Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Pěničková (* 1934)

• narozena 26. března 1934 v rodině sklenáře Františka Vody z Prahy-Velké Chuchle

• během Pražského povstání zažila dramatické události při útěku rodiny před Němci

• po únoru 1948 komunisté znárodnili otcovu sklenářskou živnost, pamětnici bylo znemožněno vysokoškolské studium

• poslouchala vysílání Svobodné Evropy, zejména příběhy lidí prchajících před komunismem na Západ

• zájem o problematiku železné opony jí zůstal na celý život, navázala přátelství s žijícími aktéry tehdejších událostí a shromažďuje jejich vzpomínky

• stala se jedním z iniciátorů a organizátorů umístění pomníku převaděčům nedaleko Františkova u Kvildy

Květa Pěničková se narodila 26. března 1934 jako jediné dítě sklenáře Františka Vody z Velké Chuchle, který svého času pracoval v produkci barrandovských filmových ateliérů. Když za několik let přišla válka a okupace Československa nacistickým Německem, nastaly pro rodinu krušné časy. Jejich soused, jistý pan Mašek, prý kromě jiných hanebností usiloval o získání jejich bytu a zahrnoval tedy protektorátní úřady nejrůznějšími denunciacemi a udáními na Květina tatínka. Ten se kvůli tomu jednou dokonce vydal do neblaze proslulého Petschkova paláce v centru Prahy, kde mělo své sídlo gestapo. „Otec za války zešedivěl a já jsem se naučila velmi intenzivně se modlit. Tatínek jezdil do práce s nějakým panem Bláhou, také z Velké Chuchle, který se za války přihlásil k nacistům a byl potom úředníkem v Petschkárně. Když spolu jednou stáli na Václavském náměstí a pozorovali příjezd Hitlera, otec pronesl: ,Kdybych měl kulomet, tak bych tu bestii tady skolil, ať by se dělo cokoliv.‘ Pan Bláha ale odvětil, ať před ním už nic takového nikdy neříká. Nic dalšího s tím ale naštěstí nedělal. Otec za ním jednou do Petschkárny šel. On si zřejmě, jako každý nacista, pěstoval ,svého židáčka‘, zadní vrátka, kdyby Německo padlo. Bláha ale místo Maškem navrhovaného zatčení poslal otce domů a naopak Maška pro excesy s vydíráním položidovských rodin odsunul na rok z Prahy.“

Peřinu, polštář a kufr

Když v květnu 1945 vypuklo Pražské povstání, otec pamětnice na nic nečekal a vyrazil na barikády. S několika málo kamarády se prý u chuchelského závodiště postavili početným elitním německým jednotkám, ale pro jejich velkou přesilu se nakonec stáhli.

Celá Velká Chuchle byla před příchodem německé armády dočasně evakuována do opuštěného lomu a šachet vzdálených asi půldruhého kilometru směrem na Slivenec. Evakuaci organizovala československá armáda. Pro Květu to byl další dramatický zážitek, protože její otec byl v té době na barikádách a matku zdrželi vlasovci, kteří přišli k nim domů požádat o vodu. Květa se schovávala v lomu s ostatními dětmi a netrpělivě vyhlížela maminku a tatínka. „Už bylo šest hodin večer a rodiče stále nikde. A ti důstojníci stále opakovali, že už musí vchod do té šachty nechat zavalit, aby se tam Němci, až přijdou, nedostali. Už se i stmívalo. Konečně přišla maminka. Vezla na dřevěném vozíčku naše věci. Peřinu, polštář a kufr s nějakým jídlem. Já už šílela, stále jsem za těmi důstojníky chodila a prosila: ,Prosím vás, ještě to neodstřelujte! Já tu stále nemám tatínka!‘ Oni tedy otáleli a tatínek konečně přišel. Museli už utéct před obrovskou přesilou. Nakonec někomu došlo, že odstřelit to, zatarasit ten vchod, není možné. Že ta šachta není tak prozkoumaná, že není jisté, zda se tam ti lidé neudusí apod. Tak to nechali otevřené.“

Němce do Chuchle údajně „pozvala“ česká Němka jménem Baráčková, která byla fanatickou nacistkou. S Němci prý komunikovala vysílačkou a o všem je informovala. „Přišla [německá] armáda, vytáhla lidi z té šachty a nastolila stanné právo. No a ti, o kterých se vědělo, že bojovali na barikádách v Praze nebo tady na dostihovém závodišti, měli být popraveni. Otec se to ale včas dověděl. Na nic jsme nečekali, vzali jsme vozík a utíkali z Chuchle pryč. Na Slivenec, Ořech a dál.“

Pěničkovi se přidali k houfům lidí prchajících z bombardované, hořící Prahy. Shodou okolností natrefili na jednotky Vlasovovy armády, které tehdy postupovaly stejnými místy. Hrozily tedy nálety nebo jiné napadení. Několik dní se svým vozíkem kličkovali po nejbližším pražském okolí, aby nenarazili na Němce. Cestou se stávali svědky hrůzných výjevů, jaké přináší válka. Museli se vyhýbat znetvořeným tělům mladých německých vojáků, viděli školu plnou popravených Čechů. S notnou dávkou štěstí se ale Pěničkovi nakonec dostali domů.

Polenem po hlavě

Po válce byli zase svědky kruté kolektivní msty na mnoha nevinných Němcích. Často se ho dopouštěli lidé, kteří si za války zadali s nacisty. Pamětnice uvádí jeden příklad takového chování: „Odzbrojená německá armáda šla po válce z Prahy do zbraslavského tábora. Lidé s ovázanými hlavami, někteří dokonce lezli po čtyřech. V Chuchli jsme měli občánka, který za války kolaboroval s Němci. Měl chalupu na samotě v lese a jednou jel kolem transport do koncentračního tábora. Dvěma chudákům se nějak podařilo utéct a vlezli mu na půdu. On jim nejen nepomohl, ale dokonce je udal. A teď chtěl ukázat svoji horlivost a očistit se. Tak si připravil velké poleno a šel k silnici mlátit ty vojáky po rozbitých hlavách. Můj otec sehnal pár kamarádů a šli vojáky bránit.“

„Vítězný únor“

Tento a podobné případy, k tomu časté případy nepotrestání kolaborantů a udavačů, jako byl jejich soused Mašek, pobouřily a znechutily Květina otce natolik, že se rozhodl z Velké Chuchle odstěhovat. Jejich cesta vedla do Karlových Varů, kde si otevřeli malou sklenářskou živnost. Brzy ale přišla další rána – únor 1948. Tehdy již čtrnáctiletá Květa se stala svědkem dalších smutných událostí a projevů lidské špatnosti. Komunistický režim a jemu oddaní nebo k němu loajální občané si svoji zlost často vybíjeli ne na skutečných boháčích, nýbrž na drobných živnostnících, kteří nebyli o mnoho bohatší než oni sami.

Celá rodina Pěničkova tyto nespravedlnosti, křivdy a temnou atmosféru v zemi velmi těžce nesla. Otec v důsledku toho poměrně brzy zemřel. Květa se stala zarytým odpůrcem komunistického režimu a bylo jí znemožněno vysokoškolské studium.

„Odkojena Svobodnou Evropou“

K nezávislým informacím se Pěničkovi dostávali pouze prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa. Jak dnes pamětnice říká, byla touto stanicí takříkajíc odkojena. Velmi ji oslovovaly především příběhy lidí, kteří se rozhodli uprchnout před komunismem na Západ. Historky vysílané Rádiem Svobodná Evropa podle vlastních slov přímo hltala a osudy těchto lidí ji hluboce zasahovaly. Zájem o tuto problematiku, spojenou i s převaděčstvím nebo osudy takzvaných agentů-chodců, jí zůstal na celý život.

Postupem let se s některými z těchto hrdinů osobně seznámila, s několika udržovala alespoň korespondenční kontakt. Z jejich vyprávění, dopisů a dalších materiálů skládala mozaiku, která nám dnes pomáhá osvětlovat tajemná místa příběhů od železné opony. Shodou okolností se Květa v sedmdesátých letech usadila v jižních Čechách a později přímo na Šumavě. Zde její činnost vyvrcholila tím, že se stala jedním z iniciátorů a organizátorů umístění pomníku poblíž Františkova u Kvildy, kde byla v květnu 1950 přepadena skupinka agentů v čele s legendárním Kiliánem Nowotnym, zvaným král Šumavy.

Soused

Květiným sousedem v Nových Hutích se stal Franz Pösl, jehož osud byl tragicky poznamenán právě touto událostí. Prchající agenti tehdy hledali pomoc u něho, na samotě zvané Torfstich-Planie na kraji Mezilesní slati poblíž tehdejší osady Zlatá Studna. Pösl se oprávněně domníval, že je již sledován, a k sobě domů je nepustil. Přesto na něj i jeho rodinu spadla klec. „Měl toho na kontě už hodně a tušil, že je v nebezpečí. Věděl, že když někoho chytnou a budou ho mlátit, tak ho prozradí. To se také stalo a přijeli pro něho. Protože věděli, že je to starý pašerák, fyzicky zdatný a odvážný a je schopen jim utéct, vymysleli takovou léčku. Přišli za ním, že zapadli v lese a že by potřebovali, aby jim půjčil prkno. Když jim ho přinesl, řekli mu: ,Tak vás zatýkáme.‘“

Jako kus hadru

V pozdější době se stal životním partnerem pamětnice Hans Baier, kterého po válce potkal osud tehdy tak typický pro tyto končiny. Do svého vyprávění Květa zařadila i jeho vzpomínku na tu dobu.

„Revoluční gardy přišly tehdy i na Bučinu, kde terorizovaly tamní obyvatele. Svolali všechny muže od čtrnácti let do hotelu Fastner, který tam tehdy stál. Začaly výslechy a Hans a jeho otec přišli podle abecedy na řadu jako první. Nejdříve vzali otce. Ostatní čekali ve vedlejší místnosti. Nevěděli, co se vlastně děje. Otec se nevrátil. Potom vzali syna. Šel takovou uličkou, dostal od každého z těch příslušníků pár facek, potom přišel ke stolu, kde seděl člověk, který mluvil plynně česky. Ten mu ukázal těžítko, na kterém byl hákový kříž. Zeptal se ho, co to je. On samozřejmě odpověděl, že hakenkreuz. Dostal ránu. Potom mu ukázal Hitlera a vše se opakovalo. Nakonec mu řekl: ,Ty jsi chodil do gymnázia v Prachaticích. To byla nacistická škola, tam vás vychovávali k nacismu.‘ Potom ho položili a řezali tak, až mu utloukli ledvinu. Zmlátili je úplně k nepoznání a potom je házeli do sklepa. Po schodech jako kus hadru. On stále přemýšlel, kde je táta. V polovědomí slyšel nějaké sténání. Až dopadl přímo na tátu. Druhý den je z toho sklepa vytáhli. Pro podlitiny ani neviděli, sotva šli. Dali jim pilu, aby řezali dříví, a celý den museli říkat: ,Heil Hitler, Heil Hitler, Heil Hitler…‘“

Květa Pěničková zůstává Šumavě věrná a užívá si jejího kouzla. Stále je to elegantní a energická dáma, kterou jen trochu mrzí lhostejnost dnešních mladých lidí k našim moderním dějinám a událostem, jejichž přímým nebo nepřímým svědkem se během svého života stala. Tím spíše se snaží zjednat pro ty, kteří v těžkých situacích projevili statečnost, soucit a ochotu pomoci jiným lidem v nouzi, alespoň trochu vděku a spravedlnosti.