Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Peterka (* 1948)

• narozen 21. listopadu 1948 v Praze

• otec byl v srpnu 1948 vyhozen od policie

• kvůli otcovým postojům nemohl absolvovat letecký plachtařský výcvik u Svazarmu

• vystudoval SVVŠ na Žvahově a posléze na Zatlance, jeden rok studoval ČVUT

• v letech 1969–1971 absolvoval vojenskou službu u pohraniční stráže v Rozvadově, po třech měsících přijímače zařazen na funkci skladníka proviantu

• kolegové z poddůstojnické školy zasahovali proti demonstracím 21. srpna 1969

• po návratu z vojny pracoval jako technik ve strojírenství a stavebnictví

• v letech 1970-1985 čtyřikrát odmítl nátlak na vstup do KSČ

• v letech 1975–1987 obecním kronikářem v Řeporyjích, fotografoval život v obci

Karel Peterka prožil většinu svého života v Řeporyjích a v letech 1975 až 1987 zachycoval místní život jako obecní kronikář a amatérský fotograf. 

Oba jeho rodiče pocházeli z Českomoravské vysočiny, otec z Humpolce a maminka z Třebíče. Otec se za druhé světové války přihlásil k četnictvu, aby se vyhnul totálnímu nasazení, pobyt v Německu se mu ale nakonec nevyhnul a musel pracovat na odklízení trosek v bombardovaném Hamburku a Brémách. Těsně po válce sloužil jako policista v bývalých Sudetech, v Jáchymově, kde vládly podle slov Karla Peterky „divoké poměry“. Roku 1946 zde měl za úkol celý den doprovázet tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka při jeho návštěvě Jáchymova. Pan Peterka starší se ho prý snažil upozornit na znepokojující dění v místní organizaci KSČ: „Zmínil se mu, že před několika dny bez klepání vletěl na komunistický sekretariát. A viděl, že soudruzi se zrovna učili rozebírat sovětský samopal s kulatým zásobníkem. Jan Masaryk prý jenom mávl rukou: ‚S tím si nedělej hlavu, to vyřídíme,‘“ vypráví Karel Peterka. 

Krátce nato byl otec přeložen do Řeporyjí, kde dostal malý služební byt v domě na náměstí. Roku 1947 se se oženil s Vlastou Freibergovou, svou láskou z tanečních. Po letech si splnili společný sen o vlastní střeše nad hlavou a postavili si rodinný domek. Pan Peterka starší vstoupil začátkem roku 1968 do Československé strany lidové a do důchodu odcházel jako vedoucí zásobování Železničního stavitelství, závod 2. Se svou ženou žil až do její smrti 19. ledna 1992. 

Domluvte manželovi, ať se dá do strany

Karel Peterka se narodil 21. listopadu 1948. Jeho otec byl na konci srpna 1948 propuštěn od Sboru národní bezpečnosti (SNB), patrně proto, že nevstoupil do KSČ „Po únoru 1948 za maminkou přišel předseda MNV (místního národního výboru) a říkal: ‚Domluvte manželovi, když se dá do strany, udělá kariéru.‘ Ale táta do strany nevstoupil.“ Karel Peterka při pátrání v archivech zjistil, že otec byl propuštěn od policie „na základě rozhodnutí Okresního akčního výboru Národní fronty Praha-západ.“ Není tedy divu, že otec poúnorový vývoj neschvaloval a své propuštění z práce nesl jako křivdu. „Na druhou stranu byl rád, že nemusí dělat policejní asistenci k tomu, co se po únoru dělo, například při kolektivizaci zemědělství nebo znárodňování.“ 

Později otec pracoval jako účetní na stavbách. Jednou se cestou vlakem do práce zastal svého známého, bývalého sedláka, který musel na stavbě pracovat v rámci služby v jednotce PTP: „Pane poručíku, u vás v partě je Vaněk ze Zbuzan. Rok a půl už nebyl doma. Teď bude v Ořechu posvícení, nešlo by zařídit, aby se podíval domů?‘ Poručík ale začal řvát, že sedláky je nutno likvidovat jako třídu. A ať se do toho neplete, jestli na to nechce doplatit.“ 

Kaňka se vztahuje až do třetího kolena

Na základní škole objevil Karel Peterka svého celoživotního koníčka: fotografování. Stal se členem fotokroužku vedeného jejich sousedem, synem místního drogisty Miroslavem Jindřichem. Fotografování se věnoval také na gymnáziu (SVVŠ) na Žvahově a později na smíchovské Zatlance. 

Během středoškolských studií se začal zajímat také o letectví a chodil do aeroklubu Svazarmu. Aby mohl začít výcvik na letišti, absolvoval lékařské prohlídky, navštěvoval teoretický kurz, úspěšně složil zkoušky a odpracoval brigádnické hodiny na letišti Točná. V šestnácti letech se však jednoho dne dozvěděl, že na letiště už nesmí. „Nejsi prověřený,“ sdělil mu místní vedoucí Svazarmu. Dlouhým pátráním na okresním výboru Svazarmu pro Prahu-západ a obvodním výboru pro Prahu-město nakonec zjistil, že problém je v jeho kádrových materiálech. „Podívej se, soudruhu, tatínek má kaňku,“ řekl mu příslušný úředník. „A když má kaňku tatínek, vztahuje se to do třetího kolena, na děti i vnoučata.“ Onou „kaňkou“ bylo patrně míněno propuštění od policie v roce 1948, to se ovšem Karel Peterka přímo nikdy nedozvěděl. Po otcově intervenci u podplukovníka Mamurova, který měl na starosti Svazarm, sice rok pobyl ve výcviku, ale při dalším prověřování létání zanechal. „Takže mně bylo šestnáct, žádné děti jsem ještě neměl, ale už měly kaňku,“ komentuje to s hořkou ironií. „To mě zlomilo. Pochopil jsem, že cokoli budu dělat, všude budu zakopávat o komunisty,“ dodává. 

Po maturitě se přihlásil na ČVUT, ale studium mu příliš nešlo a ve škole vydržel jen rok. V dubnu 1969 tak narukoval na základní vojenskou službu. 

Pohraničníci neměli právo, nýbrž povinnost střílet 

Karel Peterka narukoval k jednotce pohraniční stráže v Plané u Mariánských Lázní a první měsíc vojenské služby strávil na výcvikovém praporu v Rozvadově s oddílem, který byl určen do poddůstojnické školy v Zadním Chodově. Tam ale s kamarády neodešel, protože po pohovoru s důstojníkem kontrarozvědky vyšly najevo jeho politické názory, problémem byli i jeho příbuzní v USA a spolužáci na Západě (přestože na ně neměl žádný kontakt). Místo toho byl po dalších dvou měsících přijímače zařazen na funkci správce skladu proviantu ve vojenské kuchyni výcvikového praporu Rozvadov. „Jsem těm kontrášům vlastně vděčný, že mi to zatrhli. Věděl jsem alespoň, že nebudu muset po nikom střílet,“ konstatuje Karel Peterka. „Měl jsem na starosti proviant. Snažil jsem se, aby se mi ve skladu nic nezkazilo a nerozkradlo. A aby kluci, když si přijdou pro jídlo k okénku, měli co nejmenší hlad.“ 

Záhy ale vyvstal ještě jeden důvod, proč být rád, že ho nevzali do poddůstojnické školy. Jeho bývalí kolegové totiž museli 21. srpna 1969 v Praze zasahovat na pouličních demonstracích proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Karel Peterka uvádí, že údajně přitom byli převlečeni do uniforem Lidových milicí. „Jeden z nich si přivezl z Prahy jizvu na tváři,“ vypráví Karel Peterka. „Kluci říkali, že nikoho mlátit nechtěli. Ale když proti nim demonstranti začali střílet šrouby z praku a viděli, že kamarád krvácí, seřezali to nemilosrdně.“ 

Karel Peterka se při práci ve skladu potravin přímo neúčastnil střežení československo-německé hranice, přesto se od ostatních vojáků dozvěděl leccos o tom, jak v té době fungovala pohraniční stráž. „Když pohraniční rota během roku neměla žádný proryv (tedy že by došlo k narušení hranice a proniknutí na cizí území), dostali titul vzorná rota. To bylo asi spojeno s finančním bonusem pro velitele a snad i odměnou pro mužstvo.“ Vojáci však zároveň byli vázáni celou řadou předpisů, za jakých okolností nesmí a kdy naopak musí proti narušiteli použít zbraň. „Není pravda, že pohraničníci byli vrazi, kteří na narušitele stříleli pro zábavu. Neměli právo, nýbrž – v určitých situacích – povinnost střílet na své spoluobčany, kteří se chtěli dostat za hranice. Zabránit narušení hranice bylo jejich povinností. A když tu povinnost nesplnili, následovaly sankce.“ Předpis pro použití zbraně musel každý znát nazpaměť. 

Nemysli, nemluv, nepiš, nepodepisuj

Po vojně působil Karel Peterka jako technolog normovač v Závodech průmyslové automatizace v Jinonicích a v dalších funkcích ve strojírenství a ve stavebnictví. Přitom bydlel stále u rodičů v Řeporyjích, v rodinném domku, který si rodiče svépomocí postavili. 

V roce 1974 se jeho rodná vesnice stala součástí Prahy a následujícího roku Karel Peterka souhlasil s tím, že bude psát obecní kroniku. Objektiv svého fotoaparátu proto začal častěji a systematičtěji zaměřovat na život v obci. Jako kronikář se musel účastnit zasedání obecní a kulturní komise národního výboru, což mu nečinilo velkou radost: „Tenkrát, když člověk něco dělal, tak to tak jako dělal a nedělal. Nechtěl moc čnít, aby to nevypadalo, že leze komunistům někam. Ale přitom si chtěl dělat to svoje.“ Tento postoj ilustruje dobovým vtipem: „Nemysli. Když myslíš, nemluv. Když myslíš a mluvíš, nepiš. Když myslíš, mluvíš a píšeš, nepodepisuj. A když myslíš, mluvíš, píšeš a podepisuješ se, tak se, soudruhu, nediv.“ Přesto se občas odhodlal kritizovat dobové nešvary, jako například několik let odkládané zavedení pražské MHD do Řeporyjí. Nakonec bylo místním obyvatelům řečeno, že autobusové linky sem zavedou k určitému datu a občané sami postaví zastávky. Zastávky pak místní lidé zbudovali za tři dny. Dopravní podnik Hlavního města Prahy dodal pouze staniční sloupky. 

Zpátky do Řeporyjí 

S prací kronikáře skončil Karel Peterka v roce 1987, kdy dočasně žil mimo Řeporyje. S manželkou totiž bydleli na Břevnově, kde prožil také listopad 1989. „Tenkrát jsem se do ničeho moc nepletl. Říkal jsem si, že když někde dostanu pendrekem, manželka, v té době na rizikovém těhotenství, bude i s prvním dítětem odkázaná jenom na rodiče,“ konstatuje. Po smrti jeho otce v roce 1992 se celá rodina přestěhovala zpět do Řeporyjí, kde rekonstruovali rodinný domek, přistavěli první patro a obytné podkroví. 

Komunitní život v Řeporyjích po roce 1989 podle slov Karla Peterky částečně ožil, velmi aktivní jsou zejména dobrovolní hasiči, fotbalisté a dívčí oddíl Sokola. Na druhou stranu noví obyvatelé, kteří se stěhují do novostaveb, podle něj většinou příliš zájmu o život obce nejeví. 

Karel Peterka je přesvědčen o tom, že by se stále mělo připomínat, jak vypadal život v socialismu, za vlády komunistů – a to jak po stránce nesvobod, tak po stránce materiální – aby si ho lidé neidealizovali. Za velký problém dnešní doby považuje šíření dezinformací na internetu a prostřednictvím řetězových e-mailů. O problematiku Pohraniční stráže se nadále zajímá, prostudoval si práce historika Martina Pulce z ÚDV PČR a o své poznatky se při vhodných příležitostech rád podělí.