Jiří Pešek

„U mě to potom vrcholilo vlastně odvodem na vojnu. Byl jsem velmi překvapený u toho odvodu, když jsem viděl… dělal šéfa společenství zámečníků a nástrojařů, kdy se s tátou opravdu velice dobře znali a potkávali se, a pochopitelně spolupracovali. A on byl v hodnosti, najednou, majora a byl u odvodu. Jmenoval se Beránek, můžu jmenovat, doufám, že… A ten, že jsem se nezapojil, že nejsem ve svazu. Já jsem říkal, já jsem fotbalista, prostě… To neexistuje, svaz mládeže, nic, proti režimu celá rodina jste, a tak dále. A nakonec pak mi povídá: ,Oni vás naučí pracovat.‘ Já jsem povídal, já umím, já nepotřebuji učit. A on mi řekl: ,A tu sestru, co jste jí pomáhal přes hranice, tak to vám neodpustíme.‘ Tak si představte, v České ulici měla bydlet, já ji neznal, nějaká Pešková Dagmar, a oni mi ji doslova přišili jako sestru. Já jsem se bránil, mně to nebylo nic platné, vůbec. Prostě byla sestra, já jí pomáhal přes hranice. A šel jsem do Stříbra. Někde nejdřív v Děčíně tři neděle, nějaký takový výcvik beze zbraně. Tam nás deklasoval nějaký vysoký úředník z ministerstva, že jsme vyvrhelové lidské společnosti, že s námi zatočí a tak dále. A odsuď Stříbro, tam jsem vlastně byl celou vojnu. Převážně jsem dělal na těch haldách, protože oni si vzpomněli, že přes ty vytěžený haldy musí vést nějaká kanalizace z mlékáren. A tam se střílelo, odstřel. Protože Stříbro je na skále, tam se těžil uran a ostatní kovy. Tak jsme na tom pracovali. Já třeba jsem k té díře navrtal pět děr, přišel střelmistr, nabil to a třeba, já nevím, z těch pěti čtyři vyšly, pátá ne a my jsme do toho museli sbíječkami. Bylo to svízel, bylo to o život.“

„Tam jsme potom stáli s rodinou Petráků před průchodicím domem z Krajinské do České, a vraceli se Němci z fronty směrem k Mariánskému náměstí, snažili se utíkat před sovětskou armádou, aby se mohli nechat zajmout americkou armádou. My samozřejmě stáli, pochopitelně, občas z nás někdo zahrozil, byli tam oba dva rodiče, já a ta rodina Petráků, kteří bydleli v průchodicím domě. On měl velkoobchod semeny. Když z toho jednoho auta zazněl výstřel a zabilo to tu paní Petrákovou. Stalo se to těsně vedle mě. A prostřelilo to ještě panu Petrákovi rameno, pak s tím laboroval ještě dlouho. Bohužel paní Petráková zemřela, na místě. To byla taková smutná tečka za tou šťastnou událostí, že vlastně jsme osvobozeni.“