Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pešata (* 1927  †︎ 2020)

• narodil se 5. prosince 1927 v Praze

• celý život prožil v Praze-Kobylisích

• byl aktivním skautem

• v letech 1937–1949 členem salesiánského střediska v Kobylisích

• v salesiánském středisku hrál divadlo a také v orchestru na trubku

• v roce 1942 byl vzdáleným svědkem dění kolem poprav na kobyliské střelnici

• v roce 1942 mu zemřela maminka na tuberkulózu

• 1945 ve dnech Pražského povstání se dostal ke zbrani a málem přišel o život

• 7. května 1945 nacisté v Kobylisích zastřelili jeho šestnáctiletého bratra Jana

• pracoval v loděnici v Praze-Libni

• konflikt s komunisty ho přivedl k infarktu

• celý život pracoval s mládeží ve sportovním oddíle

• zemřel na podzim 2020

Josef Pešata se narodil 5. prosince 1927 v Praze a jeho celý život je spjat s pražskými Kobylisy. Otec Josef, původně horník z Milešova, se kvůli zranění rekvalifikoval na řidiče a průvodčího tramvají. Maminka Anna, rozená Válová, do svatby pracovala jako služebná. Po svatbě se novomanželé usadili v Kobylisích, neblaze proslulých kvůli střelnici, kde během roku 1942 za hluku puštěných motorů gestapo postřílelo přes 500 mužů a žen. I v osudu Pešatových zanechalo toto místo hluboké stopy. Těhotná Anna Pešatová zde zemřela na tuberkulózu a na zdi kobyliského domu číslo 17 v Bořanovické ulici dodnes visí památeční cedulka se jménem zastřeleného učně Jana Pešaty, pamětníkova bratra.

Bydleli v dírách v písku

Mezi pamětníkovy nejstarší vzpomínky ze 30. let patří procházky do Ďáblického lesa plného modřínů, kam chodili s tatínkem na fialky. Dnes je tam konečná zastávka tramvaje. „Sledoval jsem, jak potom kus lesa vykáceli a bagry tam těžily písek. Chodíval jsem se tam dívat k okraji a nedokázal pochopit, co jsem tam vídal: V jedné pískové stěně, ve vyhloubené jeskyni bydlely nějaké dvě rodiny. V zimě tam museli hrozně trpět zimou. Byli to staří lidé, neměli peníze a asi neměli kde bydlet.“

Štěpán Trochta nám slíbil zázrak, který se splnil

Pešatovi hlady netrpěli, ačkoliv otec musel z tisícikoruny uživit dva syny a manželku Annu, která před válkou sice onemocněla, ale i tak vypomáhala u salesiánů se zašíváním prádla. Kluci Pešatovi netrpěli ani nedostatkem kulturního vyžití. S velkým zaujetím navštěvovali skautský oddíl číslo 8 pod vedením Jaroslava Brandýse, kde měli přezdívky Brouk a Babka, a v kobyliském kulturním domě hrávali dětské divadlo. Jednoho dne před rokem 1937 děti v divadle navštívil řeholník a pozdější biskup Štěpán Trochta, aby vykreslil své plány na výstavbu salesiánského střediska v Kobylisích, kde si budou moci děti hrát. 

„Moc jsme tomu tehdy nevěřili, protože na tom place, kde mělo středisko stát, bylo jen křoví a pásly se tam kozy. Znělo to jako zázrak.“ V roce 1937 se ale opravdu začalo stavět. Pasoucí se kozy brzy nahradil salesiánský kostel a kulturní centrum. Tam posléze kluci Pešatovi začali hrát v chlapeckém orchestru na trubku, což jim vydrželo i přes válku. Němci totiž zakázali skauting, ale aktivity v kulturním salesiánském domě zakázat zapomněli, takže mládež přerušení skautingu příliš nevnímala. „Byli jsme stejná parta a za války jsme se u salesiánů scházeli dál,“ vzpomíná Josef Pešata.

SSSR nás nezachránil

Když v březnu 1939 přišli Němci, chodil do třetí třídy měšťanské školy. Třídní učitelka Ludmila Lupínková plakala, ale tatínek byl optimista, protože věřil zprávám, že Sovětský svaz přijde Československu na pomoc. „Před válkou byl Sovětský svaz hodně obdivovaný. Tatínek nás uklidňoval, abychom se nebáli, že nás SSSR zachrání. Ale to jsme se spletli.“

Pak už Josef jen sledoval, jak Kobylisy projíždějí tanky, a nechápal, že sousedka Průšová nabízí německým vojákům grog.

Na popravy jsme se dívat nesměli

V roce 1939 převzal celý areál nedaleké kobyliské střelnice wehrmacht, aby se měla německá okupační vojska, ale i čeští četníci a česká policie kde zdokonalovat ve střelbě. To se změnilo, když nový protektor Kurt Daluege vyhlásil po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha stanné právo. Severní část kobyliské střelnice nacisté vyhradili pro popravy.

„Viděli jsme, jak tam přijíždějí nákladní auta s lidmi, kteří měli jít na popravu. Ze zvědavosti jsme se chtěli podívat z okna u kamaráda, který měl z druhého patra výhled přímo na střelnici. Ale přišli jeho rodiče a vyhodili nás, že se to nesmí, protože kdyby nás zahlédlo gestapo, mohli by zastřelit i nás.“ Kamarádovi rodiče nebyli daleko od pravdy. Střelnice byla izolována od světa ostnatým drátem a v místě nedalekých rodinných domků nesměl nikdo v době od 18 do 6 hodin opouštět byt a otevírat okna. Odsouzené popravovali po deseti a během střelby pouštěli motory aut a autobusů, aby nebyly výstřely slyšet. Mrtvé odváželi do strašnického krematoria. Provoz se nezastavil. Během stanného práva zde přišlo o život přes 500 nevinných lidí. Mimo jiné i 29 lidických obyvatel a ze známých jmen například Josef Mašín, senátorka Františka Plamínková, sportovec Jaroslav Rošický či spisovatel Vladislav Vančura.

Maminka mě volala marně

V době, kdy probíhaly popravy, se patnáctiletý Josef staral o tuberkulózou těžce nemocnou a navíc těhotnou maminku. V noci ho v horečkách volávala o vodu či obklad a před porodem ji odvezli do nemocnice. Jednoho dne měl jet Josef ke známým do Sedlčan pro kontraband – vykrmenou husu. V noci, kdy u nich přespával, slyšel maminku, jak volá jeho jméno. „Volala mě třikrát. Byl to tak živý sen, že jsem vstal za maminkou a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nejsem doma.“ Druhý den, s husou schovanou v ruksaku, zadem přes kolejiště, aby se na smíchovském nádraží vyhnul kontrolám, dorazil zpátky domů. Tam se dověděl, že maminka té noci v nemocnici zemřela, spolu s narozenou holčičkou.

Tak nám pan Vorlík zachránil život

Během Pražského povstání v květnu 1945 trávil Josefův tatínek hodně času ve vozovně, kde stavěli barikády z tramvají. „Ale nedařilo se to. Jen barikádu dodělali, rozjely ji německé tanky.“

I Josef s kamarádem Milošem Matysem chtěli přiložit ruku k dílu. A tak když se v Kobylisích formovala protiněmecká obrana, přišli si mladíci také pro pušku. „Nejdříve dávali zbraně vojákům, pak těm, kdo aspoň uměli střílet, pro nás kluky nejdříve žádné pušky nebyly. Nakonec ale když se u lesa začalo opravdu střílet, spousta chlapů se začala vymlouvat na rodinu, takže najednou bylo 20 pušek volných. Zbylo i na nás,“ vzpomíná Josef Pešata. Nábojů však bylo málo, kluci dostali pouze po třech, ale to je neodradilo a vydali se do Ďáblického lesa „střílet Němce“.

„Zalehli jsme, ale nic jsme neviděli, přestože jsme střelbu slyšeli zprava i zleva. Tak jsme si zkusmo střelili. Jenomže jsme zbraň nikdy nedrželi v ruce, a tak nám puška málem vyrazila zuby. Pak jsme zjistili, že všichni Češi už utekli, a z obav z obklíčení jsme vzali nohy na ramena také,“ vypráví pamětník.

Doběhli k panu Vorlíkovi, jenž měl zahradnictví. Klukům vynadal, že by se nechali odstřelit, okamžitě jim pušky sebral, zabalil je do kabátu, který stáhl z Josefa, a zaryl hluboko do záhonu pod kedlubny. „Za chvíli skutečně dorazili Němci, hodinu jsme stáli s rukama nahoře, prošacovali nám kapsy, jestli v nich nemáme náboje, hledali zbraně, nic naštěstí nenašli a nechali nás být. Tak nám pan Vorlík možná zachránil život. Bylo to někdy mezi 5 a 7. květnem.“

Střela bratrovi rozervala záda

Josefův šestnáctiletý bratr Honza takové štěstí neměl. „Nikdy jsme se přesně nedověděli, proč ho zastřelili. Bratr byl v té době jinde než já s Milošem. On vždycky sbíral náboje, které nacházel na ulici, a strkal si je do kapsy. Když Němci někoho chytli, musel kapsy ukázat… A já si dodnes myslím, že bráchu prošacovali a náboje u něj našli.“

S otcem si přišli Honzu vyzvednout z tratoliště krve. Ležel na dvoře domu pana Černého, který tam provozoval cukrárnu. Střela, která bratra zasáhla, byla naříznutá, to pro jistotu, že zasažený nepřežije. Rozervala mu záda.

„Prý ho postavili na dvoře ke zdi a tam ho zastřelili. Donutili těhotnou paní, která bydlela v domě pana Černého, aby se na to dívala. Právě od ní jsme se dověděli, jak se to odehrálo,“ vzpomíná na nejtěžší chvíle pamětník, který spolu s tatínkem Honzu naložil na dvoukolák a uložili ho do rakve. Stalo se to 7. května 1945. Cedulka s jeho jménem na domě dodnes připomíná kolemjdoucím jednu zbytečnou smrt.

Kvůli víře v Boha jsem se nemohl stát lesníkem

Po převratu v roce 1948 Josef Pešata nejvíce litoval ztráty salesiánského střediska, které pro něj bylo od dětství kulturní, sportovní a společenskou oázou a jistotou, že svět je aspoň v něčem v pořádku. A záhy přišla další rána. Protože chtěl studovat lesní inženýrství, udělal si maturitu v roční dělnické škole ve Šluknově a těšil se na přijímačky. Čáru přes rozpočet mu ovšem na tamní škole udělal jeden politický pracovník. „Byl to dokonce farář, tuším že z Československé církve husitské, který mi nedal doporučení ke studiu na lesnické škole. Důvodem bylo moje náboženství, kterého jsem se nechtěl vzdát. Byl jsem v katolické církvi. Dostal jsem doporučení na všechny jiné školy jen ne na tu, kterou jsem si vybral já,“ vypráví.

Komunisti mě dohnali k infarktu

Josef Pešata se rozhodl po svém. Nemůže-li studovat to, co chce on, nebude studovat nic. Šel pracovat do loděnice, kde se vyráběly vodní bagry pro vývoz do SSSR. Vypracoval se na pozici plánovače a nakonec dispečera celé fabriky. Ani tam se mu však problémy nevyhnuly a jeden konflikt skončil infarktem. „Stěžoval jsem si na odfláknutou práci jednoho dělníka, který ji nedělal tak, jak má, a nedal si říct. Protože to ale byl straník, důtku jsem dostal já, jelikož já jsem na něj dohlížel, a proto jsem za výsledek byl zodpovědný. Tak strašně jsem se rozčílil, že se mi tam udělalo zle. Odvezli mě na Bulovku a byl jsem tam tři týdny.“

Neposlouchali a já už byl slabý na srdce

Josef Pešata v loděnici nakonec zůstal až do důchodu. Říká, že ačkoli do strany nikdy nevstoupil, lidi nerozlišoval na straníky a nestraníky do chvíle, než ho v práci připravili o zdraví.

Celý život také zůstal věřící a do kostela chodil i za komunistů. Ke skautingu už se nevrátil, ovšem až do roku 1989 pracoval s mládeží jako trenér volejbalu. „Neposlouchali, neměli morálku a já už jsem byl slabý na srdce,“ uzavírá svůj příběh dnes devadesátiletý pamětník.