Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Pek (* 1919  †︎ 2012)

• narozen v Týně nad Vltavou 14. prosince 1919

• ve 30. letech žil s rodinou v Charkově na Ukrajině

• byl členem komunistického Svazu mládeže

• za protektorátu působil v ilegální organizaci

• vězeň KT Mauthausen, Osvětim

• po válce pracoval na ÚV KSČ, Úřad vlády

• zemřel 16. listopadu 2012

Před válkou a na Ukrajině

Jaroslav Pek se narodil v Týně nad Vltavou 14. prosince 1919. V jeho sedmi letech se rodina přestěhovala do Prahy. Byl jedináček.

Poté co Československo zachvátila hospodářská krize, se otec pamětníka stal nezaměstnaným. Pila, na které pracoval jako strojník, zkrachovala. Vystřídal ještě několik zaměstnání, třeba v elektrárně a v plynárně v Praze, ale vždy nakonec o práci přišel. Rodina se proto rozhodla využít příležitosti. Od založení komunistické strany v roce 1921 byl Jaroslavův otec jejím členem a přes ni se také v roce 1931 dostal k práci na Ukrajině.

Rodina žila na Ukrajině šest let. Otec tam pracoval v charkovských traktorových závodech, patřil mezi vážené zaměstnance a Jaroslav navštěvoval místní střední školu. Po začátku velkých Stalinových čistek, odstartovaných vraždou S. M. Kirova v roce 1934, se společenská situace zhoršila. Nikdo nikomu nevěřil, zavíralo se, lidé dostávali výpovědi z práce. Do vedoucích funkcí byli nominováni příznivci Stalina z komunistické strany, jejichž odborné kompetence byly mizivé.

Na venkově panovaly strašné podmínky a lidé vyráželi za lepším do měst, která však nebyla na jejich příval připravena. Nově příchozí neměli kde bydlet, stavěli si vlastní provizorní čtvrtě a hladověli. Jaroslavova rodina si mohla na rozdíl od místních dovolit víc. „Matka, ta to cítila na první pohled. Ta musela shánět potraviny, a těch bylo skutečně málo. Zelenina, řepa a tak dále a taky černý chleba. Občas bílý, ten viděli všichni ti Rusové jako nějaký zázrak. Viděl jsem také podle dětí ve škole, že jsou na tom dost bídně. Koneckonců, také jsem toho mého kamaráda, se kterým jsem seděl, ten matematik, pozval k nám. Matka mu dala, co upekla. Oni kupovali jen základní potraviny – mouku, občas mléko, horší to bylo s masem. A ten, když jsme mu to dali, tak ten to viděl poprvé v životě, nikdy to nejedl. Pak o tom vykládal. Oni tak ale byli zvyklí, brali to jako hotovou věc. Oni trpěli – zdánlivě z našeho pohledu –, ale sami to tak nebrali,“ vyprávěl pamětník.

V roce 1937 se rodina vrátila zpět do vlasti. Sověti totiž požadovali, aby Pekovi přijali jejich státní občanství. Rodina se v Československu usadila v Praze na Smíchově. Otec začal pracovat v místní Tatrovce. Jaroslav se tam stal mistrem v nástrojárně. Pracoval na výrobě vagonů. Po vypuknutí války začala být zkušenost ze Sovětského svazu na škodu, a tak nakonec skončil v továrně Waldeska v pražských Vršovicích, v níž pracoval jako šéf skladu surovin.

Za války

Během okupace se Jaroslav zapojil do Národního hnutí pracující mládeže sdružující podobně staré a smýšlející lidi. Matka obstarávala pomoc rodinám pozatýkaných komunistů. Otec a Jaroslav roznášeli letáky, organizovali činnost odboje, snažili se sehnat nové odbojáře a poskytovali přístřeší lidem, které hledali nacisté. Nouzově se u nich dvě noci skrýval i Julius Fučík. Pro Jaroslava si gestapo přijelo přímo do továrny a byl odvezen do pankrácké věznice. Výslechy probíhaly v Petschkově paláci. Ve vězení se potkal se spolupracovníkem Zdeňkem, který se přiznal, že jeho jméno po mučení prozradil gestapu. Po měsíci výslechů je oba zmlátili, ostatně jako obvykle, a chtěli slyšet jména dalších spolupracovníků. Jaroslav mlčel, a tak ho posadili do transportu směr Mauthausen s poznámkou „návrat nežádoucí“.

Peklo Mauthausenu

Do koncentračního tábora Mauthausen se dostal na podzim roku 1941. Jaroslav si myslel, že by neměl příliš vzdorovat, aby nedostal další rány bejkovcem. Při příjmu řekl, že je automechanik, což zpětně hodnotil jako špatnou volbu. Myslel si, že jako úředník by byl poslán na těžkou práci, ale takhle si o ni přímo řekl. Byl nasazen v kamenolomu, ale na radu Španělů dřinu, pokud to šlo, jen předstíral. Snažil se moc neunavit. V Mauthausenu byl umístěn na blok číslo 13 a poté 14.

Jaroslavův otec byl později v KT Mauthausen vězněn také. Pracoval jako truhlář. Se synem se jednou potkali v části zvané „Russenlager“, určené pro ruské zajatce. Jaroslav tam hledal práci, která by nebyla tak namáhavá. Otec ho u dozorců prosadil do své skupiny jako dobrého truhláře. Pracovali pak nějaký čas spolu na střechách mauthausenských příbytků.

Podobně jako s otcem se Jaroslav setkal znovu i se spolupracovníkem Zdeňkem. Usmířili se, protože vyšlo najevo, že Jaroslava zavřeli bez důkazů. Až když byl Jaroslav ve vězení, Zdeněk je poskytl – nechtěl prásknout nikoho, kdo byl ještě na svobodě.

Otcův zdravotní stav se zhoršoval. Naštěstí byl poslán do KT Dachau, kde panoval méně přísný režim. Jaroslav pak začal pomáhat jako truhlář místnímu sochaři, který dostával zakázky od esesmanů. Útěk z koncentráku nikdy nezvažoval, protože byl svědkem jen neúspěšných pokusů.

Po roce v Mauthausenu, na podzim 1942, se Jaroslav přihlásil na práci v továrně s kovy. „Tam jsem nastoupil v dílně. To bylo také zajímavé. Všichni vězňové se mohli přihlásit, a tak to udělali i ti, kteří v životě neviděli kladivo a pilník. Němci ovšem brzy zjistili, že tam mají řadu lidí, kteří to neumí. Tak nám začali dělat zkoušky. Já jsem sice dělal v továrně, ale jako úředník, takže jsem to před tím taky nedělal. On mi dal výkres a ukázal, co je prý tohle. Tam byla taková kolečka vedle sebe. Tyhle výkresy mě naučili v ruské škole. Nakonec jsem odpověděl, že je to péro v řezu a dál už se mě neptal a jen řekl, ať si vezmu pilník, ten Němec, civilista, a tak jsem piloval,“ vzpomínal pamětník. Poté „pracoval“ s vrtačkou, často byl jen ve střehu, kdy půjde okolo dozor, aby začal pracovat opravdu. Za některé výrobky, jež se mu podařilo udělat bokem pro civilní spolupracovníky a nadřízené, získal cenné jídlo a mezi ostatními dobré postavení. 

Po vybombardování továrny montoval letadla v závodech Steyru. V roce 1944 byl poslán do autodílny v Osvětimi. Byl ceněn, protože se mu podařilo většinu aut dát do pořádku.

V lednu 1945 došlo k evakuaci tábora. Rudá armáda už byla nedaleko. Jaroslav přišel po směně z dílny a musel vyrazit s ostatními na cestu. Bez jídla byli transportováni vlakem do tábora Gross-Rosen. Jaroslav znovu začal pracovat v továrně vzniklé v leonberském tunelu. S přicházejícím jarem se Jaroslavovi vracel optimismus. Němci jednoho dne zmizeli a vězni byli volní. Jaroslav se najedl u nedalekého vykolejeného vlaku a společně s Čechy se vrátil do Prahy na květnové povstání, při kterém spolupracoval s Rudou armádou. Šťastně se shledal i se svým otcem.

Po válce na ÚV KSČ

Kvůli práci u zemědělských strojů se přestěhoval do Mnichova Hradiště, kde se uplatnil jako vedoucí pracoviště a údajně jako první v Československu jezdil na kombajnu. Brzy ale přišly těžkosti a nemohl vyjít s penězi při obnově zemědělské výroby.

S radostí pracoval v továrně, kde dohlížel na dvacet podřízených. Dostal se dokonce k práci na Ústředním výboru Komunistické strany Československa a na vládě. Psaní posudků ho však nebavilo. Pracoval například s Rudolfem Slánským a Jaromírem Dolanským. Tomu jako ministrovi tvořil podklady, sám své agendě prý příliš nerozuměl.

Jaroslav během natáčení popisoval i neefektivnost centrálního plánovacího procesu probíraného na vládě. Často nekompetentní komunisté, například vyučení holiči, radili odborníkům v chemičkách, jak implementovat plán chemického průmyslu. Po příchodu Alexeje Čepičky museli úředníci vystudovat vysokou školu, Jaroslav docházel na Vysokou školu ekonomickou. Později spolupracoval také s Otou Šikem a školil nové pracovníky na ústředním výboru. V roce 1968 odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Ze své pracovní pozice musel odejít, nebyl však vyhozen. Mohl tak zůstat na nižší pozici, ale stále na Úřadu vlády.

S ostatními vězni KT Mauthausen začali vydávat časopis Mauthausenský blok. Do konce života, do 16. listopadu 2012, žil Jaroslav Pek v Praze a dokázal se rozpovídat o všech etapách svého života.