na obou místech dostal od příslušníků StB jasnou nabídku. „Že prý by si potřebovali sem tam promluvit o tom, jak to mezi těmi kumštýři vypadá. Na to jsem samozřejmě nepřistoupil.“ O to více je pro něj nepochopitelné, že se mu za to všechno nedostalo postihu. „Nevyhodili mě a křížek jsem také nosil pořád. To tady tehdy řediteloval nějaký Oldřich Kříž a zeptal se mě: ‚Co to máte na krku?‘ A já jsem ho praštil přes tu ruku se slovy: ‚Co na mě saháte?‘ A už metl pryč.“

Až po čase se Pavel dozvěděl, že existoval seznam osob určených k ekonomické likvidaci. Šlo o akci Norbert, kterou chystala StB ještě v roce 1989. „Já tam byl za ten náš kraj snad na prvním místě,“ vypráví Pavel.

 

Plzeňské návraty

Pavel prožíval šedesátá léta mimo jiné v angažmá v Divadle J. K. Tyla a na počátku sedmdesátých byl přizván ke spolupráci s Divadlem Za branou, scéna však krátce nato byla zrušena. Roku 1972 se tak Pavel navrátil do plzeňského angažmá, a to na dlouhých deset let. Pak se ještě na čas vrátil do Prahy, do Realistického divadla, aby se po jeho zániku opět a natrvalo usadil v Plzni. Tam se také roku 1974 podruhé oženil, a to s herečkou Monikou Švábovou, rovněž rodilou Pražačkou působící v plzeňském angažmá. „Monika nastoupila v roce 1968, a to jsem byl právě v Armádním uměleckém souboru. Pamatuji si na zahájení sezóny. Bylo to před Velkým divadlem. Když jsme potom vycházeli ven, tak jsem si říkal: Hergot, tady je nějaká pěkná nová baletka…“ Jejím partnerem byl však tehdy Jan Thorovský, zpěvák z kapely Spirituál kvintet. „Byli jsme spolu v Divadelním klubu a on odjížděl a říkal mi: ‚Pavle, hlídej mi tady tu Moniku.‘ Tak jsem mu ji hlídal a hlídám mu ji dodnes,“ vypráví s úsměvem Pavel. Roku 1974 se jim narodil syn Pavel a roku 1981 druhý syn Šimon.

 

Zlomový rok 1989 a herci jako první plzeňští stávkující

Pavel přirovnává onu blízkost, sounáležitost a nadšení z pražského jara k atmosféře z roku 1989, kdy se po působení v Realistickém divadle vrátil zpět do plzeňského Divadla J. K. Tyla. Podobně však vnímá i příliš rychlý rozpad těchto vzácných substancí. „Pak už zase každý začne dávat bacha, začne se stahovat do své ulity, ohraničí si své pískoviště. To jsou ty ‚hradbičky‘, jak říkal Karel Höger v Obchodním cestujícím.“ Ale zpátky na začátek. Dramatické události roku 1989 v Plzni uvádí Pavel slovy: „Bylo to specifické tím, že tady nezačali stávkovat studenti, ale divadelníci. Zcela zásadní byl ten večer na premiéře Schafferovy Černé komedie. Najednou zazvonil telefon, že se něco děje, a svolali jsme schůzi činohry. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Bylo to nahoře ve zkušebně v Komorním divadle. Tam se o tom povídalo a dalo se hlasovat, jestli máme stávkovat. Já jsem bohužel tenkrát nezavřel oči, takže vím, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti.“ Ti, co hlasovali pro, převážili ostatní jen velmi těsně. Pavel k tomu dodává: „A zvláštní věc je, že z některých těch lidí, kteří byli tenkrát proti, se pak stali vášniví revolucionáři[6]. Ale až když už bylo všechno jasné.“ Jakmile nastal večer a publikum zaplnilo hlediště, celý soubor činohry vyšel před oponu. Pavel přečetl důrazné protirežimní prohlášení, které odsuzovalo brutální potlačení studentské demonstrace na Národní třídě ze 17. listopadu, načež se zpívala hymna. Diváci nakonec chtěli hru zhlédnout, se stávkou se tak začalo až druhý den. „A teprve pak se jelo na školy, protože ti vysokoškoláci na kolejích to nevěděli. Jeli jsme do studentské menzy. A všechno jsme jim to tam vyprávěli, načež se k nám okamžitě přidali. Takže se to rozjelo na plné pecky,“ vypráví Pavel.

 

Předsedou stávkového výboru, moderátorem diskuzních večerů

Pavel od prvních dnů stávky pracoval jako předseda stávkového výboru. Přímo v Komorním divadle sídlil štáb, který měl vše ohledně stávky na starosti. Pomocí cyklostylu se tam rozmnožovaly všemožné tiskoviny. „Moc hezké byly ty diskuzní večery. Napřed v jednom, pak už v obou divadlech. Tam přišli lidi, neplatili žádné vstupné, sedli si a teď se povídalo. Lidi vyprávěli své příběhy a já to opět uváděl,“ vzpomíná. Tyto svobodomyslné akce se však neobešly bez pozornosti milicionářů, kteří o sobě před divadlem dávali vědět. Pavel si s nimi však s humorem a nadhledem sobě vlastním dokázal poradit. „Já mám tyhle dramatické situace rád, tak koneckonců jsem dramatický umělec,“ říká s úsměvem. Hned druhý den stávky byl ředitelem divadla Jiřím Pomahačem odveden do sídla provozovatele divadla, tudíž na Krajský výbor komunistické strany, kde se rovněž nenechal zastrašit a spolu s ostatními pokračoval ve stávce.

Ze stávkového výboru, jehož byl Pavel předsedou, se koordinovala celá řada plzeňských protirežimních demonstrací. Koordinátoři byli ve spojení s Prahou, která se jim od začátku stala vzorem. Přejímali tak informace, přepisovali, tiskli a množili materiály, informovali o událostech ostatní Plzeňáky. Společnost se čím dál tím více probouzela, tmelila a brojila proti režimu, který se brzy ocitl ve smrtelné křeči.

 

Hercem, šéfem, manželem i historicky prvním držitelem Ceny Thálie

Díky směsi talentu, charakteru i bohatým zkušenostem byl Pavel roku 1992 zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. „Řekl jsem, že to na nějakou chvíli vezmu. A zůstal jsem tam dvacet let,“ říká Pavel. „Tím šéfovským postem se však ten souborový kamarádšoft, který jsem tolik miloval, do jisté míry rozředil,“ dodává se smutkem v hlase. Tak už to ale při změně těch profesních rolí zkrátka chodí. Na druhou stranu se tak Pavel zapsal do historie plzeňské divadelní scény jakožto dlouholetý šéf Divadla J. K. Tyla, ale zapsal se do ní i tím, že ztvárnil až na sto padesát divadelních rolí. Na divadelních prknech se uplatnil především v klasickém repertoáru, do něhož spadají hry Zločin a trest, Hamlet, Othello či Idiot. Za své divadelní role byl dvakrát vyznamenán Cenou Českého literárního fondu. Vrcholem však bylo, když roku 1993 jako vůbec první v historii obdržel Cenu Thálie, a to za mimořádný jevištní výkon v roli Kerženceva ve hře Ubohý vrah, kterou podle povídky Leonida Andrejeva zdramatizoval Pavel Kohout. Významná je rovněž Pavlova spolupráce s rozhlasem. Jeho osobní i profesní život je přitom úzce spjat s jeho manželkou Monikou Švábovou. Na jevišti spolu vytvořili celou řadu klíčových vztahů-rolí.

Pavel získal roku 2011 Historickou pečeť města Plzně a roku 2014 vstoupil do Dvorany slávy. Později jej následovala i jeho žena. Dodnes tak zůstává nejen významnou osobností převážně plzeňské umělecké scény, ale také hybatelem listopadových událostí v Plzni na scéně divadla. Spolu s dalšími tak pomohl zažehnout jiskru naděje, která se silou odvahy, sounáležitosti a touhy po svobodě proměnila v obrovský, čistý plamen.

 

Nesmazatelná stopa Pražáka na plzeňských prknech

Kdoví, proč rodilého Pražáka zavál vítr právě do Plzně. Snad za to mohl osud, láska, odlišná atmosféra, příznivější divadelní podnebí či zkrátka jen souhra tragikomických náhod. Co se však týče této hry osudu, Pavel steskem po Praze a kariéře, kterou by tam mohl vybudovat, netrpí. „Teď už si nedovedu představit, že bych žil v Praze, ona už je jiná. A je logické, že je po padesáti letech jiná. Já jsem vděčný Plzni a tomu divadlu, že jsem tady ten život mohl takhle divadelně krásně prožít. Já jsem vlastně divadlu věnoval svůj život a věnoval jsem ho rád.“

 

[1] Jedná se o Petschkovu vilu, která předtím sloužila mimo jiné jako sídlo nejvyšších představitelů Protektorátu. (https://cz.usembassy.gov/cs/embassy-cs/prague-cs/rezidence/)

[2] „Nádherná dáma, zřejmě bělogvardějka, jako vystřižená z období secese. Nosila sněhobílou blůzičku, ve všem byla taková pedantní, nikdy na ní nechyběla brož. Když přijeli v osmašedesátém Rusové, chodila s křídou po Praze a opravovala chyby v nápisech na zdech psaných azbukou, ať táhnou domů, abychom si jako národ neudělali ostudu.“ (https://www.denik.cz/bydleni/navsteva-u-jany-preissove-nejcasteji-jsem-v-roli-babicky-20120811.html)

[3] „Onemocněl Filipovský, který hrál v Romeovi a Julii lékárníka. A nevím, koho napadlo, že já zaskočím za Filipovského, za toho lékárníka. Filipovskému tenkrát bylo xx let, já jsem byl mladý student. Nicméně mi ten záskok dali. Kostým jsem nemohl mít, protože on byl malinký, tak na mě oblékli nějakou hazuku. Byl to jeden výstup, kdy si Romeo přijde k lékárníkovi pro jed. Před představením byla jenom strašně rychlá zkouška. Zkrátka všechno rychle, rychle... A už jelo představení a pak přišla ta scéna toho lékárníka, tak jsem vběhl na jeviště a pak se vřítil Tříska se slovy: ‚Lékárníku, dej mi jed!‘ – Ale já nic neměl. Mně nedali ten váček s jedem. Tak jsem mu podal ruku a řekl jsem: ‚Jako, jako.‘ On úplně zcepeněl, dohrál to a honil mě pak po celém Národním divadle a řval: ‚Jako? Jaký jako?! Kde byl ten jed?!‘ Já myslel, že mě zabije…“

[4] Film Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného běžel v kině asi čtyři měsíce během léta a podzimu roku 1969, načež byl zakázán a po mnoho let ukryt v trezoru až do ledna roku 1990. Přesto však mezi lidmi koloval na stovkách videokazet. „Většina herců a filmařů bydlela během natáčení v místních rodinách. Jasný popisoval, jak společné soužití probíhalo: „A oni se sžili a zase ti rolníci se od nich naučili herectví. Z těch lidí se stali filmoví herci, takoví praví. A z herců se stali opravdoví lidé.“ (https://radiozurnal.rozhlas.cz/filmy-roku-1968-7551889/2)

[5] Hra zachycuje mravní přerod lidí z trestaneckého tábora, kteří se ocitli v rozporu se sovětským právním řádem. Pracují na stavbě Bělomořského průplavu a pod vedením čekistů nacházejí kladný vztah k práci a celkově k životu.

[6] „A pak se vyrojili ti, co předtím byli hodně stranou, a snažili se postavit do čela celého toho hnutí. To když jsem viděl, tak se mi z toho udělalo mírně zle, protože mě přemlouvali, abych šel na kandidátku Občanského fóra. Sociální demokrati chtěli, abych šel na kandidátku. Tenkrát kdybych tam šel, tak bych byl v té Plzni tutově zvolen, to bylo bez debat. Ale já když jsem právě viděl, co se tam nahrnulo za lidi, tak jsem si řekl: ‚Ne, to bych buď zešílel, anebo bych je zabil.‘ Tak už jsem se pak toho neúčastnil. I když tam tenkrát bylo těch herců dost, než odešli, když zjistili, že ten svět politiky je přece jen jiný než svět divadla.“