Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Pešková (* 1921  †︎ 2019)

• narodila se 22. srpna 1921 v Praze

• v roce 1940 zatklo jejího bratra gestapo a byl vězněn v KT

• mezi roky 1946 a 1965 pracovala v salonu Rosenbaum

• v roce 1949 byl zatčen druhý bratr a odsouzen na 12 let

• v letech 1965 až 1976 pracovala v Bílé labuti

• v roce 1968 byla svědkem obsazení budovy Rudého práva

• zemřela v březnu 2019

Málokdy se setkáte s dříve narozeným člověkem, který je i přes svůj zdravotní handicap plný životní energie. Paní Pešková ztratila ve stáří zrak a posledních sedm let svého života proto strávila v Pečovatelském centru. Prožila těžká životní období za druhé světové války i za éry budování komunismu, kdy byli její bratři dlouhé roky vězněni. Jeden za protinacistickou a druhý za protikomunistickou činnost.   

Narození a školní léta

Narodila se 22. srpna 1921 v Praze 7 v ulici U Studánky jako jedno z dvojčat. Otec vlastnil velkoobchod a maminka byla v domácnosti. Rodina žila v dobrých finančních poměrech a bídu nikdy nezažila. „Dřív nebylo zvykem, aby ženy pracovaly. Staraly se o děti. Třeba manželku státního zaměstnance ani nikdo nezaměstnal, aby nezabírala místo chudým.“ Její maminka byla v domácnosti i proto, že se starala o čtyři děti. Milada měla dvojče-bratra a ještě dva starší bratry, které všechny přežila.

Výchova v rodině byla přísná a jako děti nesměly vědět o finančních poměrech rodičů. Byly vedeny ke skromnosti, ale i k tomu, aby se později v životě uměly uplatnit. Po absolvování obecné a měšťanské školy na Praze 7 navštěvovala Milada takzvanou rodinnou školu. Vzpomíná na staré lavice s kalamáři a inkoustová pera, kterými zejména chlapci dělali kaňky do sešitů. Nějaký čas chodila do venkovské školy, kde dokonce psala na břidlicovou tabulku.

„Po návratu do školy v Praze jsem byla zvyklá tlačit písátkem na tabulku, takže mi psaní pérem dělalo problém,“ vzpomíná. Rodinná škola měla dívky připravit na jejich budoucí životní povolání. V rámci vyučování se děvčata věnovala domácím pracím a připravovala se na své role manželek, matek a udržovatelek rodinného krbu. Pro takový typ školy nemá dnešní doba většinou pochopení. Veškeré životní role a situace, do kterých paní Miladu život postavil, však zvládla a vzpomíná na ně ráda. „Lidé byli tehdy upřímní a nezáviděli si tak jako dnes.“   

Bratr za války v koncentračním táboře

Své mládí prožila za první republiky. Když republiku v březnu 1939 obsadila německá armáda, bylo jí 18 let. V té době navštěvovala rodinnou školu na Alšově nábřeží poblíž pražského Rudolfina, kterou Němci obsadili. Byla to doba pronásledování a teroru, který postihl mnoho českých rodin. Její bratr se za války účastnil protinacistického odboje, byl zatčen a poslán do koncentračního tábora. Jeho manželka se po výsleších na gestapu psychicky zhroutila, a tak se Milada starala o bratrovy děti. Přestala navštěvovat školu a nenastoupila ani do žádného zaměstnání. „Večer jsem nikam nemohla chodit, protože Němci kontrolovali legitimace a hrozilo mi, že budu poslána na práce do Německa,“ říká.

Bylo to navíc v době takzvaného lístkového systému a příděly prakticky na všechno byly velmi malé. O máslu se mohlo lidem ve městech jenom zdát, nahrazoval ho umělý margarín. Lépe se dařilo lidem na venkově či těm, kteří měli na vesnicích příbuzenstvo. Ti si mohli občas přilepšit masem nebo sádlem. Gestapo provádělo bleskové domovní prohlídky, zda lidé nepřechovávají nenahlášené osoby, a několik takových prohlídek Milada zažila.     

„Za války jsme tajně poslouchali zahraniční rozhlas. Když by na to Němci přišli, tak klidně i za takovýto delikt lidi zatýkali a popravovali. Každý den byl v novinách dlouhý sloupec popravených lidí. Byla to hrozná doba.“ Jaké v té době prožívala pocity? „Člověk to ani nevnímal, jaká to byla hrůza, zejména když je člověku 20 let a žije v poměrně dobrých poměrech. Myslela jsem si, že je to ze strany Němců jen nějaké strašení. To však do té doby, než bratra odvezli do Bavorska do koncentráku, kde byl zavřený čtyři roky.“ Otec paní Milady zemřel ještě v době války, v roce 1943. Žádala tehdy úřady, aby se mohl vězněný bratr pohřbu zúčastnit, ale nebylo jí vyhověno.

Druhý bratr odsouzen komunisty na 12 let

Rok 1945 a radost z osvobození prožívala naplno. V té době začala opět cvičit v Sokole. „Národ se semkl dohromady, každý byl tak šťastný, že jsme se těch Němců zbavili.“ Poválečné nadšení z nabyté svobody ovšem nemělo dlouhého trvání. V roce 1948 se moci chopili komunisté a nastalo opět období strachu a teroru. Ještě ani nedozněly hrůzy, které prožil Miladin bratr v německém táboře, a zatčen byl další z bratrů, tentokrát za protikomunistickou činnost. V roce 1949 byl odsouzen na dlouhých 12 let. 

„Jednou ráno, asi v pět hodin u mne u dveří zazvonil zvonek. Bratr tušil, že si pro něho jdou. Říkala jsem mu, že budu dělat, jako že spím. Bratr ale chtěl, abych otevřela, že by si pro něho jistě přišli druhý den. Sebrali ho, nahoře v jeho bytě udělali domovní prohlídku a odvezli ho do Bartolomějské ulice,“ vypráví pamětnice. Po vyšetřovací vazbě na Pankráci a soudu byl převezen do uranových dolů v Jáchymově, kde pracoval dva roky. Podmínky tam byly doslova nelidské. Vězni nebyli pro svou těžkou práci dostatečně oblečeni, a dokonce došlo ke vzpouře, které se bratr účastnil. Následně byl převezen do věznice v pražské Ruzyni a na Slovensko do Leopoldova.

Jak se stala manekýnkou

Původně měla paní Milada po ukončení rodinné školy odjet do zahraničí. Otec jí ještě před německou okupací vyjednal místo v jednom švýcarském penzionátu, aby se zdokonalila v němčině a francouzštině. K odjezdu však nedošlo, od úřadů nedostala povolení. V rodinné škole se naučila šít, a tak se domnívala, že si po válce otevře svůj soukromý módní salon. Podmínkou pro získání živnostenského listu byl rok praxe, kterou ale neměla. Nastoupila tedy v Dejvicích do jednoho dámského salonu, kde šila asi půl roku. Vedoucí si ji vybrala pro módní přehlídku jako manekýnku, a to rozhodlo o její další profesi. „Nejprve jsem nechtěla, ale děvčata mne hecovala. Byla jsem vždy ve škole takový kašpárek, že jsem bavila celou třídu a byla jsem vždy odvážná. Tak jsem slíbila, že půjdu předvádět,“ říká. Zpočátku jí to moc nešlo a zjistila, že to není vůbec lehké. „Nevěděla jsem, co s rukama, co s nohama a jak se otočit.“  

Od kamarádky dostala radu, aby se ucházela o místo v prestižním módním salonu Rosenbaum, který od roku 1924 sídlil na Národní třídě. Jednalo se o firmu založenou v roce 1907 Eliškou Rosenbaumovou. Mezi zákaznice patřily manželky prezidentů, podnikatelů, diplomatů i známé české herečky. Milada se tedy přihlásila do výběrového řízení. „Šla jsem tam naboso, nijak extra oblečená. Dali mi předvádět večerní šaty, do kterých jsem se sotva vešla. Nakonec mi řekli, že mohu za 14 dní nastoupit. Řekla jsem jim, že nemohu, že nastoupím až od září.“ Návrhář se jen pousmál, jak se všechny její předchůdkyně draly o místo, aby mohly nastoupit co nejdříve.

V prestižním salonu Rosenbaum

Jako manekýnka jezdila po celé republice, účastnila se předváděcích akcí na ministerstvech, jezdila pracovně do lázní a na módní veletrhy. Poznala mnoho osobností z kulturního i politického života, například herečku Adinu Mandlovou, která pro salon Rosenbaum jeden rok také pracovala jako manekýnka. „Měla hezkou figuru a uměla předvádět,“ říká paní Milada. Nejvíce však vzpomíná na první dámu republiky, paní Hanu Benešovou, manželku prezidenta Edvarda Beneše, která byla stálou zákaznicí.

„Paní Benešová k nám chodila na zkoušky. Když v salonu zjistili, že jsem stejně velká jako ona, tak aby nemusela tak často docházet na zkoušky, zkoušeli to na mně. Vyprávěla mi historky z jejího pobytu v Anglii, jak byla jednou při náletu uvízlá ve výtahu.“ Hana Benešová byla podle Milady elegantní a inteligentní dáma, což se nedalo říci o její následovnici po roce 1948, Martě Gottwaldové. „Té se všichni u nás smáli, ta ze sebe okamžitě začala dělat první dámu nikoliv Československa, ale snad celého světa.“ Nakonec byli všichni na Národní rádi, že se při jedné zkoušce šatů urazila a odešla ke konkurenčnímu salonu.

První dáma Marie Zápotocká udělala na paní Miladu dobrý dojem. Byla to podle ní hodná a milá paní. A Milada se setkala i s dalšími manželkami prezidentů. „Paní Novotná byla skromná česká ženská, nedělala ze sebe vznešenou dámu. A paní Svobodová, ta už byla z bohatší rodiny.“ 

Obsazení budovy Rudého práva v roce 1968

V roce 1965 nastoupila Milada do obchodního domu Bílá labuť do oddělení vlněných látek. Okna jejího pracoviště vedla směrem do ulice Na Poříčí. V době srpnové okupace v roce 1968 tak měla možnost vidět, jak Rusové nic neponechali náhodě. Ihned po příjezdu do Prahy obsadili důležité budovy pražských úřadů a institucí.

„Stála jsem u okna, poslouchala jsem rádio a šikmo proti nám bylo Rudé právo. Z tiskárny vycházela fůra lidí a v oknech byli ruští vojáci s puškami, kteří hlídkovali. Najednou jsem slyšela šílené rány, střílení a naše okno se začalo sypat. Mysleli jsme, že střílejí na nás, na Bílou labuť. Tehdy jsem si říkala, že snad začíná válka.“ Teprve později se dozvěděla, že Rusové stříleli na vlastní vojáky, kteří přijeli z vojenského cvičení v Německu s tanky, na kterých měli namalovány bílé pruhy. Rusové v Rudém právu se tudíž domnívali, že jsou v Praze americké tanky a zahájili na své vojáky palbu.

Rok 1989 a současnost

Do penze odcházela Milada Pešková v roce 1982. Vzpomíná ráda na našeho prvního českého prezidenta Václava Havla. „Byl to hrozně sympatický člověk, nikdy ze sebe nic nedělal, byl hrozně fajn. Za Havla to bylo krásné, byl dobrosrdečný a propagoval, aby se lidi měli rádi. Ale pak se lidé začali nenávidět, změnili se, začala být touha po penězích,“ říká.

„Na celém světě se změnila lidská povaha. Lidé byli dříve kamarádští, jeden druhému pomáhali. I když byl jeden bohatý a druhý chudý, tak si nezáviděli. Zaplať pánbůh, že jsem tak stará, že už se nechci dožít dalších let. Lituji mladé lidi, protože ti do ničeho dobrého nejdou.“