Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pešková (* 1947)

• narozena 28. června 1947 v Českém Krumlově

• oba rodiče byli do roku 1968 v KSČ

• otec Leo Rosín po srpnu 1968 vyloučen z KSČ, poté byl vyhozen z práce

• pamětnice je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni

• v roce 1968 si otevřela první soukromou dílnu v Českém Krumlově

• ve 2. polovině 70. let jí bylo odebráno řemeslné povolení a musela dílnu zavřít

• svědkyně příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Českého Krumlova v roce 1968

• členka Občanského fóra (OF) v Českém Krumlově

• aktivně se účastnila sametové revoluce

• v 90. letech stála u založení českokrumlovské Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky

V květnu 1968 si tehdy jedenadvacetiletá Jana Pešková otevřela soukromou keramickou dílnu v Českém Krumlově. V uvolněné atmosféře roku 1968 ji podporovalo skoro celé město. Na ONV jí vydali tzv. řemeslné povolení. Místní jí pomohli budovat dílnu, pomohli jí vozit materiál a chodili k ní nakupovat keramiku. O několik měsíců později, po srpnové okupaci Československa, se situace začala měnit. O to, aby měl někdo ve městě soukromou živnost, už tolik lidí nestálo. Na ONV se dostali noví, prověření členové KSČ. Postupem času ji podporovalo méně a méně lidí. Objednávky mizely, až se nakonec bála těm pár lidem, kteří k ní ještě chodili, svou keramiku prodávat.

Německá nadvláda se na rodičích hodně podepsala

Jana Pešková podle vlastních slov pocházela z rodiny přesvědčených komunistů. Leo a Vlasta Rosínovi do KSČ vstoupili po válce a až do roku 1968 věřili, že pomáhají budovat nové, lepší Československo. „Člověk, když je malý a ještě je hodně mladý, věří rodičům,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že asi do patnácti let byla poslušnou dcerou angažovaných komunistů. Všechno se změnilo, když se v roce 1962 dostala na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni. S novým prostředím, novými kamarády a novými podněty přišla i nová perspektiva, otázky a pochyby.

Válku rodiče Jany Peškové prožili v Českých Budějovicích a zásadním způsobem ovlivnila jejich další život. Vlasta Rosínová dceři vyprávěla, jak ji jako mladou začínající učitelku navštívil ve třídě německý inspektor a chtěl, aby její žáci zazpívali německou hymnu. Neuměli ji. „Bylo to za heydrichiády a mamka se bála, že ji to bude stát život.“ Popisovala jí, jak v panice utíkali z Českých Budějovic a schovávali se v lese před velkým bombardováním v roce 1945. Leo Rosín byl těžký diabetik a za války neměl dostatek životně potřebného inzulínu. „Ležel několik dní už úplně vysílený, nemohl jíst, nemohl si nic vzít a vypadalo to, že umře, než se mu podařilo sehnat ten inzulín.“ Rodiče na hrůzu války, na strach o holý život nikdy nezapomněli. Jana Pešková vzpomíná, jak ji matka před Němci ještě dvě desetiletí po válce varovala, aby jim nikdy neříkala, že je Češka, že ji zabijí. „Ona měla ten pocit, že Němci jsou pořád ti zlí, a byl to rok 1967.“

Rodiče věřili, že budují lepší budoucnost

„Takže rodičům se asi dost ulevilo, když je osvobodili Rusové,“ říká pamětnice a dodává, že brzy nato vstoupili do komunistické strany, začali chodit na schůze KSČ a byli pro znárodňování drobných živnostníků. Malé Janě Peškové zakázali chodit s dědečkem do kostela. „Ale já jsem stačila nějak pochopit tu atmosféru kostela, kde jsem slyšela hluboké tóny varhan a viděla jsem barevné proudy z oken, jak se to v kostele chvělo,“ říká budoucí malířka.

Přestože byla Jana Pešková v padesátých letech malá a většinu času řešila své dětské problémy, dodnes si vybavuje, že se jako dítě v Českém Krumlově necítila dobře. Nerozuměla tehdy důvodům, ale silně vnímala nepříznivou atmosféru města. „Jistá část Krumlova, zvlášť těch starších lidí, se na mě jako na dítě dívala přezíravě. Já jsem nevěděla proč. Já jsem to nevěděla hodně dlouho, možná do těch patnácti let,“ říká a naznačuje možnou souvislost s tehdejší angažovaností rodičů v KSČ a jejich vlivem na dění ve městě.

Deziluze a vystřízlivění dostihly Rosínovy v srpnu 1968, po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Vývoj politické situace zasáhl zejména Lea Rosína, který se nedokázal smířit s přítomností vojsk cizí armády na území Československa. „Tatínek jako dějepisec, on byl ředitelem základní školy pod kostelem, tenkrát prohlásil, že Rusové se opět jedou nažrat na Západ a že Brežněv je moderní Čingischán.“ Na ONV se to rychle dozvěděli a otce vyhodili z KSČ i z pozice ředitele základní školy. Po roce 1968 mohl učit pouze na vesnické škole ve Zlaté Koruně.

Vyučená otcem

Jana Pešková po rodičích zdědila umělecký talent. Oba byli velmi hudebně i výtvarně nadaní a vedli k tomu i své tři děti, Janu, Vladimíru a Luďka. Leo Rosín byl známý českokrumlovský malíř. Vlasta Rosínová našla zálibu v národopise, malovala ornamenty a jejím největším koníčkem se staly lidové písně.

Když Jana Pešková povyrostla, chodila s otcem malovat. „Já jsem vlastně byla vyučená tátou,“ usmívá se. Po čase začala zkoumat možnosti keramiky. Tvořila malé figurky nebo hlavy z hlíny. Její otec hodně stál o to, aby se keramice věnovala profesně. „Ale já jsem byla přesvědčená, že jsem malířka, a keramika mě tolik netáhla,“ vysvětluje, proč si na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni vybrala obor malování na keramiku. Tehdy se ale nechala zmýlit zavádějícím názvem oboru, nešlo o volnou tvorbu. Na škole ji učili zdobit keramiku, učila se malovat dekorativní ornamenty. Ostatní studenty oboru malování keramiky nebrali za plnohodnotné keramiky, s nadsázkou říká: „Bylo jimi pohrdáno a říkalo se jim mazalové. Takže já jsem se stala mazalem.“

V Bechyni byl jiný svět

V Bechyni se pamětnice dostala do úplně jiného prostředí. Starší spolužačky ji nejdříve ostříhaly a obarvily na černo, daly jí své oblečení. „Já jsem přijela domů a naši hrozně nadávali, že je ze mě ten chuligán. Pro mě to bylo hrozně důležité, najednou jsem byla jiný člověk.“ Pod vlivem spolužáků a jejich volnomyšlenkářského přístupu k životu se měnil i její pohled na režim, ve kterém žila. Mnoho jejích spolužáků pocházelo z Prahy a do Bechyně přinášeli uvolněnou atmosféru hlavního města. „Spolužáci mi vysvětlili, že situace je trochu jiná.“ Debaty se spolužáky odkrývaly témata, která do této doby neviděla, nad kterými do této doby nepřemýšlela a o kterých doma rozhodně nemluvili. Komunistický diktát najednou získával jasnější obrysy. Pamětnice vypráví, že se tehdy s otcem dost hádali, protože nechtěl připustit chyby či problémy totalitního režimu. „Nechtěl, abych se tímto směrem vydávala, ale potom, za pár let, to uznal.“

„Tatínek chtěl, abych šla založit soukromou dílnu a abych dělala keramiku u nás v Krumlově, čehož jsem se bála,“ vzpomíná Jana Pešková a dodává, že po maturitě v roce 1966 raději nastoupila do pražského podniku Keramo. Až tam se naučila celou technologii výroby keramiky a získala jistotu tolik potřebnou k založení vlastní dílny. Spolu s ní zde pracovalo mnoho spolužáků z bechyňské školy. Vzpomíná na společné inspirativní putování Prahou, na výstavy, na koncerty nebo na divadelní představení.

Celý Krumlov jí fandil

V květnu 1968 se Jana Pešková na výzvu rodičů vrátila domů, do jižních Čech. Otec pro ni koupil dům, kde si založila první soukromou keramickou dílnu v Českém Krumlově. Otec, tehdy patřící k reformnímu křídlu v KSČ, jí na místním ONV pomohl získat tzv. řemeslné povolení. „Docela tomu byli na tom okrese otevření,“ vypráví pamětnice. Celý Krumlov jí tehdy pomáhal a fandil. Cítila sounáležitost, vstřícnost a podporu okolí. „To všechno ještě pokračovalo ten rok 68, 69. Pak se atmosféra ve městě prudce měnila. Sice zůstala taková skupina lidí, kteří fandili těm věcem, chodili ke mně pro hrníčky a takové jednodušší zboží, ale strašně jich ubylo. A bylo vidět, že se to nelíbí vedení okresu.“

Měla pocit, že je konec světa

Když v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy Československo, měla pamětnice pocit, že přišel konec světa. „Připadalo mi to jako zneuctění města. Když na krumlovském náměstí stály čtyři tanky a mířily na čtyři světové strany.“ Společně s několika mladými lidmi chodila za vojáky a rusky je přesvědčovali, že jsou okupanti, ale nebyla s nimi tehdy řeč. Zmiňuje, že po mladším bratrovi Luďkovi vojáci stříleli. „Oni kluci, to mu bylo patnáct let, takhle běhali po stráních a fotili to. Tam po nich stříleli.“

Během srpnových událostí Jana Pešková s otcem o politice a vývoji situace hodně diskutovala. Byla v opozici. Nevěřila, že by vojska Varšavské smlouvy mohla v Československu zůstat, že by lidé, kteří zažili svobodu, dovolili návrat totality. „Otec říkal: ‚To si jenom myslíš, my, co jsme zažili válku, moc dobře víme, jak ten teror dál bude.‘ To bylo v té době, kdy ho vyhodili z KSČ.“ Že měl pravdu, pamětnice pochopila až o pár měsíců později.

Když se seznámila s Petrem Peškem, všechno se změnilo

Ačkoliv Jana Pešková silně vnímala proměnu společnosti a nástup normalizace, prožívala první polovinu sedmdesátých let naplněně. Vdala se za Josefa Čermáka, narodil se jí syn Martin a dcera Marie. Ačkoliv objednávek ubývalo, stále vyráběla keramiku. Inspiraci nacházela v okolí Českého Krumlova a snažila se propojit malířskou práci s keramickou tvorbou. „To byla taková, docela bych řekla, doba, která byla politicky strašná, ale já jsem měla malé děti a docela jsem byla spokojená.“

Velký zlom přišel někdy ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se Jana Pešková seznámila a postupně sblížila s Petrem Peškem. Netrvalo dlouho a od prvního muže odešla a začala žít s Petrem Peškem. „Nebyl moc oblíbený. On vždycky všechno řekl přímo do očí. A jak hájil ty památky, tak to bylo tenkrát špatně. Takže když oni si na ONV všimli, že s tím Petrem Peškem kamarádím asi víc, než by se jim líbilo, tak mi sebrali řemeslné povolení.“ Řemeslné povolení jí odebrali s výmluvou, že její keramické práce jsou moc výtvarné a že by měla vstoupit do Českého fondu výtvarných umělců. „Bylo jasné, že se tam hned tak nedostanu, čímž tohle všechno zničili.“ Zároveň zmiňuje, že povolení jí odebral „ten samý druh lidí, jako kdysi dávno před těmi dvaceti lety byl táta. Takže se to jakoby vrátilo rodině.“

Poté nemohla své výrobky oficiálně prodávat. I přesto k ní několik zákazníků chodilo. Dodnes si pamatuje, jak se bála, aby ji nikdo z nakupujících neudal. Byla to doba, kdy nikdo nevěřil nikomu. Nevěděla, zda ji komunisté nechtějí nachytat a zda ji nechtějí dostat do ještě větších problémů.

Těžká životní etapa

Období od konce sedmdesátých let a osmdesátá léta pamětnice popisuje jako těžkou životní etapu, na kterou nerada vzpomíná. Zemřel jí otec, rozešla se se svým prvním manželem a odebrání řemeslného povolení spolu s nedostatkem zakázek znamenaly finanční problémy. Od roku 1977 sice spolupracovala s Petrem Peškem na modelu Českého Krumlova pro nově vzniklé muzeum, ale výdělek byl nuzný. „On [Petr Pešek] odhadl práci modelu na tři roky na 300 000, jenže my jsme to za stejné peníze dělali sedm let. To bylo jako opravdu špatné.“

V roce 1982 se Janě Peškové narodila dcera Anna. „Já jako soukromnice jsem neměla žádnou možnost si platit nějaké pojištění na dítě nebo tak,“ takže musela po narození Martina i Marie hned pracovat. „Když jsme čekali to naše třetí dítě, Andulku, tak jsem říkala, že už to takhle nechci, protože to bylo jak pro ty děti, tak pro mě velice náročné.“ Kamarádi v Praze jí slíbili, že se postarají, aby se dostala do fondu výtvarných umělců. V Českých Budějovicích však její žádost dodnes z nejasných důvodů pozdrželi. „Takže já jsem měla třetí dítě opět bez mateřské a ještě s tím, že jsme museli opravdu pracovat dál na modelu. Takže dětství mé třetí dcery nebylo opravdu moc dobré, protože já jsem na ni čas neměla,“ vyčítá si pamětnice dodnes. Do fondu výtvarných umělců vstoupila až rok po narození Anny, v roce 1982.

V roce 1989 se už nebáli, ale byli hodně naštvaní

Když se Jana Pešková dozvěděla o událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě, hrozně se naštvala a říkala: „Tak tohleto teda ne, aby tam mlátili mladé lidi za to, že projevují svůj názor...“ Den nato založila její sestra Vladimíra Konvalinková Občanské fórum (OF) v Českém Krumlově, kam Jana Pešková i s manželem vstoupili. „To bylo několik měsíců intenzivní práce,“ vzpomíná a dodává, že měla pocit, že tehdy tvoří dějiny. Působila v hlavním centru OF, jezdila do Českých Budějovic, kde získávali informace, a roznášela letáky.

Za čas pocítila, že se k OF připojují lidé s jinými zájmy a názory. „Já jsem odešla první. Asi po třech čtyřech měsících už jsem nemohla.“ V devadesátých letech působila nějaký čas spolu se sestrou v kulturní komisi Českého Krumlova, odkud také po čase z podobných důvodů odešla. Janě Peškové dodnes velmi záleží na udržení genia loci Českého Krumlova. Nesouhlasila s tím, že se do vedení města dostávají lidé, kteří nad zájem o historii, umělecké a architektonické památky města a udržitelný turismus staví svůj prospěch a zisk.

Jana Pešková po roce 1989 pokračovala ve své výtvarné tvorbě a věnuje se jí dodnes. V devadesátých letech stála spolu s manželem Petrem Peškem u založení Uměleckoprůmyslové školy svaté Anežky, kde do svého odchodu do důchodu v roce 2017 působila jako pedagožka.

Přes několik výhrad hodnotí události po roce 1989 pozitivně. „Já jsem ráda, že jsme se dostali na tuhle cestu. Že si můžeme říct, co chceme, i když kolikrát nás nikdo neslyší, ale můžeme to alespoň říct. Tenkrát se to nesmělo ani říkat. Byl tady strach, ten strach tady dneska není,“ zakončuje své vyprávění.