Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Pavlů (* 1921  †︎ 2013)

• pochází z německé sudetské rodiny židovského továrníka z Hostinného v Podkrkonoší; matka původem z Vídně

• společně se sestrou se přihlásila do transportu do Palestiny,

• 25. 11. 1940 přežila katastrofu lodi Patria

• po příjezdu do Palestiny byla internována ve sběrném táboře Atlith

• výcvik do armády prodělala v táboře v Sarafandu v dnešním Libanonu

• v letech 1943-1946 sloužila v armádě v táboře Tel-El-Kebir v Egyptě v jednotkách ATS – podpůrné jednotky pozemního vojska

• po návratu domů prodělala těžkou nemoc, zbytek života pracovala jako laborantka ve výzkumném farmaceutickém ústavu

• zemřela 16. srpna 2013

Hana Pavlů se narodila v pohraničním Hostinném v Podkrkonoší (součást Sudet, německy Arnau) v rodině židovského továrníka Pfefferkorna. Matka byla původem z Vídně a Hana pravidelně trávila prázdniny u vídeňských příbuzných. Hana měla jednu starší sestru, se kterou měly velmi blízký vztah. Rodina byla velmi majetná, vlastnila honosnou vilu a továrnu v Hostinném. Za války byl majetek rodině zabaven a v roce 1943 byla celá rodina transportována do koncentračního tábora, kde všichni zahynuli. Z celého příbuzenstva přežila válku pouze Hana a její sestra.

V Hostinném Hana Pavlů navštěvovala německé gymnázium. Po čtvrtém ročníku gymnázia přestoupila na českou školu pro rodinné práce v Hořicích. Teprve na této škole se Hana naučila mluvit česky. Dodnes jí však čeština dělá problémy. Po roce se chtěla opět vrátit na gymnázium do Hostinného, ale německé školy byly uzavřeny a Hana přešla do Liberce do textilní školy a posléze v roce 1938 do Brna, kde se chtěla stát textilní designérkou. Po odtržení Sudet na podzim 1938 byla Hana ze školy vyhozena, protože byla pokládána za uprchlíka z Německé říše. Odešla proto do Prahy za sestrou, která byla ze stejného důvodu vyhozena z gymnázia v Trutnově. V Praze se společně se sestrou přihlásily do židovské obce, kde byly zaškoleny jako ošetřovatelky a pracovaly v nemocnici, která byla zřízena v synagoze v Dušní ulici.

Cesta do Palestiny

Z důvodu finanční tísně se Hana i její sestra dobrovolně přihlásily do ilegálního transportu do Palestiny. Cesta do Palestiny začala 1. září 1940. Hana vypráví, že do transportu mohla mít pouze desetikilogramové zavazadlo. Na nádraží byla podrobena tělesné kontrole, při které její sestře zabavili i prstýnek, „takže jsme neměly vůbec nic“. Z Prahy odjeli vlakem přes Bratislavu do Vídně, kde se nalodili na dunajský parník Melk. Hana popisuje, že parník byl přetížen: „My jsme tam stáli, nebylo místo si sednout nebo lehnout, ale hlavně že jsme byli pryč.“ Parníkem Melk pluli po Dunaji až do rumunského přístavu Tulcea. V Tulcey byla zakotvena loď Milos, na kterou se uprchlíci měli nalodit. Milos byla nákladní loď na uhlí a Hana zmiňuje, že si sami museli postavit na lodi patrové bunkry, aby se tam vešlo co nejvíce lidí. Hana říká, že jich bylo kolem 800 uprchlíků. Hana a sestra ležely na zadní palubě, kde byl zdravotní personál. Hana také vypravuje, že část lidí na Milosu vždy spala a druhá část musela běhat z jedné strany paluby na druhou a vyvažovat tak přetíženou loď, aby se ve vlnách nepřevrátila. Na lodi během plavby vypukly různé epidemie, zejména tyfu, a Milos nesměla nikde přistát, až v Limasolu. Podle Hanina vyprávění na lodi Milos nebyla možnost se mýt: „My jsme vždycky hodili kbelík do moře a lidi se v tom mohli trošku umejt, ale ruce jen, ale zkrátka, přežili jsme, dobrý.“ Hana Pavlů říká, že přes všechna utrpení na lodi byla velice ráda, že se nakonec do Palestiny dostali.

Katastrofa lodi Patria

Z lodi Milos byli uprchlíci v přístavu Haifa přeloděni na loď Patria, kde proběhla dezinfekce a hygiena. Pětadvacátého listopadu 1940 Hana ošetřovala na dětské ambulanci na zadní palubě lodi Patria, když uslyšela výbuch. „Loď se velmi rychle natočila na bok. Paluba byla šikmo dolů, nechala jsem se spadnout dolů do nemocnice, kde ležela moje velká láska tenkrát, a vytáhla jsem ho, byl v bezvědomí, a vytáhla jsem ho, ještě se to podařilo a plavala jsem s ním k molu. Pamatuju na ty hrozný křiky… Jak lidi padli ze schodů a křičeli, to je něco, co ještě dneska mě pronásleduje ve snech. Ta hrůza nikdy nepoleví.“ Když Hana zachránila svého milého z potápějící se lodi, plavala ještě několikrát zpět a snažila se pomoci dalším lidem. Hana vypráví, jak se lidé snažili protáhnout malými kulatými okénky v boku lodi, okna byla příliš malá, ale ostatní na ně zezadu tlačili, aby se dostali ven, a tím jim utrhali paže a kusy boků. Nakonec už i Haně docházely síly a nechala se vytáhnout na molo. Po této katastrofě byli ti, co přežili, ubytováni v obrovské hale v Haifě. Zde potkala Hana svého známého z Brna, Harryho Vodáka, který jí řekl, že viděl její sestru, které se také podařilo z Patrie zachránit. „Já jsem byla celá šťastná, padla jsem mu kolem krku a byla jsem šťastná, že sestra žije.“

(Pozn.: Katastrofa lodi Patria – řecká loď Milos, která přepravovala uprchlíky, byla u palestinských břehů zajata britským námořnictvem a eskortována do přístavu Haifa. Zde byli uprchlíci naloženi na loď Patria, která kotvila u haifského mola. Britská vláda v Palestině neměla zájem na tom, aby židovští uprchlíci vstoupili na palestinskou půdu a narušili již tak křehkou rovnováhu mezi Židy a Araby. Patria proto měla židovské uprchlíky odvézt do tábora na ostrově Mauricius. Na Patrii vznikla tajná organizace, která se dozvěděla o plánech britské vlády. Členové této organizace naplánovali poškození lodi pomocí výbušnin tak, aby nemohla odplout a uprchlíci byli do Palestiny přijati jako trosečníci. Pětadvacátého listopadu 1940 v 9.15 skutečně došlo k plánovanému výbuchu. Otvor proražený v boku lodi se však tlakem vody zvětšoval a Patria se během 15 minut převrátila na bok a začala se potápět. Nastal obrovský chaos, britská policie v domnění, že jde o nálet, nahnala většinu lidí do podpalubí. Kvůli silnému tlaku vody a také pod tíhou lidí se většina schodišť propadla a lidé zůstali uvězněni v podpalubí. Během půl hodiny zahynulo 257 lidí.)

Sběrný tábor Atlith

Hana dále vypravuje, že po katastrofě na Patrii jí nezůstalo vůbec nic kromě prádla, které měla na sobě. Od Britů dostal každý jednu vojenskou deku, kterou používali v noci jako přikrývku a přes den ji nosili kolem těla. Z haly v Haifě odvezli přeživší uprchlíky do sběrného tábora v Atlithu. Hana uvádí, že tábor v Atlithu byl obrovský. „Byly haly z vlnitého plechu, v každé tak třicet, každý měl tři prkna na špalcích a na tom slaměný pytel a ty deky. Byla jedna pelest vedle druhý.“ Na tábor v Atlithu si Hana špatně vzpomíná. Vypráví o stravování, hygieně a režimu v táboře: „Každý ráno nás spočítali. Byla tam Palestine Police… A ty byli hodný, na rozdíl od Angličanů, který byli hrozný.“ Hana vypráví, že až později se dozvěděla o skutečnosti, že angličtí vojáci byli do Palestiny posíláni za trest, a proto se k nim chovali dost špatným způsobem. V táboře Atlith Hana Pavlů strávila jedenáct měsíců. Pracovala zde v nemocnici u doktora Auerbacha z Haify. Vzpomíná, jak v táboře propukaly epidemie tyfu, žloutenky a sand fly fever – horečky z písečné mouchy: „To jsou hrozný horečky, kdy člověk neví o sobě, a trvá to dva tři dny a je to dobrý, ovšem nebezpečí je, že přitom je taková snaha o sebevraždu, lidi si myslej, že to nevydržej a…“ Hana říká, že v táboře na nemoci umíral velký počet lidí. S úsměvem paní Pavlů vypráví, jakým svátkem byl den, kdy dostali kondenzované sladké mléko nebo čaj. „Takový věci jsme měsíce vůbec neznali.“

Vstup do armády

V zimě 1941 přešla Hana Pavlů do Gedery, kde pracovala v Maternity Hospital jako porodník. Zde se také vdala za Bedřicha, muže, kterého zachránila z potápějící se Patrie. Bedřich se poté přihlásil na vojnu do československé armády a Hana ho následovala na podzim 1942, kdy byly zřízeny ženské vojenské jednotky. Manžel Bedřich prošel s postupujícími britskými jednotkami až do Francie, kde byl raněn a převezen na léčbu do Anglie. Po zotavení chtěl Bedřich odjet za bratrem do Austrálie, ale Hana se vždy chtěla vrátit domů do Československa. Z tohoto důvodu se nechala rozvést. Dokonce kvůli tomu jela na propustku z Egypta až do Anglie a zpět.

Na jaře 1943 prodělala Hana výcvik v anglickém táboře v Sarafandu (dnešní Libanon). Hana vypráví, jak jim při příchodu do Sarafandu stříhali vlasy a celou dobu na vojně musely mít ženy krátké vlasy a nesměly se malovat.

Tábor Tel-El-Kebir

Z tohoto tábora se nákladními vozy přesunuli do tábora Tel-El-Kebir v egyptské poušti. „Jsme seskákali a oni řekli, že jsme tady, a my řekli: Tady nemůžeme žít, to je vyloučený, tady přece nemůžeme bejt, to je jenom slunce a písek, tady se nedá žít. Ovšem nic jinýho nám nezbylo a zvykli jsme si a bylo to potom náš domov po víc jak tři roky.“ Hana si přesně nepamatuje, kolik vojáků bylo v táboře, říká, že zde bylo přibližně 700 děvčat a 15 tisíc mužů. Kvůli bombardování byly stany stavěny daleko od sebe a celý tábor byl asi čtyři km dlouhý a také tak široký. Tel-El-Kebir byl až do konce roku 1943 bombardován. V táboře žili vojáci po čtyřech. Hana byla ve stanu se svou sestrou, Němkou Editou Passovou z Liberce a šestnáctiletou Češkou Janou. O Janě vypravuje Hana jako o velmi nadšené vlastence, která zatajila svůj skutečný věk, aby ji vzali do armády. Hana byla přidělena k jednotkám ATS – Auxiliary Territorial Service, pomocný servis pozemního vojska. Hana a ještě dalších 31 Češek pracovalo v jednotce Royal Electrical and Mechanical Engineers: „To znamená, my jsme pracovaly na autech, obrněných vozech, tanky, a my jsme je opravovaly… A nebo se rozebraly na části, které se dál používaly. Jeden čas jsem taky pracovala na optice, tankový teleskopy a takový, to už jsem měla na to zvláštní výcvik v Káhiře, pak jsem byla specializovaná na optiku.“ Hana Pavlů popisuje disciplínu v táboře jako velmi přísnou. „Každý ráno byl nástup velmi přísný v šest hodin, potom byl přečten rozkaz, kde se jednotlivé pracovní skupiny dozvěděly úkoly, potom lidé nalezli do nákladních aut a ty je rozvezly do hal, to byly ty opravárny, kde se pracovalo…“ Z tábora směli jen na propustku. Hana Pavlů vzpomíná na kavárnu, ve které se mohly setkávat s muži. Koncem války dostávali propustky i do Káhiry, ale všude směli nocovat pouze v ubytovnách pro vojáky, které byly stále pod kontrolou. Angličané prý měli strach ze sňatků britských vojáků s ženami z jejich tábora. Hana říká, že v tomto směru na ně byli Angličané velmi přísní. Její sestra se však i přes všechny překážky na konci války v Káhiře provdala za skotského vojáka Duncana a odjeli spolu do Anglie.

Podmínky v táboře byly velmi náročné zvláště kvůli tropickým teplotám, které se v létě pohybovaly kolem 40 stupňů, v zimě klesl teploměr nejníže na deset stupňů. „V létě noci byly šíleně horký, protože ten písek byl tak rozžhavený, že to topilo i celou noc. Pamatuju, že nám to vždycky propálilo podrážky u bot, ten horkej písek.“ Stravování se skládalo z konzerv, sladkých brambor a sušenek. Hana říká, že hladem nikdy netrpěli. Důležité bylo pití. V táboře se pil jen horký čaj, který nejlépe zahání žízeň. Hana Pavlů uvádí, že u každého stanu měli umístěnou kameninovou amforu, ve které byla voda, a tím, že do této amfory pálilo slunce, se v nádobě voda ochlazovala. Paní Pavlů vypráví zážitky z pobytu v poušti. Popisuje například pouštní bouře, které zažili v táboře Tel-El-Kebir. „Ve dne najednou se úplně je noc, úplná tma a šílenej vítr a písek bičuje, takže si můžete jenom lehnout a přikrýt obličej a čekat, až to přejde.“ Vypráví také o tom, jak se v ohromném horku od rozpálených kamenů čas od času vznítily a hořely celé stany.

V květnu 1945 se dozvěděli o konci války v Evropě, ale v táboře konec války ještě nenastal, protože dodávali vojenský materiál pro válku proti Japonsku. Po úplném konci války byly všechny lodě potřeba pro přepravu vojsk z bojišť v Asii. Z toho důvodu se Hana vrátila domů až v březnu 1946.

Návrat domů

Cesta z Egypta vedla lodí do Neapole a odtud vlakem do Prahy na Smíchovské nádraží. Hana Pavlů popisuje své pocity při příjezdu do Prahy jako okamžik, kdy nevěděla kam má jít nebo co bude dělat. „Já tam stála na nádraží úplně sama a já jsem nevěděla kam a co. Peníze jsme neměli, koruny, nic jsme neměli, jen KitPack, to je vojenská taška.“ Z nádraží byla poslána do repatriační stanice. Paní Pavlů vypráví o otřesných podmínkách v repatriační stanici, kde se štítila si lehnout do přidělené postele. Jednoho dne, když si hledala práci a v uniformě Middle East Force přecházela Václavské náměstí, potkala vojáka, který ji oslovil a nabídl jí ubytování u své sestřenice, což byla Hanina kolegyně z nemocnice v Praze, kde pracovala před válkou. Hana Pavlů měla velké problémy najít v poválečné Praze zaměstnání. Pomáhala jí kamarádka Hela, která bydlela u své sestry ve vaně. Hela Hanu všude doprovázela, protože Hana mluvila špatně česky a bála se, aby ji kvůli jejímu německému původu někdo nenapadl. Hana například vypravuje historku, že když u doktora zavolali její jméno Morgenstern (poprvé provdána), tak se bála, aby jí někdo neublížil. Po dlouhém čase náhodou dostala Hana zaměstnání jako pomocný dělník v podniku Meopta, kde se vyráběly dalekohledy do pušek. Vzpomíná na to, jaký byl v Meoptě výborný kolektiv, jak jí dávali teplé oblečení, protože Haně byla po návratu z Afriky hrozná zima. Dokonce jí spolupracovnice koupily kamna.

Oslepnutí

Jednou při práci na bramborové brigádě Hana najednou oslepla. Diagnóza její nemoci byla nejasná a obvodní lékař ji nakonec poslal zpět do práce. Hana však do továrny nechodila a vyhledala v Praze židovské lékaře, které znala již před válkou, profesora Saluse a docenta Krále. Lékaři zjistili nervovou příčinu onemocnění a doporučili Haně pobyt na nervové klinice ve Veleslavíně. Hana Pavlů na klinice strávila skoro dva roky. Zpětně se dozvěděla o soudu, který proběhl s obvodním lékařem. Za vysouzené peníze si Hana s Helou koupily ledničku. Po úspěšné léčbě se Haně zrak vrátil, byl jí přiznán invalidní důchod a nesměla již vykonávat žádnou těžkou práci. Její sestra onemocněla stejnou nemocí a posléze jí i podlehla. Dalších 21 let pracovala paní Pavlů jako laborantka ve výzkumném farmaceutickém ústavu.

Paní Pavlů nakonec shrnuje, že vše, čím byl v té době člověk špatný nebo podezřelý, tím vším ona ve svém životě byla – Židovka, původem ze Sudet, uměla špatně česky, otec továrník, sloužila v anglické armádě.