Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavlína Pešková (* 1929)

• narozena 9. května 1929 v Košicích

• v listopadu 1938 po obsazení jižního Slovenska Maďarskem uprchla rodina zpět do Čech

• v roce 1946 byla pamětnice svědkem popravy K. H. Franka v pankrácké věznici

• v roce 1950 byl na tři roky poslán do jáchymovských dolů její první manžel Ladislav Vokatý

• v kojeneckém věku zemřel její prvorozený syn

• rodina se přestěhovala do Českých Budějovic

• v roce 1976 dcera Vladimíra porodila jako první pacientka s cystickou fibrózou syna

• v roce 1988 dcera Vladimíra svému onemocnění ve 37 letech podlehla

Pavlína Pešková se narodila 9. května 1929 v Košicích jako jediné dítě manželů Václava a Blaženy Šachových. Na Slovensko se rodiče rozhodli odejít za prací, když se tatínek stal zaměstnancem ministerstva spravedlnosti a byl vyslán jako vychovatel do košické polepšovny, tehdejšího Komenského ústavu pro výchovu opuštěné mládeže. Maminka Blažena, rozená Nedvědová, přijala místo hospodyně u ředitele polepšovny. Tam se pak s tatínkem Pavlíny Peškové seznámili.

Návrat ze Slovenska

Prvních devět let poklidného rodinného života však skončilo na podzim roku 1938, kdy v důsledku mnichovské dohody a následné listopadové vídeňské arbitráže byly Košice obsazeny Maďarskem. Rodina se musela z Košic urychleně vystěhovat, tatínek si spolu s ostatními českými zaměstnanci pronajal k přestěhování železniční vagon a na nádraží se pak kvůli obavám z maďarských výbojů rodina přesouvala v policejních antonech. V tramvajích se tehdy lidi báli promluvit nahlas slovensky, natož česky.

Šachovi odjížděli do Čech, kde ještě neměli zajištěné žádné ubytování, a proto s vděčností přijali nabídku spřátelené rodiny Novotných na přechodné bydlení v jejich dvoupokojovém bytě ve Valdicích. Obě rodiny si byly velmi blízké a byly si ještě v Košicích vzájemně za kmotry svých dětí. Tatínka Václava po sedmi měsících strávených ve Valdicích převeleli do Prahy jako zaměstnance oddělení trestního soudnictví věznice na Pankráci a s ním se v dubnu 1939 na Pankrác stěhovala do služebního bytu i rodina. V roce 1944 zemřela maminka tehdy patnáctileté Pavlíny na zápal plic a zánět pohrudnice, nemoc, která rodinu pamětnice později bohužel tragicky zasáhla znovu a připravila ji o tříměsíčního syna Pavlíka a ohrozila i život její dcery krátce po narození.

Patnáctileté Pavlíně hrozilo totální nasazení. Aby se mu vyhnula, přijala po uzavření rodinné školy práci v kuchyni motolské nemocnice, kterou jí vyjednal otec a kde pak pracovala zhruba devět měsíců, do konce války. Zde se setkala s propuštěnými vězni nakaženými tyfem, kterým i přes hrozbu nákazy nosila jako jedna z mála ochotně jídlo. Vzpomíná, jak vězni měli na nahém těle jen pruhované mundúry a vybírali si navzájem vši.

O tatínka pracujícího v pankrácké věznici si tehdy dělala velké starosti, protože rozhlas, který v motolské nemocniční kuchyni 9. května 1945 poslouchala při pečení buchet, tehdy přinášel zprávy, jak ustupující německé jednotky na Pankráci používají tříštivé střely dum-dum a využívají lidské štíty. Ve stejný den se v motolské nemocnici objevil první voják sovětské armády.

Poprava K. H. Franka

Otec Pavlíny Peškové byl zaměstnancem pankrácké věznice nepřetržitě od roku 1939 do roku 1957 a zažil zde jak období zúčtování s nacistickými zločinci, zrádci a kolaboranty, tak i pozdější procesy s odpůrci komunistického režimu. O dění ve věznici za války i během procesů v padesátých letech otec přinášel domů průběžně informace, díky kterým si pak rodina Šachových udělala celkem jasnou představu o povaze jak nacistické, tak komunistické moci. Právě díky informacím o probíhajících politických procesech si pak o komunistickém režimu nedělala žádné iluze.

V květnu 1946 se Pavlína, tehdy ještě Šachová, jako šestnáctiletá zúčastnila veřejné popravy K. H. Franka v pankrácké věznici, kterou si spojuje především s pocitem satisfakce, že zločiny války byly alespoň částečně potrestány a že „Frank to tak nějak jakoby odnesl za všechny“. Z popravy měla pamětnice původně i vlastní fotografii, pořízenou pravděpodobně některým ze zaměstnanců věznice, ale ta se bohužel nedochovala, protože jak sama Pavlína Pešková říká, „už nebyl důvod to schovávat, byl důvod to spíš zapomenout“.

Tak jsem se dozvěděla, že čekám děťátko a že muži hrozí vězení na čtrnáct let

Po válce se Pavlína Pešková vyučila dámskou krejčovou a vstoupila do druhé nejsilnější poválečné strany, Benešovy Československé strany národně socialistické (ČSNS). Zde poznala svého budoucího manžela Ladislava Vokatého, který byl předsedou mládežnického oddílu strany. Ladislav studoval žurnalistiku a jako funkcionář ČSNS byl po únorovém převratu v roce 1948 ze školy vyloučen. Potom vykonával práci skladníka v podniku Pal v Praze-Kbelích. Manželi se stali 20. srpna 1949 a v únoru 1950 se jim narodil první syn, Pavlíček. Ve třech měsících však onemocněl zápalem plic a pohrudnice, kterému podlehl.

Pavlína, provdaná Vokatá, si tehdy přála mít rychle další dítě, které by smutek rodičů z náhlé ztráty prvorozeného syna zmírnilo. Její přání bylo vyslyšeno a do roka se opravdu narodila dcera Vladimíra. Radost z otěhotnění a narození dcery ale nemohli s manželem prožívat společně, Ladislav Vokatý byl totiž v říjnu 1950 odvelen na povinnou vojenskou službu v Litoměřicích, kde byl následně i zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby. Jeho žena o něm neměla žádné zprávy. Když přestaly chodit domů dopisy, vydala se do Litoměřic zjistit, co se stalo. Že neodjel na cvičení, jak jí v kasárnách namlouvali, ale byl zatčen a hrozí mu za výrobu a rozšiřování protistátních letáků čtrnáctiletý trest, ale zjistila až zpátky v Praze, překvapivě od své nevlastní matky, když byly samy doma, bez otce.

Na otázku, jestli se manžel vrátí na Vánoce, nebo na Nový rok, tak dostala odpověď, že se nevrátí, protože je ve vězení. Pozoruhodné byly i okolnosti, za kterých došlo k prozrazení skupiny výrobců a roznašečů letáků, později odsouzených k několikaletým trestům. Nebýt toho, že jeden z vojáků překročil dobu vyhrazenou k opuštění posádky a trestu se mohl vyhnout poskytnutím nějaké zajímavé informace, nemuselo k zatčení čtyřčlenné skupiny kolem Ladislava Vokatého dojít. Pavlínina otce si po manželově zatčení nechal předvolat hlavní velitel pankrácké věznice a zjišťoval, jak je možné, že si dcera dozorce vzala za muže kriminálníka. To by prý bylo lepší, aby byla svobodná matka. Nebýt toho, že otec podle velitele vykonával svoji práci svědomitě, byl by pravděpodobně za zeťův prohřešek ze služby propuštěn.

Cesty do Domečku a loretánská zvonkohra

Druhé těhotenství své ženy a narození dcery tak mohl Ladislav Vokatý sledovat jen prostřednictvím dopisů. Štěstím v neštěstí tehdy bylo, že případ Ladislava Vokatého nakonec vzhledem k výkonu vojenské služby byl Státním soudem, obvykle udělujícím enormně vysoké tresty, postoupen soudu vojenskému. Po výsleších v nechvalně proslulém Domečku na Loretánském náměstí bylo ale rozhodnuto, že jde o civilní spor, a případ byl následně předán okresnímu soudu na Karlově náměstí, kde byl původně navrhovaný trest zmírněn na tři roky v jáchymovských dolech. Takže to nakonec, jak říká Pavlína Pešková, „relativně dobře dopadlo“.

V souvislosti s mužovým pobytem ve vazbě vzpomíná na loretánské zvonky, jejichž zvuk ji na cestě za manželem do vyšetřovací vazby v poledne doprovázel. Co se v Domečku dělo, se však od manžela nedozvěděla, protože „nikdy nemluvil o tom, jak se tam měli, jak tam trpěli, nebo ne, vůbec se k tomu nikdy nevracel“. Skutečnou představu o utrpení zažívaném při výsleších v tomto zařízení Státní bezpečnosti si tak mohla pamětnice udělat teprve po téměř čtyřiceti letech z polistopadových svědectví jiných politických vězňů.

Dcera porodila nemoci navzdory

V průběhu mužova tříletého trestu žila většinu času s otcovou novou rodinou, která jí pomáhala pečovat o nemocnou dcerku. Když byly dceři čtyři a půl měsíce, vážně hrozilo nebezpečí, že se bude opakovat tragický osud jejího dříve narozeného bratříčka. Byla dokonce léčena ve stejné nemocnici, v Praze-Krči, jako maličký Pavlík před rokem, ale trýznivé vzpomínky na jeho osud přiměly matku, aby se s pomocí známých pokusila dcerku převézt jinam, tentokrát do Podolí. Navzdory zákazu návštěv malých pacientů umožnil ošetřující lékař matce do nemocnice denně docházet, aby se mohla zeptat na stav nemocné dcery.

„A dodneška vidím takovou dlouhou chodbu a já jsem tam stála ve dveřích a sestře jsem řekla, že čekám na pana doktora, tak pan doktor šel tou strašně dlouhou chodbou a já jsem nevěděla, jestli mi řekne, jestli žije, nebo nežije. To byly tragický okamžiky,“ vzpomíná na zlomové chvíle svého života Pavlína Pešková. Malá Vlaďka nakonec díky novým, účinnějším antibiotikům svůj boj se zápalem plic vyhrála, ale vážně nemocná byla po celý svůj mladý život, v devíti letech jí byla diagnostikována cystická fibróza.

Dcera Vladimíra se svým závažným dědičným onemocněním bojovala s velkým odhodláním a nasazením, jako první z československých pacientek s touto nově diagnostikovanou nelítostnou chorobou si prosadila právo na rodinný život a porodila v roce 1976 svého jediného syna. Narození vnuka pak Pavlína Pešková považuje za nejšťastnější událost svého života. Své dceři je vděčná, že porod podstoupila, i když byla v ohrožení života. Když Vladimíra ve svých sedmatřiceti letech nemoci podlehla, byla nejdéle žijící pacientkou s cystickou fibrózou. Zanechala po sobě dvanáctiletého Jiřího, který je dnes pro Pavlínu Peškovou jediným žijícím příbuzným.

Byla jsem překvapená, že komunismu pořád někdo věří

Ladislav Vokatý byl z vězení propuštěn po třech letech, v roce 1953. Během následujících dvou let se ale manželství s ním rozpadlo. Manžel se měl od rodiny psychicky odpoutávat už od doby svého uvěznění, prý tak lépe snášel vzájemné odloučení. V roce 1971 zemřel v relativně mladém věku na následky ozařování v jáchymovských uranových dolech. Ve stejném roce, jen o pár měsíců dříve, zemřel i jeho kamarád z Jáchymova Miroslav Kůta, který v dolech dobýval uran jako brigádník dobrovolně. S jeho pomocí Pavlína, tehdy ještě provdaná Vokatá, dostávala od manžela z vězení dopisy. Po propuštění se obě rodiny spřátelily, ale o tom, co spolu zažívali v Jáchymově, ani jeden z mužů už nemluvil.

V roce 1965 se Pavlína Pešková přestěhovala do Českých Budějovic, kde od roku 1967 pracovala až do svého důchodu v roce 1986 v Oděvním družstvu. Zde se podruhé provdala a zažila sovětskou okupaci. Dne 21. srpna časně ráno cestou do práce viděla po mostě přes Malši na Lidické třídě u krajského soudu projíždět tanky, na které spolu s ostatními, stejně rozhořčenými přihlížejícími křičela.

Vzpomíná na svou kolegyni z práce a jejího tatínka, dlouholetého přesvědčeného komunistu, kteří zažívali velké rozčarování. Protože vnímali situaci výhradně ideologicky a neměli stejné informace o zinscenovaných procesech v padesátých letech, tak byli „strašně překvapení“. „A já jsem byla taky překvapená,“ dodává Pavlína Pešková, „že tomu tak strašně pořád věřili, když se takové věci děly, že to byly vlastně dvě strany jedné mince... Jenomže uplynulo pár měsíců a oni už se tam zase potom vrátili a už byli zase ortodoxní, zase už tomu věřili.“

Listopadové události roku 1989 znamenaly pro Pavlínu Peškovou nečekané překvapení a obrovskou radost, nikdy si totiž nemyslela, že by k pádu komunismu mohlo dojít. V komunismu prožila celý svůj produktivní život, od devatenácti do šedesáti let, a už se prý smířila s tím, že takhle to bude napořád. V důchodovém věku začala pronajímat svoji chalupu na Lipensku a díky přivýdělku mohla začít cestovat. Svou první cestu podnikla za polární kruh do Norska a podívala se i do Velké Británie a Francie. V roce 2021 žila Pavlína Pešková v Českých Budějovicích a prý vůbec nedokáže pochopit, když někdo říká, že se měl za komunismu líp.