Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Pelikán (* 1953)

• narozen 19. září 1953 v Olomouci

• synovec reformního komunistického politika Jiřího Pelikána

• studoval na vysoké škole ve Zlíně technologii gumy, kůže a plastických hmot

• účastnil se a pořádal undergroundové akce

• samizdatem rozmnožoval a distribuoval řadu periodik a knih

• konvertoval ke křesťanství a roku 1978 přijal křest

• po škole pracoval jako vrátný, noční hlídač, domovník

• od roku 1984 byl samostatným výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii

• sledovaný, zadržovaný a vyslýchaný Státní bezpečností

• zúčastnil se Národní pouti na Velehradě v roce 1985

• účastnil se manifestací v Praze na konci 80. let

• v listopadu 1989 spolupořádal manifestace v Olomouci

• po listopadu byl členem občanské komise vyšetřující Veřejnou bezpečnost, Státní bezpečnost a věznici na Mírově

Ačkoliv Víta Pelikána sledovala Státní bezpečnost jako nepřátelskou osobu II. kategorie nebezpečnosti, on sám nikdy nechtěl dělat protistátní odboj. Chtěl jen žít ve svobodě, vychovávat děti, číst knížky, vystavovat a poslouchat hudbu. Ale totalitní vláda komunistické strany mu v tom bránila a dotlačila ho do pozice, kdy se musel bránit a postavit proti zlovůli moci komunistů. Když začali vyslýchat, zatýkat a věznit lidi z jeho okolí, snažil se jim pomoci a sám se tak ocital v nebezpečí. Pro pochopení jeho příběhu je ale potřeba začít u jeho předků.

Pražské jaro v Olomouci

Dědeček Julius Pelikán, významný akademický sochař, se oženil s Boženou Sternovou, která byla Židovka. Narodily se jim tři děti, Vítův otec Vladimír, strýc Jiří a teta Anna. Dědeček pro rodinu nechal postavit nádhernou vilu v úřednické čtvrti na kraji Olomouce, kolem které se točí celý příběh rodiny Pelikánových. Za temné doby nacistické okupace otec se strýcem bojovali v protifašistickém odboji. Otce věznili od roku 1940 až do konce války a strýc se zase do konce války skrýval. Dědu s babičkou věznili v Kounicových kolejích v Brně, ale babičku odvezli do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřela. „O babičce se celá léta v rodině nemluvilo, protože synové si to trochu brali, že to bylo z jejich příčiny, že dělali odboj a rodiče byli zavření. Děda se zase cítil špatně, protože gestapáci po něm chtěli, ať jim udělá sochy. On to odmítal. Myslel si, že to také byla příčina, proč babičku tehdy odvezli. Já si myslím, že by ji odvezli tak jako tak, protože Židy posílali do koncentráků,“ vypráví Vít.

Vít se narodil 19. září 1953 v Olomouci. Vyrůstal s rodiči v dědově vile a u něho v ateliéru trávil hodně času. „Jako umělec měl svobodné povolání, takže byl pořád doma a já jsem byl pořád s ním. Pomáhal jsem mu odlévat sochy a různě při jeho práci sochaře. To byla pro mě velmi cenná a dobrá zkušenost,“ vzpomíná. Jeho otec Vladimír a strýc Jiří už před válkou vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Po válce se otec stal významným lékařem, vědcem a pedagogem a strýc úspěšným politikem. Oba politicky prozřeli po nastolení Stalinova kultu osobnosti a tvrdých represích KSČ proti nevinným lidem. Proto s úlevou vítali přicházející politické změny. „U nás v domě Pražské jaro probíhalo už dříve, když k nám v polovině šedesátých let jezdil Jiří Pelikán. Tehdy už to byl význačný politik, spíš moderní. Věděl jsem, že se něco děje, že je nějaké uvolnění. Pak, když už byl ředitelem televize, o to víc bylo v televizi vidět, že tam dával pořady o politických vězních. To už jsem pociťoval jako čtrnáctiletý patnáctiletý kluk, že to jde k lepšímu. Osmašedesátý rok byl vyloženě vysvobození,“ vypráví pamětník.

Strýc Jiří se stal v roce 1968 významným politikem Pražského jara a usiloval o reformu socialismu. Otec Vladimír se snažil o totéž v Olomouci. Vít s rodiči a sestrou zrovna trávil dovolenou v Jugoslávii, když se 21. srpna dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Otec se po zkušenostech s nacisty oprávněně bál, že ho teď budou chtít zlikvidovat komunisté. „Vrátili jsme se do Olomouce. Přímo domů jsme ale nejeli, protože jsme nevěděli, jestli tam na tátu nečekají. Někde jsme zajeli ke známým. Já jsem šel prozkoumat, jak to je kolem domu, jestli tam už nejsou policajti, kteří by mohli tátu zatknout,“ vzpomíná Vít. Otce nezatkli a ještě chvíli se udržel ve svých pozicích, ale v roce 1970 ho vyloučili z KSČ a zbavili vedení katedry. Strýc koncem roku 1968 odešel do Itálie, kde dostal politický azyl a dále veřejně působil.

Z undergroundu do skryté církve

Po invazi pamětník nastoupil na gymnázium. Začal chodit na koncerty undergroundových kapel a další akce nezávislé kultury. Komunisté ale usilovali o „normalizaci poměrů na základě marxismu-leninismu“ a podobné aktivity byly nežádoucí. „Musel jsem se chodit do ředitelny ukazovat, jestli jsem ostříhaný, nebo zarostlý. Musel jsem nosit copánek za košilí, abych skrýval dlouhé vlasy ve škole. Když jsme nosili džíny, tak to taky nebylo zrovna přijatelné. To byl takový začátek uniformity totalitního režimu,“ vzpomíná. Když chtěl jít po maturitě v roce 1972 jako otec studovat medicínu, Okresní výbor KSČ Olomouc to zakázal. Díky známému se ale dostal na vysokou školu do Zlína, kde studoval technologii gumy, kůže a plastických hmot.

Na vysoké škole začal Vít s vlastní uměleckou tvorbou plastik z různých materiálů. Zapojil se do pořádání akcí druhé kultury, která fungovala napůl legálně vedle kultury oficiální. Znal se s písničkáři Jaroslavem Hutkou a Pepou Nosem, kteří už v té době na mnoha místech nemohli vystupovat, a podařilo se mu uspořádat jejich koncert v Napajedlech u Zlína. Začal také jezdit na undergroundové koncerty do Prahy, kde se seznámil s disidentskou rodinou Němcových a s Ivanem Martinem Jirousem, který představoval vůdčího ducha českého undergroundu. Když v roce 1976 StB zakázala přednes básní Bohuslava Reynka Věrou Jirousovou v olomouckém Divadle hudby, pamětník událost přesunul k němu domů do ateliéru a napříště už večery poezie pořádal tam.

Živý zájem o literaturu ho přivedl k samizdatu. Zapojili ho do něj Petr Mikeš a Rostislav Valušek, kteří vydávali samizdatovou edici Texty přátel. Do roku 1989 vydali na 280 titulů zakázaných současníků, Jiřího Kuběny, Jaroslava Erika Friče, Josefa Šafaříka, ale i starších zakázaných autorů, Jana Aloise Zahradníčka, Jakuba Demla a spousty dalších. Měli velký okruh lidí, kteří samizdaty přepisovali. Vít se staral o výtvarnou stránku, tvořil grafiky pro publikace, svazoval je a distribuoval. U Mikeše a Valuška ale našel i něco jiného. „Jsou to lidé hluboce věřící a ti na mě měli dost silný vliv. Ovlivnili mě hodně tím, že mi dávali křesťanské knížky, hlavně Jakuba Demla a Bohuslava Reynka. Jezdili jsme k Reynkům. Strašně mě to bavilo a zajímalo. Začal jsem číst i literaturu náboženskou, filozofickou a teologickou. Věděl jsem, že je něco mimo mě, že není jenom tady ten svět takový, jaký je. Měl jsem zkušenost toho transcendentna,“ vzpomíná. Ve víře dále zrál a v roce 1978 přijal svátost křtu.

Deset průklepů všech čísel Informací o Chartě 77

Vít měl vždycky blízko k lidem z okruhu Charty 77. Jedním z hlavních organizátorů této občanské iniciativy kritizující politickou a státní moc za nedodržování lidských práv byl jeho přítel Jiří Němec. Po zveřejnění dokumentu v lednu roku 1977 přijela z Prahy Vítova sestra Iva Vodrážková, která dělala spojku s Olomoucí. Dům Pelikánových sledovala StB už od začátku normalizace. Domnívali se, že Iva přivezla dokument Charty 77, aby ho její otec podepsal. StB přišla ji a jejího otce zatknout a chtěla je odvést k výslechu. Pamětník jim ale tvrdil, že sestra a otec nejsou doma, a oni mezitím utekli zadem přes střechu. „Zatkli mě a Petra Mikeše, který k nám zrovna přišel. To jsem měl první zkušenost na začátku roku 1977 s StB. Snažili se mě na něco vyptávat, ale já jsem odmítal se s nimi bavit. Já jsem říkal, že nevím, co chtějí, a že jim nic nebudu říkat. Zuřili, prskali, ale moje máma stále volala na policii, aby mě pustili, že mě chtějí zastřelit. Oni to asi po třech hodinách nevydrželi a odvezli mě domů,“ vypráví Vít.

„Lidská práva jsme brali, že to je jen část toho, o co nám šlo v boji za svobodu. Nechtěli jsme se vyhraňovat, že by se z nás stali chartisti. My jsme měli zájem o literaturu, hudbu a byli jsme zapojení v podzemní církvi,“ vysvětluje pamětník, proč Chartu 77 nepodepsal. Nicméně se už od vzniku Charty 77 zapojil do jejího šíření. Doma na psacím stroji opisoval dokumenty Charty 77 a rozdával je přátelům. Pod rukama mu prošla i všechna čísla periodika Informace o Chartě 77 (Infoch). V Olomouci také šířil dvouměsíčník Listy, který se k němu dostával různými cestami z Říma. Tam ho vydával jeho strýc Jiří, který neustal ve svých politických aktivitách, a v roce 1979 byl dokonce zvolen poslancem Evropského parlamentu. Vít chtěl po absolvování vysoké školy jít pracovat do biochemické laboratoře, ale to mu z politických důvodů nebylo umožněno. Získal práci vrátného, nočního hlídače a později domovníka, kde měl volnou pracovní dobu, a mohl tak pokračovat ve svých aktivitách. Na této pozici zůstal až do roku 1984, kdy se mu podařilo získat pozici samostatného výzkumného pracovníka ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii.

Dřina na koňáku

Když končil na vysoké škole, seznámil se s Hankou Balášovou. Po dvou letech známosti měli svatbu a i ona se nechala pokřtít pod silným vlivem jeho věřících přátel, zvláště kněze Jana Jiříčka. Oddával je kněz František Lízna, ačkoliv neměl státní souhlas k výkonu kněžského povolání. V manželství pak navázali pevná přátelství s křesťanskými rodinami v Olomouci. „Scházeli jsme se na modlitbách u nás v ateliéru. Několik let jsme se scházeli k modlitbě Taizé. Scházelo se nás třeba čtyřicet lidí. Hlavně jsme se modlili zpěvy a bylo to slyšet po celé ulici až sto metrů od domu. Samozřejmě to bylo pod dohledem StB. I tak k nám přišli někteří kněží, kteří se nebáli,“ vzpomíná Vít. Chodil také na teologické přednášky Josefa Zvěřiny a s manželkou do společenství terciářů svatého Františka, které vedl kněz Pavel Uhřík. Podobné aktivity ale státní moc tvrdě stíhala. Kněžím i laikům za takzvanou mařenku, tedy maření státního dozoru nad církví, hrozilo vězení až na dva roky nepodmíněně.

Pamětník získával hodně křesťanských knih, které náruživě četl, přepisoval a rozdával. Různými cestami se k němu dostávaly knihy vydané v zahraničí. Dával mu je tajný dominikán Jiří Legerský z Opavy, František Lízna a také Oldřich Kučera, který ilegálně překračoval státní hranice z Polska s batohem plným knih. Vít pak knihy schovával u známých, protože jeho dům stále sledovala StB, a po částech je roznášel. Když začal v polovině osmdesátých let rozmnožovat měsíčník Informace o církvi, už to dělal přes cyklostylové blány. Do té doby mohl texty přepsat na psacím stroji nanejvýš ve dvanácti kopiích, ale tímto způsobem mohl vytisknout třeba padesát kopií za noc. „Říkali jsme tomu koňák, protože se u toho člověk nadřel jako kůň. Každý papír se musel natřít válečkem s barvou, zvednout rámeček, papír vyndat ven, dát tam čistý papír a zase se to přejelo válečkem. Tak se udělalo třeba padesát kopií z jedné blány, pak se natáhla druhá blána. Když to mělo třeba třicet stran, tak se muselo natisknout poměrně hodně papírů,“ vzpomíná Vít. Snažil se mít práci za noc hotovou a poté se zbavit cyklostylových blan a všechno uklidit.

Dlouhé prsty Státní bezpečnosti

Už od roku 1968 sledovala StB vilu Pelikánových. Vít věděl, že mají odposlouchávaný telefon, a tušil, že jim do domu nainstalovali odposlechová čidla, což se mu po revoluci potvrdilo z archivních dokumentů. Když si potřebovali doma sdělit něco důvěrného, museli to napsat na papír nebo jít ven. „Já jsem si na to zvykl. Když byla nějaká akce, jako třeba demonstrace za propuštění pana Augustina Navrátila z Lutopecen, tak stáli před domem dva uniformovaní. Když jsem chtěl jít ven, tak mě chytili, zavlekli mě po zemi do auta a odvezli na výslech. Tam se mě snažili na něco ptát, ale já jsem odmítal vypovídat,“ popisuje všemožné způsoby, jakými se mu snažili zabránit v účasti na manifestacích. V ty dny ho StB hlídala doma i v práci nebo ho rovnou zadržela.

StB nasadila na Pelikánovy několik agentů. Pamětník v té souvislosti zmiňuje Josefa Bednaříka, signatáře Charty 77 odsouzeného za pobuřování, kterého údajně StB měla naverbovat ve vězení. Velice se přátelil s Pelikánovými a získal přes ně kontakt na strýce Jiřího. Odešel do Francie, kde navázal styky s vlivnými emigranty a vysoce postavenými politiky a pokračoval v práci pro StB. „Pak u nás bydlel agent StB František Hrabal. Také byl vězněný za výtržnictví a různé věci. Ve vězení ho naverbovali. Psal takové divné básně. Dostal se k nám přes Prahu a nějakou dobu u nás bydlel v ateliéru,“ vypráví Vít. Přestože StB měla na pamětníka spoustu věcí a i vážný důvod, proč ho uvěznit, neučinila tak. Jednak byl velice opatrný a nikdy se nenechal chytit při činu, ale také měl strýce v Evropském parlamentu a jeho uvěznění by zřejmě mělo ohlas i v zahraničí. Časem ho už ani nebrali k výslechům, protože pokaždé odmítl vypovídat. Po sametové revoluci se však z archivů dozvěděl, že na konci osmdesátých let se ho chystali uvěznit.

Na podporu politickým vězňům

Vít se také snažil pomáhat přátelům i neznámým lidem vězněným z politických důvodů. Když někoho zatkla StB, nehledě na odposlech telefonoval do Vídně Ivanu Medkovi nebo do Prahy Václavu Bendovi či Petru Uhlovi a ještě ten den o zatčených informovala Svobodná Evropa. Organizoval peněžní sbírky pro rodiny vězněných, sbíral podpisy pod petice v Olomouci a posílal je do Prahy, psal otevřené dopisy o porušování lidských práv nebo zprostředkovaně prosil strýce Jiřího o přímluvu za vězněné v zahraničí. Posílal také dopisy vězněným, kteří je často nedostávali. Když ale poslal dopis s dodejkou, vězeň ji musel podepsat, a tak se alespoň dozvěděl, že na něj pamětník myslí.

Když v roce 1979 StB zatkla a držela ve vazbě skupinu vydávající samizdat, Vít s přítelem Tomášem Kvapilem uspořádali hladovku na jejich podporu. I jindy se snažil účastnit soudů s politickými vězni, ale StB mu v tom většinou zabránila. V tomto případě se mu ale k soudu podařilo dostat. „Tam se nás dostalo asi sto lidí. Zpívali jsme na chodbách: ‚Nebojte se‚ radujte se, Kristus, slavný vítěz, z hrobu vstal.‘ To byla z naší strany spíš taková demonstrace síly než soud s nějakými chudáky. Ty odsouzené to velmi povzbudilo,“ vzpomíná Vít. Jeho aktivity vedly i do zahraničí, přestože výjezdní doložku získal jen dvakrát. Vycestoval do Polska a ve Varšavě se setkal s členy Výboru na obranu dělníků (KOR). Domluvil s nimi protestní hladovku za politické vězně v Československu a navázal kontakt s jejich spoluzakladatelem Adamem Michnikem.

Manifestace svobodného ducha

Když se v roce 1985 konala Národní pouť na Velehradě, pamětník se tam vydal z Olomouce pěšky. Podle oficiálních dokumentů se nedělní mše svaté zúčastnilo 100 tisíc lidí, další odhady mluví až o 200 tisících. Dav skandováním hesel přehlušoval projevy komunistických funkcionářů a vyjadřoval touhu po náboženské svobodě. „Byl to silný zážitek. Tam bylo vidět, že nás komunisti nemůžou přemoci. Oni už neměli sílu, už šli jenom do sebeobrany,“ vzpomíná Vít. Přestože ho v Olomouci StB hlídala a bránila mu v účasti na manifestacích, podařilo se mu dostat se v lednu 1989 do Prahy na protesty známé jako Palachův týden a na oslavy 28. října. „Tam jsme chytili sprchu vodními děly. To nás po Národní třídě tlačili ven. Ženu praštil jeden policajt štítem. Oni měli velké štíty, asi si mysleli, že po nich bude někdo střílet nebo já nevím co. Měli obušky, helmy a štíty. Moje žena se na toho policajta tak podívala, praštila ho do štítu a říká: ‚Co si to dovolujete na ženu?‘ On se skutečně tak zastyděl, že utíkal tak bokem, aby už nemusel do nikoho žďuchat,“ vypráví pamětník.

Zatímco v Praze už docházelo k politickému uvolnění, v Olomouci to nebylo příliš cítit. O událostech 17. listopadu se pamětník dozvěděl až po dvou dnech. Uspořádali manifestaci na náměstí a následovaly další. „Netušili jsme, že to půjde tak rychle a spontánně. To nikdo z nás nevěděl. Pořád jsme žili v domnění, že komunisté se budou za každou cenu snažit udržet. Oni prostě padli sami od sebe. Sami od sebe, neorganizovaně, protože věděli, že už na to nemají,“ vysvětluje Vít. Rychlý obrat situace způsobil to, že se stal členem občanské komise vyšetřující Veřejnou bezpečnost a StB, která ještě nedávno sledovala jeho. Zkoumali, jestli její příslušníci nejsou stále napojeni na policii a jestli za minulého režimu nepáchali nějaká zvěrstva. Později působil i v komisi, která vyšetřovala dění ve věznici na Mírově. Zpočátku se angažoval v Občanském fóru a při prvních komunálních volbách se dostal do městského zastupitelstva. Z politiky ale odešel a věnoval se svému profesnímu růstu ve výzkumném ústavu, kde se zaměřil na ekonomii.

Vít Pelikán se ohlíží za totalitní vládou KSČ jako za dobou, kdy šlo snadno rozeznat zlo od dobra, ale zlo bylo hrozně nepříjemné a bahnité. „Poznali jsme spoustu dobrých lidí a krásných věcí. Kdo něco dělal za totality, neměl z toho žádný prospěch a ještě to dělal pod hrozbou věznění, pronásledování a šikany, tak to šlo z toho člověka,“ říká. Je velice spokojený s tím, že se totalitní režim zhroutil a je demokracie. Lidé mají spoustu možností a velkou svobodu, ale s tou je potřeba nakládat zodpovědně. Proto přidává na závěr svůj vzkaz: „Aby člověk šel podle svého svědomí a nezneužíval svou moc. Každý člověk může mít moc, ať v rodině, nebo na pracovišti, všude. To potom vede k tomu, že se ničí vztahy.“