Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Pešková (* 1933)

• narozena 27. září 1933 v Praze do česko-německé rodiny

• v roce 1937 se rodina přestěhovala do Nové Bystřice

• po válce mohli Peškovi v Nové Bystřici zůstat

• po únorovém puči v roce 1948 se zapojila do aktivit protikomunistické odbojové skupiny

• v zimě roku 1950 byla zatčena a vyslýchána

• soud jí udělil dvouletý trest

• vězněna v Jindřichově Hradci, Strakonicích a Lnářích

• po propuštění se obtížně začleňovala do veřejného života

• později získala práci jeřábnice v plzeňské Škodovce

• rehabilitována až po sametové revoluci

Berle a ranec

Jiřina Pešková se narodila 27. září 1933 v Praze do česko-německé rodiny. Její tatínek František Toman se živil jako obchodník na jihu Čech. Byl to právě on, kdo pocházel ze smíšeného manželství. Jeho maminka, tedy babička pamětnice, byla Němka. To byl také jeden z důvodů, proč se v době, kdy byly Jiřině čtyři roky, rodina nadobro přesunula z Prahy do Nové Bystřice, ležící nedaleko pohraniční čáry s Rakouskem. Jiřina zde následující válečná léta prožila vedle sousedů, kteří se hlásili k německé národnosti.

V prvních dnech po osvobození se však konstelace v malém městečku rychle změnila. Do pohraničí vtrhly revoluční gardy, které v rámci takzvaného živelného odsunu dělaly rychlé pořádky. Vlna násilností a rabování se projevila také v Nové Bystřici. Lidé, kteří ve městě nikdy nežili, vtrhávali do německých domů, rozbíjeli rodiny, stará přátelství a zabírali majetek, jenž jeho původním vlastníkům náležel po staletí. „Představte si, že vám do baráku vlítnou ozbrojení jedinci a křičí: ‚Ven! Do půl hodiny ven!‘ Ti lidé ve zmatku nevěděli, co si dřív vzít. Z Nové Bystřice je to na rakouskou hranici kilometr. Celý ten úsek museli odejít pěšky. Věci, které nesli, se pro ně najednou staly těžkými. Proto je zahazovali a byly toho plné příkopy,“ popisuje pamětnice obrazy, které se jí do mysli zapsaly velmi sugestivně a společně s dalšími událostmi těchto měsíců ovlivnily její vztah k poválečnému dění v Československu.

Nejbližší příbuzenstvo Peškových však mohlo zůstat v Nové Bystřici. Odsun se proto týkal pouze některých strýců, tet a jejich dětí. Opuštěné domy po vyhnaném obyvatelstvu se však postupně začaly zaplňovat těmi, kteří se za vidinou rychle nabytého majetku do městečka přistěhovali. Cílem jejich rabování byl však primárně hmotný majetek, který si do svých nových obývacích pokojů mohli odtáhnout. O opuštěné statky s dobytkem, jenž potřeboval nakrmit a podojit, se ve dnech na počátku léta roku 1945 staral jen málokdo. Jiřina to ve svém vyprávění doplňuje touto vzpomínkou: „Místní lidé, kteří tam zůstali, chodili od žlabu ke žlabu. Odvazovali to a vyháněli ze stájí ven. Běhalo to tam potom všechno volně jako na Divokém západě.“  

V opuštěné vile hledala míč

Americký Klondike pak v rámci jejího vyprávění připomíná právě i chování oněch zlatokopů, kteří se do opuštěného pohraničí jezdili v prvním poválečném roce obohacovat. Peškovi v té době přišli o svou obchodní živnost, a museli se tak přestěhovat do služebního bytu v místní textilní továrně. Právě tam nastoupili oba Jiřinini rodiče na pozici správců objektu. Lidé, kteří ve vystěhovaném městečku hledali bohatství, se jich proto často chodili ptát na rady. Většinou se snažili zjistit, kde bydlely movitější rodiny nebo ti, kteří vlastnili něco specifického, co jim ve výbavě chybělo. Nikdo z rodiny se k nim však i přes časté přemlouvání nepřidal.

Sama pamětnice to ve svých dvanácti letech zakusila pouze jedinkrát, když se s jistým invalidním důchodcem vydala prohledat jednu z vil stojících za továrnou. K celé akci se připojila především proto, že toužila po koženém míči, který vlastnila jedna z dcer předchozích usedlíků. „Když jsme pak vzali za kliku jednoho z pokojů a on se otevřel, tak mi řekl: ‚Postav se tady k vypínači, já stáhnu rolety a ty rozsvítíš.‘ Po chvíli uviděl tu nádheru a úplně na mě zapomněl. Probudila se v něm chtivost. Viděl, že je u toho a může to konečně všechno vyrabovat. Já jsem mezitím chodila kolem a hledala jsem svůj míč,“ líčí pamětnice tragikomickou scénu, která nekončí ničím jiným nežli neschopností zloděje odnést majetek naházený ve velkém ranci a neztratit přitom vlastní berle.

Neboj se, přijdu brzy

To, co se v Československu začalo dít po komunistickém puči v únoru 1948, v Jiřině postupně vyvolávalo stále větší nelibost se směřováním celé společnosti. „My jsme to strašně nenáviděli,“ říká zarytým hlasem i po více než padesáti letech a množným číslem označuje také spolužáky, s nimiž se jednoho slunečného dne sešla u rybníka za Novou Bystřicí. Z kolektivní debaty tehdy vzešel jasný požadavek pomstít se místnímu učiteli občanské výchovy, který hlavy svých žáků plnil totalitní propagandou ještě předtím, než KSČ získala dominantní pozici v řízení státu.

Z výhrůžného dopisu agilnímu představiteli sovětské myšlenky se však postupem času stalo něco mnohem většího. Absolutní odhodlání všech zúčastněných vedlo v následujících dvou letech k diverzifikované protivládní činnosti hned v několika jihočeských městech. Jiřina tak díky svým spolužákům spolupracovala třeba s lidmi z Jindřichova Hradce a Dačic i přesto, že se s nimi osobně neznala. Hlavním místem setkávání okruhu z Nové Bystřice se stal byt rodiny jejího spolužáka Miloše Jindry. Právě zde byl domlouván tisk takzvaných protistátních „modliteb“. Tak se totiž v odbojové skupině říkalo letákům, které žádaly nové svobodné volby pod patronací OSN nebo se vymezovaly proti zrušení sokolské organizace.

„Na náměstí jsem potkala někoho, kdo mi řekl, že v noci zatýkali. A když mi řekl, koho zatýkali, tak jsem hned věděla, že mě seberou také,“ popisuje pamětnice jedno lednové ráno roku 1950 a dodává, že si pro ni o několik hodin později přišel domů esenbák s tím, že ji odvede k předběžnému výslechu. Při oblékání mezi dveřmi řekla mamince: „Neboj se, přijdu brzy.“ Příslušník policie ji pak rovnou odvedl za roh do připravené černé tatrovky, ve které seděli muži v dlouhých kabátech. Ve chvíli, kdy ji usazovali na zadní sedadlo, jí už bylo definitivně jasné, že se o předběžné zadržení rozhodně nejedná.

„Brzy bylo za dva a půl roku,“ vyslovuje Jiřina po krátké odmlce sazbu, kterou v jejím případě vyřkl soudce Vojtěch Rudý, předsedající lidovému tribunálu v Jindřichově Hradci. Původní trest byl určen na pět let, ale kvůli tomu, že pamětnice v době procesu nedosáhla plnoletosti, byla jeho délka zkrácena na polovinu. Celkem usedlo na lavici obžalovaných čtrnáct osob, z nichž sedm bylo souzeno v pozici hlavních organizátorů protistátní činnosti. Režimu se do celého případu hodilo zahrnout rovněž Jakuba Jindru, otce rodiny, u kterého schůzky ilegální skupiny probíhaly, či Jindřicha Klápu, bývalého příslušníka SNB, jenž v domácnosti v daném čase bydlel.

Ampliony přímo napojené na mikrofony v soudní síni ozvučovaly náměstí a dávaly tak těm, kteří se nevešli dovnitř, představu o aktuálním dění v procesu. Kolemjdoucí mohli slyšet nejen podrobný rozbor činnosti spojené s tištěním ilegálních letáků, ale i další části obžaloby, které již byly zcela vyfabulované a hovořily o akcích spojených s terorismem. Ladislav Vyskočil a Miloš Jindra, kteří při přelíčení čerstvě dosáhli plnoletosti, tak byli pod tíhou lživých obvinění odsouzeni k šestnácti a osmnácti letům ve vězení. Největší roli v tomto ohledu sehrál požár traktorové stanice JZD za Novou Bystřicí, který měli údajně založit.

Lnáře

Před vyřknutím rozsudku si Jiřina odseděla velkou část svého trestu v jindřichohradeckém vězení. Právě zde seděli na jiných celách také další členové skupiny. Vše bylo zařízeno tak, aby ke kontaktu jednotlivých aktérů nedocházelo, a oni tak nemohli koordinovat své výpovědi při výsleších. Při jednom z nich si pamětnice dokonce vyslechla ze strany jednoho estébáka sexuálně motivovanou výzvu, díky níž by jí mohl být případně snížen celkový trest. Vše pak vyvrcholilo fyzickým obtěžováním při odvodu zpět do cely. V určitou chvíli se mladé vězeňkyni podařilo vysmýknout se ze sevření svého vyšetřovatele a utéct temnou chodbou až k mříži, která oddělovala policejní prostor od samotného vězení. Tam na ni čekal bachař, jehož přítomnost ji pravděpodobně zachránila.

Tvrdá realita každodenního fungování v prvním vězení však měla Jiřinu pouze připravit na to, co ji čekalo v kapacitně nedostačujících Strakonicích, kam ji na několik měsíců po soudním procesu převezli. Finální destinací se jí nakonec stalo ženské vězení vybudované z bývalého kláštera Lnáře. Zde si také odseděla většinu svého trestu při zaměstnání na poli či v místní textilní dílně, kde se mimo jiné šily taláry pro soudce, které tehdejší režim jmenoval z lidu. V celém ústavu vládla striktní disciplína, která byla s počátkem roku 1951 vykoupena zavedením vězeňské samosprávy, v rámci níž se pamětnice na několik měsíců dokonce ocitla ve funkci dozorčí ústavu. To mimo jiné obnášelo její stažení z pracovního procesu a umístění do dozorčí budky, kde musela trávit dlouhé dny a dohlížet na dodržování pravidel v celé skupině chovanek.

K určité autoregulaci však podle pamětnice docházelo i v rámci běžného fungování věznice. Ženy a děvčata, které si v ní odpykávaly trest, dobře věděly, jakou hru s nimi totalitní režim hraje. Věděly také, že dozorci i vedení věznice jsou jeho poslušnými nástroji, a snažily se proto předvádět svoji loajalitu všude, kde to šlo. „Dělaly jsme vše, co jsme jim na očích viděly. A to jen proto, že jsme věděly, že za to půjde brzy nějaká holka na podmínku domů. Bylo mi jedno, že to nejsem zrovna já. Takové tam bylo vzájemné soucítění a kamarádství,“ uzavírá Jiřina své vyprávění o přípravách propagandistických besídek určených pro zaměstnance ústavu.

Popisované mimikry však neznamenaly zlomení charakteru vězeňkyň, nýbrž jakousi úlitbu konanou pro to, aby se z jejich života za mřížemi nestalo úplné peklo. Dle jejího svědectví se pak potají ujišťovaly v obecné názorové konzistenci třeba tím, že společně slavily narozeniny T. G. Masaryka. Z popisované skupiny však vypadávaly vězeňkyně, jejichž sazba nebyla motivována politicky, ale podle platného trestního zákoníku. V počátcích padesátých let se tak ve Lnářích setkávaly ženy uvězněné za protistátní činnost s prostitutkami či psychicky nemocnými matkami, které zavraždily vlastní děti.

Nastavený režim povoloval občasné návštěvy příbuzenstva i korespondenci, která však byla limitována jedním odeslaným psaním měsíčně. Jiřině velmi brzy došlo, jakým způsobem zhoršila postavení svých rodičů v rámci malého pohraničního městečka. Ve svých dopisech se je proto rozhodla přimět k tomu, aby opustili domov a přestěhovali se jinam. To se jí nakonec podařilo domluvit během samotných návštěv tatínka a maminky ve vězení. Po propuštění se tedy do Nové Bystřice podívala až na počátku šedesátých let. Ale i po tak dlouhé době ji na ulici nezdravili lidé, se kterými se předtím důvěrně znala.

Pojď domů!

„Šla jsem kus cesty, zastavila se a řekla, že dál pokračovat nebudu. Maminka s tátou mě přemlouvali: ‚Prosím tě, pojď domů!‘“ vypráví Jiřina, která si jen těžko zvykala na to, že její trest skončil a nastal čas pro návrat do běžného života na svobodě. Vzpomínky na vězení se jí měnily v noční můry a znemožňovaly také fungování v každodenním životě. V prvních měsících po propuštění pro ni bylo nemyslitelné vyrazit na nákup či na procházku sama. Všude potřebovala doprovod alespoň jednoho ze svých rodičů, ale rovněž i pevný rámec denního programu, srovnatelného s tím, podle nějž fungovala několik let ve vězení.

Špatný kádrový profil způsobený její protistátní aktivitou v šestnácti letech ji provázel po zbytek života. Neumožnil jí rovněž dostudovat a značné problémy působil také při shánění zaměstnání. Po obstrukcích nakonec mohla nastoupit na místo jeřábnice v plzeňské Škodovce. Dobrovolně se přihlásila na takzvaný horký provoz, tedy do haly, kde byly rozžhavené ingoty teprve tvarovány do budoucí podoby těžkotonážních strojů či vojenské techniky. Místo s těžšími podmínkami přijala hlavně proto, že bylo lépe placené. Z peněz, které vydělala navíc, musela vypomáhat vlastním rodičům, kteří se na základě rodinné minulosti rovněž nedočkali příliš vysokého důchodu.

V roce 1968 se část dávné ilegální skupiny setkala v Jindřichově Hradci, aby se její členové společně domluvili na postupu, kterým po československém státu požadovali rehabilitaci. Žádost, kterou nakonec podali v létě téhož roku, později na radu právníka stáhli kvůli novému politickému vývoji. Jiřina se po těchto událostech rozhodla do nového normalizačního vývoje vůbec nezapojovat. Rehabilitace jí tedy byla udělena až v roce 1990. Kvůli zmíněnému negativnímu kádrovému posudku se v sedmdesátých a osmdesátých letech postupně přesouvala za prací po celé republice, až se nakonec usadila na jižní Moravě. Právě zde s ní dokumentaristé Paměti národa natočili nahrávku, která posloužila jako základ pro tento příběh. Našim editorům se však během jeho psaní nepodařilo dohledat bližší informace k životu pamětnice v posledních letech. Za jakoukoliv zprávu, která nám tento text pomůže doplnit, budeme vděční.