Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Pešťák (* 1967)

• narozen 5. srpna roku 1967 v Plzni

• jako malý kluk získal vztah k Šumavě, kde jeho otec sloužil u horské služby

• během učení v Průmyslovém podniku se spřátelil s lidmi z neoficiální hudební scény

• v 80. letech zažil šikanu policie na tajných koncertech a undergroundových akcích

• v roce 1989 se vrátil z vojny a krátce pracoval jako plavčík

• během sametové revoluce s kamarády přesvědčoval dělníky, aby se přidali ke stávce

• po revoluci se začal naplno věnovat sportu, cestování, muzice a psaní knih

Horolezectví, cestování, divoké devadesátky, ale i Šumava se svou krásnou přírodou a pohnutou historií. To jsou inspirační zdroje knih Kamila Pešťáka (1967). Ten se psaní začal věnovat až po začátku nového milénia, do té doby žil kromě sportu hlavně muzikou. V osmdesátých letech založil kapelu Po čtyřech, ze které se později vyvinuly Smíšené pocity. V devadesátém roce vznikla skupina Darrell Standing a po pětileté pauze kapela Hudba Chleba.

Před sametovou revolucí se Kamil Pešťák seznámil s podobně naladěnými mladými lidmi, kteří toužili žít i hrát po svém. Jako jeden z nejhorších zážitků s bezpečnostními složkami líčí koncert plzeňské kapely The Suřík v roce 1987: „Obklíčili hospodu na Roudné, postupně nás pouštěli ven a legitimovali nás, pak následovaly výslechy a vyhrožování.“ Kapely, které nechtěly absolvovat ideologické schvalování písniček před komisí, totiž oficiálně hrát nesměly. A tak se undergroundová hudební scéna scházela v komunitách na venkově nebo na tajných koncertech v hospodách a klubech, často po zavírací době.

Táta na dospívání u železné opony nevzpomíná v dobrém

Kamil Pešťák se narodil 5. srpna roku 1967 v Plzni. Do svých šesti let bydlel s rodiči a prarodiči z maminčiny strany ve společné domácnosti. Vzpomíná, že podmínky v bytě v Bendově ulici byly ještě v sedmdesátých letech dost skromné. V koupelně se muselo zatápět v takzvaných lázeňských kamnech, do kterých se nosilo v putnách uhlí. „Babička byla modistka, ale po válce už byla nemocná a nepracovala, dědeček pracoval jako elektrikář trolejbusů u plzeňských dopravních podniků. Byl to ale také velký dobrodruh, mezi válkami projel na kole celou Evropu, švýcarské a německé Alpy. Měl vyfocené i srazy nacistů, ale z nějakého důvodu jim na fotkách v albu přelepil hákové kříže,“ říká pamětník. „Když se pak nesmělo volně cestovat, z dědy se stal zapšklý a zlomený člověk,“ dodává.

Prarodiče ze strany tatínka bydleli na Šumavě. „Dědeček, který před válkou pracoval jako švec, dostal během poválečného osidlování přidělený polorozpadlý dům v Železné Rudě vedle restaurace Šumava, v přízemí byl obchod Baťa s obuví, v patře byt a nad ním ševcovská dílna,“ vypráví Kamil Pešťák s tím, že na dětství u železné opony otec nevzpomínal příliš v dobrém. Právě v blízkosti kapitalistické ciziny prý fungovala propaganda vládnoucí strany snad ještě víc než ve zbytku republiky. „Táta říkal, že kdyby v 15 letech nepotkal lyžaře z Plzně, tak by tomu snad věřil,“ komentuje a dodává, že do pohraničí přicházeli na místo původních německy mluvících obyvatel lidé, kteří neměli k místu žádný vztah. Nezajímali se o zdejší přírodu ani historii, a tak domy chátraly a vše vypadalo neutěšeně. Řada lidí byla také takzvanými pomocníky Pohraniční stráže, svými informacemi měli pomáhat odhalit osoby snažící se nějakým způsobem narušit hraniční režim. „Moje teta si ještě pamatovala odsun, jak se tam střílelo, jak se Němci vraceli pro své věci a pro dobytek. Táta si prý zase jako kluk hrál v opuštěných domech, kde nacházel zbraně,“ vypráví pamětník.

Ani babička Kamila Pešťáka k Šumavě nepřilnula, jako děvče z lepší rodiny a absolventka obchodní akademie nezapadala do tamního drsného prostředí. „Babička uměla francouzsky, pouštěla si rozhlas po drátě a do toho hrála na housle, a nakonec skončila tak, že zametala špony v továrně Okula,“ říká pamětník. Jeho babička se musela po smrti dědy přestěhovat do jiné ruiny a nakonec do paneláku, kde dožila. Dům s ševcovským krámkem si totiž děda nestihl odkoupit, protože byl šetrný, dával všechny úspory na vkladní knížky, kde mu je znehodnotila měnová reforma.

I když otec Kamila Pešťáka odešel ze Šumavy do Plzně a neplánoval návrat do pohraničí, stal se později členem horské služby. „Táta byl strojvůdce, což byla výhoda, protože mohl sloužit i ve všední dny, mezi směnami na dráze. Měli jsme na Šumavě malý byt a já tam prožil dětství. Na Špičáku vybudovali v šedesátých letech vlek, pak další pomu, my jsme tam jako děti dělali kraviny a předbíhali jsme. Seznámil jsem se tam také se staršími lyžaři, večer se chodilo do hospody, hrálo se a zpívalo,“ líčí pamětník.

Na studium by potřeboval doporučení z podniku a kádrový posudek

Nástup do první třídy na základní škole v Plzni na Skvrňanech vnímal Kamil Pešťák jako první setkání se zlem. „Já jsem byl podle tehdejších měřítek nevzdělavatelný, dnes by se to asi diagnostikovalo jako dyslexie, ale tenkrát jsem byl za blbce. S hrůzou vzpomínám na soudružku, která nás nahnala do síně tradic a sytila ideologií,“ komentuje. Základní škola mu ale dala kamarády na celý život, s některými z nich se později začal věnovat muzice. „První kapelu jsem později založil s Michalem Vanišem, on je vynikající zvukař a textař, ale skládá muziku pro Divadlo Alfa, dělal i pro bratry Formany nebo Černé divadlo,“ připomíná.

Podle Kamila Pešťáka byl na konci základní školy vyvíjen tlak, aby si žáci zvolili nějakou vojenskou školu. On sám měl zájem spíš o humanitně zaměřené školy, ale věděl, že tam je možné se dostat jen s dobrým kádrovým posudkem. „Moje sestra měla samé jedničky a byla reprezentantka ve volejbalu, a i když na sportovním gymnáziu v Praze maturovala se samými jedničkami, měla problém se dostat na vysokou školu, musel se za ni tehdy postavit volejbalový svaz,“ vysvětluje a dodává, že sám na střední školu rezignoval a vyučil se v Průmyslovém podniku výtahářem. I když ho obor nebavil, překvapivě na škole potkal pár inspirativních osobností, třeba učitelku češtiny, se kterou si vyměňoval knihy. Ve třetím ročníku chtěl jít na maturitní obor nebo nástavbu, ale zjistil, že by musel mít z podniku doporučení: „Několik kluků se hlásilo na večerní studium strojní průmyslovky a jednou došlo k takovému omylu, že si mě zavolal ředitel podniku. Šel jsem za ním tedy v těch montérkách, nesměle jsem zaklepal, pootevřel dveře a tam stáli tihle kluci. Ředitel jim dával kandidátské přihlášky do strany, a když mě viděl, tak zařval: ‚Ty ne, ty vypadni!“ 

Po koncertě si mě předvolali a vyhrožovali

Během učení se začal Kamil Pešťák přátelit s muzikanty z plzeňské neoficiální scény. Byli to lidé, kteří se nechtěli podrobovat povinným přehrávkám, na kterých komisaři schvalovali texty i názvy písniček.[1] Scházeli se proto v hospodách a na různých tajných akcích a koncertech, ty se odehrávaly často na venkovských usedlostech se zahradou či loukou. „Chodilo se do hospody do Újezda, do Božkova do hospody Pod Kopcem, nedělní parta se scházela Na Zlaté studánce,“ vypráví pamětník. S kytarou se po hospodách zpívalo také mezi kanoisty ve sportovním klubu Prazdroj nebo mezi lyžaři a horolezci. „Folkaři se scházeli v Plzni na Bílé Hoře, to byl ten oficiální proud, který musel absolvovat přehrávky, a já jsem za těchto podmínek hrát nechtěl,“ říká.

Dnes bychom nejspíš řekli, že nezávislá hudební scéna tvořila sociální bublinu. Mezi lidmi, kteří chtěli žít a hrát po svém, se začaly tvořit dnes již legendární undergroundové kapely. Kamil Pešťák připomíná třeba plzeňskou kapelu The Suřík: „Jejich frontman Jan Eisenhammer pracoval jako vedoucí prodejny Barvy laky v Bezručově ulici.“ Od začátku osmdesátých let byla proti příznivcům punku a nové vlny zaměřena celostátní akce Státní bezpečnosti (StB) s názvem ODPAD.[2] Koncerty nepovolených kapel neunikly pozornosti příslušníků tajných složek, kteří si účastníky fotili, případně je na místě nebo cestou domů legitimovali a později je předvolávali k výslechu. Zvlášť brutální byl zásah na koncertu kapely The Suřík v hospodě v Plzni na Roudné v roce 1987, kde byl se svou kamarádkou také Kamil Pešťák. „Celou hospodu obklíčili, dost dlouho nás tam drželi, nemohli jsme jít ani na záchod. Pak nás po jednom pouštěli a legitimovali, někoho odvezli hned, mě si později předvolali. Ukazovali mi fotky z akce, ptali se, koho znám, vyhrožovali mi, že ta moje kamarádka nebude moct jít na vysokou,“ uvádí.

Zásah neunikl ani Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, který o něm podal zprávu v samizdatovém časopisu Informace o Chartě 77: „Dne 27. 11. večer se konal ve Společenském domě v ulici Na Roudné v Plzni neoficiální koncert undergroundové skupiny The Suřík, kterého se zúčastnilo asi sto mladých lidí. O přestávce obsadilo několik uniformovaných příslušníků VB jediný východ ze sálu a vyzvalo přítomné, aby sál opustili a legitimovali se. R. Mihálik při vyndávání svého občanského průkazu požádal příslušníky StB, aby předložili své služební průkazy. Nato jej jeden příslušník udeřil do obličeje. Po předložení občanského průkazu R. Mihálik svou prosbu opakoval, byl však opět několikrát udeřen do obličeje, policisté jím smýkali po zemi a bili ho do obličeje.“[3]

Cesty z koncertů často končily průšvihem

V druhé polovině osmdesátých let založil Kamil Pešťák s přáteli Evou Jungovou a Michalem Vanišem písničkářskou kapelu Po čtyřech. „Eva vždycky hezky zpívala, kromě toho píše básničky, fotí, v poslední době dělala třeba klip pro kapelu Dunaj,“ připomíná a dodává, že jedno z prvních veřejných vystoupení kapely Po čtyřech se odehrálo v božkovské hospodě Pod Kopcem a další na utajeném koncertě: „Bylo to v nějaké hospodě u Jižního předměstí, už nevím přesně, ve které, šli jsme tam zadem přes dvůr do nějakého salonku. Byly tam spíš rockové kapely a my s těmi kytárkami jsme tam byli trochu za exoty.“ Koncerty se mezi podobně smýšlejícími lidmi domlouvaly vždy ústně a odehrávaly se většinou po zavírací době. Snad jediným oficiálním koncertem, na kterém kapela Po čtyřech před sametovou revolucí vystoupila, byl koncert kapely Hibaj Pod Lampou.

Nezapomenutelná příhoda z konce osmdesátých let se podle Kamila Pešťáka váže k tajné akci v Dýšině: „Když jsme po koncertě šli s Petrem Hrabákem domů, dostali jsme žízeň a hospoda na hřišti v nějaké vesnici měla ještě otevřeno, byla tam nějaká svatba. Tak jsem tam přišel s těmi dlouhými vlasy a kytarou, hospodská na mě sprostě vyjela, tak jsem jí v podobném duchu odpověděl. A už se na nás vrhli, vyhodili nás ven, kde nás zbili, od té doby mám nos nakřivo.“ Také po cestě z neoficiálního koncertu v Dobřanech měl problémy s policií. „V Plzni na nádraží se mi hrozně chtělo čůrat. Záchody byly hnusné, tak jsem zalezl do záhonu, kde byl pomník 50. výročí založení KSČ v Plzni. Najednou přijeli policajti, naložili mě do auta a odvezli k drážní poliklinice. Tam mi vyhrožovali, potom mě vyhodili a já jsem se tam konečně u té zdi seřaďovacího nádraží vyčůral.“

Na Portě byly nejlepší večerní jamy

Na konci osmdesátých let se na západočeské hudební scéně podle pamětníka zajímavým způsobem prolnul oficiální a undergroundový proud. Zvláště na soutěžním folkovém festivalu Porta, který od roku 1981 probíhal v Plzni. Vedle režimem tolerovaných kapel se do programu vloudil v roce 1986 Vladimír Merta, čímž si ovšem vysloužil dvouletý zákaz hraní. „Večer se v zadní části výstaviště, tam, jak byla koliba a další restaurace, konaly session, bylo to jen pro zvané, ale já jsem se tam přes známé dostal. Tak se dlouho do noci hrálo a jamovalo, potkal jsem se tam třeba s Bárou Hrzánovou,“ popisuje.

Absurdní propojení oficiálního proudu se subkulturou se ale odehrálo v roce 1987 v plzeňském Amfiteátru na Mírovém koncertě, který se pořádal v rámci mezinárodních mírových pochodů Olafa Palmeho. „Na stejném koncertě měli vystoupit Michal David, Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten. Mysleli jsme si, že ten dramaturg požil nějakou omamnou látku. Na Davida samozřejmě lítaly různé předměty včetně gumového granátu. Legrace nás přešla, když na nás namířili hasičské stříkačky a prostor obklíčili příslušníci se psy,“ vzpomíná Kamil Pešťák na událost, kterou ve svém románu Nebe pod Berlínem zvěčnil také spisovatel Jaroslav Rudiš.

Vojna, to byl absurdní chaos

Z kapely Po čtyřech se s drobnou personální obměnou vyvinula kapela Smíšené pocity. „A z původně jednorázové akce kapel Smíšené pocity, Velký žert a Chronická nevinnost, které se sešly na koncertě v Plzni-Hradišti, později vznikla legendární kapela Požár mlýna,“ připomíná Kamil Pešťák. Účinkování v plzeňských podzemních kapelách a kontakt s místní nonkonformní scénou přerušila povinná vojenská služba. Zřejmě vinou chaosu v systému ale nebyl Kamil Pešťák pozván k odvodu. „Táta mi ale říkal: ‚Neblbni, oni tě zavřou, měl by ses raději sám přihlásit.‘ Nechtěl jsem se ale prásknout sám, tak jsem poprosil tátu, ať tam zajde. Oni mě kupodivu vůbec neměli v evidenci,“ říká s tím, že když byl ve 20 letech odveden, utrhl si při lezení meniskus a dostal roční odklad.

Na podzim roku 1988 byl Kamil Pešťák odveden i s nedoléčeným kolenem na vojnu jako spojař do Klecan. „V říjnu nás vyložili na buzerplace, bylo asi osm stupňů a pršelo, byly tam takové nízké baráky jako v lágru, zkrátka moc se mi tam nelíbilo, tak jsem si vzpomněl na to zraněné koleno,“ komentuje s odstupem. Vstřícný lékař mu při vstupní prohlídce slíbil, že může nějaký čas zůstat na ošetřovně, kde se také setkal s muzikantem a moderátorem rádia Beat Pepou Lábusem. „My jsme spolu občas hráli na kytary. Pomáhal jsem na ošetřovně, vozil jsem tam jídlo na takovém vozíčku, a když přišla nějaká kontrola, tak mě radši zašili do kotelny.“

V Klecanském zámku sílila během druhé světové války organizace Hitlerjugend a německá armáda, tu po válce vystřídala Ústřední škola Československého svazu mládeže a od roku 1950 až do roku 1990 zde působila Československá lidová armáda. V Klecanech se nacházelo letiště, které obsadila pilotní škola Luftwaffe, její letadla v dubnu roku 1945 zneškodnil zásah amerických letců.[4] „Na tom zámečku si dělali lampasáci večírky, my jsme měli za úkol je u toho fotit a hned snímky vyvolávat. Ten, co lampasákům fotky nosil, nabíral na rautu jídlo a pivo. Takže jsme si udělali ve fotokomoře hezký večírek, měli jsme rozsvícený nápis ‚Zákaz vstupu – vyvoláváme‘, sami jsme se u toho fotili a ty fotky mám dodnes,“ vzpomíná Kamil Pešťák. Zajímavou zkušeností byl podle něj i pobyt v Ústřední vojenské nemocnici, kam byl poslán na přezkum se zraněným kolenem. I zde si našel spřízněnou muzikantskou duši. S „lapiduchem“ a pozdějším členem kapely Nahoru po schodišti dolů Martinem Schneiderem pomáhal pečovat o přestárlé vojáky. „Také mě bral do své zašívárny ve skladu špinavého prádla, kde měl schovanou baskytaru a pivo,“ vzpomíná.

Systém v tehdejší armádě popisuje jako absurdní: „Na ošetřovně jsem třeba viděl kluka, který měl nějakou vrozenou vadu a chyběla mu půlka chodidla, přitom byl normálně odvedený.“ Mnoho mladých mužů se snažilo povinné vojenské službě vyhnout ať úplatky, fingovaným psychickým onemocněním nebo dokonce fingovanou sebevraždou. Ti, kteří byli odvedeni a byli skutečně psychicky nemocní, dostávali podle pamětníka na vojně největší „čočku“: „Kluk, který vozil z ošetřovny vojáky na vyšetření do Ústřední vojenské nemocnice, neměl psychiatrické pacienty rád. On totiž vždycky vojáky odvezl na vyšetření a šel na ně čekat do hospody nebo do kina, někdy mě bral s sebou, aby měl parťáka. Ale na té psychiatrii s nimi musel čekat a to ho nebavilo.“

Půlrok mezi koncem vojny a sametovou revolucí by vydal na román

Když se Kamilu Pešťákovi podařilo konečně získat další odklad vojenské služby, byl květen 1989. Do sametové revoluce tak zbývalo ještě půl roku, ale tomu, že by mohl režim konečně padnout, podle pamětníka nic nenasvědčovalo: „Měl jsem dojem, že aktivity hrstky osvícených lidí nemůžou mít žádný dosah, že většinu to nechává chladnou.“ Po návratu z vojny ho čekalo propuštění z Městského průmyslového podniku a také vyhazov z bytu od rodičů. „Hned první den po propuštění jsem šel do hospody Pod Kopcem v Božkově, přivedl jsem si domů děvče a už to bylo. Provizorně mě ubytoval Michal Vaniš s manželkou a já si musel hledat práci i bydlení,“ komentuje pamětník, který se pak ironií osudu stal na čas zaměstnancem Federálního ministerstva vnitra. „Eva Vanišová mi poradila, že v Plzni Na Lopatárně hledají plavčíka, jenže tam to spravoval sportovní klub Rudá hvězda[5],“ vysvětluje.

Razítko Rudé hvězdy v občanském průkazu budilo podle Kamila Pešťáka úžas třeba u policistů, kteří jeho a ostatní máničky legitimovali ve vlaku cestou z Osvračína. (Tam v osmdesátých letech fungovala stejně jako na mnoha jiných místech undergroundová komunita a odehrávaly se tam koncerty neoficiálních kapel a hlavně setkání protirežimně zaměřených lidí, samozřejmě za neustálého sledování a šikany StB.) „Ironií bylo také to, že jsem na služebním psacím stroji Rudé hvězdy opisoval Několik vět,“ podotýká.

V listopadu 1989 jsme chodili přesvědčovat dělníky, aby se k nám přidali

Sametová revoluce začala pro Kamila Pešťáka jednoho ospalého rána po noci probdělé na pyžamovém bálu. „Pomáhal jsem Michalu Vanišovi vymalovat byt a pustili jsme si rádio, říkali, že v Praze probíhají demonstrace. Jenže to byly jen oficiální zkreslené zprávy, tak jsme zkoušeli volat známým, jestli něco nevědí,“ říká s tím, že s partou kamarádů vzápětí uspořádali organizační schůzku. „Chodili jsme mezi dělníky a přesvědčovali je, aby se k nám přidali, já jsem měl za úkol jít třeba do teplárny. Jenže jsem si vzal omylem tátovy pohorky, strašně jsem si sedřel nohy a rozhodující okamžiky revoluce jsem pak sledoval na gauči z televize,“ vypráví.

Když byla 27. listopadu 1989 vyhlášena generální stávka, přidali se k protestujícím Plzeňanům také dělníci ze Škodovky. „Plzeňské náměstí bylo plné lidí. Já jsem tou dobou pracoval s Ivošem Huclem jako mazač výtahů, chodili jsme po městě po velkých domech, které spravovalo škodovácké družstvo, měli jsme takovou koženou brašnu, promočenou olejem a vazelínou, říkali jsme jí Mařka. Tak jsme si revoluční heslo trochu poupravili a skandovali jsme: ‚Máme mastné ruce,‘“ říká pamětník.

Devadesátky byly plné naděje, že teď už všechno půjde

Po revoluci se Kamil Pešťák začal naplno věnovat cestování, sportu i muzice. Koncertoval se svou kapelou Darrell Standing. V zimě pracoval jako vlekař na Šumavě, vyzkoušel si ale také práci v lese nebo na opravách střech. Evropu procestoval bez peněz a se salámem v batohu, zato s kamarády a s kytarou. Atmosféru devadesátých let vnímal jako plnou nadšení a naděje na to, že teď už všechno půjde. V tom pocitu ale prý byla notná dávka euforie hraničící s naivitou: „Pomáhal jsem třeba Ivoši Huclovi pořádat koncert JAR v Plzni, řekl mi, abych sehnal tři mikrofony a dvě bedny. Když to viděl Roman Holý, tak se divil, že tohle má být ta připravená stage. Ale nakonec to odehráli a byl z toho super večírek.“ Pomáhal také při budování známého hudebního klubu Pod Lampou, kde dříve sídlilo amatérské divadlo.[6] „Vytrhali jsme sedačky a jako bar sloužily položené skříně,“ vzpomíná.

Začal také psát o sportu do internetových magazínů a natáčet filmy s lyžařskou a sportovní tematikou. „Dneska, když je YouTube a jiné streamovací platformy, tak je to běžné, ale tehdy to bylo něco nového,“ komentuje. V roce 2000 založil rodinu a muziku odsunul na čas na vedlejší kolej. S kamarádem Milanem Spěšným spolupracoval Kamil Pešťák v cyklistické akademii, kde se věnovali mladým talentovaným sportovcům. Začal se věnovat psaní knih, ve kterých zúročil své sportovní i hudební zážitky, ale také třeba pohnutou historii šumavského pohraničí, kterou poznal z vyprávění tamních lidí. Díky křtům knih a autorským čtením se ale ke kytaře vrátil, dnes hraje s kamarády ve formaci Kamil & Friends. Je rád, že podstatnou část aktivního života už prožívá ve svobodě: „Štve mě, že se období sedmdesátých a osmdesátých let bagatelizuje. Říká se, že už to nebylo tak hrozné, že už nebyly politické procesy, ale já na to mám svůj názor. Kariérním komunistům asi nic nechybělo, ale my jsme nemohli cestovat, studovat, co jsme chtěli, nebo hrát muziku, jakou jsme chtěli.“

 

[1] Jak uvádí mimo jiné diplomová práce Petra Šilhánka, kapely vystupující na večerních zábavách a takzvaných odpoledních čajích podléhaly zvláštní kontrole. Členům amatérských zábavových kapel býval komisí přidělován nejčastěji status lidových hudebníků, jeden z členů kapely byl pak uváděn jako vedoucí souboru. Průběh přehrávek v Plzni je zdokumentován v materiálech Městského kulturního střediska v Archivu města Plzně. Kromě přehrávky byli členové „beatových souborů“ povinni účastnit se ideologického školení.

[2] In: PETROVÁ, Jana: Zapomenutá generace osmdesátých let 20. století, str. 32

[3] In: Informace o Chartě 77 (samizdat), Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, dostupné na: https://scriptum.cz/soubory/scriptum/informace-o-charte-77/infoch_1987_17_ocr.pdf

[4] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/polni-letiste-mobilizace-1938-letectvo-csr-klecany.A230913_105818_vojenstvi_alv/4#space-a

[5] Činnost tělovýchovných jednot Rudá hvězda řídila Správa tělovýchovy a vrcholového sportu federálního ministerstva vnitra, viz: https://www.abscr.cz/pruvodce-po-fondech-sbirkach/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-c/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-c11/

[6] https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=16721