Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Pečenková (* 1930)

• narozena 25. ledna 1930 v Zubří

• matka Cecílie založila okolo roku 1920 vyšívačskou dílnu

• otec Dominik Němec pobýval v letech 1913 až 1928 v Chicagu

• o peníze dovezené z Ameriky po válce přišel

• za války se pamětnice stala svědkem násilných událostí v Zubří i osvobození v květnu 1945

• po válce pracovala v oděvním průmyslu v Gottwaldově a v rožnovské Tesle

• nakonec zaměstnána ve školní jídelně v Zubří

• kvůli zdravotním problémům odešla v roce 1972 do invalidního důchodu

Za vlády Františka Josefa I. se Dominik Němec, otec pamětnice, vydal za prací do Chicaga. S prázdnou kapsou opustil monarchii a zaopatřen se vrátil do první republiky. Poté založil rodinu. Jenomže se všechno zkomplikovalo. Manželka mu brzy zemřela a se svou jedinou dcerou pak byli nuceni přihlížet válečnému násilí i tomu, jak přichází o našetřené peníze. Americký sen se nekonal.

Rok po Titaniku

Eliška Pečenková, rozená Němcová, se narodila 25. ledna 1930 v Zubří na Vsetínsku. Maminka Cecílie, rozená Randusová, založila okolo roku 1920 vyšívačskou dílnu, první svého druhu v Zubří. „Byla vynikající vyšívačka i kreslířka, uměla krásně kreslit. Zaměstnávala několik vyšívaček, ona sama kreslila, navrhovala vzory. Vyšívaly třeba i pro arcibiskupství do Olomouce, posílalo se to i do Ameriky. Ty vyšívačky dostávaly velice malý obnos, ale aspoň jim dávala práci a něco málo si vydělaly. Tenkrát se vyšívalo při petrolejových lampách, ještě nebyla elektřina.“ Svou maminku zná pamětnice pouze z vyprávění, zemřela rok po narození své jediné dcery. K řemeslu měli Randusovi blízko odedávna. „Maminčin otec byl výborný krejčí. Byl i ve Vídni. V letech 1910 až 1920 se hodně chodilo v krojích, a tak šili ty valašské kroje a taky obleky. A ten můj děda měl první šicí stroj v Zubří. Lidi se prý chodili dívat oknem, co to je, že to šije samo. Předtím se všechno šilo v rukách. Byl to vynikající krejčí, ten můj dědeček.“

Otec Dominik se narodil v roce 1886. „Tatínek měl těžký život, žili v chudobě. […] V mládí bydlel v dřevěné chalupě v hájích za Bečvou. Jeho tatínek, můj dědeček, se narodil v roce 1836, tenkrát se ještě svítilo loučemi. Byly v držáku u dveří a pod tím stál škopíček s vodou, když nějaký ten oharek spadl na zem.“ Otec se narodil jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Bylo mu třináct let, když se začalo psát nové století, a jeho otec mu domluvil práci na statku v Žilině na Novojičínsku. „Na nový rok 1900 si pro něj přijeli sedláci a odvezli ho. Byli to Němci, neuměli ani slovo česky. Spával pak ve chlévě.“ Později se vyučil sklářem v Karolince. Řemeslo pak vykonával ve Strání-Květné na Uherskobrodsku. „Tomu se říkalo kopanice, tam byl těžký život. Tenkrát ti skláři hodně umírali na tuberkulózu z toho, jak se brousilo to sklo. Takže měli vždycky zaprášené plíce. Hodně lidí odtamtud odjíždělo do Ameriky.“ Jedním z nich se stal v roce 1913 i Dominik Němec.

„Říkal, že když tam jel poprvé v tom roce třináct, to bylo rok po Titaniku, tak že neměl ani pas. Že nějaké židovské firmě zaplatil peníze, dojel do Prahy a tam měli svoje agenty. […] Pak jel do Hamburku, tam byl zase agent té společnosti a ten ho posadil na loď do Ameriky. Měli jsme i obrázek – loď Columbus. Dojel do Ameriky, tam museli prodělat lékařskou prohlídku, a kdo byl nemocný, tak toho poslali zpátky. Z New Yorku potom dojel do Chicaga.“ V Chicagu a okolí vystřídal vícero zaměstnání – v továrnách, dolech, nemocnici nebo dřevoskladech. „To byly takové práce, že nemusel být nikde přihlášený. Říkal, že nikdy nebyl bez práce, i když tam byla nějaká krize.“ Pracoval také na farmách. „Říkal, že oproti hospodaření tady – třeba brambory se tady u sedláků ručně okopávaly, kdežto oni že měli stroje. Takové různé věci, co říkal, tady nebyly ani za padesát roků. Tolik se tam nenadřeli, bylo to tam snadnější.“

Na každé půlce jeden ocásek

Po necelých deseti letech strávených za oceánem – roku 1922 – se Dominik Němec vrátil do prvorepublikového Československa. „Jenomže tady nebyla práce,“ a tak opět odcestoval Ameriky. Natrvalo se v Československu usadil v roce 1928. Ve svých dvaačtyřiceti letech měl dostatečně vyděláno. Přes léto příležitostně vypomáhal sedlákům a choval včely, stálé zaměstnání však neplánoval. „Říkal: ,Já mám do smrti postarané, budu žít jenom z úroků.‘ Tenkrát byly úroky až deset procent.“ Ze zámoří si údajně přivezl přibližně sto tisíc korun. „Kdyby žil jenom z těch úroků, těch sto tisíc by tam bylo pořád. Byl šetrný, zbytečně nevyhazoval peníze. Jenomže přišla válka, pak přišla měna. Tak pozbyl, co se dalo. Z Ameriky mu nezůstalo nic.“ Ještě předtím však stihl z peněz přivezených z Chicaga koupit dům v Zubří. V roce 1936, pět let po smrti manželky Cecílie, se ve svých padesáti letech oženil s Marií Krhovjákovou. Po svatbě k domu přikoupil i pole, část lesa a postavil stodolu. Díky tomu mohli chovat hospodářská zvířata, což jim později usnadnilo přežívat válečné časy.

V roce 1936 nastoupila Eliška do první třídy základní školy v Zubří. „Učil nás takový starý učitel, nějaký Pokorný. A to si pamatuju z první třídy, on už byl takový… před důchodem. A vždycky říkal: ,Když zaklepu dvakrát paličkou, vstanete. A když jednou, tak si sednete.‘ A my jsme z toho byli doplašení, tak jsme pořád vstávali a sedali si, a kdo to spletl, tak dostal pořádně paličkou na ruku. Potom jsem přišla domů a říkala jsem: ,Tati, já do té školy nejdu, protože nás tam učitel bije.‘ Tak tatínek mě lapl za ruku, otevřel dveře od třídy a strčil mě tam.“ Rokem 1939 se výuka proměnila. „Když začala válka, to jsem měla devět roků, tak jsme se samozřejmě museli začít učit němčinu a zajímavé bylo, že ten první rok, co jsme měli němčinu, tak jsme psali ještě kurentem. Němci udělali potom takový obrat, že jsme ještě nedokončili ani ten rok, a už se psalo všechno latinkou. To byl jejich celostátní příkaz, kurentka už se potom nepoužívala.“ Eliška také vzpomíná, jak se museli povinně učit německé písně i Hitlerův životopis.

Základní školu dokončila v roce 1944. Společně s válkou se nezměnila jen výuka, ale i každodenní život v obci. Po roce 1939 musela rodina odevzdávat povinné dodávky. „Když jsme zabíjeli, tak se muselo, myslím, pět kilo sádla odevzdat. A kůže taky.“ Zároveň probíhaly kontroly, které měly zabránit černým zabijačkám. „Říkalo se, že tady na záhumní zabíjeli dvě prasata, vystavili ty dvě půlky, ale na každé půlce byl jeden ocásek, takže tím se prozradili.“ V obci pravidelně probíhaly kontroly, jestli někdo nepořádá zabijačky načerno.

Mrtvý neublíží

Za války v Zubří bydlel německý občan, zeměměřič Ing. Karl Haraschin. „Chodil tak tyrolácky oblečený, byl to Němec, ale – a to říkala i moje vrstevnice, ta má jednadevadesát roků – že nikomu neškodil. Nebyl to nějaký udavač. Nevím, jestli měl děti, ale potom ho odsunuli jakožto Němce.“ Podle historika Tomáše Baletky však ve skutečnosti šlo o člena jednotek SA a konfidenta nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Haraschin po válce nebyl odsunut, ale odsouzen ke dvanácti letům vězení.[1] Jednou z dalších postav válečného Zubří byl podle vzpomínek tamní učitel Očadlík. „On měl manželku z Valašské Bystřice, z židovské rodiny. A nebylo to pěkné od toho Očadlíka, lidi ho odsuzovali – on hned, jak začalo to pronásledování Židů, tak se s tou manželkou rozvedl. Nevím, jak to dopadlo, zřejmě ji zavřeli. Jestli přišla o život, to nevím.“

S obcí Zubří je neodmyslitelně spojena odbojová činnost. „Tady s těmi partyzány to bylo sporné. Museli něco vykrádat, aby se uživili, něco jim lidi nosili, bylo to takové dost divné. Ti, co bývali v pasekách, tak tam jim lidi nosili třeba nějaké jídlo. A něco někde i ukradli.“ Po partyzánském přepadení četnické stanice v říjnu 1944 následovala nacistická odpověď. Dne 5. listopadu do Zubří přijelo gestapo, aby veřejně popravilo dva muže. „Já mám dojem, že oni ani nebyli u partyzánů a Němci je kdesi načapali v lesích. Shodou okolností moje nevlastní maminka uklízela na četnické stanici. Tady u Gregorů v tom velkém baráku byla četnická stanice. Byli tam čtyři četníci, vrchní Rychlík a další. Oni je chytili, byli v autě pod barákem. Maminka, jak šla z četnické stanice, tak tam byl gestapák a vrchní Rychlík volal na starostu – protože na četnické stanici neměli takové věci – ať nachystá dva provazy a dvě bedny a ať to dopraví na stanici. Maminka to slyšela, a když sešla ze schodů, tak v autě seděli ti dva mladí hoši. Přišla s pláčem domů a říkala, že to bylo něco strašného. Ti tam seděli, nevěděli, co se bude dít, a přitom už jim chystali provazy a bedny.“

Jednalo se o dvaadvacetiletého Václava Sedláka a o deset let staršího Václava Procházku. „Potom Procházku pověsili, ale Sedlák měl sílu, roztrhl snad ta pouta a chtěl utéct. Stejně by neutkl, ale jeden z těch četníků ho chytil a zastřelili ho. A Procházka tam visel dva dny pro výstrahu. Já jsem chodila kolem, protože jsem měla čtrnáct roků, už jsem měla školu za sebou, a abych nebyla doma, tak jsem chodila jedné paní pomáhat šít jako švadlena. Chodila jsem večer domů, ona měla muže zavřeného v koncentráku, a říkala: ,Neboj se, mrtvý ti neublíží.‘ Visel tam na stromě dva dny. Bylo to hrozné.“ Pomyslným „vrcholem“ protipartyzánských akcí se stal 24. listopad 1944. Tehdy do Zubří vtrhlo nacistické Jagdkommando pod osobním velením K. H. Franka. „Přišli sem, všechny muže odvedli do školy, byli tam celý den.“ Téhož večera nacisté vypálili dům rodiny Holišových; Josefa Holiše odsoudili k smrti a Františku Holišovou věznili v dnešních Kounicových kolejích v Brně.

Jaro 1945, hrálo se a tancovalo

„Tady bylo bláta! Koně, tanky, všechno. Cesta byla tak rozmašírovaná, že se nedala přejít,“ vzpomíná Eliška na konec války. „Jak šla ta fronta, v Rožnově se bombardovalo, tak jsme měli vydělaná okna a byly místo nich cihly. […] Z Rožnova už se střílelo, tady poškodili i kostel, střechu kostela a hřbitov.“ Nejen střelba doprovázela osvobození. „Byl tu takový Maďar a ten mě začal tak trochu obtěžovat. Měla jsem patnáct, necelých patnáct roků. Pořád někam posílal rodiče a tady jsme měli takovou komoru a on mě pořád bral kolem ramen, bylo to takové divné. […] Tak mě tatínek sebral a odvedl mě pryč, abych nebyla na noc doma. To byl poslední večer, než šla fronta.“

Na květen 1945 má však Eliška i odlehčenější vzpomínky. „Přišlo sem čtyři nebo pět vojáků, ať jim dá tatínek napít vodky. A my máme doma jenom takové malé štamprle, a oni říkali: ,Eto nět,‘ jako takové malé míry. Tak si vzali hrnky, co máme na čaj, a tam si nalévali tu vodku a dělali si srandu. A já jsem jim říkala: ,Jaké máte peníze?‘ Tož hned vytáhli peníze a ukazovali mi je. Ukazovali mi ty obrázky, byl tam letec. A ty peníze, myslím tři ty bankovky, mám dodnes schované.“ Po osvobození následovaly oslavy. „Byla to radost. V Zubří bylo hodně muzikantů, a tak se hrálo, tancovalo. Oslavovalo se to. Bylo to radostné.“

Po válce rodina postupně přišla o pole a úspory. Samotný rok 1948 má Eliška Pečenková spojený s absolutním nedostatkem čehokoliv. „Obchody byly vymetené, nikde nic nebylo. Až do konce roku 1952 bylo všechno na lístky a stály se fronty.“ Otcův plán žít z peněz vydělaných v Americe se rozplynul. „O ty peníze přišel hned po válce, to zůstalo na tom vázaném vkladu, ale už je nikdy nedostal. A měnová reforma? Tatínek, jak chodil pracovat k těm sedlákům, tak si něco ušetřil. A já jsem mu říkala: ,Tati, kupme něco.‘ No, tak tatínek, co měl těch pár korun, tak o to přišel. A já jsem neměla dohromady nic.“

Sledovali jsme to všechno

V letech 1949 až 1952 pracovala pamětnice jako aranžérka v oděvním průmyslu v Gottwaldově (do roku 1949 a opět po roce 1990 Zlíně). Tam se seznámila se svým budoucím manželem Josefem. „Dělal účetního v oděvních prodejnách. Potom odešel na vojnu. Ale asi se nechtěl honem ženit [smích], tak jsme se vzali až v roce 1956.“ Z Gottwaldova v padesátých letech Eliška přešla do rožnovské Tesly. V nové práci se setkala s tlakem na vstup do komunistické strany. „Pořád mě přesvědčoval jeden spolupracovník: ,Podepiš to, pojď do strany.‘ A já říkám: ,Nepůjdu.‘ Potom tam přišel jeden takový Pražák a nás z budovy Tesly – byli jsme ve třetím poschodí – přestěhovali do administrativní budovy. To byla sklepní místnost. No, takže celý den při umělém osvětlení.“ Do KSČ pamětnice skutečně nikdy nevstoupila.

V šedesátých letech se vrátila do Zubří, kde pracovala jako vedoucí tamní školní jídelny. „To jsem ani nevěděla, do čeho jdu. Stravovalo se tady 400 dětí, v kuchyni primitivní zařízení, uhlový sporák. Ještě školka u toho byla, takže plno starostí.“ V Zubří pamětnice zažila také invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Tatínek rád poslouchal rádio, já jsem byla ještě v ložnici, on přišel a říkal: ,Rusi nás přepadli.‘ A já říkám: ,Co prosím tě Rusi, Němci?‘“ Poměry ve škole se však po srpnové okupaci údajně nezměnily. „Že by třeba někoho vyhodili, to si nepamatuju. Po té stránce pracovní to proběhlo v klidu.“ Své pracovní angažmá ve školní jídelně Eliška ukončila v roce 1972, kdy musela kvůli stále se zhoršujícím problémům s klouby podstoupit operaci. Poté, ve věku dvaačtyřicet let, odešla do invalidního důchodu.

Listopadové události 1989 prožila rovněž v Zubří. Tou dobou opravovali dům. „Dočasně jsme bydleli v bytovkách. A zrovna byla taková zima, mrzlo a my jsme se z těch bytovek stěhovali. A teď jsme nevěděli, jestli poslouchat televizi, nebo stěhovat. Ale sledovali jsme to všechno.“ Když po dalších třech letech došlo k rozdělení Československa, „byla to škoda, ale oni už k tomu přičichli za války, jak byli samostatný stát a měli se líp, protože tam to nebylo na lístky“. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Eliška Pečenková se svým manželem v Zubří, v domě, který koupil její otec za peníze dovezené ve dvacátých letech z Chicaga.

 

[1] K 29. 3. 2021 dostupné z: http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/valassko_36_web.pdf