Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Jan Pavúk ()

• pochází ze Slovenska

• jako mladý chlapec byl v roce 1939 poslán do Rakouska, kde pracoval až do začátku války

• pravděpodobně v roce 1941 narukoval v Nitře do slovenské armády

• byl přičleněn jako technik k tankistům

• přesun s armádou na Ukrajinu a poté do Běloruska

• útěk k partyzánům do běloruských lesů

• při leteckém náletu byl raněn

• přechod partyzánů k československým jednotkám generála Svobody

• boje na Ostravsku, v Praze mezi prvními

• po válce zůstal v armádě, v padesátých letech vyhozen

Začátek války

Pan Ján Pavúk pochází ze Slovenska. Jeho otec pracoval nějaký čas jako závozník v Praze. Ve vesnici byli označováni jako „Rusnatci“. Jako mladý chlapec byl v roce 1939 poslán do Rakouska, kde pracoval až do začátku války. Pravděpodobně v roce 1941 narukoval v Nitře do slovenské armády, ve městě absolvoval šestitýdenní výcvik: „Já jako absolvent strojní průmyslovky jsem byl zařazen k tankistům. Nebyl jsem ale běžným vojákem, ale dělal jsem technického důstojníka.“ Spolu s armádou se pak přesunul na Ukrajinu a poté do Běloruska. Tam se pan Pavúk rozhodl utéct z armády k partyzánům.

Útěk k partyzánům

Pan Pavúk vzpomíná na okolnosti svého útěku od jednotky: „Byl jsem u třetího praporu, kde působil jako kapitán Nálepka [slovenský důstojník na východní frontě, vyvíjel ilegální aktivity v rámci slovenské armády, po odchodu k partyzánům velitel 1. česko-slovenského partyzánského oddílu v SSSR, padl v listopadu 1943 u ukrajinského městečka Ovruč, pozn. red.]. Tehdy začalo ve slovenské armádě něco, čemu se říkalo partyzánština. Prostě spousta chlapců přebíhala z vojska k partyzánům. Mně ale Nálepka říkal, že ještě utíkat nemám, že jsem jim víc platný v armádě. Já jsem totiž dělal tehdy řidiče nákladního zásobovacího vozu. Převáželi jsme zbraně, náboje, munici a proviant. Já jsem věděl od Nálepky, kam mám dojet. A pak si partyzáni vzali, co bylo na voze. Prostě jsem dělal zásobovače partyzánům. Mohl jsem to dělat, protože jsem ještě nebyl podezřelý. Dost dlouho to takhle fungovalo, ale pak Nálepka musel utéct a zanedlouho po něm já, protože mě začali podezřívat četníci. Protože i jiní jezdili s proviantem a vždycky se vykrádalo jen z mýho vozu. Když už bylo hodně horko, tak jsem utekl taky – i s autem.“

Partyzánská jednotka působila v lesích v oblasti Běloruska. Skupinky měly většinou čtyři až pět členů. Jejich partyzánská skupina nebyla samostatná, byli podřízeni sovětskému vedení. Vedení posílalo k jednotce ruské parašutisty, kteří měli u jednotky působit, spolupracovat s ní a pravděpodobně i kontrolovat její práci. Pan Pavúk říká: „Těm ruským parašutistům jsme byli podřízeni. Nejvíc jich bylo vysazeno do týlu, kde měli lákat vojáky ze slovenské armády. A hodně těch kluků uteklo!“ Při leteckém náletu byl pan Pavúk raněn.

Partyzánský život byl velmi náročný. Pan Pavúk o tom říká: „Tam nebyla ani chvilka volného času. My jsme se museli například sami zásobovat. Někdy jsme neměli tři dny co jíst – třeba když byly nálety a my jsme se schovávali. Jednou jsme omylem zastřelili psa místo srnky, ale i tak to pro nás bylo jídlo. Lidé z okolních vesnic nám hodně pomáhali a podporovali nás, ale i oni jídlo schovávali. Partyzánů tam bylo totiž spousta a oni by ty vesnice úplně vyjedli. Řeknu vám jednu legrační příhodu. Jednou jsme měli hlad, říkali jsme: ,Kdyby tak byla nějaká slepice…‘ Ale všechno to bylo schovaný! Pak mě napadlo nad ránem zakokrhat. Ozval se kohout, a už jsme věděli, kde jsou slepice. Tak jsme si vzali slepici.“ Jeden z členů partyzánské skupiny byl zajat Němci. Jeho spolubojovníci ho už nikdy nespatřili, pravděpodobně byl po výslechu, jak bylo obvyklé, popraven.

Do Prahy

Jakmile to bylo možné, přešli partyzáni k československým jednotkám generála Svobody. „Po příchodu do armády jsme byli nasazeni jako tankisti na Ostravsko. Pěchota byla na Slovensku, jen tankisti bojovali na Ostravsku. Já byl tankista – technik. Takže jsem prostě opravoval tanky.“ Jednotky začaly postupovat ku Praze. „Šlo se rychlým pochodem na Prahu. My jsme měli jet tankem, ale můj technický velitel Beneš mi říkal: ,Janko, nepůjdeme autem? – Sebereme tady auto! Autem tam budeme rychleji!‘ Tak jsme v nějaké dílně sebrali auto. Ani nevím, co to bylo za značku. Málem jsme na to doplatili, protože cestou nás zastavili vojáci z německé armády. Ale my jsme naštěstí vzali auto s protektorátní poznávací značkou a navíc naše uniformy byly podobné protektorátní armádě [tedy uniformám tzv. vládního vojska, povoleného protektorátní vládě zřídit po rozpuštění československé armády „pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku“ článkem 7 výnosu Adolfa Hitlera ze dne 16. 3. 1939; počet a výzbroj ovšem určovala říšská vláda, pozn. red.]. Tak nás pustili a my dojeli až do Prahy.“

Posádka auta dorazila do Prahy. „Na Pražském hradě jsme byli jako první. Bylo to myslím pátého května v noci, ale moc si to už nepamatuju. Tenkrát jsem jel do Prahy poprvé v životě. Jen si pamatuju, že na levý břeh Vltavy jsme se dostali přes železný most a pak až na Hrad. Báli jsme se ale vytáhnout prapor, protože bylo určeno, že první má být v Praze sovětská armáda. Mohli nás i oddělat, vždyť byla válka! Stáhli jsme se proto do Dolních Měcholup za Prahou.“

Příchod domů

Pan Pavúk dosáhl na konci války hodnosti poručíka. Jeho příchod domů byl pro rodinu velmi překvapivý: „Když jsem utekl, přišla domů zpráva, že jsem byl zajat a padnul jsem. Bylo to ale jenom maskování, aby Němci rodičům nevzali majetek a nedělali jim problémy. Já jsem se to dozvěděl někde u Dukly od jednoho kamaráda. Celou válku jsem domů nenapsal ani dopis, ani jsem nedal zprávu. Vlastně ani nevím, zda to šlo. Během cesty do Prahy jsem byl jen dva a půl kilometru od naší vesnice, ale neměl jsem dost času a nechtěl jsem vyděsit rodiče rychlým příchodem. Tak jsem tam šel až po osvobození Prahy, když jsem konečně dostal dovolenou. K domu rodičů jsem se dostal až v noci. Zaklepal jsem a volám: ,To jsem já, Janko!‘ Máma si myslela, že jsem bratranec, který k nim někdy chodil pozdě večer, aby ho pustili přes zahrady, kudy to měl blíž domů. Matka otevřela a šla si lehnout. Já tam jen překvapeně stál u dveří. Máma si pak začala myslet, že jsem četník, protože jsem měl na sobě důstojnickou uniformu. Pak rozsvítila, poznala mě a omdlela. Já jsem myslel, že je mrtvá. Že ten šok její srdíčko nevydrželo. Otec pak vyskočil s pistolí. Tak jsem si říkal: ,Na frontě jsem nepadl, a teď mě zastřelí vlastní otec!‘ Pak se samozřejmě slavilo až do rána. Pila se slivovice a povídalo se!“ Dokonce bylo jeho jméno už vyryto na desce, kde byly zaznamenány oběti druhé světové války. „Chtěl jsem si to zfotografovat, ale oni to smazali, než jsem tam došel.“

Další osudy

Po válce zůstal pan Pavúk v armádě, odkud ho v padesátých letech vyhodili. Byl poslán proti banderovcům na východní Slovensko. Zde také potkal svoji budoucí manželku. Odchodu z armády nijak zvlášť nelitoval, díky svému strojařskému vzdělání snadno získal zaměstnání; navíc mu už nevyhovovalo neustálé stěhování z místa na místo, chtěl se někde natrvalo usadit. Nadále pracoval v podniku vodních staveb.