Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Pechan (* 1933)

• narozen 22. ledna 1933 v Pardubicích

• v době okupace chodil do školy v Pardubicích – Svítkově

• v šesti letech mu zemřela matka, v 11 letech otec

• vychovala ho kamarádka jeho matky ve Dvoře Králové

• vystudoval lesnickou školu

• pracoval nejdříve jako hajný, později v mnoha manuálních profesích

• v roce 1956 se oženil, s manželkou měli tři děti

• velkou část života bydlel v opuštěném domě v údolí ve Vlčicích

• dům později koupil, zrekonstruoval a údolí významně revitalizoval

• v roce 1967 koupil vedlejší chalupu, později známou jako Hrádeček, dramatik Václav Havel

• za normalizace byl Vladimír Pechan několikrát vyslýchán StB

• po roce 1989 začal podnikat, provozoval velkoobchod s kávou a cukrovinkami, následně se věnoval zemědělství

• na svém pozemku vybudoval koňskou farmu

• v roce 2022 žil ve Vlčicích

Vladimír Pechan je naprosto nezaměnitelný už na první pohled. Dlouhý plnovous až k pasu, dlouhé vlasy, lesácké oblečení a široký klobouk dávají tušit, že má velmi blízko k přírodě. Není divu, že se před 20 lety stal představitelem Krakonoše a proslavil se na fotografiích a dalších propagačních materiálech Krkonošského národního parku.

Svůj život však nespojil jen s bájným pánem nejvyšších českých hor. V roce 1967 koupil dům v jeho sousedství nový majitel. Manželka tenkrát Vladimíru Pechanovi oznámila: „Hele, byl se tady představit ten Pražák.“ Ten Pražák se jmenoval Václav Havel a právě koupil chalupu, později všeobecně známou jako Hrádeček. Nový soused se stal z uznávaného dramatika vězněným disidentem a nakonec československým a českým prezidentem. 

Vladimír Pechan se seznámil s celou rodinou Václava Havla včetně jeho otce, známého prvorepublikového stavebního podnikatele Václava M. Havla, s nímž si velmi rozuměl. Václav Havel nebyl moc praktický člověk, a tak řadu řemeslnických prací zařizoval na Hrádečku často právě Vladimír Pechan. „Se starým pánem jsem si rozuměl ještě víc než s Havlem. Byl stavitel, a když jsem něco přistavil, tak mě pochválil. Mladého Václava Havla tohle moc nezajímalo, on byl ‚myslivna‘.“ 

Na Hrádeček jezdily za Havlovými známé osobnosti tehdejšího uměleckého světa. Vladimír Pechan se tak seznámil například s Pavlem Landovským, Janem Třískou a Karlou Chadimovou. Veselé silvestrovské oslavy se konaly také na jeho usedlosti.

Bohužel známost se známým disidentem přinesla Vladimíru Pechanovi v tehdejší normalizační době také výslechy na nechvalně proslulé Státní bezpečnosti (StB), jež dění na Hrádečku špiclovala.

Přátelství s Václavem Havlem přetrvalo i po jeho zvolení prezidentem. Při první veřejné návštěvě Trutnova si neodpustil Václav Havel při veřejném shromáždění z tribuny zvolání: „Zdravím pana Pechana!“ Vladimír Pechan byl s dlouhým plnovousem a širokým kloboukem v davu na náměstí nepřehlédnutelný. 

Němci chodili kolem nás cvičit na střelnici

Vladimír Pechan se narodil 22. ledna 1933 v Pardubicích a po téměř 90 letech se svěřuje: „Prožil jsem krásný život.“ Z dětských let si uchoval vzpomínky na dobu německé okupace. Němečtí vojáci rázovali v pochodovém tvaru na střelnici za zpěvu pochodových písní, které pamětník začal při svém vyprávění ve studiu Paměti národa posměšně napodobovat. „My jsme byli tehdy hrozní malí machři. Chodili jsme za německými vojáky, pokřikovali jsme, různě se pitvořili a opakovali jejich zpěv. Až nám to museli rodiče zakázat,“ vzpomíná.

Otec Vladimíra Pechana pracoval v pivovaru v Pardubicích. V době okupace už pamětník chodil do základní školy v Pardubicích – Svítkově. Samozřejmě se musel učit německy. Pamětník se ještě v době okupace stal oboustranným sirotkem. Maminka mu zemřela v jeho šesti letech, tatínek zemřel, když mu bylo 11 let.

Měl štěstí, že se ho ujala kamarádka jeho matky – přestěhoval se za ní do Dvora Králové. Měl v sobě už od dětství vrozenou pracovitost, nebál se žádné fyzické práce. Vzpomíná, jak chodil sbírat jako kluk borůvky do lesa nebo jak později pracoval na poli. „Vydělal jsem si docela slušné peníze a ona mně to všechno ukládala na vkladní knížku,“ dodává. Při těchto slovech se mu vděkem k nevlastní matce zaleskly oči a zjihnul mu hlas. 

Pracoval jsem jako málokdo

Vladimír Pechan začal studovat lesnickou školu. Jako mladý odjel na svazáckou brigádu. „Šest týdnů jsem tam dělal na obnově Ostravy. Byl jsem vyhlášen jako nejlepší úderník a dostal jsem odznak a modrou svazáckou košili. Ruce jsem si sedřel, ale nikdo na mě neměl. Kdo by dnes šel pracovat šest týdnů zadarmo? Vidíte, jak se svět zkazil,“ dodává. Přiznává, že chtěl být vždy největší pracant.

Po studiu na lesnické škole nastoupil do polesí na Šumavě a později do Špindlerova Mlýna. Pracoval jako dřevorubec, svážel dřevo, jezdil s pásovým traktorem. Nějakou dobu dělal i osobního řidiče řediteli celého lesního závodu. Při jedné kontrolní cestě svěřeným polesím přijeli do údolí u Vlčic nedaleko Trutnova. Vladimír Pechan si zdejší malebnou krajinu na první pohled zamiloval.

„Zastavil jsem v zatáčce, vystoupili jsme s ředitelem z auta. Vydechl jsem úžasem a hned jsem mu sdělil, jak je to tady nádherné a jak bych tady chtěl někdy bydlet,“ vzpomíná. „Stál tam ale jen nějaký vybydlený barák, nějaká bývalá hospoda, jinak vůbec nic. Ředitel mi hned odpověděl: ‚Vždycky jsi chtěl dělat hajného, tak ho můžeš dělat tady.‘“

Pamětník se už coby hajný nastěhoval do opuštěného domu. Začal ho opravovat, zveleboval okolí domu a založil své první malé hospodářství s několika slepicemi a králíky. V roce 1956 se oženil a s manželkou hospodářství postupně rozšiřovali. Vydělával však jen 1 000 korun a manželka, lesní dělnice, 650 korun. Rozhodl se proto, že bude muset dělat něco jiného, kde si vydělá víc.

Začal jezdit s koňmi svážet dřevo. Pracoval velmi tvrdě i v sobotu a v neděli od brzkého rána do večera. „Oni mi pak záviděli, že jsem si vydělal víc peněz. Ale já jsem pořád jen dělal. Moji spolupracovníci přišli do lesa a hodinu opékali buřty. Já jsem si vzal svačinu a řekl jsem si, že se najím za povozem nebo později za traktorem. Prostě jsem jim kazil normy,“ říká pamětník.

Jeho pracovní nasazení bylo úžasné. „Manželka mi dělala občas závozníka, dal jsem si na traktor svítilnu a pracoval jsem i v noci,“ dodává.

Napsal prezidentovi Novotnému, že pořád nemá elektřinu

Stále však žil v domě, kde scházela elektřina. S manželkou se jim narodily postupně tři děti a život bez elektřiny se jim zajídal. Mnohokrát žádal o její zavedení, celých devět let ale nebyl úspěšný. Rozhodl se proto, že napíše osobní dopis tehdejšímu prezidentovi Antonínu Novotnému. Otevřenost se mu vyplatila, elektřinu měl v domě do měsíce. „Václav Havel mohl děkovat mně, že u nás zavedli elektriku. Kvůli němu by to asi neudělali,“ říká s úsměvem.

Václav Havel i jeho manželka Olga se po zakoupení chalupy s Vladimírem Pechanem brzy seznámili a často se vzájemně navštěvovali. Velmi dobře si rozuměl právě s otcem Václava Havla. „Se starým panem Havlem jsem si rozuměl ještě více než s Václavem. On byl stavitel, často mě navštěvoval a v prvních letech tady pobýval většinou přes celé léto. Těšilo mě, když mi pochválil, co jsem kde na svém pozemku přistavil a jak jsem to udělal,“ vzpomíná pamětník. „Václav Havel sám nebyl moc technicky šikovný, často jsem mu pomáhal, jednak s údržbou na Hrádečku, ale i třeba s opravou auta a podobně. Výborně ale vařil a jeho guláš byl pověstný.“

Vladimír Pechan vzpomíná, jak v srpnu 1968 odjel Václav Havel s Janem Třískou přímo z Hrádečku do Liberce. „Hned se tam zapojili do demonstrací proti sovětským okupantům a bylo to tam opravdu divoké,“ upozorňuje. Hodně vzpomíná na manžele Jana Třísku a Karlu Chadimovou. „Stavili se u nás vždycky, když přijeli, padli jsme si kolem krku. Chodili se s mojí mámou dívat na krávy, které jsme chovali.“

Karlu Chadimovou měl ve velké oblibě a popisuje, jaká s ní byla legrace. Silvestry se pravidelně slavily i na jeho usedlosti a byly velmi veselé. Vzpomíná například, jak házel sněhové koule Karle Chadimové za svetr a ona reagovala slovy: „Ládíku, nech toho, já mám mokré už i kalhotky.“

K dobru dává i historku, kdy si Karla Chadimová vypůjčila od někoho auto, protože svoje někde nabourala. „Vrátila se na Hrádeček pěšky, což mi bylo divné. Přišla za mnou se slovy: ‚Ládíku, mohl by ses mi podívat na auto, nějak se mi to porouchalo.‘ Šel jsem dva kilometry za Hrádeček. Auto bylo úplně v pořádku, akorát mělo prázdnou nádrž. Nebyla tam ani kapka benzínu.“

Pamětník vzpomíná i na to, jak Jan Tříska s Karlou Chadimovou emigrovali v roce 1977 do zahraničí. „Doslechl jsem se, že Tříska prodal obraz, kterého si velmi cenil. Oba nakonec odletěli do Ameriky. Vzali to přes Západní Berlín, kde měla Karla Chadimová maminku.“

Landovský vyhodil estébákům na smeťák kabel

V sedmdesátých letech změnil Vladimír Pechan zaměstnání. Skončil svoji práci v lesním závodě a začal pracovat v hutním skladu. Obráběl výlisky a jezdil tam s „ještěrkou“. Kromě svého zaměstnání pracoval brigádně v zemědělství. Sušil, obracel a odvážel seno. 

Měl však velký zájem, aby mohl odkoupit do svého vlastnictví dům, kde bydlel. Cena, za kterou dům bez vodovodu musel odkoupit, však byla neúměrně vysoká. Domnívá se, že neměl dobrou pověst jakožto člověk zvláštního zevnějšku s dlouhým plnovousem, který se stýká s jakýmisi podezřelými intelektuály a umělci a k tomu pořád někde pracuje. „Předseda národního výboru koupil barák na náměstí za 19 000 korun, jeho řidič barák za 11 000 korun a pan Pechan musel koupit barák bez vody a kanalizace za 35 000 korun,“ dodává. 

Mohl si ale splnit svůj sen a začal svůj dům naplno rekonstruovat, rozšiřovat hospodářství a zvelebovat své milované údolí. Ve stejné době už byl Václav Havel výrazně v hledáčku StB a s ním i všichni ti, kteří se s ním stýkali. Vladimír Pechan byl mezi nimi. Před Hrádečkem byla umístěna maringotka a StB z ní sledovala veškeré dění tam i v přilehlém okolí.

„Když však Havel opravdu chtěl odjet nepozorovaně, utekl zadem a už byl v Praze,“ dodává pamětník a vzpomíná na jednu vydařenou historku: „Nad Hrádečkem tahal dříví jeden chatař a přetrhl tam nějaký kabel. Vyděšeně přiběhl na Hrádeček. Tenkrát tam byl zrovna Pavel Landovský a šel se na to podívat. ‚Kurvy jedny!‘ vykřikl. Pak vytáhl a smotal celý dlouhý kabel a zavezl ho na smeťák, tedy do sběrných surovin, a ještě dostal dost velké peníze, protože šlo o nějaký speciální kabel z drahého materiálu.“

Pamětník se ovšem nevyhnul nepříjemným výslechům na StB. „Oni mě tam vyslýchali, já jsem si v duchu říkal, ať jdou do prdele. Ale oni mě úplně zmátli. Řekli mi: ‚Soudruhu, tady jste v otázce 17 řekl toto a v otázce 32 něco jiného.‘ Bylo to nepříjemné a měl jsem pak problémy v práci i jinde,“ dodává. 

Vzpomíná také, jak v roce 1979 odsoudila komunistická justice Václava Havla na čtyři a půl roku do vězení. „To bylo špatné, protože vězení mu podtrhlo zdraví. Ničil si ho ale i sám. Ukrutně kouřil. Divím se, že to dělal takový člověk, který mohl všem dávat rozumy. Oni s Olgou oba hulili jak cikáni,“ prozrazuje.

Havel si získal sympatie národa

Vladimír Pechan vzpomíná na dobu po roce 1989, kdy se jeho soused Václav Havel stal prezidentem. Stýkali se i nadále, i když Havel jako prezident měl podstatně méně času pobývat na svém milovaném Hrádečku. „Lidi Havla přijali, i když ho moc neznali. Věděli, že píše nějaké hry a byl zavřený. S Václavem Klausem si moc nerozuměl. Klaus mu asi záviděl. Havel byl takový uctivý ke každému. Když měl jiný názor, tak neřekl, že názor toho druhého je blbost. Ale řekl, že každá věc má dvě strany a že on si myslí právě toto. Jeho projevy měly světový význam.“

Po roce 1989 začal podnikat. Koupil starý kravín a založil velkoobchod s kávou a cukrovinkami. Byl velmi úspěšný. Bohužel pro něj a jeho podnikání nastala doba supermarketů a hypermarketů. Obchodní řetězce nakupovaly zboží mnohem laciněji jinde, a tak svou živnost ukončil. Veškerou svou energii pak vynaložil na podnikání v zemědělství a na rekultivaci svého milovaného údolí u Vlčic.

V roce 2002 vyhrál z deseti finalistů soutěž o oficiálního představitele Krakonoše. Neholil se již 50 let. „Když jsem se před 50 lety oholil a přišel jsem do továrny a chtěl si otevřít pracovní skříňku s oblečením, řekli mi spolupracovníci: ‚To nemůžete, tady má skříňku pan Pechan,‘“ dodává.

Lidem se dnes nechce pracovat

Na Václava Havla vzpomíná pamětník jako na velkého vizionáře. „Tenkrát říkal v Americe, že když nepomůžeme Rusku, tak se nám to vymstí. Nedalo se však předpokládat, že Rusko zaútočí na Ukrajinu. Mám jednoho příbuzného, který se zná dobře s ruským prezidentem Putinem. Když byl Putin na návštěvě u Miloše Zemana, tak s ním tady hovořil déle než s prezidentem. Tak jsem mu teď volal a ptal se ho, co říká na válku. V telefonu bylo dlouho ticho a pak se ozvalo: ‚Putin se snad zbláznil!‘ Skoro se dneska bojím říct, že mám příbuzného, který se zná s Putinem.“

Vladimír Pechan celý život pracoval a nejinak tomu bylo i v jeho téměř 90 letech, v době natáčení rozhovoru. Na svém pozemku kromě dalšího hospodářského zvířectva choval v roce 2022 sedmnáct koní. Čtyři z nich získali významná ocenění. 

V roce 2022 měl celkem 17 vnoučat. Vycházel se všemi velmi dobře, pomáhali mu v jeho hospodářství, ale nikdo z dětí nebo vnoučat se nevěnoval podnikání ani práci v zemědělství. „Už mně neslouží trochu nohy, hlava stárne taky, už někdy leccos zapomenu nebo si nemůžu vzpomenout na něco z minulosti. Ruce mám však stále silné, tak dělám, dokud můžu. Žiju skromně, k snídani si dám dva rohlíky s máslem a marmeládou a meltu. Měl jsem velkoobchod s kávou, ale mám nejradši meltu. A klidně bych si ji zopakoval na oběd a na večeři,“ dodává.

Vladimíra Pechana trápilo, že lidem se dnes nechce moc pracovat rukama, především v zemědělství. „Není možné sehnat lidi na některé profese. Ještě tak do továren ke strojům, ale ne do zemědělství. Kdo bude sekat louky, obhospodařovat pole? Není možné sehnat ani řidiče zemědělských strojů.“