Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikdy jsem si nezadal v tom, abych dělal dvojí politiku
narodil se 21. září 1933 v Krumvíři, okres Břeclav
ve dvanácti letech nastoupil na velehradské jezuitské gymnázium
coby novic byl v akci K vyvezen do Bohosudova v Čechách, kde v internaci strávil několik měsíců
po propuštění na podzim roku 1950 si hledal s obtížemi zaměstnání, až skončil jako dělník v brněnském podniku
vojenskou službu vykonával u PTP
dálkově vystudoval gymnázium
po návratu z vojny složil slavné sliby
zatčen v prosinci roku 1959
od výkonu trestu za podvracení republiky ho zachránila květnová amnestie roku 1960
až do roku 1968 pracoval na stavbách
v září 1968 opustil republiku
vysvěcen v rakouském Innsbrucku
roku 1970 se vrátil do Československa
roku 1972 získal státní souhlas k výkonu duchovenské služby
působil jako farář převážně v pohraničí
zemřel 2. března 2021
Řízením osudu, nebo by se dalo říci Božím vedením, prožil jezuitský kněz Stanislav Peroutka velice pestrý život. Jeho cesta vedla z Velehradu do Bohosudova, kam byl v rámci akce K spolu s novici, bratry a kněžími internován. Roku 1959 pak na něj přišla řada i v rámci procesů s duchovními.
Stanislav Peroutka (*1933) vyrůstal v Krumvíři, malé obci nedaleko Klobouk u Brna. Pocházel z katolické rodiny se čtyřmi dětmi a živilo je malé hospodářství. Oba rodiče pracovali v zemědělství.
Válečné události rodinu míjely, ale Stanislav i jeho sestra Marie onemocněli tuberkulózou, které nakonec sestra ve dvanácti letech podlehla. V posledních dnech války se Peroutkovi společně s několika sousedními rodinami uchýlili do sklepa a čekali, až přejde fronta. Když přišli Sověti, dostal Stanislav úkol. „Tatínkův bratranec byl totálně nasazený a měli [s tetičkou] dceru. A mne poprosily, abych k nim šel spát, aby se nebály a měly tam chlapa – dvanáctiletého. A pamatuji si, jak jsme zažili hroznou noc, když se tam na ně dobýval ruský voják, a jelikož dveře nešly zamykat, dala tam před ně všechen nábytek. On se potom snažil vlézt oknem, tak jsme začali strašně křičet. Ta dcerka byla ještě mladší než já. Strašně se to ozývalo, tak se nakonec rozhodl, že uteče. [Teta s dcerkou] se pak odebrala k sousedům do sklepa a já utíkal kolem půlnoci domů přes celou dědinu. To byl takový drastický zážitek...,“ vzpomíná Stanislav. A o nic lepší zkušenosti neměli ani v dalších dnech, kdy jim vojáci rozkradli oblečení a cennosti, které si uschovali ve sklepě u sousedů, nebo potraviny, které byly ve sklípku na zahradě. Nakonec se k nim do domu nastěhovala sovětská jednotka a dům vydrancovala, že nezbylo ani seno pro krávu na krmení.
Hned po válce Stanislava vyslali rodiče na studie – na velehradské jezuitské gymnázium. Zde strávil čtyři roky a od srpna 1949 se stal novicem jezuitského řádu. „V posledním roce [1949] byl na gymnázium dosazen státní zástupce, zmocněnec mu říkali, a ten potom na všechno dohlížel, a protože doba byla už dost špatná, tak se páter provinciál rozhodl, že když jsme se hlásili do řádu, Tovaryšstva Ježíšova, tak bral hodně studentů – kvintány, sextány, takže mladí adepti, i když neměli maturitu, vstupovali do řádu. ... Vstoupil jsem po kvintě, bylo mi šestnáct roků. V noviciátu i s bratřími nás bylo kolem pětatřiceti.“
Situace řeholníků a věřících obecně nebyla už od roku 1948 nijak příznivá. Poté, co komunisté ovládli vládní pozice a zlikvidovali své politické oponenty tzv. obrozením od vedení demokratických stran, zajistila jim Národní fronta, která slučovala zbylé strany, neomezenou moc nad kandidátkami a jmenováním politických zástupců a jejich volitelností.
O prvních myšlenkách na likvidaci řeholních řádů a církve lze hovořit již od dubna 1949, kdy na schůzi církevních pracovníků akčních výborů Národní fronty zazněly požadavky na zrušení klášterů. Návrh na soustředění řeholníků byl odsouhlasen předsednictvem ÚV KSČ již v srpnu 1949. Přesnější plán pak začal vznikat od ledna 1950. To už běžely výslechy a připravoval se monstrproces s představenými řádů, který pod názvem Machalka a spol. proběhl v dubnu roku 1950. Soudní řízení vyneslo ortel v podobě vysokých trestů, ale nebyl vynesen žádný absolutní. První oběť z řad duchovních ale o život přesto přišla.
Takto vzpomíná Stanislav na dobu, kdy se šířila zvěst o číhošťském zázraku: „Než nás odvezli z 13. na 14. dubna v padesátém roce, přijel představený z Prahy a přivezl nejspíš nějaké zprávy a také dopis od pátera Toufara, který jsme si četli v noviciátě, kde popisoval, co se tam v Číhošti stalo.“ Josef Toufar zemřel 25. února na následky mučení, kterým si státní tajná policie snažila vynutit přiznání, že celou situaci před Vánoci 1949 – kdy se během dvou bohoslužeb vychýlil oltářní kříž ze svislé polohy – zinscenoval.
Osm dní po skončení procesů s vedením řádů, v noci z 13. na 14. dubna 1950, došlo k akci K. Muži v pozadí jsou především Alexej Čepička a Rudolf Slánský, který skončil o necelé dva roky později sám jako oběť justiční vraždy.
„Před Vánocemi 1949 jsme měli celý měsíc ignaciánské exercicie,“ vzpomíná Stanislav na duchovní cvičení, která ho měla připravit na složení věčných slibů. „Vyváželi nás pak v noci z 13. na 14. dubna. Do domu měli velmi dobrý přístup, protože zmocněnec měl přehled, kdo tam je. Všechno si obstarali, i klíče, takže pak snadno vykonali přepad,“ říká. Podle jeho slov se mezi představenými už krátce předtím šířily zprávy, které snad částečně předjímaly, co by se mohlo stát. Dali proto každému novici krátce před zásahem tisíc korun, aby, pokud by se rozešli, nezůstali bez koruny.
„Je zajímavé, že nikdo nebyl vystrašený, i když to bylo velmi drastické. Brali jsme to opravdu v tom smyslu, že [jak říká Kristus] kdo chce, musí mne následovat, vzít na sebe kříž. Takže jsme s tím počítali, že situace nemusí být dobrá. Spali jsme a najednou kolem půl dvanácté ruch a do ložnice přišli ozbrojení uniformovaní [důstojníci] a také pomocníci [Státní ] bezpečnosti. Každý [jsme] měl postel od druhého oddělenou plátnem, tak to odhrnuli a: ‚Tak vstávat. Oblečte se a shromážděte se v jídelně,‘“ vypráví.
Někdo v civilu pak k osazenstvu refektáře promluvil a vysvětlil, co se děje, „že nás musejí soustředit, abychom mohli opravdu vést řeholní život a být v komunitě. A v souvislosti s procesy s vedoucími řádů je třeba, aby byl nad námi dohled.“ Novicové, kněží i představení byli vyzváni, aby si sbalili nejnutnější věci. Ty byly vzápětí podrobeny prohlídce a cennosti skončily ihned zabaveny. Poměr členů SNB, StB a Lidových milic k řeholníkům byl cca 100 : 70. Nikdo neupřesnil místo, kam je povezou. Zbylé věci měly být za nimi dovezeny později. Po důkladné kontrole počtu osob nastoupili kolem jedné hodiny v noci do dvou autobusů. Vpředu je hlídali tři ozbrojení příslušníci a vyrazili na cestu. Zprvu to vypadalo, že skončí na Špilberku, ale nakonec jeli celý den. „Jelikož to bylo ve velikonoční době, jeden stále pronášel a dokola opakoval: Haec Dies, quam feccit dominus, exultemus et letemur in ea, Alleluia. To je den, který nám připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho, že můžeme něco pro Krista vytrpět. A to znělo celou tu cestu, jinak jsme mezi sebou nesměli mluvit, ani v refektáři, ani v autobuse. A nesměli jsme se ani modlit...“
Po dni jízdy bez jídla i pití se navečer dostali do centralizačního tábora v Bohosudově nedaleko Teplic v Čechách. Po příjezdu je čekala osobní prohlídka a k večeři – v pátek, postní den – klobásy. „Čekali, že se na to hladní vrhneme, aby si mohli říct: ‚To jsou pěkní řeholníci!‘, ale my jsme si vzali kousek chleba a trochu čaje,“ líčí pamětník.
Ve dvou etapách bylo v průběhu dubna a na Slovensku ještě zkraje května dohromady zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno nebo centralizováno 2 376 řeholníků. Podobný osud dostihl v září roku 1950 i řádové sestry, se kterými bylo navíc v rámci tzv. akce Ř zacházeno o poznání hruběji až násilně. Po vyklizení klášterů nastalo drancování a postupný úpadek do té doby udržovaných památek a devastace kulturního dědictví, která trvala až do pádu komunistického režimu.
První noci spali někteří noví obyvatelé Bohosudova po dvou na železných vojenských postelích, protože ve vybydlených místnostech jich nebyl dostatek. I rána se podobala vojenským apelům. „Museli jsme vyběhnout ven z budovy a postavit se do řad a přišli se seznamem a volali jednoho po druhém, jestli tam všichni jsou. To si můžete představit, když tam byl takový devadesátiletý bratříček, který tam umřel během čtrnácti dnů. Jaké to pro něj bylo jistě strašné, když prožil celý život pokojně v klášteře. Pamatuji si ho ještě z Velehradu, jmenoval se fráter Dvořák. Když zemřel, tak jsme ho nesměli vůbec ani doprovodit. Mohli jsme jít jen k bráně kláštera. To byla první taková událost,“ vzpomíná s těžkostí pamětník.
Apely se opakovaly i večer. Řeholníci byli pod neustálým dozorem ozbrojené ostrahy. Z počátku měli práci jen na zahradě a kuchyni. Stanislav se s jedním novicem zapojil do pečení hostií. V roce 1950 ještě nebyla zvykem koncelebrace, a tak každý kněz sloužil svou mši zvlášť u improvizovaného oltáře, kterých se vyrojily spousty všude možně na chodbách nebo pokojích, kde byli bratři ubytováni. Později se využila pracovní síla řeholníků při úpravách nedalekého školního hřiště, což obnášelo i kopáčské a zednické práce.
I v nesvobodě si ale bratři uchovali humor a své věznitele dráždili nejvíc právě tím, s jakou pokorou svůj nový úděl přijímali, a nezavdali tak příčiny pro další nařčení z podrývání republiky a vyvolávání nálad proti lidově demokratickému státnímu zřízení a očekávání pádu režimu, jak se hojně vyskytovalo v obžalobách a nařčeních vůči představitelům řádů. „Tam bylo veselo, my jsme smutní nechodili. Také jsme mívali politické školení, půlhodinku čtení Rudého práva. To jsme z toho měli všichni legraci. A když se rozhodlo, že budeme vykrmovat prasata, řeklo se, že postavíme chlívek. Pamatuji si, jak slavnostně to zahajovali, a páter [Oto Polách, kterému jsme říkali] Drota poklepal základní kámen a: ‚Na ty naše nové chovance, ať vzkvétají!‘ Byla tam legrace, nebyli jsme smutní, že jsme zavření,“ směje se Stanislav.
Kromě úmrtí ale samozřejmě docházelo i k závažným událostem. Jednou z nich byl například vydařený útěk otce Jana Krajcara a místního vychovatele studentů gymnázia Josefa Strmisky, kterým se podařilo podkopat se a nepozorovaně zmizet. Oba se pak uplatnili v exilu v Římě. Za to, že se dvěma řeholníkům podařilo své věznitele převézt, zaplatili ale ti, kteří zůstali. Zostřený režim obnášel namísto dvou apelů tři, zavřeli jim kapli a nesmělo se celebrovat.
Po dvou měsících došlo k oddělení noviců a jejich převezení do opuštěného františkánského kláštera v Hájku nedaleko Prahy. Zde mělo proběhnout masivní školení a pokus o převýchovu. Příležitostně vypomáhali s taháním kabelů na stavbě továrny v Kladně. „Dokonce nám tam vodili mládežníky z Unhoště, kteří nás měli zaujmout, abychom řeholního života zanechali. Přišli a chtěli si s námi vyprávět, učit tancovat. Rezolutně jsme to odmítali. Poházeli jsme židle doprostředka a bylo po tancování,“ říká pamětník.
V Hájku se pak také poprvé setkali s knězem, který vstoupil do spolku Pacem in terris, kolaborantského hnutí, jehož vznik iniciovala sama komunistická strana. Když se novicové o jeho angažmá dozvěděli, přestali navštěvovat jeho nedělní mše. Jelikož si jiného kněze nevyvzdorovali, zůstali až do odchodu na stavbu přehrady na Klíčavě bez nedělní mše. Ale ani to jim podle pamětníkových slov nevadilo, přestože na pokojích se modlit nesměli. Do Krumvíře za rodiči přijel na konci října, půl roku po spuštění akce K.
Zpět na Moravě ho ale nečekal žádný medový život. Jelikož neměl dosud maturitu, jako zaměstnání se nabízela jen těžká manuální práce na stavbách nebo v cihelně. Kvůli své slabé tělesné konstituci se zařazení na pozici obsluhy pecí v cihelně snažil vyhnout. Nakonec se mu i díky přímosti, se kterou vždy na úřadech a v zaměstnání pravdivě přiznával svou situaci, podařilo najít uplatnění v dřevopodniku TOS v Brně. Odtud byl pak odveden a dva roky strávil u pomocných technických praporů (PTP), především na stavbách na letištích v Líních a Čáslavi. Zde opět zakusil tvrdý režim a navíc šikanu. Když se však v zaměstnání ohradili, že jsou následkem nesmyslných cvičení nevyspalí, a proto nesplní normu, dostalo se jim zastání od mistrů a zacházení ze strany vojenských důstojníků se zlepšilo. Ještě na vojně složil úspěšně maturitu a poté se vrátil zpět do civilu.
Poté nastala nová etapa a pamětník se stal figurkou ve hře státní tajné policie, která hledala záminky pro další procesy, jež od roku 1953 průběžně s řeholníky a kněžími probíhaly. „Když už se to stahovalo, říkali jsme si, že už to na nás také za chvilku padne. Mně se stala událost, že jsem jednou jel večer na mši. Bydlel jsem v Masarykově čtvrti a přijel jsem elektrikou na náměstí Svobody a vyskočil jsem, když už zastavovala. To byly takové otevřené elektriky. Viděl mě jeden policajt a hned mě legitimoval a viděl tam, že jsem řeholní klerik. Tak mě prohledal a odvedl na Leninku. Tam mne krátce vyslýchali a na noc mne zavřeli u Mělnické brány – tam měli takový lapák. Přivedli mne až k půlnoci a to už to tam bylo plné – nebylo si kam sednout ani lehnout. A druhý den mne pak na Příční celý den vyslýchali,“ vzpomíná na první kontakt s StB.
Během jeho zadržení mu provedli domovní prohlídku a za důkaz tajného studia a přípravy na převrat byla označena encyklika Mediator Dei papeže Pia XII. Druhou noc strávil na Cejlu a opět se opakoval výslech. Odmítl vypovídat, a tak se přistoupilo k nátlaku. Postavili ho ke zdi a přišel rozkaz, aby vyvrátil hlavu nazad. „Když jsem klesal, tak mě kvérem pořádně popostrčili. Takto mne na Příční vyslýchali... Počítal jsem s tím, že si mě tam nechají a domů mě už nepustí. To už byly soudy s paterem Böhmem a Zgarbíkem a těmi, co byli v Králíkách.“ Z rozhovoru s knězem Václavem Razíkem na vyšetřovně StB, organizátorem kroužků Katolické akce na Moravě, kterého mu přivedli, aby ho přesvědčil, že má vypovídat, si odnesl poučení, ať nic nezapírá, protože nic protistátního nečinili a nečiní, že vše konají z přesvědčení a pro Krista a za to se není třeba stydět. Považoval to za moudré a rozumné, protože pochopil, že by ho jen víc a víc týrali.
Po propuštění už byl pak neustále pod dozorem StB. Mnohokrát ho zajistili kvůli doplnění informací k probíhajícím procesům s jinými kněžími a řeholníky. Zatčení nakonec přišlo 10. prosince roku 1959 v zaměstnání. Ačkoliv byl pod dozorem příslušníka SNB, doma se mu ještě podařilo zbavit se pár věcí, které chtěl uchránit před policií – hostie pro denní přijímání polkl a drobné poznámky ke studiu stihl spláchnout před odchodem do záchodu.
Vazbu strávil v Brně-Bohunicích. Zkraje byl sám a výslechy probíhaly každý den. „Nikdy jsem nikoho nejmenoval. Řekl jsem, že už si nevzpomínám. Když se pak pořád ptal na stejnou věc a chtěl tam pořád něco dostat, co by mne mohlo usvědčit, a hlavně se snažil, abych řekl, že co jsem dělal, bylo z nepřátelství vůči zřízení. Takový úmysl jsme my vůbec neměli, chtěli jsme jen dostudovat a nechat se vysvětit a pracovat pro církev,“ vysvětluje Stanislav. Vyšetřovatel se podepisoval jako Bednář, a když už si se Stanislavem nevěděl rady, nastoupil o stupeň hrubší kolega, ale fyzického násilí se na Stanislavovi nedopouštěl.
Samotný proces nakonec proběhl ve dnech 31. března a 1. dubna 1960. Stanislav Peroutka byl odsouzen za smyšlený nepřátelský postoj vůči státnímu zřízení na pět let společně s kněžími Jurajem Sitkeyem, Janem Chromečkem a scholastikem Linhartem Coufalem. Pár dní poté, co rozsudek nabyl právoplatnosti, je ale k jejich štěstí dostihla prezidentská amnestie Antonína Novotného.
Dlouhé roky pak Stanislav pracoval jako stavební dělník. Srpnovou okupaci roku 1968 prožil na Slovensku v Tatrách s přáteli. A hned v září vycestoval do Vídně a pak dál do Innsbrucku, kde konečně splnil potřebná teologická studia a do Československa se už vrátil coby vysvěcený kněz. Chvíli ovšem trvalo, než získal státní souhlas k výkonu kněžské činnosti, úřední razítko, bez kterého nešlo nic. Několik let působil jako pomocný kaplan a velmi se ho dotklo a celou absurditu situace si prožil v době, kdy mu zemřel tatínek a nemohl mu kvůli absenci státního souhlasu ani promluvit na pohřbu.
Od roku 1972, kdy pak souhlas získal, působil na mnoha farách v jihomoravském pohraničí kolem Brna a Znojma. Na sklonku 80. let sloužil jako farář v olomoucké diecézi, kde ho zastihla i sametová revoluce. Své bohaté životní peripetie uzavírá slovy: „Život v nesvobodě nemusel znamenat jen strach. Svoboda, kterou nyní máme, je k nezaplacení. Když ji máme, máme všechno.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Helena Kaftanová)