Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pěničková (* 1931)

• narodila se 5. července 1931 v Liberci

• otec byl italský legionář

• v roce 1936 vstoupila do Dělnické tělovýchovné jednoty

• na podzim 1938 museli uprchnout z pohraničí

• v roce 1938 vstoupila v Praze do Sokola +v době po Pražském povstání se stala svědkem poválečného účtování

• v červu 1945 se rodina vrátila do Liberce

• zúčastnila se Všesokolském sletu v roce 1948

• stala se cvičitelkou mládeže v Tyršově domě v Praze

• spřátelila se s atletkou Danou Zátopkovou

• 21. srpna 1968 hrozila sovětským tankům

• odmítla okupaci

• po sametové revoluci vedla ženy v Sokole

• aktivní cvičitelkou zůstala až do roku 2014

• v roce 2022 žila v Liberci

Život Věry Pěničkové zasáhlo hned několik dějinných zvratů. V roce 1938 musela s rodinou uprchnout z československého pohraničí, které se podpisem Mnichovské dohody stalo součástí Německa. V květnu 1945 se zase stala svědkem děsivých událostí, které provázely Pražské povstání a následné zúčtování s německým obyvatelstvem.

„Kolem byli zranění, kteří krváceli a my měli ve Šlikově ulici jedinou doktorku, která nestačila všechny raněné ošetřovat. Otec pochytil něco z války, uměl obvazovat a některé lidi zachránil, některé ne. Po zraněných zůstala spousta zakrvácených matrací, které se pálily na velké louce, která byla dole před Strahovem. Taky jsem zažila, jak strašně se chovali lidé, kteří ztratili své příbuzné v koncentrácích. Zaživa tam spálili některé Němce. Otec mi říkal, že na to nesmím koukat a posílal mě domů k mamince,“ vzpomíná Věra Pěničková.

Sousedka se chtěla prostřílet a uprchnout z Prahy

Zúčtování s německým obyvatelstvem pokračovalo i v následujících dnech. Svému osudu neunikla ani Němka, která bydlela na stejném patře pavlačového domu jako Musilovi. Dle vyprávění pamětnice se jednalo o přesvědčenou nacistku. V bytě opatrovala obraz Adolfa Hitlera a oni se celou válku báli, aby je neudala pro poslech zahraničního rozhlasu.

„Pracovala jako zdravotní sestra, poslední den chtěla s kamarádkou Němkou utéct a vzala si s sebou zbraň. Pak ji ale zadrželi čeští chlapi, mezi kterými byl i můj táta. Chtěli ji zajmout a zavřít v Břevnovském klášteře, ale ona si sáhla za halenku, vytáhla pistoli a začala po nich střílet. Naštěstí to tátu netrefilo. Tak ji zastřelili, a když jsem šla druhý den zkusit koupit nějaký chleba, tak jsem viděla, jak ji naši takhle chytli a mrtvou hodili na náklaďák. Bylo to hrozné. A to naše čtvrť nebyla tak moc zasažená,“ pokračuje pamětnice.

O dvacet tři let později pak s napětím prožívala vpád vojsk Varšavské smlouvy, která projížděla Libercem nedaleko jejich domu. Jen v teplákách a tričku vyběhla ven a šla hrozit Rusům.

„Byla jsem tak odvážná, že jsem šla až k nim. Znala jsem ještě ze školy trošku ruštinu, a když tanky zastavily a jeden Rusák měl hlavu ven, spustila jsem na něj, proč přijeli, že tu nemají co dělat a ať odejdou. Ten důstojník se na mě tak ošklivě podíval. Pochopil, že mu nadávám, ale než stačil zareagovat, kolona se zase rozjela.“

Cvičila jsem od pěti let

Věra Pěničková, rozená Musilová, se narodila 5. července 1931 v severočeském Liberci. V této době zde vedle sebe žilo vcelku poklidně hned několik národností, z nichž nejpočetnější byli Němci. Češi naopak tvořili menšinu. Národnostně smíšená byla i rodina pamětnice: tatínek byl československý legionář, zatímco maminka měla německo-židovské kořeny.

Díky národnostně smíšenému prostředí se pamětnice i její dvě sestry naučily už v dětství velmi dobře česky i německy. Jako pětileté děvče také Věra Pěničková objevila radost, jakou jí přinášelo cvičení.

„Maminka chtěla, abych se nějak zaměstnala, protože v naší Rybářské ulici byli samí dospělí a dost Němců, tak mě přihlásila do Dělnické tělocvičné jednoty. Mohlo to být asi v roce 1936, ještě jsem ani nechodila do školy. Sama jsem pak chodila jednou nebo dvakrát týdně cvičit, bylo to přes ulici,“ vzpomíná na dětství Věra Pěničková.

V pohraničí jsme nechali skoro všechny věci

Když se na podzim 1938 vyostřila politická situace, která vyvrcholila úspěšnou snahou sudetských Němců o připojení k Německu a podpisem Mnichovské dohody 30. září, rozhodl se Josef Musil svoji rodinu odvézt do bezpečnějšího českého vnitrozemí. Odjezd mu usnadnila i skutečnost, že jako bývalý legionář z Itálie měl napojení na Československou obec legionářskou. Rodina nejprve odcestovala nákladním vlakem do Prahy a odtud do Zbraslavi, kde bylo pro uprchlíky připraveno náhradní ubytování v bývalé škole.

„Když jsme odsud v roce 1938 odcházeli, dostali jsme z Červeného kříže migrační legitimaci, takže jsme nemuseli platit vlak. Mohli jsme si ale odnést jenom to, co se vešlo do kufru, takže pár osobních věcí a lůžkoviny. Jinak jsme neměli vůbec nic. Na oblečení už nezbylo místo, obléknul nás až Červený kříž v Praze,“ dodává Věra Pěničková.

Museli jsme zpívat „Die Fahne hoch“ a hajlovat

Nedlouho poté se rodina Josefa Musila přesunula z provizorního ubytování na Zbraslavi do Břevnova, kde prožili celou válku. Bydleli hned nedaleko strahovského stadionu a Věra začala opět sportovat. Hned po příjezdu se nechala zapsat do místního Sokola i Junáka a chodila tam až do jejich zákazu.

„V ulici jsme měli takovou větší místnost, kde se promítaly české filmy za korunu. Pak se odstranily židle a vyučovali zde náboženství nebo se zde cvičilo. Pak to Němci zakázali a hlavně pozatýkali všechny funkcionáře Sokola. Já byla malá, abych něco vedla, tak jsem jen zametala a uklízela cvičební místnost,“ vypráví pamětnice.

V Praze také pokračovala v základní školní docházce, která dostala po zabrání Československa německými vojsky 15. března 1939 jiný, více politický ráz. Situaci pamětnici však ulehčoval fakt, že vyrostla v pohraničí a uměla německy.

„Ve škole vždycky byli rádi, že umím dobře německy. Když přišel inspektor, tak jsme se museli vždycky postavit do pozoru a zahajlovat. I písničky jsme se museli učit jako ‚Die Fahne hoch‘. To si pamatuji ještě teď,“ vzpomíná na období nacistické okupace Věra Pěničková.

Lístky nestačily, měla jsem náběh na tuberkulózu

Život se obyvatelům protektorátu však ještě více zkomplikoval po vypuknutí druhé světové války, kdy se začalo zhoršovat zásobování. Veškeré zboží šlo sehnat jen na příděly, které měli Češi oproti německému obyvatelstvu ještě zkrácené. Jak pamětnice vzpomíná, projevil se nedostatek potravin hlavně nemocemi. Sama měla náběh na tuberkulózu a její sestra vrozenou srdeční vadu. Potíže se zásobováním se však snažil řešit jejich otec, který získal zaměstnání jako topič v Černínském paláci a občas si mohl vzít nějaké zbytky na přilepšenou.

„Když nestačily potravinové lístky, otec mi řekl, ať vezmu tašku, nějaké hrnce a přijdu za ním do práce. U vchodu vždycky stála uniformovaná Němka a já musela otevřít kufr, jestli v něm nejsou nějaké zbraně. Pustila mě, ale musela jsem říct ‚Heil Hitler‘. Dovedla mě až do sklepa. Táta dostal nějaké zbytky, co se nespotřebovaly, a zase mě odvedla zpátky,“ pokračuje pamětnice.

Když přišel Heydrich, všichni jsme brečeli

Na rozdíl od spousty jiných však měli Musilovi to štěstí, že prožili celou válku bez úhony i přes to, že byl tatínek bývalý legionář. Nedotkla se jich tak ani opatření, která prakticky ihned po svém příjezdu do Prahy zavedl na podzim roku 1941 nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

„Když přišel Heydrich, všichni jsme brečeli. Když jsem chodila kvůli TBC s maminkou na prohlídky na Karlák, tak jsme vždycky šli kolem kostela, kde byli schovaní naši parašutisté. Mrzelo nás, že umřeli zradou jiného československého vojáka. Pak vypálili Lidice a Ležáky. Po atentátu nám ale prohlídku nedělali. Vím akorát, že jsme měli doma takové malé rádio, kde se dala chytit BBC. Tatínek vždycky říkal, že musíme hlídat, aby nás neslyšela ta Němka, co bydlela na našem podlaží. Měli jsme strach,“ vzpomíná na dobu plnou hrůzy Věra Pěničková.

Teta přežila Osvětim

Obětí režimu se však stala teta Hermína z matčiny strany, která se v souvislosti se svým původem hlásila ve 30. letech k židovskému náboženství a skončila v Osvětimi.

„Maminčina babička byla položidovka a maminka od ní pochytila nějaké hebrejské modlitby. Pamatuji si, že maminka vždycky schovávala svůj rodný list, protože kdyby se vědělo, že má co do činění se židovským náboženstvím, tak bychom tu dávno nebyli. Sestřenice Osvětim přežila a vrátila se zpátky do Liberce. Byli jsme s ní ve styku, ale měla podlomené zdraví a brzy zemřela,“ dodává pamětnice.

Němci kapitulovali před blížící se Rudou armádou

Blížící se konec války s sebou přinášel velká očekávání, ale také ztráty v řadách československého civilního obyvatelstva. V Praze vypuklo 5. května povstání, kdy Česká národní rada vydala prohlášení o převzetí moci a část obyvatel přešla do ozbrojeného odporu proti německým jednotkám. Nejtěžší boje probíhaly 7. května, další den v pozdních odpoledních hodinách Němci kapitulovali před blížící se Rudou armádou.

Boje si vyžádaly více než dva tisíce mrtvých a bezpočet zraněných. S jejich ošetřováním se snažil pomáhat i otec pamětnice, který měl průpravu z italské fronty. Všude kolem byli zranění a Josef Musil spolu s jednou lékařkou poskytovali první pomoc.

Sovětský voják mi chtěl dát koně

Když se situace uklidnila a lidé začali konečně slavit konec války, otevřela maminka pamětnice šípkové víno, které schovávala pro tuhle příležitost. Napít dali i jednomu mladému sovětskému vojákovi, který se jim rozhodl revanšovat koněm.

„Jednomu mladému Rusáčkovi jsme také dali napít na zdraví, že nás osvobodili. Za chvíli u nás zazvonila sousedka a říká: ‚Venku je tvůj otec a vede s Rusáčkem koně.‘ Dostala jsem jej za to, že jsme s nimi slavili. Tak mě táta chytil, posadil do sedla, ale Rusákovi řekl, že si jej pak musí vzít zpátky na Strahov, protože neví, co bysme dělali s koněm v bytě,“ líčí historku Věra Pěničková.

Byty po Němcích byly rychle obsazené

V Praze však rodina po válce nechtěla zůstat. Chyběla jim příroda a toužili se vrátit do svého starého domova v podhorském Liberci. Asi měsíc po konci války se tak Josef Musil rozjel do Liberce a zajistil pro rodinu byt ve Frýdlantské ulici.

„Asi měsíc po revoluci se jel otec podívat do Liberce, jestli sežene byt. Všechno už bylo obsazené a jediný volný byt našel ve Frýdlantské ulici. Jednalo se o třípokojový byt s ústředním topením a byl volný jen proto, že tam zrovna umřel nějaký nemocný lékárník. Sousedka byla taky Němka, měla malé dítě a její manžel byl evangelický farář. Měli kolii, kterou si nemohli vzít do odsunu, tak mi ji nabídli. Nebyli to žádní nacisté, byli hodní a moc litovali, že musí odejít,“ popisuje návrat do Liberce Věra Pěničková.

Jak dále vzpomíná, měli možnost získat starší německý nábytek v halách bývalého výstaviště, kde se shromažďovalo vybavení roztříděné podle jednotlivých místností. Návrat do Liberce však provázela také pro rodinu zásadní situace, kdy se maminka dozvěděla o otcově milostném poměru s jinou ženou a podala žádost o rozvod.

Podpořila mě hlavně Dana Zátopková

Na konci 40. let nastoupila pamětnice na Učňovskou školu Zdeňka Nejedlého v Novém Bydžově, kde se plánovala stát prodavačkou. Volný čas pak opět věnovala Sokolu a nácviku na Všesokolský slet v roce 1948. Po vyučení dostala pracovní nabídku v libereckém obchodním domě Brouk a Babka a pokračovala cvičením v liberecké Lokomotivě. V roce 1950 se však Věra Pěničková rozhodla věnovat se sportu naplno a podala si přihlášku do prestižního Tyršova ústavu pro tělovýchovu a sport v Praze.

„Podpořila mě hlavně Dana Zátopková. Všimla si mě a řekla mi: ‚Hele, Věrko, ty máš dobrou postavu, abys házela buď oštěpem, nebo diskem. Zkus to.‘ Téměř mě donutili, abych napsala do Tyršova domu do Prahy. Byly tam dost těžké přijímací zkoušky v atletice. Musela jsem si vybrat, jestli skok vysoký nebo skok daleký. Jenže jsem byla silnější postavy a neměla jsem na to ten švih,“ lící své sportovní úsilí Věra Pěničková.

Dana Zátopková pak pamětnici nabídla, aby za ní přišla do tělocvičny, že budou trénovat spolu, aby skočila do výšky oněch nutných sto patnáct centimetrů.

„Byla dost otevřená a doslova mi řekla ‚Musíš tu prdel zvednout!‘ Pak jsem si vybrala míčové hry, bavil mě volejbal. Navíc jsem musela znát všechny medailisty, rekordy a teorii tělesné výchovy,“ pokračuje pamětnice.

Na motorce jsem jela až do Tater

Přijímací zkoušky do Tyršova domu Věra Pěničková úspěšně složila, začala zde vést mládež a nacvičovala na spartakiády. V Tyršově domě působila až do roku 1952, pak se vrátila do rodného Liberce. V Liberci se jí v roce 1954 narodila dcera Helena. Zaměstnání získala jako vychovatelka a instruktorka civilní obrany na učilišti v Horním Hanychově, mimoto se stále věnovala tělesné výchově. Jejími dalšími koníčky bylo i cestování a motocyklistika. Na motorce se například vydala za svoji tetou z matčiny strany, která žila s manželem v Berga am Elster v Německu.

„Strýc byl Němec a teta s ním šla po válce do Německa. Česky neuměla a myslela si, že se ani nenaučí. Když jsem si koupila motorku, jela jsem za nimi. Krajina tam byla podobná jako v Jizerských horách, líbilo se jim tam a nežili si špatně. Dojela jsem ale zpátky do Československa jen tak tak. V Německu totiž míchali do benzinu víc oleje a začalo mi to cukat. Jindy jsem na motorce jela až do Tater. Nebála jsem se,“ vzpomíná Věra Pěničková.

Vyběhla jsem z domu a hrozila sovětským tankům

Cvičení vyplňovalo pamětnici většinu volného času a nezbývalo už tolik prostoru na politické záležitosti, které hýbaly Československem na jaře 1968. Věru Pěničkovou však velmi citelně zasáhla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy, která sem měla přijet potlačit údajnou kontrarevoluci. Sovětské tanky projížděly Libercem směrem od Frýdlantu přes liberecké náměstí a pokračovaly dále do vnitrozemí. Když se o tom pamětnice dozvěděla, vyběhla z domu a začala okupantům hrozit. Vztekle se osopila na velitele jednoho z tanků, proč přijeli, když tu nemají co dělat.

Na liberecké náměstí se však již nedostala, protože mezitím potkala svého souseda a ten jí řekl, jak krvavé střety s místními obyvateli se odehrávaly před radnicí.

„Říkal mi, ať nikam nechodím a jdu domů, že se tam střílí. Dal mi jednu nábojnici, kterou sebral někde u pošty. Mám ji schovanou a je ještě plná. Do jednoho oběžníku školského odboru jsem pak napsala, co si o okupaci myslím. Nato si vedení komunistické strany pozvalo ředitele naší školy, aby jim vysvětlil, co to tam má za živel. Ale nebála jsem se vychovávat ani ty děti. Když na mě volaly: ‚Soudružko!‘ říkala jsem jim, že žádná soudružka nejsem, ať mi říkají paní,“ dodává Věra Pěničková.

Nakonec mohla dělat jenom vychovatelku

Nesouhlas s okupací nakonec stál pamětnici místo a nadále mohla pracovat maximálně jako vychovatelka. „Nenáviděla jsem komunisty z toho důvodu, že mě sesadili. Nabízeli mi, že když jim převezmu a podepíšu červenou knížku, že mě ve škole nechají. Nakonec jsem mohla dělat jenom vychovatelku, protože na moje místo se cpala manželka funkcionáře z okresu. Kluci z oddílu ale věděli, že nemám ráda komouše, a tak když dělali nástěnku, tak přikreslili Stalinovi vousy nebo něco takového,“ pokračuje pamětnice.

S úlevou tedy přijala pád komunistického režimu v roce 1989 a svobodu, kterou přinesla sametová revoluce. Po obnovení Sokola začala znovu působit jako cvičitelka a vedla starší ženy. Cvičení se aktivně věnovala až do roku 2014. V době natáčení (2022) žila se svojí rodinou v Liberci a těšila se ze zaslouženého odpočinku.