Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pelikánová (* 1949)

• narozena 29. března 1949 v Kojetíně

• vyrůstala v silně katolické rodině

• její otec Klement Novák pořádal tajná setkání kněží

• kvůli víře byla její rodina pronásledována

• nemohla studovat střední školu

Marie Pelikánová se narodila do rodiny Klementa a Anny Novákových 29. března 1949 v Kojetíně. V této malebné moravské obci prožila Marie dětství se svými dvěma sourozenci a rodiči.

„Nikde ho nechtěli zaměstnat.“

Celá rodina byla silně nábožensky založená. Marie docházela každou neděli s rodiči do kostela a řídila se všemi religiózními pravidly. Katolická víra, a vlastně jakákoliv víra, byla pro komunisty nepřípustná, protože ohrožovala jejich moc. Věřící, a zejména duchovní, se stávali terčem perzekuce. Protože se otec Marie angažoval v náboženských kruzích, byl v roce 1951 propuštěn ze zaměstnání. „Zůstal bez práce a my jsme byli s maminkou doma. Nikde ho nechtěli zaměstnat.“ Protože otec nemohl najít práci, bylo potřeba uživit rodinu, o zaměstnání se tak začala ucházet matka Marie. „Maminka dostala jen práci jako popravovat krávy, takže jezdila každý den na čtyři hodiny do kravína popravovat krávy. Já jsem se starala o dva mladší sourozence, než jsem šla do školy.“ Rodina musela vyjít pouze z nuzného příjmu matky.

„Nesmělo se o tom mluvit.“

 Jak čas utíkal a Marie rostla, začala si všímat návštěvníků, kteří za otcem docházeli. „U nás se scházeli kněží a hodně lidí večer, o čemž se nesmělo mluvit.“ Z občasných setkání se staly pravidelné návštěvy. „Vždycky nás poslali brzy o šesté hodině spát a v kuchyni byl velký šelest a moc hlasů jsme slyšeli. Jednou jsem si dovolila jít na záchod, a to jsem dostala na zadek, protože jsem viděla, že je plná kuchyň a na stole byl psací stroj.“ Hosté, které Mariin otec zval domů, byli kněží nebo jiní představitelé církve. Ta byla nejen v padesátých letech pronásledována a potlačována. Psací stroj pravděpodobně sloužil k výrobě letáků, nelegálních tiskovin či kopií zakázaných knih.

„Utíkal přes zahrádky, aby ho nezatkli.“

Pokud přišla otcova návštěva přes den, měly děti za úkol sledovat z okna okolí a informovat o případném nebezpečí. „Přes silnici na chodníku chodili dva páni ve světlým baloňáku, vidím to jako dnes, a v kloboukách.“ V době setkání byl dům pokaždé hlídán Státní bezpečností (StB), která zřejmě hledala příležitost k zatčení účastníků. „Jednou tam byli čtyři páni naproti našich oken, tak já jsem to šla, zaklepala jsem do kuchyně, šla jsem to tam říct. Pan doktor Hýžďal, když to slyšel, se šel podívat z okna dolů, vytočil se a utíkal zadem přes dvůr a přes zahrádky, aby nemusel vyjít hlavním vchodem, aby ho nezatkli.“ Ačkoliv StB musela vědět, nebo aspoň tušit, co se za zavřenými dveřmi děje, nikdy nezakročila. I přes to se ale osazenstvo mělo na pozoru. Po nějaké době zjistili, že jim je StB na stopě, tím pravidelné schůzky skončily.

„Byla tu jedna paní a řekla, že děti Novákovy nesměj mít vyznamenání.“

I jako dítě Marie cítila ústrky ze strany režimu, dělo se tak ve škole. „My jsme mohli dělat, co jsme chtěli, vyvolali nás dva, ten měl za jedna za dvě a Novákovi za tři. Nikdy jsme nemohli mít vyznamenání.“ Po dokončení základního vzdělání nebylo Marii umožněno studovat střední školu. Nakonec se vyučila na odborné učilišti kuchařkou. „Do učení jsem jezdila do Frenštátu pod Radhoštěm.“

„Po městě jezdili vojáci.“

V roce 1968 se Marii narodila první dcera. Rok 1968 byl však přelomový i z jiného důvodu. Po tuhých padesátých letech nastala postupná proměna komunistického režimu. Reformní křídlo strany prosazovalo změny, které by mohly napomoct k uvolnění celého systému. V roce 1968 přišlo takzvané pražské jaro. Uvolnění tehdy vygradovalo, lidé si připadali svobodnější než dřív. Sovětská moc byla s vývojem nespokojena a chtěla demokratizující snahy potlačit. V noci na 21. srpna obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. „Byli jsme v Bukovanech u manželových rodičů, jako u babičky, na jižní Moravě u Kyjova. Ráno nás vzbudila manželova maminka: ˏDěti, myslím bude válka, obsadili nás Rusi.ˊ Všichni jsme se lekli. Marie se vydala nakoupit do Kyjova. Všechny obchody už ale byly prázdné, zboží vyprodané. Lidé se začali zásobovat, kdyby doopravdy začal válečný konflikt. „Jela jsem zpátky vlakem a podél tratě stály tanky a ty byly namířený, na to nezapomenu, ty byly namířený na ty vlaky. Nikdo nemluvil, všichni se schoulili do koutka.“

Následující roky a celé období normalizace prožila Marie celkem bezproblémově. Sametovou revoluci v roce 1989 s radostí přivítala. Po pádu komunistického režimu se přestěhovala do Kladna, kde žije dodnes.