Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., CSc. Jan Peřina (* 1936)

• narodil se 11. listopadu 1936 v Městci Králové

• jeho otec vlastnil hospodářství v obci Odřepsy

• v roce 1952 byl otec zatčen, protože odmítal vstoupit do družstva

• rodina byla násilně vystěhována do pohraničí

• vyučil se a marně usiloval o přijetí na vysokou školu

• byl mimořádně talentovaný ve fyzice a matematice

• díky pomoci kolegů a shodě náhod byl přijat na Palackého univerzitu v Olomouci

• celý život měl v práci problémy kvůli svému původu

• stal se mezinárodně uznávaným vědcem v oblasti kvantové optiky

Mimořádný talent, píle, shoda náhod a štěstí na slušné lidi. Díky těmto okolnostem se Jan Peřina vypracoval na mezinárodně uznávaného odborníka v oblasti kvantové optiky, přestože komunisté v padesátých letech likvidovali jeho rodinu a usilovali o to, aby skončil jako pomocný zemědělec v pohraničí.

Narodil se 11. listopadu 1936 v Městci Králové. Jeho otec Jan Peřina byl největším hospodářem v obci Odřepsy u Poděbrad. Rodokmen rodu Peřinových sahá až do roku 1615 a vždy se živili zemědělstvím. Čtyřiadvacetihektarové hospodářství ovšem pro malého Jana znamenalo dětství plné povinností. Jeho běžný den vypadal takto: brzy ráno pomoc se zvířaty v chlévě, dva kilometry na kole do školy v Libici nad Cidlinou, dva kilometry zpět a pak další pomoc v hospodářství. Když byly žně, záviděl dětem, jejichž rodiče neměli nic, protože jeho prázdniny byly jen nekonečná dřina. „Jediné potěšení jsem měl, když jsem večer po práci jel k jezu na Cidlině a tam jsem se koupal,“ vzpomíná.  Práce v zemědělství byla těžká, přestože jeho otec investoval do traktoru, samovazače a dalších strojů.

Kolektivizace přinesla pohromu

Druhou světovou válku Peřinovi přežili bez úhony, problémy jim začaly až po roce 1948, když komunisté převzali moc v zemi a začali nutit zemědělce, aby vstupovali do družstev. Pamětníkův otec to odmítl, a tak na něho byla zaměřena Akce K, která měla za cíl prohlásit zemědělce za kulaky a připravit je o majetek. Jan Peřina byl v té době v Praze na elektrotechnickém učilišti. Přestože jeho otec doufal, že jednou převezme hospodářství, jeho od dětství lákala matematika, fyzika a projevoval se jako mimořádně nadaný v technických směrech. „Když jsem skončil měšťanskou školu, měl jsem samé jedničky a paní učitelku fyziky jsem uváděl do rozpaků. Četl jsem knížky o matematice, moc mě to zajímalo, ale v důsledku toho, co se už dělo kolem otce, jsem na gymnázium jít nemohl,“ vysvětluje.

Otec byl zatčen v roce 1952 za neplnění dodávek. To byl způsob, jak komunisté likvidovali nepohodlné soukromé zemědělce. Přikázali jim, aby odváděli státu stále větší dávky, jako například mléko, maso nebo část úrody, a když toho nebyli schopni, byli nařčeni, že to dělají schválně a sabotují tak budování socialismu. „V našem kraji se v tomto směru nejvíce proslavili holiči, to byli průkopníci budování kolektivizace. Nic neměli, jen plno informací, jak lidi holili a stříhali. Často to byli opilci a podivné existence, které organizovaly likvidaci zemědělských rodin. Naopak někteří komunisté tam byli slušní. Šéfka místních komunistů svědčila u soudu v otcův prospěch. Vyvracela obžalobu, ale nijak mu to nepomohlo.“ 

Otec byl odsouzen na dva roky do vězení. Jan Peřina přijel před Vánocemi roku 1952 z pražského učiliště domů a našel statek prázdný. Sousedka mu řekla, že jeho mámu a o sedm let mladšího bratra přestěhovali nákladním autem někam na Moravu. Později se dozvěděl, že do Arnoltic do Jeseníků. Celý zmatený jel zpátky do Prahy, přespal na internátu a ráno ho tam už hledal jeho dědeček. S babičkou se pak vypravili hledat mámu. Z Nymburka přes půl republiky do odlehlé obce v pohraničních horách cestovali promrzlí až do tří do rána. Nakonec jim v Arnolticích lidé ukázali polorozbořený barák za vsí. Tam našel svou mámu, plačící a zhroucenou. „Byl to rozpadající se dům, který nešel ani zamknout,“ vzpomíná Jan Peřina.

Pomoc slušných lidí

Po návratu do učiliště za ním přišli dva muži v kožených kabátech. Sdělili mu, že školu musí přerušit, protože se bude stěhovat za matkou a bratrem do Arnoltic a tam bude pracovat na státním statku. „Tehdy bylo na učilišti vše organizované, všichni byli svazáci, kteří věřili té ideologii. Chodili jsme na besedy s Pavlem Kohoutem, který tam sedával s Fučíkovým odznakem a četl své básně o Stalinovi. Byla tam vychovatelka Marie Náprstková, se kterou jsem měl od začátku ideologické spory. Tak jsem jí řekl: ‚Vidíte, soudružko, tak takhle vypadá ve skutečnosti to, co vy hájíte.‘ Já jsem už na učilišti uměl integrovat a derivovat, ostatní studenti se na mě pořád s něčím obraceli, měl jsem výborné výsledky, ale měl jsem jít na státní statek. A ona pak s mistrem Jaroslavem Stárkem začala objíždět stranické výbory v Praze. Nevím, jak to dokázali, ale prosadili, že jsem na učilišti mohl zůstat. V té době to byl zázrak. Navždy jim zůstanu vděčným dlužníkem a jsem rád, že jsem pak za to aspoň Stárkovi mohl později poděkovat,“ vypráví Jan Peřina.

Součástí toho všeho bylo i hlasování spolužáků ve třídě o tom, zda pamětník může na učilišti zůstat. „Všichni byli pro, s výjimkou soudružky Černé, která pořád nosila svazáckou košili a nejvíce se mě chodila vyptávat, když něčemu ve škole nerozuměla. Ta pravila, že přece není možné, aby syn kulaka s nimi dál studoval.“

Potíže s přijetím na vysokou školu

Jeho otec byl z vězení propuštěn po dvou letech. Přijel za ženou do Arnoltic, kde pracovali na statku. Jan Peřina ukončil učiliště a pokoušel se dostat na Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou. Pracoval na praxi v ČKD v České Lípě. I mistr v učilišti doporučoval, aby tak talentovaný učeň dál studoval. Zařídil, aby byl přijat. Šlo o naprostou náhodu, když mistr natrefil na svého známého v ředitelně školy a ten pamětníkovu přihlášku tajně ze složky s nepřijatými zájemci přendal mezi ty přijaté.  Škola šla Janu Peřinovi tak skvěle, že dokonce mohl vynechat třetí ročník a jít rovnou do čtvrtého. Exceloval v matematických soutěžích a končil se samými jedničkami. Během studia docházel ve volném čase do Fyzikálního ústavu Akademie věd i na Matematicko-fyzikální fakultu a získával vědomosti od tamních profesorů. Dostal od nich doporučení ke studiu, ale na děkanátu Matematicko-fyzikální fakulty ho odmítli se slovy: My máme chytrých lidí dost. Zkoušel to tedy na jiných fakultách. Psal se rok 1957. „Nikde o mě nebyl zájem, ale nikde mi nikdo neřekl do očí proč. Ale když je člověk mladý, bere věci tak, jak jsou, a nedělá ukvapené závěry. Smířil jsem se s tím, ale stále jsem se snažil najít cestu, jak sledovat svůj cíl stát se fyzikem,“ vysvětluje.

Absolvoval povinnou vojenskou službu a dostal umístěnku do projekčního oddělení Elektromontážních závodů v Praze. Pracoval každý den od šesti hodin ráno do dvou odpoledne, v půl třetí už seděl v univerzitní knihovně a končil v ní, až když v deset hodin večer zavírala. Jeho nadřízený to věděl a často ho zaměstnával zajímavými úkoly, aby využil jeho mimořádné nadání. „Nejstarší kolega, pan Kobza, přišel od Siemensu, projektoval lanovky. Ten řekl: ‚Kluku, tebe do té školy musíme dostat. V Olomouci bude málo zájemců, tak tam podáme přihlášku.‘ Já ani nevěděl, že v Olomouci nějaká vysoká škola je. Od děkana však přišlo zamítnutí. Pan Kobza řekl, že podáme stížnost na ÚV KSČ. Tak jsem dvěma prsty na stroji naklepal stížnost, popsal tam, že spolupracuji s Fyzikálním ústavem, že mám doporučení, a přesto mě nikde nechtějí. Tenkrát ústřední výbor sídlil vedle Prašné brány, tak jsem jim tam v deset večer tu stížnost zanesl do schránky a čekal.“

Začátek studia v Olomouci

Brzy se mu ozval nějaký soudruh a položil mu pár doplňujících otázek. Dostal pozvání k dodatečným pohovorům do Olomouce. Zasedla kvůli němu zvláštní komise, jejíž členové nad jeho znalostmi žasli. Jenže vyvstal další problém, protože k přijetí potřeboval doporučení komunistů z místa bydliště, tedy z Odřepes, kde původně hospodařil jeho táta. Ti mu však doporučení odmítli dát. Dostal ho až díky tomu, že předseda komunistické organizace olomoucké univerzity se s tamním proděkanem obětavě vypravili do vesnice, aby si s tamním funkcionářem promluvili. Nakonec ho přemluvili a Jan Peřina konečně mohl začít studovat vysokou školu s tím, že ročníkový učitel o něm musel každý semestr podávat informaci do Odřepes. Označuje to za zázrak. „Můj život byl sled malérů, ale vždy jsem potkal slušné lidi, kteří mi pomohli,“ shrnuje.

Na vysoké škole měl při studiu matematiky a fyziky opět výborné výsledky a poté přestoupil na nově otevřený obor jemná mechanika a optika. Jeho první dvě odborné práce byly vydány ve francouzštině. Když studia v roce 1964 končil, byl již na fakultě zaměstnán. Nadřízení mu tehdy jasně řekli, že jej budou podporovat ve vědecké práci, která přináší věhlas celé fakultě, ale učit studenty nikdy nebude. Jednou ho na chodbě potkal tělocvikář, předseda tamní organizace KSČ, a sdělil mu, že mu dá přihlášku do KSČ. „Do mě jako když píchne jehlou. Nic jsem neříkal. Potkal mě pak druhý den a řekl: ‚Už z toho sešlo.‘ Takže ho někdo informoval, že jsem syn kulaka. Já měl takovou radost! Pak už dali pokoj.“ 

Vědecké úspěchy

V roce 1966 obhájil kandidátskou disertační práci. V roce 1972 mu vyšla monografie v Londýně a v roce 1974 byla přeložena do ruštiny. „Byl jsem rád, že jsem se dal na optiku. V roce 1960 byl objeven laser a to byla revoluce. Vznikaly nové fyzikální obory, díky tomuto objevu vznikla důležitá disciplína, kvantová optika. Patřil jsem do mladého kolektivu, zabývali jsme se novým oborem, to bylo krásné pole působnosti pro mladé vědce,“ vzpomíná Jan Peřina. S lidmi, kteří ho v Praze odmítali přijmout na studia, najednou seděl ve Vědeckém kolegiu fyziky ČSAV a v dalších komisích. Dostával pozvánky na přednášky a zahraniční stáže.

Úvahy o emigraci, potíže s StB

Po okupaci Československa v roce 1968 ho kolegové na univerzitě ve Florencii přemlouvali, aby zůstal. Doma měl tříměsíční dceru a s manželkou byl dohodnutý, že přijede za ním. Napsal jí doporučený dopis, aby přijela s dcerou. Vážně uvažoval, že by už v cizině společně zůstali. Jenže dopis manželce nedošel včas. Přijela bez dcery, kterou hlídaly babičky. A tak se vrátili. Po roce 1970 se podmínky k práci zhoršily. Už nemohl volně publikovat v zahraničí a všechno, co posílal do ciziny, podléhalo cenzuře. Práce museli posílat cenzorovi do Ostravy, který dával povolení, přestože odborným výrazům v angličtině nerozuměl. Vznikla Společná laboratoř optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu ČSAV a do jejího čela se dostal původně major, doc. Antonín Novák, který jim znepříjemňoval život. Pamětník věděl, že je kvůli svým kontaktům v zahraničí pod dozorem Státní bezpečnosti. Když měl počátkem osmdesátých let dostat Rabiho cenu na Columbijské univerzitě ve Spojených státech, rektor jeho cestu nepodpořil. Na ministerstvu školství však cenu pro českého vědce považovali za prestižní a vyřídili mu doklady. Následovala léta podezírání s vědomím toho, že o něm nadřízený roznáší různé pomluvy a označuje ho za amerického agenta. Měl obavy. „Nevěděl jsem, čeho jsou estébáci schopní a co by mohli udělat. Nikdy mě ale nepředvolali, nic po mně nechtěli, jen slídili kolem. Školu měl na starost estébák, kterému jsme říkali ‚Rybí očko‘, protože měl takové divné oko. Přímo na fakultě byli i spolupracovníci, samozřejmě víme kteří. Ale ti k tomu byli z různých důvodů dotlačeni a byli prakticky neškodní,“ vypráví Jan Peřina.

Přesto pamětník nelitoval, že neemigroval. „Byl to tady jiný život. Samozřejmě, v zahraničí, za normálních podmínek, by má vědecká práce vypadala jinak, ale myslím, že bylo správné řešení se vrátit než se potulovat světem,“ přemítá.

Rozvoj vědy po roce 1989

Na události roku 1989 se zpočátku díval s nedůvěrou. „Nebyl jsem si jistý, jak to dopadne.“ Na univerzitě poté došlo k velkým změnám. Vedoucí katedry a Společné laboratoře optiky a proděkan, který jim znepříjemňoval život, se zdravotně zhroutil a z univerzity odešel. Jan Peřina se stal vedoucím Společné laboratoře optiky a později i katedry. Mohl pokračovat ve vyučování, psát další knihy a rozvíjet výzkum. Nepříjemné pro něho bylo jen to, že se z titulu své funkce ocitl v komisi, která po listopadové revoluci prováděla prověrky pracovníků. „Měl jsem rozhodovat o lidech podobně, jako to bylo za bolševiků. Bylo to těžké. Byl tam například člověk, který se zasloužil o zdržování udělování vědeckých hodností lidem, ale na druhé straně ho studenti podporovali, protože učil dobře. Zastat se ho, nebo ne? Nepříjemné. Ale zůstal. Ale takové věci se při velkých společenských změnách dějí.“

Jeho pracoviště začalo získávat granty a prostředky na další experimentální práci, takže se v Olomouci na katedře optiky a ve Společné laboratoři optiky rozvinul plnohodnotný výzkum. Vznikla tam dvě špičková pracoviště. O svých životních zážitcích Jan Peřina napsal knihu Proměny doby, kterou vydala Univerzita Palackého. „Já měl v životě posloupnost period víceméně stabilních, kde přechody mezi nimi byly ovlivněny velkou náhodou. V nejtěžších situacích se mě vždy někdo zastal. Podstatné v životě je, aby člověka něco zaujalo tak, že je ochoten té věci věnovat čas i energii a ne každá překážka ho hned zastaví. Když překážka přijde, je třeba hledat cesty, jak ji obejít. Kdybych se nechal překážkami odradit hned na začátku, byl bych teď pravděpodobně zemědělcem,“ říká. Ale přestože Jan Peřina tvrdí, že k zemědělství nikdy neměl vztah, pěstuje jablka, vyrábí z nich mošt a o zahradničení se s ním dobře povídá.