Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. František Pelc (* 1962)

• narodil se 4. října 1962 v Turnově

• v roce 1980 odmaturoval na turnovském gymnáziu a začal studovat ochranu životního prostředí v Olomouci

• v letech 1981–1986 studoval Univerzitu Karlovu v Praze

• v roce 1986 pracoval jako specialista v CHKO Český ráj

• v letech 1987–1989 působil jako okresní ekolog v Semilech, později jako vedoucí Správy CHKO Jizerské hory v Liberci

• významně se zasadil o obnovu lesů v Jizerských horách

• v letech 1995–2002 zastával místo ředitele Správy chráněných krajinných oblastí ČR

• v roce 2002 se stal poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

• v letech 2006–2007 ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky

• v letech 2007–2010 náměstkem ministra životního prostředí

• od roku 2010 dosud ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky

• v době natáčení (2024) žil v Turnově

Během osmdesátých a devadesátých let byly lesy na severu České republiky vlivem emisí i dlouhodobého špatného hospodaření v naprosto katastrofálním stavu. V oblasti Jizerských hor čelil od roku 1990 těmto problémům František Pelc, který zastával funkci ředitele Správy CHKO Jizerské hory v Liberci. Jako ochranář přírody však v té době narážel nejen na problémy s přírodou, ale také na nechápavý přístup lesníků a zoufalý nedostatek financí.

Uvědomil jsem si, že příroda je křehká a musíme ji chránit

František Pelc se narodil 4. října 1962 v Turnově. Jeho maminka pracovala jako úřednice v Dioptře, zatímco otec působil jako mechanik podniku Liaz Jablonec nad Nisou převážně v rozvojových zemích v Africe a Jižní Americe, kde prováděl servisní zajištění automobilů značky Škoda.

Po absolvování prvního stupně základní školy na Výšince nastoupil František Pelc na gymnázium. Ve volném čase se věnoval horolezectví či atletice a několikrát se stal nejrychlejším běžcem města Turnova na krátké vzdálenosti. Jeho největší vášní však bylo poznávání přírody. Spolu s dalšími spolužáky se zajímali o entomologii a později i o amatérskou ornitologii. V té době si uvědomil, nakolik je příroda křehká a jak moc je důležité ji chránit.

„Když jsem se dostal do koruny smrku ve výšce asi třiceti metrů, viděl jsem hnízdo jestřába s krásnými malými mláďaty, v té době nemilosrdně střílenými a pronásledovanými myslivci. Byl to pro mě velmi silný a emotivní zážitek, který asi přispěl k mé budoucí profesi ochránce přírody,“ vzpomíná František Pelc.

Lidé demonstrovali za čistotu ovzduší

Po absolvování gymnázia začal pamětník studovat ochranu životního prostředí v Olomouci. V roce 1981 se nicméně z osobních důvodů rozhodl přestoupit do Prahy na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Kromě studia byl aktivní v Českém svazu ochránců přírody a podílel se i na formulování některých stanovisek například na podporu rozšíření Chráněné krajinné oblasti Český ráj či proti stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros.

Podle pamětníka si komunistický režim v osmdesátých letech již uvědomoval, že se pro něj stává životní prostředí limitujícím prvkem rozvoje. V některých částech republiky se dalo jen obtížně žít, což dosvědčovaly i demonstrace za čistotu ovzduší na Teplicku a Ústecku. Problém se dostal do obecného povědomí, ale prostředky k jeho řešení zůstaly  poplatné režimu.

„Tehdejší režim se primárně nezabýval záchranou lesa, ale záchranou ohrožené dřevní hmoty jako ekonomické suroviny, která se masivně vyvážela do Rakouska a Německa kvůli devizám. To způsobilo, že se například v Jizerských horách podařilo zbavit krajinu asi sto dvaceti kilometrů čtverečních lesa na souvislé ploše ve výšce osm set metrů nad mořem a výš. Tím reálně hrozilo, že se lesy nepodaří nikdy obnovit,“ vysvětluje František Pelc.

Hrozilo mi vyloučení za vylepení plakátu proti režimu

Podle pamětníka se část aktivit za podporu životního prostředí propojovala i s protikomunistickým disentem, například v osobě Ivana Dejmala. Svůj nesouhlas s režimem nicméně projevovali i někteří spolužáci včetně Františka Pelce tím, že na vyšehradských kolejích vylepovali různé vtipné politicky kritické plakáty. Mezi studenty se však našli i někteří „uvědomělejší“, kteří je nahlásili. Tehdejší děkan přírodovědné fakulty docent Gardavský si proviněné studenty pozval do kanceláře a vyhrožoval jim, že pokud se ještě jednou najde nějaký plakát, vyloučí je.

„Pak jsme zjistili, který dobrák nás nahlásil, ale nechali jsme to být. Byl to takový nešťastník a myslím, že je nešťastný dodneška. Na kolejích jsme měli i důvěrníka,“ dodává František Pelc.

Zfalšovali jsme povolení a jeli na Kavkaz – zavřeli nás

V době vysokoškolských studií se pamětník s přáteli snažili v rámci možností také cestovat. Dostat se na Západ pro ně bylo nedosažitelné, místo toho však navštívili Karpaty, Rumunsko, východní Německo, a dokonce i Norsko. Jednou se navíc rozhodli zfalšovat cestovní doklady a dostali se na Kavkaz. Viděli zde úchvatnou přírodu, když ale sešli z hor a chtěli se dostat k moři nedaleko Suchumi, zastavil je cizí příslušník a chtěl vidět doklady.

„Začal studovat ty naše bumážky a pojal podezření, že nejsou úplně v pořádku. Zavřel nás do nějakého pionýrského tábora, že si to musí všechno prověřit. Asi po třech dnech se to podařilo nějak vysvětlit, ale v moři jsme se koupali jen jednou a pak jsme museli odjet,“ vypráví František Pelc.

Jizerské hory byly na hraně ekologické katastrofy

V roce 1982 začal František Pelc pracovat na diplomové práci, v rámci které studoval ptačí společenstva v jizerskohorských lesích, poškozených emisní zátěží a lesním hospodařením. Jak vzpomíná, byly severočeské hory ve strašlivém stavu, neboť vlivem těžké energetiky se zde potkávaly dráhy spadů z východního Německa, Polska i severních Čech.

Poté, co pamětník dokončil v roce 1986 vysokoškolská studia, pracoval krátce v CHKO Český ráj nebo jako okresní ekolog v Semilech. Mimoto ale vnímal také změnu politické situace a intenzivně se zapojoval i do politického dění.

„Sedmnáctého listopadu jsme měli sraz ochranářů přírody z celé republiky v Praze, kde vystoupili studenti zmlácení v ulicích. Po návratu do Turnova jsem se zapojil do Občanského fóra. Snažili jsme se vypořádat s komunistickým režimem a chodili jsme diskutovat o tom, co jak dělat nově,“ popisuje polistopadové změny v roce 1989 pamětník.

Díky svým novým vizím a myšlenkám se František Pelc stal jedním z prvních radních města Turnova. Členem městské rady a zastupitelstva byl v dalších letech zvolen opakovaně. Kromě toho se rozhodl pro změnu i ve svém profesním životě. Koncem osmdesátých let se znovu zatoužil vrátit do Jizerských hor a v roce 1990 se ujal vedení místní správy CHKO.

Zpočátku jsme neměli žádné kompetence ani peníze

Jak vzpomíná, bylo období po roce 1990 plné naděje a on jím byl doslova pohlcen. Jejich práce ochranářů přírody však narážela na vážné problémy. Nejenže byla krajina v zoufalém stavu, ale na její záchranu chyběly také peníze. Situaci neulehčoval ani postoj lesníků, kteří nechápali, proč nemůžou kácet stromy jako dosud.

„Za špatný stav lesů mohlo kromě enormní emisní zátěže i dlouhodobé špatné hospodaření. Obviňovali jsme lesníky, že tady zničili přírodu, a lesníci obviňovali ochránce, že se nemohly kácet stromy ještě víc. Musím říct, že ochrana přírody v Jizerských horách do roku 1992 neměla vůbec žádné kompetence,“ vysvětluje František Pelc.

Aby se situace mohla zlepšit, navrhl pamětník nejprve novou strategii obnovy lesa, která byla založena na záchraně původního genofondu dřevin. Vytipovali proto původní populaci dřevin a chtěli využít jejich reprodukce k obnově lesů tím způsobem, aby měly blíž ke svému přírodnímu složení. Komplikaci však stále představovaly vysoké emise, kvůli kterým stromy neplodily. Původní populace proto museli ochranáři přírody rozmnožovat vegetativně, tedy řízkováním. Stromy začaly přirozeně plodit až poté, co došlo k odstavení či technologickému vylepšení energetických podniků v Německu a Polsku.

Na záchranu jizerskohorských lesů přispívali jednotlivci i nadace

Aby však mohl pamětník začít s obnovou jizerskohorských lesů důsledně, bylo nutné nejprve sehnat potřebné finance. V první fázi se podařilo získat prostředky zejména od Čechů žijících v zahraničí, jako byla spisovatelka Libuše Moníková, velvyslanec v Německu Jiří Gruša či profesor Josef Fanta. Díky nim mohli začít ochránci přírody ve větším sbírat reprodukční částice a uzavřít dohodu s lesní školkou, aby zahájila výsadbu stromů na určitých místech.

Dále se František Pelc na popud profesora Fanty rozhodl napsat spolu s kolegy projekt pro nizozemskou Nadaci prince Bernarda. Dotace jim vyšla a získali více než dva miliony korun. Tím se stali nejen zajímavějšími partnery pro lesníky, ale získali si i obrovskou podporu místních lidí. „Asi po desetiletém úsilí se nám podařilo vyhlásit Národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny, která dohromady s ochranným pásmem patří k největším v České republice,“ dodává pamětník.

Podporujeme místní projekty i národní parky v Africe

V roce 1993 založil František Pelc s kolegy Nadaci pro ochranu a obnovu Jizerských hor, jejímž cílem se stalo získání dalších finančních prostředků v regionu tak, aby se jim podařilo i nadále udržet projekt obnovy Jizerských hor při životě. Určité prostředky získali i z výnosů malé kuponové privatizace, určené mimo jiné také na podporu neziskových organizací. Na radu Ivana Dejmala se pak přihlásili do výzvy ministerstva financí. Uspěli a do základního jmění nadace se jim podařilo získat dalších čtyřicet milionů korun.

Poté, co došlo v roce 2017 k přejmenování organizace na Nadaci Ivana Dejmala pro ochranu přírody, rozšířila se její působnost a možnost podporovat projekty s konkrétními výstupy i v navazujících oblastech. Tímto způsobem nadace například umožnila úspěšnou obnovu mokřadu v Sedmihorkách, kde se rozvinula obrovská biodiverzita, nebo poskytla finanční pomoc některým národním parkům v Africe.

„Vytipovali jsme dva národní parky v Zambii, kde je velká vůle chránit přírodu, ale nedostatek peněz. V době covidu, kdy parkům vypadly příjmy z turismu a začaly být častější pytlácké akce, jsme například podpořili strážce parku. Pomohli jsme vytvořit i některé studny, aby strážci nemuseli jezdit sto kilometrů pro vodu. Za pár desítek tisíc korun se tam dalo udělat docela dost práce,“ vypráví pamětník.

Ochrana životního prostředí závisí na zákonech a propojení se společností

Postupem času se František Pelc přesvědčil o tom, že aby byla ochrana přírody úspěšná, nemůže stát jen na znalostech biodiverzity, ale i na dobrých zákonech, financích a v propojení se společností. V roce 2002 se proto rozhodl kandidovat za poslance parlamentu do Poslanecké sněmovny. A protože lidé ve volebním obvodu Libereckého kraje znali jeho práci a vážili si jí, získal ve volbách tak velké množství preferenčních hlasů, že se ze třetího místa na kandidátce dostal až na první a získal mandát.

Působil ve straně Unie svobody, později ve Straně zelených a za dobu své funkce se podílel zejména na vzniku legislativy přibližující republiku k Evropské unii. Kromě toho zastával funkci místopředsedy sněmovního výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí a stal se členem mandátového a imunitního výboru. Po skončení svého mandátu v Poslanecké sněmovně se stal ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, kde působí dodnes. Práci pro tuto organizaci přerušil pouze v letech 2007–2010, kdy zastával post náměstka ministra životního prostředí.

Mezi jeho  přínosy pro naši ochranu životního prostředí po roce 1990 patří konsolidace moderního institucionálního zajištění ochrany přírody v České republice (speciální státní správa v ochraně přírody). Ve vztahu k Jizerským horám pak prosadil vyhlášení jedné z našich největších národních přírodních rezervací Jizerskohorské bučiny, jejíž jádrová část se v roce 2021 dostala jako naše první (a zatím stále jediná) přírodní památka  na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

V Jizerských horách stále přetrvávají rizika

Jak František Pelc dodává, obnova jizerskohorských lesů sice dopadla dobře, ale stále není vyhráno. Ze strategie obnovy lesa se udělalo hodně, ale ne všechno. Emise nejsou úplně zažehnány a určitý problém stále představuje struktura lesa. Nová rizika přináší i klimatická změna.

„Pro český les to může mít dopad, který neumíme odhadnout, a musí se změnit přístup k obhospodařování lesů. Úplně nejhorší je v tomto případě udržování jakýchkoliv monokulturních porostů. Lesy musí být smíšené, ale pokud možno vnitřně strukturované. To znamená, že tam patří malé stromy, velké stromy, staré i mladé či odumřelé. Musíme to nechat víc i na přírodě a zbavit se pocitu, že jen my víme, jak přesné procento zastoupení jednotlivých dřevin má v lese být. Stoprocentně popsat to neumíme ani teď,“ dodává František Pelc.