Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Pěčová (* 1940)

• narodila se 16. srpna 1940 v Praze

• v dětství bydlela v objektu lunaparku Eden, jehož byl dědeček spolumajitelem

• po maturitě nedostala doporučení k dalšímu studiu

• v roce 1959 nastoupila do studia Bratři v triku na Barrandově jako konturistka

• v letech 1963 – 1965 studovala střih na večerní filmové škole při FAMU

• od roku 1980 pracovala jako střihačka na mnoha známých animovaných filmech a seriálech

• v letech 1987 – 1990 se podílela na praktické výuce na FAMU

• v letech 2001 – 2020 působila jako externí pedagog na UMPRUM

• v roce 2022 získala Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu

Svůj pracovní život zasvětila Jiřina Pěčová animovanému filmu. Přitom těžko říci, zda cesta k němu byla dílem náhody nebo osudu, protože prvních deset let svého života vyrůstala ve světě fantazie prvorepublikového lunaparku Eden. Dědeček byl jeho spoluvlastníkem, což znamenalo problémy se studiem po maturitě a neplánovaný nástup do zaměstnání, které nasměrovalo její další život. Zaměstnání tehdy našla ve studiu Bratři v triku, kde se během let vypracovala na pozici střihačky a stala se jednou z našich nejvýznamnějších představitelek tohoto oboru.

Dětství ve strašidelném zámku lunaparku Eden

Jiřina Pěčová se narodila 16. srpna 1940. Její rodina, tedy rodiče a prarodiče z maminčiny strany, bydlela v pražských Vršovicích, v unikátním prostoru zábavního parku Eden. Ten vznikl v roce 1922 a patřil k největším v Evropě, pyšnil se například pět kilometrů dlouhou horskou dráhou a mnoha dalšími atrakcemi. Dědeček Václav Horák tam vlastnil taneční sál Merkur a strašidelný zámek. V době narození pamětnice ale byla nejlepší léta lunaparku již pryč; v roce 1935 byl ukončený provoz horské dráhy a postupně byly zavírány další atrakce. Tak se stalo, že prvním domovem malé Jiřiny byl právě strašidelný zámek upravený k bydlení. Takové neobvyklé prostředí samozřejmě probouzelo fantazii a přálo dětským hrám, takže Jiřinino dětství bylo navzdory době doslova kouzelné. V rodině měla blízko především k mamince Věnceslavě, která se narodila v dnes ukrajinském Lvově. Odtud pocházela rodina babičky, dědeček se tam s ní oženil a narodily se jim dvě děti. Potom odešli do dědečkovy vlasti, tedy do Čech. Maminka dostala v Československu jméno Václava. Po ukončení školy pracovala v drogerii jako pokladní a o víkendech jako celá rodina v Merkuru. Po válce byla zaměstnaná jako mzdová účetní. Jejím prvním manželem se stal Josef Loukota, otec Jiřiny. Manželství ale skončilo, když bylo dcerce pět let, a pamětnice vzpomíná, že se otce bála. Později ale ráda jezdila na prázdniny k jeho rodičům do Březnice u Příbrami. Za dalších pět let se maminka provdala za Františka Vohlmuta, se kterým měla Jiřina hezký vztah. Na konci války byla malá holčička, přesto si matně pamatuje na nálety i dočasný odchod z Prahy: „Šli jsme do sklepa k sousedům, kteří ho měli v zahradě, a vím, že letěla letadla a táta mi říkal: ,Tohle je koberec.‘ A letěla zřejmě na Drážďany. Koncem války jsme se museli z našeho domu odstěhovat, my jsme bydleli pod tratí a tam jezdil pancéřový vůz, který nám prostřílel postele, a bylo tam nebezpečné žít. Takže jsme se odstěhovali k příbuzným u Českého Brodu.“ Po válce se s maminkou vrátily do Edenu a začalo období plné dětských dobrodružství. Zavřené atrakce děti z okolí přirozeně lákaly, a tak neměla Jiřina o kamarády nouzi. V roce 1950 ale dům, kde bydleli, vyhořel a rodina se musela přestěhovat do přiděleného bytu.

Postupně jsem si začala všímat, že něco není úplně v pořádku

I na základní školu má pamětnice pěkné vzpomínky, paní učitelka je vedla ke kreslení, a že se nad okolním světem stahují mraky, zatím děti nevnímaly: „Na základní škole jsem byla pionýrka, my jsme nic netušili a doma mi nikdo nic nevykládal. Pionýrské vedoucí to moc nebavilo, bylo vidět, že si tam jen dělají kádrový profil. Do Svazu mládeže už jsem nevstoupila.“ V té době se také začala věnovat gymnastice, kde se spřátelila s Věrou Čáslavskou. Postupně si ale začala všímat, že něco není úplně v pořádku, a dodnes se jí například vybavuje období politických procesů: „Pamatuji si, že maminka kamarádky říkala: ,Pane Bože, jak tohle mohli udělat, popravit ženskou.‘ To jsem slyšela poprvé o Horákové.“

S nástupem na střední školu se v tomto přesvědčení stále více utvrzovala: „Když jsem začala chodit na jedenáctiletku, byla právě školní reforma. My jsme vycházeli z osmičky a pak byli tzv. kurzisté. Takže ti byli o rok napřed a pak nás dali všechny do jedné třídy a to vysvědčení v prvním ročníku, to byla katastrofa, protože oni měli o rok náskok. Pamatuji si, že jsem měla v prvním čtvrtletí asi čtyři čtyřky, přitom jsem byla jedničkářka. Pak jsme se z toho nějak vybabrali, ale bylo to dost těžké. Měli jsme tam paní ředitelku Klančíkovou, která byla velká komunistka, a ta mi potom nedala doporučení k dalšímu studiu, protože můj dědeček byl kapitalista, přestože byl členem Komunistické strany Československa od roku 1924. Myšlence komunismu věřil do odhalení kultu Stalina, to ho zlomilo. Já jsem chtěla být rentgenová laborantka, ale nakonec jsem měla štěstí, že jsem se tam nedostala, protože moje dráha se ubírala někam jinam.“ Soudružka ředitelka se jí vybavuje i v dalších vzpomínkách: „Pamatuji si na její výstup, který byl velice drsný, osočovala nás, že studujeme za dělnické peníze, a my jsme nechápali proč. To byla revoluce v Maďarsku a ona nám pohrozila, jestli bychom náhodou nechtěli něco takového tady… ale my jsme vůbec nevěděli, o co jde. A pak se zjistilo, že ani nemá vysokou školu, že vůbec nemůže tuhle práci zastávat, takže ji vyhodili. Ale pak jsem ji zažila znovu v rozhlase...“

Do dotazníku jsem napsala, že jsem pacifista

O další studium po maturitě tedy nemělo smysl se pokoušet. Maminka v té době pracovala jako účetní na Barrandově a dozvěděla se, že bude studio Bratři v triku přijímat konturisty. Jiřina se na tuto pozici přihlásila a udělala třídenní zkoušku spočívající v obtahování kresby z papíru na tzv. ultrafán. Do studia, které se jí stalo doslova osudem, byla přijata. Milovala to prostředí i přátelskou atmosféru, která tam vládla. Jiřina pracovala v oddělení programu, kde se používaly pevné a rovné linky, což jí příliš nešlo. Nakonec byla přeřazena do oddělení zakázek, kde se v té době se dělaly filmy jako Tom a Jerry a také oskarový Munro, které režíroval Američan Gene Deitch. Také asistovala kameramanům, a protože byla spolehlivá, přišla nabídka na práci do střižny. Tehdy to ale ještě nevyšlo, dostala přednost dívka, kterou doporučil kameraman Ladislav Hofman, bratr ředitele studia Eduarda Hofmana.

Jiřina se rozhodla, že si udělá promítačský kurz. Promítala pak i celovečerní filmy pro umělce, kteří tehdy měli zákaz činnosti, např. pro Vojtěcha Jasného, Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. Vzpomíná také, jak jednou promítala i pro Jana Wericha film Jindřich III., a když ho potkala po promítání, požádal jí, aby zahrála gesto „všichni na kolena“ a Werich před ní poklekl: „Všem okolo spadla brada, protože nevěděli, o co jde.“ V roce 1963 nastoupila na večerní FAMU: „Chodila jsem dva roky na střih a měli jsme tam výborné pedagogy.“ Ve druhém ročníku se provdala za stavebního inženýra Františka Pěče a narodil se jim syn František. Mladá rodina neměla žádné bydlení a dlouhých pět let bydleli odděleně, Jiřina se synem u maminky a manžel na ubytovně. Po mateřské dovolené nastoupila jako asistentka střihu střihačky Zdeňky Navrátilové, od které se hodně naučila a otevřela si tak cestu k pozdější samostatné práci.

Studio Bratři v triku patřilo pod Krátký film, kde vznikala nejširší, tedy i angažovaná produkce. V jejich studiu ale žádný politický tlak nezaznamenali a Jiřina Pěčová naopak vzpomíná na výborný kolektiv, se kterým byla radost tvořit. A kupodivu se nic nezměnilo ani po roce 1968: „To, že bychom poznali v práci, že se utahují šrouby, to u nás vůbec nebylo. Vlastně jsme si žili v úplně jiném světě, což byla výhoda.“ I v Krátkém filmu ale samozřejmě došlo na podepisování souhlasu se srpnovou vojenskou invazí: „Museli jsme podepsat, že souhlasíme se vstupem vojsk. A já jsem říkala: ,Ale co mám napsat? Já to nechci podepsat.‘ Manžel, který měl totéž udělat jako stavař, tak si myslím, že byl jediný z té skupiny, který nepodepsal. A vím, že jeho šéfové říkali: ,Ale můžeme se na tebe v práci spolehnout?‘ Protože už nevěděli, jak to obejít. A on říkal: ,Samozřejmě.‘ Tak ho přeřadili na chvíli do nějaké bezvýznamné stavby na půl roku nebo na tři čtvrtě a pak ho vrátili zpátky. Takže to také šlo. A já jsem se s ním radila a potom jsem do toho dotazníku napsala, že jsem pacifista a že jsem proti jakémukoliv násilí. A nestalo se vůbec nic. Nikdo mi nic neříkal, nikdo mě k ničemu nenutil. Tak nevím, jak to psali ti ostatní, my jsme si to mezi sebou, myslím, moc neříkali.“

Vydělávali jsme valuty a tím jsme byli chráněni

Přesto ani jim se nevyhnuly myšlenky na emigraci. Bylo to v době, kdy jim svitla naděje na získání družstevního bytu v Dejvicích: „Při stavbě družstevního bytu se po okupaci říkalo, že stavbu zaberou Rusové.“ Nakonec ale manželé Pěčovi nechtěli ohrozit své rodiny a zůstali: „Rozdělená rodina, to bylo hrozné.“ Hrozba se naštěstí nenaplnila, a tak od roku 1970 rodina konečně mohla žít pohromadě. V té době se také narodila dcera Vendula. V roce 1980 nastoupila Jiřina Pěčová na pozici střihačky a jejíma rukama prošlo asi 500 filmů, které se zapsaly do historie českého animovaného filmu a hlavně do srdcí diváků. K těm nejznámějším patřili Maxipes Fík, Bob a Bobek – králíci z klobouku, Velká sýrová loupež, Werichovo Fimfárum nebo Broučci. Navíc bylo štěstí, že pohádky byly politicky nezávadné a ve studiu pracovali i pro zahraničí: „Jak jsme dělali pro Američany, tak jsme jim vydělávali valuty a tím jsme byli chránění. My jsme sice dostávali almužnu, ale tu práci jsme milovali.“ A to bylo samozřejmě vidět i na výsledcích. Pamětnice začala předávat své zkušenosti mladým. Od roku 1987 se podílela na výuce ve střižně na FAMU, po sametové revoluci pak téměř dvacet let působila jako externí pedagog na pražské UMPRUM.

Sametovou revoluci samozřejmě vítala s nadšením, ale brzy přišlo i rozčarování: „Říkali jsme si, že jsme takové rodinné stříbro, že se nám nemůže nic stát, ale bohužel se stalo. Celý Krátký film se rozpadl, trochu a úplně rozkradl.“ Přesto i po odchodu do penze dlouho pracovala jako stříhačka „na volné noze“. Za svoji neúnavnou práci získala v roce 2022 na festivalu Anifest v Liberci Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu. Váží si jí o to více, že se nikdy nikomu nepodbízela a nesnažila zavděčit. Své vyprávění tak zakončila slovy, která vystihují její životní motto: „Nikdy jsem se nebála říct, co si myslím. Člověk by se neměl bát říci pravdu, i když je nepříjemná.“