Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Pelinka-Marková (* 1947)

• narozena 30. září 1947 ve Špiklicích (od roku 1948 Nová Seninka)

• otec Jan Marek zaměstnanec finanční (pohraniční) stráže

• dětství prožila v Šumperku

• vystudovala fakultu sociálních věd a publicistiky na Karlově univerzitě

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy na stáži v týdeníku Naše slovo v Šumperku

• kvůli svým pookupačním článkům musela opustit místo redaktora v Našem slovu

• pracovala u Státního zdravotnického nakladatelství Avicenum v Praze jako redaktorka časopisu Zdravotnická pracovnice

• v letech 1976 až 1980 spolupracovala s Československým rozhlasem v jeho literární redakci

• v roce 1980 s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska

• od roku 1989 nezávislá novinářka v Rakousku

• je autorkou několika knih

• v době natáčení v roce 2021 bydlela ve Vídni

Jako studentka žurnalistiky psala Marta Marková krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy reportáže z okupovaného Šumperka. Dostala se kvůli tomu do sporu s šéfredaktorem a musela ukončit spolupráci s regionálním týdeníkem Naše slovo. Frustrace ze života v normalizačním marastu a devastace společnosti ji dohnaly až k emigraci. V roce 1980 tak se svou rodinou opustila Československo. „Emigrace byla zlá. Když utečete s dvěma dětmi a opustíte svou profesi… Začínáte od začátku, spíte na zemi, nemáte co jíst…,“ vzpomíná na začátky v Rakousku redaktorka, publicistka a spisovatelka Marta Pelinka-Marková.

Se špatným třídním původem

Narodila se 30. září 1947 ve Špiklicích (od roku 1948 Nová Seninka) ležících v úpatí Králického Sněžníku. Na svět přišla jako nejmladší ze tří dětí rodičům Janovi a Marii Markovým. Otec v této příhraniční, původně Němci obývané obci působil jako zaměstnanec finanční (pohraniční) stráže. Ze Špiklic ale nemá Marta Marková výrazné vzpomínky, protože se rodina v roce 1950 přestěhovala do Šumperka. V únoru 1948 totiž komunistická strana zosnovala puč a do svých rukou následně převzala veškerou moc ve státě. Začátkem roku 1949 násilně zrušenou finanční stráž nahradil Sbor národní bezpečnosti. Otce tehdy také převedli na okresní finanční úřad v Šumperku.

Jedna z prvních vzpomínek Marty Markové je na domovní prohlídku, kterou muži v černých kabátech provedli u nich v bytě na ulici Bratří Čapků v roce 1951. „My jsme se od ostatních lišili bytovým zařízením, které nebylo nakradené od Němců, ale vlastní. A v tom byla ta strašná závist. Přišlo udání, hledali zlato, ale zlato se nenašlo.“

I přesto, že v domě nenalezli žádný důkaz o neoprávněném nabytí cizí věci, další perzekuce na sebe nenechala dlouho čekat. V době, kdy v zemi probíhala takzvaná akce 77, jejímž účelem bylo přesunout 77 tisíc úředníků do výroby, dostal otec výpověď z okresního finančního úřadu. Až po delší době se mu podařilo najít zaměstnání u Státní traktorové stanice (STK) ve Vlašském. „Moje rodina byla vždy pronásledována pro buržoazní původ,“ dodává Marta Marková.

Později přijal otce doktor Vitold Matuška jako správce na okresní hygienicko-epidemiologické stanici (OHES). Jenže asi někdy v druhé půlce padesátých let Vitolda Matušku a další lékaře a lékárníky ze Šumperka odsoudili ve vykonstruovaném politickém procesu. Otec si tak opět musel hledat nové místo. Nakonec pracoval jako účetní v nemocnici.

Vždycky chtěla psát

Marta Marková už od dětství toužila psát, jenže tušila, že se kvůli třídnímu původu na vysněný obor nedostane, což jí potvrzovaly i potíže sourozenců s přijetím na studia. V roce 1962 proto nastoupila na zdravotní školu v Šumperku. Svého snu se ale nevzdala a články přispívala do regionálních periodik. V roce 1964 se jí po rozdílových zkouškách podařilo přestoupit na gymnázium. Ve škole pak spoluzaložila časopis Host do školy a spolu s Petrem Švédou otevřeli v centru města klub. „Dala jsem tam celej inventář z Rohle z půdy od babičky. Zvali jsme tam třeba herce a básníky Horníčka, Petra Kabeše, Jana Pištoru,“ dodává.

Zlatá šedesátá

V roce 1966 Marta Marková nastoupila na fakultu sociálních věd a publicistiky na Karlově univerzitě v Praze. V té době se politické a společenské klima uvolňovalo. „Pro mě byly 60. léta nejkrásnějším obdobím mého života, protože se pořád něco otvíralo, pořád se něco nového poznávalo. Získala jsem kamarády, s nimiž jsem chodila na filmovou akademii, do semináře ke Kunderovi…,“ vypráví Marta Marková, která také přispívala svými články do různých periodik. Například vzpomíná, jak v roce 1967 tajně navštívila internované řádové sestry v Bílé Vodě na Javornicku, u nichž také nějaký čas bydlela. Její reportáž „Pod ochranou Matky Boží“ ale vyšla až o rok později v roce 1968, protože v roce 1967 nebylo vůbec možné, v rámci politické situaci v zemi, toto téma mediálně ventilovat.

Univerzita také tehdy zprostředkovávala různé studijní cesty do zahraničí, čehož využila i Marta Marková. Podívala se tak do Francie či Německé spolkové republiky a na jaře roku 1968 s dalšími studenty odjela na dvouměsíční pobyt na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Vzpomíná, že celou dobu byli pod dozorem a navštěvovat mohli jen předem určená místa. I přesto vnímala nesmírnou chudobu tamních obyvatel, která se značně lišila od oficiální propagandy o životě v Sovětském svazu. Pozor si ale museli dávat i na kolejích. „Tam to bylo dokonce tak… Kluci na to brzy přišli. Oni nás odposlouchávali přes dráťák (rozhlas po drátě), takže se pouštěla voda nebo se mluvilo někde jinde.“

V diskuzích se sovětskými studenty také mnohokráte probírali dění v Československu. Opakovaně vyslechli názory, že Sovětský svaz nikdy nedopustí, aby v jedné z jeho satelitních zemí proběhla jakákoli politická reforma, což se také následně potvrdilo.

Chtěla psát pravdu

V roce 1967 zemřel Martě Markové otec. Aby matka netrpěla samotou, rozhodla se Marta Marková, že léto roku 1968 stráví s ní v Šumperku. V tamním regionálním týdeníku Naše slovo nastoupila na stáž. Právě v tomto okresním městě také zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy odpoledne 21. srpna 1968 do Šumperka přijely okupační jednotky polské obrněné divize. Marta Marková se hned rozjela mezi lidi, aby sbírala jejich konkrétní svědectví. Jenže Naše slovo bylo pod kontrolou okresního výboru KSČ a jako každá tehdejší tiskovina mělo svého určeného cenzora. Šéfredaktor tak její články přepisoval a často nechal vytisknout jen okopírovanou zprávu z Rudého práva nebo Svobodného slova. „Pak mě vyrazil, protože jsem mu řekla, že když jsme novináři, tak nesmíme věci přepisovat a musíme si stát za tím, co píšeme,“ vzpomíná Marta Marková.

Nedalo se tady žít

Po prázdninách nastoupila Marta Marková do dalšího semestru. Na univerzitě se účastnila protiokupačních stávek, ale také si všímala výrazných názorových proměn u mnoha lidí kolem ní, kteří se pomalu smiřovali s nastalou situací. Pasivní přístup veřejnosti nezlomily ani lidské pochodně Jana Palacha a Jana Zajíce. Právě kvůli druhému jmenovanému, studentu střední průmyslové školy železniční v Šumperku, se opět vydala do města svého mládí. „Když se to stalo a slyšela jsem, že studoval v Šumperku, tak jsem tady začala sbírat výpovědi studentů, ředitele školy a vedoucí na internátu. Situace ve městě už nebyla dobrá a bylo to takové kolaborantské ovzduší. Jen ze strany mladé generace byl proti tomu odpor.“

V roce 1970 se Marta Marková vdala a o rok později diplomovou prací o Mileně Jesenské zdárně dokončila studium. Právě kvůli mnoha ze svých otištěných článků nemohla dlouho najít žádné zaměstnání. Práci získala až u Státního zdravotnického nakladatelství Avicenum v Praze jako redaktorka časopisu Zdravotnická pracovnice. V letech 1976 až 1980 také spolupracovala s Československým rozhlasem v jeho literární redakci.

Marku Markovou ale čím dál víc frustroval všudypřítomný normalizační útlak, donášení, strach a beznaděj ve společnosti. „Neviděla jsem východisko, nechtěla jsem v tom vychovávat děti. (...) Tehdy byl velký tlak společnosti na rozbití rodiny. Děti byly v podstatě ve škole učeny k nenávisti k rodičům. Vzpomeňte si na Pavlíka Morozova,“ naráží pamětnice na sovětského pionýra, který udal svého otce úřadům jako kulaka a propaganda z něj vytvořila prototyp sovětského hrdiny.

Těžké začátky v Rakousku

V roce 1980 proto pamětnice s manželem a dvěma dětmi využila povolení k odjezdu na dovolenou v Jugoslávii a odešli do Rakouska. Část rodiny Marty Markové měla rakouský původ, a tak nějakou dobu bydleli u příbuzných. Začátky v nové zemi nebyly vůbec jednoduché. Marta Marková pociťovala zejména ztrátu zaměstnání a tím i finančních jistot. V roce 1989 se vrátila ke své profesi a od té doby se živí jako nezávislá novinářka. Intenzivně sledovala dění v Československu a hned po sametové revoluci navštívila Prahu, kde natočila rozhovory s Olgou Havlovou a Vlastou Chramostovou. „Byla jsem z toho nadšená, moc se mi to líbilo, ale někde v koutku duše jsem měla nedůvěru a říkala jsem si, že se všichni lidé nemohli najednou tak změnit,“ dodává pamětnice.

Uvažovala pak o návratu do rodné země, ale děti studovaly v Rakousku a nechtěla je vytrhnout z jejich přirozeného prostředí. V Rakousku se živila jako lektorka na univerzitě v Innsbrucku, publikovala v rakouském a německém tisku a také napsala několik knih. Mimo jiné o významných ženách československých dějin jako Mileně Jesenské či Olze Havlové. „Mě vždy zajímaly věci, které byly v opozici a o kterých se nevědělo a byly tabu,“ říká ke svým dílům.

V době natáčení v roce 2021 bydlela Marta Pelinka-Marková se svým druhým mužem, známým rakouským akademikem a politologem Antonem Pelinkou ve Vídni. Do Česka se stále pravidelně vrací, a to nejen kvůli své profesi, ale také kvůli domu jejích předků v Rohli, který zdevastovaný převzala a léta se ho snaží vrátit do původního stavu.