PhDr. Zuzana Peterová

„Potraviny byly u nás navýsost ceněné. Panovala k nim velká úcta a nesměly se vyhazovat. Pamatuji si, že když mi maminka našla v první třídě ve školní brašně svačinu, kterou jsem nesnědla, tak kolem toho byla veliká a nepříjemná událost. Tenkrát jsem musela dlouho poslouchat, jak si nevážím jídla, co jídlo znamená, jak zachraňuje životy a co by za to dali jiní. Její vztah k potravinám byl neuvěřitelně silný. Nikdy neodešla z bytu, aniž by se přesvědčila, že v kabelkách různých rozměrů nemá jeden banán a jeden rohlík. Působilo to na mě tenkrát směšně. Říkala jsem jí: ‚Mami, prosím tě, vždyť jdeš jenom nakoupit.‘ Ona se na mě podívala a odpověděla: ‚Člověk nikdy neví.‘“

„Poznamenalo to velkou část mé základní školní docházky. Ve třídě se najednou vědělo, že nejsem dělnického původu a mám tátu, kterého současně nemám. Mnoho spolužáků se mnou nechtělo kamarádit. Později jsem se od nich dozvěděla, že je rodiče varovali: ‚S tou Zuzanou si nehraj, protože má tátu v kriminále. Je to zloděj.‘ Moc dobře jsem věděla, že zloděj není. Bránit se před celou třídou však znamenalo popudit si proti sobě zbytek spolužáků. Takže jsem neměla téměř žádné kamarádky, protože se mnou se prostě nekamarádilo.“

„Co je na tom pro mne nesmírně dojemné, že otec odešel v březnu. Byl prý zavřený na Pepíka, tedy 19. března. A jak ho tady v noci zatkli, tak mu akorát dovolili, aby si vzal na sebe oblek. A ten oblek si vzal lehčího typu, protože tehdy tady v Praze patrně nebyla velká zima, a odvezli ho. Když se potom po letech vracel na amnestii, což jsme nikdo netušili, bylo to náhlé, tak najednou zazvonil na dveře, já jsem šla otevřít, to mně bylo asi tak dvanáct let. A za dveřmi stál starý, nachýlený, bělovlasý muž jenom v obleku. A já jsem ho vůbec nepoznala. Řekla jsem: ‚Dobrý večer, koho hledáte?‘ A on řekl: ‚Zuzano, tebe, jsem tvůj táta.‘“

„Kriminálka chodila na noční prohlídky našeho bytu, kde jsme bydleli. Takže ve dvě hodiny ráno vám někdo zazvonil na dveře. My jsme se vzbudili, oni vlítli do kvartýru, všechno vyházeli ze skříní, všechno zkontrolovali, hledali nějaké dokumenty. Pamatuji se, že tady v tomto prostoru stála taková skříňka, dodnes se s ní nemůžeme rozloučit, máme ji na chalupě, a v té jsem měla hračky. A protože, jak jsem říkala, jsme byli nemajetní, tak ty hračky byly tak různě poskládané ještě po předcích, kteří se nevrátili z těch koncentračních táborů. Ty hračky já jsem dostávala a byla jsem za to vděčná. No a tak v té skříni byly různé hračky, míšové, opičky atd. A oni to všechno vyházeli a měli takové bodce a propichovali to, jestli náhodou v těch plyšových hračkách není něco schovaného. Vím, že jsem hrozně plakala a vykřikovala jsem, že to toho míšánka bolí. A moje maminka mne uklidňovala, když pak odešli, že ten míšánek to vůbec necítil. Ale pro malé dítě toto bylo takové trauma, že dodnes si na to vzpomínám.“

„A proto se mnou babička chodila tam, kde jí bylo nejlépe, kde jsem vlastně strávila dětství, a to na židovský hřbitov. A to na Nový židovský hřbitov, který je na Želivského, jak se dnes ta čtvrť jmenuje. A tam jsme každý den, když jsem byla malá, chodívaly. A to období toho holokaustu vlastně ztvárňovala tak, že mne vodila od jednoho krásného náhrobního kamene k druhému a říkala: ‚Vidíš, tihleti umřeli včas.‘ A já jsem si vůbec neuměla představit, co to je umřít včas. Až teprve později mi vysvětlila, a já jsem také potom s plnou hloubkou pochopila, že umřít včas znamenalo umřít před rokem 1939, než začala druhá světová válka. Čili to peklo, o které se tímto způsobem babička se mnou podělila. Takže to je vlastně takový můj symbol z dětství, židovský hřbitov a umřít včas.“