Peška: „Ten první dojem, to první školení, co jsme kdy slyšeli tady, o tom apartheidu, nám šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Protože nás se to netýkalo. My jsme měli přednost na mnoha místech, ale byli jsme zase restriktovaní na jiných místech. Například když já jsem tady dostal práci, o tom ti musím povědět, tak jsem jezdil vlakem asi tři stanice. Hrozně zajímavých věcí o tom můžu říct. Ale ze začátku, protože jsem nic nevěděl, jsem si prostě vlezl do vlaku, který jsem věděl, že jede na tu moji stanici. Hned mě vyhnali, protože tenhleten vlak je jenom pro černé. Tady bílý nemá co dělat. Tak to byly ty okamžité zážitky."
Autor: „Jaké byly třeba další takové zážitky? Jako setkání s tím apartheidem. To asi řekněte, to je zajímavé."
Peška: „To bylo hodně toho. My jsme měli první úkol se poučit, o co se tady v podstatě jedná. I přesto, že jsem řekl, že nám to bylo celkem jedno, nás se to netýkalo, tak jsme ale viděli, jo? Viděli jsme, že tady se nejedná o politiku potlačit jednu část obyvatelstva druhou částí obyvatelstva. Tady byla ta idea, kterou jsem už naznačil, držet si svoje, co máš, a dej si pozor, abys nedopustil nějaké jiné kultuře, aby narušila tvoji kulturu. Pak se to rozmůže, že jo? Pak se to rozmůže do hranic, které s tím nemají původně co dělat.
Tak se stalo, že člověk, když šel na poštu, tak musel stát ve frontě pro bílé. Když byl někde veřejný záchodek, protože tady byly, tak byly nějaké pro černé a nějaké pro bílé. Ti černí se jmenovali oficiálně non-Europeans, kdežto ti druzí byli Europeans. Přišel jsi do parku a tam byly třeba lavičky, na kterých je napsáno, že jsou pro exclusive use. To znamená pro výhradní použití bílých lidí. Tam černoch nesměl. A tam byl v parku ten, kdo hlídá park, a toho černocha poslal pryč. Ne že by ho zbil nebo tak něco, no ale prostě tam nesmí být. To je prostě vyhlášené. To je státní politika.
Černoši tenkrát neměli takový zájem o věci kulturní. Nechci někoho špinit, ale neměli třeba kluby, nechodili plachtařit na jezeře. Nechodili se koupat, protože oni jsou přirozeně radši na běhání, než na koupání. A tak i ten normální život běžel po těch kolejích, jak to tady bylo ustavené.
Nebyla žádná nenávist, pokuď vím, mezi rasovými skupinami. Nevím o žádné. Jo, že třeba policajt kopnul černocha, to jo, to zase jo, ale... Nebo když našel ožralého černocha na ulici, tak ho hned sebral. Vůbec se neptal, kde bydlí, nebo co dělá. On tam vlastně asi neměl být. Protože černoši, protože byli oddělení, tak z přirozených důvodů nemohli být zanedbaní. Nemůže 5 milionů lidí živit 50 milionů lidí. Tradičně oni nebyli ani podporovaní v tom, aby si dělali nějaké vzdělání. Jo, měli svoji univerzitu, měli svoje školy, ale zase to byla škola, ve které nesměli být bílí.
Typický zážitek. Nabídla nám černoška, že nám uklidí. Na ulici. Tak jo, šli jsme s ní. A ona říkala: „Ne, to se nepatří.” Šla tři kroky za námi. Přišla, uklidila, dostala najíst, dostala peníze. Ale nešla s námi, nebo nejedla by s námi. To tak bylo prostě.
Musíte si uvědomit, že třeba v roce, dejme tomu, 1930, černý člověk by chtěl vstoupit do baru, kde jsou angličtí důstojníci. Umíte si představit, co by bylo? A tenkrát nebyl žádný oficiální apartheid. To prostě tak bylo zařízené už odnepaměti z koloniálních dob."