Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pelnař (* 1973)

• narozen 15. listopadu 1973 v Bígru v rumunském Banátu

• vyrůstal v rolnické rodině; otec přes týden pracoval v dolech a matka se starala o hospodářství

• studoval v rumunském městě Rešice, kde prožíval i společenskou proměnu po roce 1989

• od 90. let až do zastavení provozu pracoval jako horník v kamenouhelných dolech Cozla a v Eibentálu

• od roku 2008 žije s rodinou trvale v České republice

Tři generace mužů živila práce v důlním průmyslu. V české vesnici Bígr v rumunském Banátu nic nezvyklého, jiná práce tu nebyla. Josef Pelnař se řadí mezi horníky, kteří postupným zavíráním okolních dolů přišli o zaměstnání. Nejasnou budoucnost řešily rodiny přestěhováním do rumunských měst nebo do Čech. Masivní porevoluční reemigrace tak proměnila živoucí vesnici v místo starousedlíků, kteří rodnou hroudu nehodlají za žádnou cenu opustit. V Bígru žijí poslední desítky obyvatel a počet se každým rokem snižuje. Smířit se s osudem postupně zanikajícího místa není jednoduché.

„Teprve teď si uvědomuji, jak to tu bylo krásné. Ve vesnici se pořád něco dělo, ať to bylo ráno, dopoledne, nebo večer. Že by vesnice mohla zaniknout, to mě po revoluci vůbec nenapadlo. Možná jsem si to nechtěl připustit, nevím. V tu dobu se to tu začalo rozvíjet. Říkal jsem si, že to tu zachráním a nikdy nepůjdu z Bígru pryč, ale bohužel, muselo to být jinak,“ svěřuje se bývalý horník Josef Pelnař.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Bígr (rumunsky Bigâr) byl založen českými kolonisty z Klatovska, Plzeňska a Příbramska v roce 1828 na příkaz rakouské monarchie generálem Schellerem za účelem osídlení pohraničí a využití tamějšího nerostného bohatství. Podobně jako ostatní české osady se také nachází v kopcovitém terénu ve výšce 500–550 m n. m. a domy jsou zasazeny v mírném svahu. Zajímavostí této vesnice je, že čeští kolonisté zde vystavěli pouze dvě ulice do tvaru kříže. Jeho střed tvoří menší prostranství, kde si v roce 1876 postavili kostel k poctě Svaté Trojice a hned vedle budovu školy. Půda kolem vesnice nebyla příliš úrodná, a proto se obyvatelstvo živilo převážně hornictvím v okolních dolech.

Muži pracovali přes týden v dolech a ženy dřely v hospodářství

Josef Pelnař se narodil 15. listopadu 1973 v Bígru v domě čp. 46. Vyrůstal v typické rolnické rodině, která tu vlastnila hospodářství podobně velké, jako tu měly všechny místní rodiny. Práce na polích a těžba v kamenouhelných dolech tu určovala průběh života místních. Josefův otec a další muži z vesnice odcházeli přes týden pracovat do dolů, aby rodině vydělali peníze. Josefova matka Marie zatím stejně jako zdejší ženy obdělávala pole, starala se o hospodářství s dobytkem a k tomu se ještě starala o děti.

Své o tom ví i Josef Pelnař, který se jako dítě – stejně jako jeho o dva roky mladší bratr – musel ledasčemu přiučit. I pro něj platilo totéž, co pro generaci jeho rodičů: až skončí výuka na zdejší čtyřtřídce, poběží domů, aby matce pomohl v hospodářství i na polích. Pracovní povinnosti pro ně platily stejně jako pro předešlé generace. Jediným generačním rozdílem bylo mi, že vedle školních a pracovních povinností si místní mládež zvládala čutnout fotbálek na branky za vesnicí.

Když potom Josef Pelnař slýchával vyhrávat místní dechové kapely, fascinoval ho akordeonista a jeho hudební nástroj. S mladším bratrem si přáli hrát na akordeon. Jenže sehnat takový hudební nástroj, to v komunistickém Rumunsku za Ceausesca nebylo nic jednoduchého. „Chtěli jsme po rodičích, aby nám koupili nějaký hudební nástroj. To byl ale průšvih, akordeon se těžko sháněl. Nakonec mi ho ale sehnali. Byl rumunské výroby a za rok se mi rozpadl pod rukama. Dlouhou dobu jsem pak zase žádný nástroj neměl, protože žádný nebyl,“ vzpomíná s úsměvem.

Hroucení Ceausescovy ekonomiky: všude byl cítit pach ryb

Místní školu navštěvoval Josef Pelnař od počátku osmdesátých let, vyučoval je Josef Mleziva. Výuka probíhala z velké části v českém jazyce, ale každý den se ve školním rozvrhu objevila nejméně jedna hodina v rumunštině. Žákům v Bígru se do rukou dostávaly dětské časopisy z Československé socialistické republiky a se starou vlastí zůstávali ve spojení i korespondenčně, neboť si dopisovali s redakcí Radia Praha.

Od páté třídy pokračovali Josef Pelnař i jeho spolužáci na školu do Berzásky, kde chlapci z Bígru bydleli na internátu. Vyučovalo se zde v rumunském jazyce, což pro některé české žáky z Bígru, včetně Josefa, nebylo nic samozřejmého. Rumunštinu rozhodně neovládal tak jako český jazyk, v následujících letech pak tomu bylo přesně naopak.

Rumunská socialistická republika se v osmdesátých letech silně otřásala pod následky Ceausescova vládnutí. Díky jeho oscilování mezi Západem a Východem narostl zahraniční dluh Rumunska natolik, že nastolil drakonické metody, které měly vést k umoření dluhu. To však zapříčinilo výrazné zhoršení životní úrovně obyvatel země. Nedostatek základních potravin a elektrického proudu se pro miliony Rumunů stal denní realitou. Vyprázdněných regálů a nekonečných front před obchody si tehdy nemohl nevšimnout ani mladý student Josef Pelnař, který v letech 1988–1990 studoval v průmyslovém městě Rešice.

„V Berzásce jsme měli jídelnu nebo jídlo z domova a jídlo v obchodě jsme si nekupovali. Ale v Rešicích, odkud jsem se vracel třeba jen jednou za měsíc, to bylo jiné. Jídlo jsem si pochopitelně musel kupovat. Zašel jste do jídelny, jakési samoobsluhy, kde byl cítit jen rybí pach. K výběru měli třeba jen ryby nebo zelí. Co se týče obchodu s potravinami – zbylo tam jen kyselé víno, co si nikdo nekoupil, nebo sušenky tak tvrdé, že se nedaly ani ukousnout. Když se přivezly nějaké zásoby, stála tam fronta lidí a dostávali jídlo na kartičky,“ poukazuje Josef Pelnař na rozdíly mezi městem a vesnicí a zmiňuje přídělový systém.

Vraceli se na internát a viděli stěny budov po střelbě

V prosinci 1989 vypuklo v Rumunsku masivní povstání proti režimu. Vlna demonstrací začala v Temešváru. Armádní jednotky je krvavě potlačily a neváhaly do protestantů střílet. Tragická událost však proces revoluce neukončila a o několik dní později vystoupil se svým projevem generální tajemník komunistické strany Nicolae Ceausescu. Nepokojný dav diktátora vypískal. Na takovou atmosféru, jaká na náměstí v Bukurešti panovala, nebyl Ceausescu připraven a svůj projev nedokončil.

„Když to v Temešváru začalo a následně pokračovalo v Bukurešti, my byli zrovna v Bígru a průběh revoluce sledovali v televizi. Věděli jsme, že se něco děje. Převládal pocit nadšení, ale zároveň jsme nic nedávali najevo. Rodiče nás upozorňovali, že na nás můžou přijít a můžou nás zavřít,“ vzpomíná na slova rodičů Josef Pelnař. „Pak, když bylo po pádu režimu, jsme šli v lednu zpátky do školy do Rešic a viděli budovy po střelbách. Jak se střílelo kolem policie, stěny i okna byly rozbité. Tatínkové šli s námi, doprovodit nás na internát. Taky se báli. Nevěděli, jaká bude v Rešicích situace, jak to tam bude vypadat,“ vzpomíná na krvavou revoluci v Rumunsku, která vyústila v popravu Nicolae Ceausesca a jeho manželky Elen.

Svoboda se začala rozjíždět a my byli u toho

V úvodu devadesátých let nastoupil Josef Pelnař do učení a vyučil se v oboru truhlář. Řemeslo odkoukal u svého dědečka, který si truhlařinou přivydělával. Příchod kapitalismu do země, kde v uplynulých letech byl problém sehnat základní potraviny, se pro mladého Josefa Pelnaře a jeho vrstevníky stal něčím dosud nepoznaným. „Jak se režim přehoupl, měli jsme radost, že jsme v obchodech viděli pomeranče, čokoládu a začali si toho užívat. Začali jsme v obchodech kupovat cigára cizích značek, v kinech se hrály americké filmy, svoboda se začala rozjíždět a my si ji užívali,“ komentuje Josef Pelnař.

Do toho mu vstoupila jednoletá vojenská služba, po jejímž absolvování získal místo v truhlárně na dolech Cozla, kde pracovala většina bígerských mužů. Měsíční výplata ale pro mladého učně po vojně byla nízká, rozhodl se proto přejít na daleko lépe placenou, i když nebezpečnější a náročnější práci – na práci horníka.

Jak přivést vesnici zpátky k životu

Rumunsko se v porevolučních letech bránilo nástupu privatizace a pluralitního systému. Až od poloviny devadesátých let se orientovalo na systém standardní tržní ekonomiky. Rumunsko, které za minulého režimu 40 let doly finančně dotovalo, aby je udrželo v chodu, nemělo z důvodu ekonomického rozvratu další finance na důlní provoz. Znamenalo to postupný útlum těžby uhlí v Banátu, což přineslo konec relativní prosperity Čechů a ostatních národů pracujících v důlním průmyslu na jihu oblasti.

Po zastavení těžby uhlí v dole Cozla přešel Josef Pelnař pracovat na doly Ujbányje nedaleko další české vesnice Eibentál. I tady byl ale provoz po důlním neštěstí v roce 2006 definitivně zastaven. „Když zavřeli doly, dostali jsme odstupné. Díky tomu jsme tu mohli být ještě dva tři roky a začali jsme řešit, co dál. Děti potřebovaly školku, která už v Bígru tehdy nebyla. Byly tu pouze čtyři třídy a pak bychom stejně museli řešit, co dál. Rozhodli jsme se, že musíme odejít do většího rumunského města nebo do Čech,“ popisuje východiska Josef Pelnař.

V roce 1998 se oženil s dívkou z Bígru a manželé si posléze založili vlastní rodinu. Kdyby nedošlo k zastavení těžby, ve vesnici by s rodinou podle Josefa Pelnaře zřejmě zůstali i nadále.

V létě 2008 se ale po vzoru dalších rodin z Bígru přestěhovali trvale do České republiky. Měli zde rodinné známé, kteří se pro odchod rozhodli už dříve. Hospodářství v Bígru vyměnili za byt v panelovém domě a postupně si navykli na život v Čechách. Na rodný Bígr ale nezanevřeli a pravidelně sem jezdí navštěvovat své rodiče. Vesnice však s odlivem mladé generace budí dojem opuštěného a zcela jiného místa, než na jaké bývalý horník Josef Pelnař vzpomíná: „Když se sem člověk vrací a vidí, jak je vesnice opuštěná... Pamatuji si dobře, jaký tu byl provoz, rámus a živo. Teď sem přijdete a je to tu opuštěné. Přál bych si, aby vesnice znovu ožila, ale zatím nevím, jak ji přivést zpátky k životu,“ zamýšlí se na závěr svého vyprávění.