„No zaprvé protektorát. No napřed jsme doufali, že to dlouho nebude trvat. To bylo zrovna jako za komunistů, lidi taky čekali a doufali, no a tak já jsem si myslela, že budu furt chodit do nějaký školy. Tak mě naši zapsali, teda mamička už zapsala do soukromý školy pro sekretářky. Nebyl konec války, ona trvala akorát rok, ta škola. Potom ještě někam mě zapsala a ono pořád nic a najednou přišlo z pracovního úřadu předvolání a tam stál německej voják nebo důstojník a tak se na nás díval a ukazoval vlevo vpravo vlevo vpravo, a tak jsem se dostala do kuratoria pro výchovu mládeže. Což mělo hroznou pověst. Ale byla jsem šťastná, že nemusim do Německa, protože brali do Německa na ty práce. A dostala jsem se do oddělení tělovýchova, kde to bylo opravdu krásný, protože to nebylo politický. Tam s náma byli profesoři tělovýchovy, sokolové, no naši lidi, takže to bylo vlastně skoro království v tý nepříjemný branži jinak.“ - Tazatel: „A co jste tam vlastně dělala?“ - „No sekretářku.“ - Tazatel: „A vzpomínáte si třeba na vašeho vedoucího nebo šéfa?“ - „Vy myslíte toho českýho, nebo německýho?“ - Tazatel: „No německýho, případně na koho vzpomínáte víc.“ - „Já musim říct, že jsem znala velice dobře doktora Theunera. Doktor Theuner byl lékař, kterej ošetřoval mýho strýce na srdce, byl tam tady na Karlově náměstí ve špitále a doktor Theuner byl jeho ošetřujícím lékařem. Jednoho dne si na mě počkal před nemocnicí, že mě doprovodí domů, no a o čem jsme mluvili – o politice. A já mu vyprávěla, jak moje teta, která má hotel ve Dvoře Králové, pronajala nějakou společenskou místnost určitý společnosti a pak se od číšníka dozvěděla, že jsou to vlajkaři. ,A představte si, pane doktore,‘ řekla jsem tomu doktorovi Theunerovi, ,že ty vlajkaři nosej pod klopou odznaky.‘ A abych mu to ukázala, tak jsem takhle mu tu klopu odklopila a von tam měl odznak. No tu hrůzu vám nemůžu popsat, protože já myslela, že rovnou jdu do žaláře. On se začervenal strašně, to se tak dobře na to pamatuju, já asi zbledla, on mě neudal, ba naopak doprovodil mě slušně, no a jednoho dne se ukázalo, když jsem byla odvedena do kuratoria přes pracovní úřad, že je muj nejvyšší šéf českej. On byl, já už nepamatuju tu šarži, kterou on měl, ale zkrátka byl to pan šéf.“