Jan Pečený

„Vzpomínám si ještě na to, když jsem mluvil o družině Orlů… Byl tábor a na tom táboře se plnila Tři orlí pera. My jsme to měli přísné – znamenalo to jeden pokus na táboře, a dál nic. Vím, že potom v různých oddílech, abych tak řekl, to dělali tak dlouho, dokud to neudělali. A já se musím přiznat, ke své hanbě, že orlí pera jsem nikdy nesplnil. V roce ’69 jsem pokus zkazil, v roce ’70 také. V 69., v létě, v době našeho tábora, přistávali první lidé na Měsíci. To už jsme měli taková tranzistorová rádia. Začínali jsme orlí pera vždycky večer, po večerním nástupu. Já jsem to vydržel, druhý den ráno, celé dopoledne, odpoledne potom, nebo při poledním klidu, jsem z tranzistoráku slyšel, už jak tam přistávají, jak chodí po Měsíci. Snad hodinku nebo půl hodiny nato jsem šel kolem stanu, kde se dohadovali: ,Ještě tam nejsou!‘ A já jsem na ně vyrazil: ,Vždyť už přistáli!‘ Když už jsme u těch neúspěchů, v roce 1970 jsme tábořili na Šumavě, v Kašperských horách, v Amáliině údolí. Zase – až do odpoledne to šlo. Odpoledne jsme pak měli hru, která je mi dodnes protivná. Běhali jsme po lese, na čele jsme měli pásku s číslem a vyřazení bojovníka se událo tak, že jsme nahlas řekli jeho číslo. Takže jsme na sebe různě číhali… A nevím už, jaké jsem měl číslo, ale něco jako 69. Byl jsem za stromem a koukám, najednou někdo o kus dál zařval: ,Šedesát sedm!‘ a ukázal na mě. A já jsem zařval: ,Ne, já nemám 67!‘ Takže tak jsem dopadl se svými orlími pery.“

„Důležitá věc se stala v tom smyslu, že po poslední obnově Junáka došlo k požadavku, abychom dostáli podmínkám mezinárodního skautského hnutí… Přišel požadavek, abychom upravili svůj slib, aby v něm byl vyjádřen také první skautský princip. Jak známo, světové skautské hnutí se zakládá na třech základních principech – služba k Bohu, služba k bližnímu, služba nebo odpovědnost sám k sobě. Je povinnost, aby všechny členské organizace skautské, členové mezinárodního sdružení WOSM a WAGGGS, aby ve svém slibu tu povinnost k Bohu měli nějak zakotvenou. Nastala situace problematická… I historicky, od vzniku, až po ten rok 1989 v našem slibu žádná zmínka o Bohu nebyla. My jsme sice byli zakládajícími členy, tehdy to ale ,prošlo‘. Když mělo dojít k obnově členství, už byl požadavek, že s tím něco musíme dělat. V našem hnutí se to řešilo na začátku devadesátých let, bylo to dost kontroverzní téma, řada bratří a sester, zvláště starších, kteří pamatovali předválečný, poválečný skauting, skauting ze šedesátých let, řekla: ,Ne, tohle je náš tradiční slib, tato formule, my od toho neodstoupíme.‘ Nakonec došlo až na 5. sněmu, v roce 1992, za přítomnosti představitele světové skautské organizace, až tam došlo ke kompromisu, který dlouho před tím Duchovní rada Junáka připravovala. Totiž – jak to udělat, aby ve slibu byla vyjádřena povinnost k duchovním hodnotám, a přitom 90 % členů organizace byla indiferentních?“

„Já si vzpomínám, já jsem 21. srpna měl odjet na chmel. Udělal jsem přijímačky na střední školu elektrotechnickou a první ročníky jezdívaly pravidelně na chmelové brigády. A já jsem měl 21. odjet někam na Žatecko. No a já jsem se ráno vzbudil, doma byla taková zvláštní atmosféra, bylo puštěné rádio, z něho hráli hymnu. A slyšel jsem: ,Cizí vojska vstoupila na území.‘ Myslel jsem si, ovlivněn propagandou, že nás napadli Němci. Žili jsme v atmosféře, kdy nám vymývali mozky, a když jsem to v první chvíli slyšel, myslel jsem, že je válka. Až později, po několika minutách se to vyjasnilo... Znamenalo to jednak, že jsem na ten chmel už neodjel, a co se týče skautingu, samozřejmě bylo velké očekávání, co bude nebo nebude. Ukázalo se, že organizace může ještě fungovat, ale šrouby se utahovaly, utahovaly a situace byla čím dál tím komplikovanější…“