Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Peštová (* 1934)

• narodila se 28. listopadu 1934

• vyrůstala na periferii Prahy v Michli, kde také prožila válku

• otec byl bankovním úředníkem v Zemědělské záložně

• v roce 1953 maturovala na michelském gymnáziu

• dva roky studovala Vysokou školu strojní

• v roce 1955 se vdala za Miroslava Peštu

• pracovala ve Výzkumném ústavu železničním jako odborná pracovnice

• v roce 1948 cvičila jako dorostenka na XI. Všesokolském sletu na Strahově

• do svých 85 let, od roku 1963 do roku 2019, cvičila s dětmi v sokolovně na Vinohradech, stejně jako její manžel

• v letech 1968–1972 jezdili spolu s manželem jako vedoucí na tábory do Ledče nad Sázavou

Vlasta Peštová, roz. Klasová, se narodila 28. listopadu 1934 v Pyšelích Marii a Františkovi Klasovým, vyrůstala ale na periferii Prahy v Michli, kde prožila krásné dětství. Měla o 14 měsíců starší sestru Věru. Otec byl bankovním úředníkem v Zemědělské záložně sídlící v Praze na Senovážném náměstí, maminka byla v domácnosti.

 

Tři nejsilnější válečné zážitky

Když němečtí nacisté v březnu 1939 obsadili Československo, bylo Vlastě pět let. Z války si pamatuje tři silné okamžiky: tíseň, již vzbuzovali Němci, kteří v březnové plískanici křižovali město na motorkách se sajdkárami, to byl teprve začátek. Hrozivější období nastalo v létě 1942 po atentátu na Heydricha. „To přišel opravdu hodně tvrdý režim. Zákaz vycházení, zatemnění, udavačství, vztahy mezi lidmi se zhoršily. Na druhou stranu například v našem domě fungovala komunita a všichni přesně věděli, kdo je kdo a na koho si dát pozor. Lidi si to mezi sebou řekli,“ vzpomíná Vlasta.

Dalším silným vjemem bylo bombardování Prahy v únoru 1945. „Bydleli jsme v Michli na vršíčku, a když bylo jasno, z okna jsme se dívali na Hradčany. Viděli jsme nálety, letadla nad Slovany a bombardování,“ vzpomíná Vlasta.

Pátého května 1945, když v Praze vypuklo povstání, německá vojska postupovala do Prahy z několika směrů. Jeden z nich vedl po staré benešovské silnici. „Němci šli od Benešova na Prahu. Bylo to kruté, protože všechny lidi vytahovali z baráků a museli jít před nimi. Náš tatínek a všichni chlapi stavěli barikády. My jsme měli za tím naším blokem v Michelské 711 akorát poslední barikádu,“ vzpomíná Vlasta. Zatímco její tatínek se zapojil do povstání, ostatní zůstali ve sklepním krytu, stejně jako většina dětí a jejich matek. „Probouraly se celé sklepy, daly se tam postele a tam jsme přežívali v době revoluce i se sousedy. Ženy vařily kotle polívky pro všechny. Byly mezi námi hezké vztahy. A pak najednou rána a sousedům ustřelili kus baráku a tank zdemoloval komín na cihelně,“ vypráví pamětnice.

 

Sokolská výchova

Vlastina maminka Marie Klasová byla od mládí sokolka, tatínek byl dobrovolný hasič. „Seznámili se v Pyšelích, kde maminka chodila do Sokola. Byly jsme tedy se sestrou v sokolském duchu vychovávány. Hned po válce nás maminka přivedla do Sokola,“ vypráví Vlasta. Sestry Klasovy navštěvovaly Sokol v Michli. „Bylo tam vynikající vedení a chodily jsme tam s celou bandou dětí od nás zeshora. Měly jsme to do michelské sokolovny docela daleko,“ vzpomíná Vlasta.

 

Cvičení v dorostenkách jsem si vyplakala

Vyvrcholením sokolských aktivit byl Všesokolský slet. Vlasta za svého mládí prožila jen jeden – a to ten první, poválečný, v roce 1948, který byl na dlouhou dobu také poslední. Hlavní program se konal na Strahově. Vlasta již tehdy chodila do gymnázia, ale nebylo jí ještě 15 let. „Oni by mě tam bývali vzali až od patnácti. Sestra už cvičila za dorostenky a já chtěla být taky dorostenka, tak jsem si to vymodlila a taky jsem cvičila s dorostenkami,“ vypráví pamětnice. Na Strahov prý vůbec nebylo snadné se dostat, protože o účast byl obrovský zájem a všichni museli projít vylučovacími zkouškami.

 

Kolem Gottwalda jsme prošli mlčky

V té době již nebylo Československo demokratickým státem. U moci byli již půl roku komunisté a Všesokolský slet se už konal pod taktovkou KSČ. Komunisté totiž všechny tělovýchovné organizace sjednotili pod Sokol (například DTJ, Orel, Junák). Vedení Sokola násilně změnili, vyloučili na 11 000 členů ze Sokola, mnoho z nich emigrovalo. Průvod dorostenců a dorostenek a poté mužů a žen Prahou při Všesokolském sletu v létě 1948 se proměnil v protikomunistickou manifestaci, při které dávali sokolové najevo, že vláda KSČ není vítězstvím všeho lidu.

„Ta atmosféra roku 1948 se nás dotýkala hodně, ale ne zase tak jako dospělých. Ti už věděli, o co jde. My už méně. Mně bylo 14 let. Měli jsme průvod Prahou, a když jsme šli kolem tribuny, kde seděl Gottwald, přestalo se hrát, a my jsme jen mlčky pochodovali,“ vzpomíná Vlasta.

Po všesokolském sletu 1948 a po akcích při pohřbu bývalého prezidenta dr. Edvarda Beneše začaly čistky. Sokol ve své ryzí podobě přestal de facto existovat. „Když Sokol zrušili, přestali jsme tam chodit. Měla jsem výhodu, že v našem gymnáziu v Michli byla ohromně dobrá tělesná výchova a osvícení kantoři nám tak Sokol nahradili. Měli jsme míčové hry, atletiku, gymnastiku, prostě všechno. Hodně absolventů té školy se dostalo ve sportu na špičku,“ vzpomíná Vlasta.

 

Tatínkův plat na obživu rodiny nestačil

Nástup komunistů k moci se rodiny existenčně dotkl vzhledem k tomu, že otce, bankovního úředníka, zasáhly reorganizace. „Chtěli po něm, aby z úředního místa šel do výroby. Jenže otec už na tom nebyl fyzicky nejlépe, a tak vstoupil do KSČ a na svém místě zůstal, přestože bankovním úředníkům radikálně snížili platy. Na obživu rodiny to nestačilo. Maminka šla pracovat do továrny ke Křižíkovi do skladu. Byla ročník 1912 a měla obchodní akademii, tak se stala vedoucí skladu,“ vypráví Vlasta.

 

Na studia nebyly peníze

Maturovala v roce 1953. Toho roku na jaře ale proběhla měnová reforma, kdy peníze přes noc ztratily svou dosavadní hodnotu. Ti, co měli naspořeno, neměli náhle takřka nic. Vlastina maminka protestovala a vyhodili ji z práce. Otec měl velmi nízký plat, sestra se nedostala na vysokou školu. Když chtěla jít na vysokou školu Vlasta, nebyly na to peníze. Šly tedy s maminkou pracovat do zahradnictví. Pak Vlasta nastoupila na Vysokou školu stavební, kde nebyl takový nával jako na humanitní obory. Peněz ale stále nebylo nazbyt, a tak přešla na večerní studium při zaměstnání. Osm hodin v práci, pak do půl deváté, každý den, škola. Bylo to vyčerpávající. Není divu, že když se seznámila s budoucím manželem, musela si vybrat a školu opustila.

Pracovala ve Zdravoprojektu jako kreslička do roku 1955. V témže roce se vdala za Miroslava Peštu. Za rok se jim narodila dcera a v roce 1959 syn. „Největší problém jsme měli s bydlením. Několik let jsem bydlela s dětmi u mých rodičů ještě s babičkou a sestrou, tedy sedm lidí prakticky v jedné místnosti. Můj muž Mirek bydlel v podnájmu na Vinohradech a docházel k nám. K samostatnému bytu jsme se dostali zdlouhavou a složitou cestou,“ vypráví Vlasta.

Od konce 60. let pracovala ve Výzkumném ústavu železničním. Pracovala hodně v terénu, kdy na trati zkoušeli upevnění kolejnic a podobně. Jak říká, několikrát ji lanařili do KSČ, čemuž odolávala s výmluvou, že na to není dostatečně zralá. Normalizace ji nepoznamenala i díky její specifické práci. Pracoviště se nacházelo v Praze – Chuchli v nouzových buňkách, kde byli s partou kolegů stranou pozornosti.

 

S dětmi cvičila v Sokole do svých 85 let

Ani v době, kdy Sokol fakticky neexistoval, jí ze života zcela nevymizel. Do sokolovny, ovšem již pod hlavičkou ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova), se vrátila v roce 1963, kdy začala pracovat s dětmi jako cvičitelka. „To už bylo ve vinohradské tělocvičně, bývalé sokolovně. Provozovalo ji ČKD Stalingrad a později až do roku 1990 Bohemians,“ vypráví pamětnice, která nakonec ve vinohradských tělocvičnách strávila při práci s dětmi 55 let, do léta 2019, než se jí přihodil úraz.

„Nejdříve jsem měla dorostenky, pak žákyně, pak obojí dohromady, a ke konci jsem měla i žáky. Chodila jsem tam čtyřikrát do týdne, ale pak už to bylo moc. No a pak jsem měla ten úraz. Byla jsem s kluky na závodech, prošlápla jsem jeden schod a bylo to,“ vypráví Vlasta, která si v Sokole vychovala následníky. „Chodili tam tři bratři Štěpánkovi a já jim říkala, že až na to budou mít věk, půjdou do cvičiteláku, protože my s manželem budeme končit, a měl by to dělat někdo za nás. A tak se také stalo a jsou skvělí,“ říká Vlasta. I její manžel byl aktivní do vysokého věku. V létě v sokolovně oslavili jeho devadesáté narozeniny, které byly zároveň rozloučením s aktivním působením v Sokole.

Vlasta Sokolu vděčí za mnohé, přestože oficiálně 41 let nefungoval. Sokolský duch ale z tělocvičen ani letních táborů v této době nezmizel. „Působili tam ještě staří sokolové, kteří si všechno pamatovali z předválečné doby. Na tábory z let 1967–1972 v Ledči nad Sázavou máme nezapomenutelné vzpomínky. A za co Sokolu vděčím? Zejména pohybové aktivitě. I když jsem dnes ‚polomrzák,‘ tak mám třeba silné ruce. Špatně se zvedám ze země, ale při velkém úsilí se zvednu přes ty ruce. Sokol mi dal sebekázeň a vztah k dětem. Miluju děti. Proto jsme také milovali ty tábory,“ uzavírá své vyprávění Vlasta.