Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. MUDr. Jan Payne (* 1953)

• narodil se 7. června 1953 v Praze

• vyrůstal na Vinohradech

• chodil na experimentální plaveckou školu, později na gymnázium

• léto roku 1968 včetně doby okupace strávil v Anglii na mezinárodním táboře

• maturoval v roce 1972 a začal studovat medicínu

• od roku 1973 se účastnil seminářů a přednášek Ladislava Hejdánka

• účastnil se pohřbu Jana Patočky, za což mu hrozilo vyhození ze školy

• pracoval na neurologickém oddělení v Motole, v Akademii věd a poté na klinice v Dejvicích

• v letech 1988 a 1989 se účastnil řady demonstrací

• po jedné z demonstrací byl zadržen na 48 hodin

• 18. listopadu 1989 zaznamenal výpověď Drahomíry Dražské o údajné smrti studenta na Národní třídě

• v revolučních dnech se angažoval v Občanském fóru

• po sametové revoluci se stal poradcem ministra zdravotnictví Martina Bojara

Jan Payne se narodil 7. června 1953 v Praze. Spolu s rodiči a bratry Jiřím a Petrem prožil své mládí na Vinohradech ve starém a trochu strašidelném domě v Mikovcově ulici.

 

Dědeček Američan, babička malířka

Janův život silně ovlivnili jeho prarodiče. Jeho dědeček byl Američan s českými předky, který se dostal do Československa a oženil se zde s Janovou babičkou. Poté nějaký čas působil na americkém velvyslanectví ve Varšavě, kde se mu a jeho manželce narodil Janův otec. Když se pak Janův dědeček chtěl vrátit zpět do USA, zasáhl otec Janovy babičky a donutil ji, aby se s manželem již nevracela a zůstala v Československu.

Janova druhá babička byla dcerou sochaře Bohuslava Schnircha. Bývala velmi nadanou malířkou. Malování ale zanechala v době, kdy musela sama vychovávat a zabezpečovat své děti, zatímco její manžel byl v Rusku v legiích. Později žila se svou dcerou a její rodinou v Mikovcově ulici a Jan jí dnes připisuje významnou roli v tom, jakým způsobem  byl vychován. Přisuzuje jí také to, že v něm vzbudila zájem o filozofii. Také členové rodiny ze strany babičky byli po nástupu komunistů k moci perzekuováni a někteří z nich si odseděli i řadu let ve vězení. Z toho důvodu bylo prostředí, ve kterém Jan vyrůstal, naladěno silně antikomunisticky.

 

Škola, vlaštovky a okupace

Na svá školní léta vzpomíná Jan spíše negativně. S problémy se setkával zejména kvůli svému jménu a původu otce – jak ze strany učitelů, tak ze strany spolužáků. „Naše učitelka mě nenáviděla pravou třídní nenávistí.“ Pak si ale i Jan začal uvědomovat určité uvolnění poměrů. Během šedesátých let přešel na experimentální plaveckou školu, kde se z žáků snažili vychovat profesionální plavce. Poté nastoupil na sportovní gymnázium do Vršovic. „Tam to bylo takové optimističtější.“ To dospělo až tak daleko, že když „padl“ prezident Novotný, tak Jan vylezl na lavici a z jeho portrétu udělal vlaštovku a hodil ji z okna. „Takhle jsem prožíval, že tály ledy.“

V roce 1968 se Jan také začal učit anglicky, otec, ho totiž plánoval poslat na mezinárodní tábor do Anglie. Tam Jan v létě 1968 opravdu odjel a byl tam i v době, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Janův otec okupaci prožíval velmi intenzivně. Jan o něm hovoří jako o člověku, který měl velký cit pro politiku, ten částečně zužitkoval při dění v průběhu roku 1968. „Byl velmi v obraze. A měl pravdu. To, co racionálně předvídal, se stalo.“ Patrně proto také otec těsně předtím, než k okupaci došlo, přemýšlel o emigraci, ale vpád vojsk tyto úvahy utnul.

I na gymnáziu se stále věnoval plavání. Postupně ale začal víc a víc soustředit svůj zájem směrem k filozofii a medicíně. Medicínu měli v rodině, ale k filozofii se Jan dostal nejprve sám přes četbu Dostojevského. Studovat filozofii se ale nerozhodl a nakonec po dokončení gymnázia v roce 1972 začal studovat na pražské lékařské fakultě.

 

Filozofie, Hejdánek a Jéčko

Zájem o filozofii ho provázel i nadále, ale věnoval se jí pouze mimo školu zejména v rámci skupiny okolo Ladislava Hejdánka. Členové Janovy rodiny byli převážně evangelíci. A právě skrze příslušnost k evangelické církvi se Jan seznámil i s Hejdánkem a okolo roku 1973 k němu začal chodit do skupiny na bytové přednášky a semináře. Díky Hejdánkovi začal také „chodit do Jéčka“ – čili navštěvovat schůzky v bytě manželů Němcových v Ječné ulici. Tam měl šanci potkat spoustu zajímavých osobností včetně své budoucí manželky Lenky Dvořákové. Bytové přednášky byly také jedním z mála způsobů, jak člověk mohl přijít do kontaktu s filozofií neovlivněnou režimní ideologií, protože dostupných filozofických knih bylo málo. Osobně se Jan přikláněl hlavně k existenciální filozofii. V souvislosti se studiem medicíny se poté věnoval i bioetice - oboru aplikované etiky zkoumajícímu filozofické, sociální a právní aspekty (nejen) medicínské praxe. „Bioetika je taková akademická forma existenciální filozofie,“ vysvětluje dnes Jan svůj zájem o tento obor.

Právě na přednáškách, ale i v prostředí lékařské fakulty, se seznámil s řadou lidí, kteří působili v disentu, a našel mezi nimi mnoho přátel. Později jim pak pomáhal například s distribucí samizdatů. Kvůli těmto kontaktům se dostal i do povědomí StB. Její zástupci ho v té době jednou odvedli k výslechu a vehementně se ho vyptávali na jistého Jürgena Kleina. S odstupem Jan tento pokus hodnotí jako snahu ověřit si, zda by byl dobrým kandidátem na spolupráci. Patrně tehdy usoudili, že ne. Ale od té doby byl Jan veden jako prověřovaná osoba.

 

Libštáty a protiargumenty k emigraci

V Libštátu se odehrála jedna schůze farářů a lidí okolo evangelické církve, která byla přerušena zátahem Státní bezpečnosti. Tuto událost ale dokázali lidé, kteří se setkání účastnili, využít. Od té doby se vždy říkalo, že se jede „na Libštát“, ale už nikdy setkání nebylo opravdu v Libštátu. Namísto toho se konala na mnoha různých místech. Právě těchto setkání se Jan a další lidé často účastnili.

Semináře, lidé okolo Jéčka i Libštáty představovali pro Jana v době normalizace něco naprosto výjimečného. „Byl to protiargument proti emigraci. Důkaz, že to tady ještě má smysl.“ O tom, že by opustili Československo, Jan s manželkou uvažovali. Nakonec tak však neučinili. „K emigraci to nikdy nedospělo. Vždy to byl jen vztek na to, v čem tady žijeme, ale dál to nedošlo,“ popisuje dnes Jan své tehdejší pocity.

 

Charta, Jan Patočka a paskvil armády

V roce 1976 byl v Herlíkovicích, kam jezdili na hory s lidmi okolo evangelické církve. Tam už se začala proslýchat informace o tom, že „se něco chystá“. Z toho „něčeho“ se později vyklubala Charta 77. Tu Jan nejprve nepodepsal, svůj podpis připojil až mnohem později. Díky svým četným známostem nejen ze seminářů měl ve svém okolí ale celou řadu chartistů. Například když byl mluvčím Charty 77 Radim Palouš, tak se jedna schůze konala u Jana v bytě.

Jan se také účastnil pohřbu Jana Patočky, se kterým se dříve setkal na několika jeho přednáškách. Na pohřbu zaznamenali Jana estébáci a hrozilo mu kvůli tomu vyhození z fakulty. Zastrašování ze strany vedení školy a StB trvalo několik měsíců. Nakonec však díky tomu, že děkan smetl případ ze stolu, dostudoval.

Po promoci Jan nastoupil na vojnu do Bratislavy. Vojenským výcvikem ale naštěstí nepromrhal příliš času, protože byl zanedlouho odvelen k práci na staveniště. Vojnu tak prožil poměrně nezúčastněně. V tom čase se také pohyboval mezi lidmi z bratislavského disentu, například se znal s Jano Budajem. Jednou mu nebylo dovoleno odjet z vojny na návštěvu do Prahy. Přes zákaz odjel a posádka řešila, že se ztratil voják. Nakonec se ale na vyšetřování jeho případu nějak zapomnělo. „Ta vojna byla úplně komická. To byl paskvil armády,“ směje se Jan při vyprávění a popisuje celou řadu dalších absurdit.

 

Lékařská kariéra a estébáci mezi pacienty

Během studia docházel do Akademie věd na neurofyziologii. Tam strávil prakticky tři roky „protaženého“ studijního pobytu. Po škole tam ovšem nemohl nastoupit, protože nebyl v SSM. Nakonec získal práci v Motole na neurologické klinice, ke které mu pomohl Martin Bojar. Tuto laskavost Jan Bojarovi oplatil, když ho po sametové revoluci doporučil na ministra zdravotnictví.

Po práci v Motole se vrátil do Akademie věd. Práce na tomto místě mu ale příliš nevynášela a v té době se mu narodilo druhé dítě, takže potřeboval živit rodinu. Proto začal působit na poliklinice na Praze 6 jako neurolog. Mezi pacienty jeho kolegů patřili i estébáci, kteří bydleli pod Marjánkou. „Tam jsem zjistil, že zlí lidé jsou zbabělci,“ říká Jan, když popisuje historky, které mu vyprávěli jeho kolegové. Dodává ale, že „estébáci byli všelijací, ale zavrhovat je nelze. I člověk-estébák v sobě může probudit lidskost,“ soudí pamětník.

 

Solidarita a disent v 80. letech

V roce 1981 pobýval 14 dní v Polsku a přišel zde do kontaktu se Solidaritou. „Ta atmoféra byla podobná jako v Občanském fóru. Jak přes kopírák. Ta atmosféra, ta nálada, to nadšení.“ Jan předal osobnostem okolo Solidarity pozdrav od lidí okolo Charty 77, z čehož prý měl Lech Walesa velkou radost. Z Polska si pak vezli celou řadu materiálů a novin. Jan popisuje, jak při pozorování dění v Polsku měl pocit, že se podobná hnutí musí co nevidět rozšířit i do dalších zemí. K tomu došlo až o několik let později a to pro Jana znamenalo další velké zklamání.

S Lenkou Dvořákovou se oženil v roce 1983. Po celou dobu 80. let se Jan i jeho žena nadále pravidelně setkávali a spolupracovali s disidenty. Jan například pomáhal distribuovat texty s informacemi o Chartě 77 (tzv. Infochy) a tři roky před revolucí také společně s lidmi z Vršovického sboru a např. Tomášem Halíkem a Věrou Pohůnkovou dělal seminář křesťanské medicíny, pod nímž se skrývala řada disidentských aktivit. Jan si například pamatuje, jak u nich v bytě dávali dohromady samizdatové vydání Orwellova románu 1984. „Skládali jsme 120 samizdatových výtisků, stránku po stránce.“

Podle slov pamětníka on ani jeho manželka nikdy nepociťovali skutečný strach. Nadále chodili na různé semináře a dokonce je někdy i sami hostovali. Například když Jakub Trojan hledal místo pro svůj seminář, který se nakonec stal putovním a odehrával se po bytech všech známých, poskytli mu azyl. Jan dodnes uvažuje, zda jejich byt nebyl odposloucháván či zda nebýval sledován. „Já jsem pro ně mohl být důležitý jako informátor, protože jsem se stýkal se spoustou lidí. Ale pokládám si za čest, že se na mě nikdy oficiálně neobrátili.“ Dnes již s úsměvem říká: „Život v komunistickém režimu byla hrůza. Hrůza, na kterou si člověk zvykne.“

 

Divadlo revoluce

V letech 1988 a 1989 se účastnil řady demonstrací a setkání. Byl například na setkáních po propuštění Havla z vězení. opět se kvůli účasti na nich setkal s tlakem ze strany StB. Tehdy se Jan také konečně dostal k podpisu Charty 77. Učinil tak natruc právě onomu nátlaku Státní bezpečnosti. „Aby si nemysleli, že mě zastraší, tak jsem podepsal Chartu.“ Možná i kvůli tomu byl jednou na další demonstraci zadržen a odvezen „někam k Příbrami“ k výslechu. Za pobuřování ho poté ještě dodatečně zadrželi na 48 hodin. „Dělal jsem si z toho srandu, protože to se asi nedá brát vážně.“ Následně ho propustili s tím, že jeho případ bude mít dohru. Ale stejně jako v předchozích případech Janových střetů s představiteli režimu na žádnou dohru nakonec nedošlo – tentokrát proto, že přišla sametová revoluce.

Po 17. listopadu a masakru pokojné studentské demonstrace se Jan nějaký čas s dalšími lidmi věnoval hledání údajně zemřelého studenta z Národní třídy. Dodnes věří, že na Národní třídě ten den někdo skutečně zemřel, i když se mu pro to nikdy nepodařilo získat důkazy.

Po zkušenosti z Polska nebyla změna režimu pro Jana žádným překvapením. V době rušných revolučních dní Jan zůstával aktivní. Vzpomíná například na schůzky v Laterně magice. „A pak bylo jeviště a na něm seděl Václav Havel. A teď tam defilovali různí lidé. A pak se hlasovalo. Prostě ti lidé, co seděli v tom hledišti, dělali dějiny. To bylo fantastické divadlo, které už nikdy nebude. To bylo naprosto unikátní. To bylo interaktivní supermoderní divadlo, kde se odehrávaly dějiny České republiky.“ Jan se na chvíli stal členem zdravotně-ekologické sekce Občanského fóra. Po parlamentních volbách r. 1990 se ale dále v Občanském fóru moc neangažoval. Stal se poradcem Martina Bojara, který se stal ministrem zdravotnictví. Nese tak svůj podíl na vytváření porevolučního zdravotního systému.

Dnes je Jan autorem několika knih, působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a je vedoucím Centra pro bioetiku. Podařilo se mu tedy skloubit oba svoje zájmy – medicínu i filozofii. Přestože s politikou nadobro skončil, dodnes se snaží zůstat angažovaným občanem a drží se motta, že člověk nemusí být politikem, aby dělal politiku. Zdůrazňuje ale také potřebu jasných stanovisek a „zachování rovné páteře“ za jakéhokoliv režimu.