Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Pešatová (* 1937)

• narozena 24. února 1937 v Ústí nad Orlicí

• vyrůstala v živnostenské, katolicky orientované rodině

• strýc Josef Jakubec byl jako jezuitský duchovní uvězněn, zemřel v roce 1955 na Mírově

• bratři pamětnice František, Josef a Václav sloužili u PTP

• v roce 1962 se provdala do Prahy za Josefa Pešatu

František a Marie Jakubcovi žili v Ústí nad Orlicí, ve městě s malebným okolím ležícím ve východních Čechách na soutoku Tiché Orlice a Třebovky. Bydleli na náměstí hned vedle kostela, který pro silně katolicky orientovanou rodinu znamenal téměř druhý domov. František měl malou čalounickou firmu a Marie se starala o osm dětí, které přicházely na svět v průběhu téměř dvaceti let, od počátku let dvacátých až do roku 1937, kdy se narodila nejmladší dcera Anna.

Válka přinesla mnoho dramatických událostí

Anna Pešatová, rozená Jakubcová, vzpomíná na svoje rodiče s velkou láskou a vděčností: „Vychovávali nás láskyplně, ale přísně. Byli jsme chudí, ale jsem moc ráda, že jsem tento svět poznala. Jako bychom žili v nějaké poezii.“ Starosvětská idyla však měla brzy skončit. Dva roky poté, co se pamětnice narodila, začala druhá světová válka. 

Přestože rodiče se ji snažili od událostí, jež s sebou těžká doba nesla, držet co nejdál, Anna je i v dětském věku vnímala. Jelikož dva z jejích bratrů, František a Jiří, byli narozeni počátkem dvacátých let a jako takoví by museli v rámci totálního nasazení odjet pracovat do tehdejší německé Říše, našel pro ně otec práci ve své dílně a tím pro ně získal výjimku. Dědeček a otec poslouchali zahraniční rozhlas. Sledovali, jak jde fronta a jak se válka vyvíjí. V protektorátu to znamenalo nebezpečí, které se rovnalo smrti. Za poslech ilegálního rozhlasu takové tresty padaly a mít doma naladěný Londýn znamenalo konspiraci a přísná pravidla utajení. Za večerů pak bylo povinné zatemnění oken. Ve městě se po tu dobu vypínala elektřina a lidé si museli svítit petrolejkami a svíčkami.  

Nedaleko od domu Jakubcových bydlela židovská rodina. Měli dceru Blanku a Anna u ní byla několikrát na návštěvě. Jednoho dne však Blanka i s celou rodinou zmizela. „Do toho bytu se pak nastěhovali další Židé a i ti po čase zmizeli. A po nich zase další. A další. Dnes si to vysvětluji tak, že je tam umístili a pak je odtud odváželi do Terezína nebo jiných koncentráků,“ říká Anna Pešatová. Po malé Blance jí zůstala jen vzpomínka a stará fotografie.

Vlaky odvážely prchající Němce a přivážely vězně z Osvětimi

Konec války s sebou přinesl dramatické události. V neděli 7. ledna 1945 proběhla v Ústí nad Orlicí přísaha místní německé lidové domobrany Volksturm. Sešli se zde převážně starší Němci, kteří přísahali věrnost Vůdci a vytrvalost v boji až do konečného vítězství. Na náměstí se tyčilo šest stožárů, na nichž vlály prapory s říšskou orlicí. Z Čechů se prý akce nezúčastnil nikdo. O několik dní později začalo toto bojové nadšení slábnout a již 24. ledna prchaly z města první německé rodiny. „Viděli jsme je utíkat, lidé se cpali do takových starých dřevěných vagonů, s batohy na zádech, mnozí z nich viseli jen na stupačkách vlaku, jak to bylo narvané,“ vzpomíná na překotné okamžiky posledních válečných měsíců Anna Pešatová. 

Tyto vagony odvážející prchající Němce však nebyly toho dne jediné, které Ústím nad Orlicí projížděly. Nečekaně zde zastavil i vlak, který převážel vězně evakuované z Osvětimi do Terezína. Podle dostupných pramenů prý tehdy místní obyvatelé poprvé na vlastní oči viděli, co zbude z člověka, který projde peklem nacistického koncentráku. Někteří vězni byli nazí, jiní polonazí, všichni vyhublí na smrt. Muži, ženy i děti. Ze zapadlých očních důlků zely oči plné prázdnoty a hladu. Přihlížející obyvatelé se jim snažili podat trochu jídla, ale odpovědí na to byla střelba esesmanů. „Němci tam na nádraží zastřelili z vlaku několik lidí. Byli to kluci, teprve patnáctiletí. Měli velký pohřeb a postavili jim i pomník. A na samotném konci války, někdy kolem toho osvobození, zase Němci zastřelili z projíždějícího vlaku tatínka, který vedl malou holčičku na cestě kolem trati,“ líčí hrůzné události Anna Pešatová. 

Chraň českou zem

Psal se 5. květen a v Praze vypuklo povstání. Jakubcovi vše s napětím sledovali u radiopřijímače. Následujícího dne se ve městě konala Májová mše. „Zpívala jsem v dětském sboru a ta naše paní katechetka byla ohromně statečná. Zpívali jsme toho dne píseň Chraň českou zem. Což bylo hodně troufalé, protože válka v Ústí nad Orlicí skončila až 9. května,“ říká Anna Pešatová. 

Tři roky po válce, v únoru roku 1948, veškerou moc ve státě uchvátila komunistická strana. Jakubcovi byli silně katolicky orientovanou rodinou a jako takoví tušili, že jim brzy nastanou problémy. František Jakubec vyvěsil v kostele pastýřský list arcibiskupa Josefa Berana (sepsaný 2. února 1948), v němž se apeluje na věřící v otázkách morálky a pospolitosti. Sám arcibiskup a pozdější kardinál Josef Beran upadl již v začátcích do nemilosti režimu, neboť se vůči němu ostře vymezil, když odmítl podřídit církev komunistické moci. „Tatínek byl už od začátku za to dost šikanovaný,“ říká Anna Pešatová. 

Františka Jakubce neměli komunisté rádi hned z několika důvodů. Dva z jeho synů, Josef a Václav, se stali kněžími. Další syn František se významně angažoval v ústeckém Orlu, což byla náboženská tělovýchovná společnost. Hned v roce 1948 navíc označili komunisté otce pamětnice za vykořisťovatele. František Jakubec se totiž ujal osiřelého chlapce a našel pro něj místo ve své čalounické dílně. Že onen mladík u rodiny zároveň bydlel a jedl, již režim neviděl. „Tatínek také v tom roce, kdy měla být popravena Milada Horáková, sbíral podpisy pod petici v její prospěch. Ty politické procesy jsme vůbec sledovali s velkou hrůzou, souzeni byli i kněží, které jsme osobně znali, mnozí z nich k nám do města jezdili pořádat duchovní cvičení,“ vypravuje pamětnice. 

Bratři museli nastoupit k PTP

Víra v Boha a všudypřítomná komunistická šikana se příběhem rodiny Jakubcových vinou jako červená nit. Annin bratr Josef byl coby jezuitský novic v rámci Akce K, jež v Československu probíhala v dubnu 1950 a měla za cíl násilně zlikvidovat mužské řeholnické řády, zatčen spolu s dalšími spolubratry a několik týdnů internován. Pro jeho nízký věk jej však po několika týdnech propustili. „Chtěl si potom dodělat maturitu na orlickoústeckém gymnáziu. Dokonce jej tam přijali, ale po čtrnácti dnech už byl ze studií vyhozen. Pak pracoval v různých fabrikách a nakonec musel nastoupit na dva roky k Pomocným technickým praporům,“ říká Anna Pešatová a dodává k tomu: „Můj další bratr Václav byl jako kněz velice oblíbený. Silná a vůdčí osobnost. Přestože jej po válce jako kněze zprostili povinnosti jít na vojnu, za komunistů musel narukovat k PTP. A u pétépáků byl i můj další bratr František. A bratranec také.“ Pomocné technické prapory byly pracovní útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly jako internační centra převýchovy politicky nespolehlivých osob. Na chlapce Jakubcovy však síla ani represe nezabraly. Když se v rámci arcidiecéze podepisovala Anticharta, Annini bratři Josef a Václav, v tu dobu již vysvěcení kněží, jako jediní svůj podpis nepřipojili.

Vyprávěl nám, jak mu strýc na Mírově zemřel v náruči

Pohnutý osud měl také Annin strýc z otcovy strany, kněz Josef Jakubec. Státní bezpečnost jej v roce 1949 zatkla a falešně obvinila z krádeže kostelních předmětů a šíření protistátních tiskovin, což se tehdy rovnalo velezradě, a Josef Jakubec odcházel od soudu s trestem odnětí svobody ve výši dvaceti let, ztráty občanských práv a propadnutí veškerého majetku. V roce 1955 zemřel ve věznici Mírov. Anna Pešatová vzpomíná, jak za rodinou přijel propuštěný spoluvězeň jménem Janků, aby o Josefu Jakubcovi podal svědectví: „Vypravoval nám, jak mu strýček zemřel v náruči. Když začal líčit, jak tam týrali lidi, a hlavně, co všechno tam dělali ženám, musela jsem odejít, nemohla jsem to poslouchat.“

Na svatbě bylo jasné, kdo patří do kostela a kdo je na nás nasazený

Anna vyšla v roce 1952 základní školu. „Chtěla jsem jít dál na střední, ale to mě nepustili. Tatínek musel jít do školy, kde mu vysvětlili, proč mě na studia nedoporučí. Naštěstí ta naše paní katechetka měla u sebe na bytě nějakou Slávku z lékárny, která mi domluvila, že tam budu moci nastoupit jako laborantka,“ vypravuje pamětnice. V lékárně prý čelila šikaně ze strany vedoucího. Nic, co udělala, mu nebylo dost dobré, a pokud v práci chybovala, vyžíval se v tom, že ji může kárat. „On byl dost silný komunista,“ dodává Anna Pešatová.

Počátkem šedesátých let potkala pamětnice na jednom ze silvestrovských setkání mladých katolíků v Praze svého nastávajícího manžela Josefa. Svatbu měli v roce 1962 v kostele. „My jsme byli pořád nějak sledovaní. Ale to jsem se dozvěděla až po revoluci, z archivů. Na té naší svatbě bylo jasně poznat, kdo je ‚kostelovej‘, a kdo je tam na nás nasazený, z těch lidí to přímo čišelo,“ vzpomíná Anna Pešatová. 

Když o šest let později překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde zadupala svobodu a naději, kterou zemi přineslo Pražské jaro, byla pamětnice s dětmi na pouti v rodném Ústí nad Orlicí. Po návratu do Prahy, kde již v té době s manželem žili, potkávala všude sovětské tanky. „Vyšli jsme před dům na zahrádku a byly tam. Byla to pro mě hrůza, pořád jsem musela myslet na chlapce, se kterým jsem kdysi chodila a který mi říkal, že Rusové nás nikdy nemůžou zradit,“ vypravuje Anna Pešatová.

Mlčící většina

Během normalizace, která po invazi nastala, se mladá rodina stále pevně držela víry v Boha. Anniny děti se během sedmdesátých let účastnily tzv. chaloupek. Šlo o tajné letní pastorační tábory, o jejichž rozmach se významně zasloužil mariánskolázeňský kaplan Karel Herbst. V roce 1975 sice přišel o státní souhlas k provozování duchovní činnosti, ale dětem se věnovat nepřestal. „Já jsem si zpětně po té normalizaci říkala, že máslo na hlavě jsme tehdy měli úplně všichni. Že jsme drželi pusu a krok, abychom nevyčnívali, aby naše děti neměly problémy a mohly studovat. Potom jsem se styděla, že ten režim nás držel jako mlčící většinu a všichni dnes říkáme, že to tehdy jinak nešlo. Jenomže ono to šlo. Podívejte se třeba na Václava Havla,“ říká Anna Pešatová. 

Sametovou revoluci jsem promodlila v kostele

Těsně před sametovou revolucí jela pamětnice do Říma, kde se 12. listopadu 1989 konalo svatořečení Anežky České. „Tam už ta revoluce byla cítit. Viděla jsem tam Tomáše Halíka jako kněze, mezi lidmi se mluvilo o pádu berlínské zdi, zkrátka to tam vřelo. Při setkání se Svatým otcem jsme skandovali, ať přijede do Prahy,“ vzpomíná na předvečer velkých událostí Anna Pešatová. 

Po návratu z Říma, někdy mezi 13. a 17. listopadem, se pamětnice vypravila do centra Prahy. S kamarádkou si chtěly posedět v kavárně Slavia. Chtěla projít Národní třídou, ale narazila na policejní kordon. Když se někoho z kolemjdoucích ptala, co se tam děje, dostalo se jí posměšné odpovědi: „Tak se jich jděte sama zeptat.“ Do revolučního dění, jež naplno propuklo 17. listopadu 1989, se Anna přímo nezapojila. Raději se chodila modlit do kostela sv. Josefa na Malou Stranu. V pondělí 27. listopadu v poledne pak nastal rozhodující moment sametové revoluce – generální stávka, jíž se podle průzkumu zúčastnilo sedmdesát pět procent občanů.  Anna Pešatová vzpomíná, že toho dne se ve svatovítské katedrále rozeznělo srdce Zikmunda, největšího českého zvonu. Doba čtyřicet let trvajícího útlaku, šikany a nesvobody byla u konce.