Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Mgr. František Petlan (* 1927)

• narozen 14. února 1927 v Uherském Hradišti

• otec František Petlan veterán z první světové války

• celoživotní skaut

• zažil všechny zákazy Junáka jak za nacismu, tak komunismu

• podílel se na obnovách Junáka v Uherském Hradišti v letech 1945, 1968 a 1989

• vedl hradišťské středisko Skautu, dělal okresního vůdce, předsedu okresní rady

• vystudoval učitelský obor na Univerzitě Palackého v Olomouci

• učitel na pedagogické škole v Kroměříži, jedenáctileté škole ve Starém Městě, gymnáziu v Uherském Hradišti

• zástupce ředitele na gymnáziu v Uherském Hradišti

• člen komunistické strany

• v roce 2002 obdržel za rozvoj skautingu na Zlínsku medaili Zlínského kraje (zlatý stupeň)

• v roce 2004 mu byla udělena Cena města Uherské Hradiště

• v době natáčení rozhovoru (2018) vedl oddíl oldskautů

Junáckou organizaci vnímaly totalitní vlády jako příliš svobodomyslnou, nestranickou, a tudíž pro ně nebezpečnou. Ve 20. století tak musela přečkat celkem tři zákazy – v roce 1940 nacistickou správou a v letech 1950 a 1970 komunistickým režimem. Všechny tyto perzekuce zažil i František Petlan, nejvýraznější osobnost poválečného skautingu v Uherském Hradišti, který byl jako učitel a později zástupce ředitele na gymnáziu v Uherském Hradišti několik let členem komunistické strany. Jak sám říká, není na své členství příliš hrdý, své postavení však často využíval k pomoci studentům s jejich přijetím na další studia.

Synem válečného veterána

František Petlan se narodil 14. února 1927 v Uherském Hradišti jako prostřední ze tří dětí rodičům Hedvice a Františkovi. V rodném domě na Růžové ulici otec provozoval svou zámečnickou dílnu, zatímco matka se starala o domácnost. Otec v řadách rakousko-uherské armády prošel za první světové války jak východní, tak západní frontou. Po zásahu bojovým plynem v Itálii se nějaký čas léčil v nemocnici. Poté uprchl, skrýval se v lesích, ale byl dopaden a vězněn až do října 1918. Po návratu do nově vzniklé republiky bojoval na území Slovenska v Maďarsko-československé válce.

V době celosvětové hospodářské krize ve třicátých letech musel otec ukončit svou živnost, což také zapříčinila i nekonkurenceschopnost vůči Baťovým závodům, které mu odebíraly část zákazníků. Rodina poté prodala dům v Uherském Hradišti a přestěhovala se na nově zakoupený statek v Březolupech. Dva roky tam hospodařili, než se opět vrátili do Uherského Hradiště, kde pak otec provozoval autodopravu.

V Uherském Hradišti chodil mladý František cvičit do Sokola a v roce 1938 se stal členem tamního Junáka. Jenže po nacistické okupaci a ustavení Protektorátu Čechy a Morava byl Junák označen za nepřátelskou organizaci a z nařízení K. H. Franka v roce 1940 rozpuštěn.

Za války zahynulo několik jeho přátel

V době vypuknutí druhé světové války František studoval na gymnáziu v Uherském Hradišti. Vzpomíná, že vyučování se tehdy značně změnilo. „V zeměpise jsme se učili jen o Velkoněmecké říši, západní Evropě nebo světu. Z dějepisu jsme se dozvěděli, kdy se narodil Hitler, ale z našich dějin nic.“

Školu také několikrát prohledávalo gestapo, které si odvezlo několik profesorů a studentů. Tři z profesorů skončili v koncentračním táboře. V roce 1942 pak úřady gymnázium uzavřely. František Petlan vzpomíná, že žáci se potom nesměli hlásit na žádné střední školy, a tak přešel do školy měšťanské a až posléze ho přijali na obchodní akademii. Jenže v průběhu roku 1944 byla většina studentů poslána na nucené práce v protektorátu a vyučování bylo zastaveno. Františka Petlana tehdy poslali na zemědělské práce a poté jako nádeníka do podniku SLUM v Uherském Hradišti, který se zabýval výrobou a prodejem lihovin.

Poslední týden války prožil František Petlan s několika dalšími lidmi ve sklepním úkrytu v pivovaru. Pamětníka tak sice přímé boje o město nezasáhly, ale několik jeho kamarádů je zaplatilo životem. „Můj kamarád zemřel, když byl bombardován cukrovar a potom celá řada mých přátel, já nevím – šest, osm. Když Němci vyhodili moravský most v noci z 30. dubna na 1. května, tak se tam běželi podívat a Němci tam měli nachystané nášlapné miny a několik lidí tam přišlo o nohy. Nebo v kunovickém lese někteří kamarádi přišli o nohy tímto způsobem – Láďa Žalud, Filipský,“ vzpomíná pamětník, který pak pomáhal při stavbě náhradního pontonového mostu přes řeku.

První obnova Junáka

Po válce se František Petlan vrátil do školy a v roce 1946 odmaturoval. Krátce pak pracoval jako bankovní úředník u Zemské banky, než nastoupil na studium na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde úspěšně absolvoval učitelský obor se zaměřením na matematiku a výtvarnou výchovu.

Ještě v roce 1945 se František Petlan zapojil do obnovení Junáka v Uherském Hradišti. Vedl nejmladší chlapce a v roce 1946 se stal vedoucím celého střediska a následně i okresním vůdcem. Zlom nastal po únoru 1948, kdy se komunistická strana stala jedinou vládnoucí silou v republice a skautskou organizaci v roce 1950 opět zrušila. „Táhlo se to pár měsíců a nakonec nebylo zbytí. Měli jsme přejít do SSM a po tom jsme netoužili, tak se to zrušilo,“ vzpomíná pamětník a vzápětí dodává, že se dál scházeli a jezdili spolu na výlety, ale už bez oficiálního zastřešení jakékoli organizace.

Druhá obnova Junáka

Po ukončení studia v roce 1953 se František Petlan oženil s dlouholetou přítelkyní Annou, s níž se potkal právě ve Skautu. „To byla zrovna měnová reforma. Čili rodiče, co měli pro nás nachystané peníze, tak o to přišli. Proto jsme měli jen skromnou oslavu v kruhu rodinném,“ naráží pamětník na státem řízené znehodnocení měny.

Svatební cestu pak prožili ve vojenském újezdu Libavá. „V sobotu jsme se brali a v pondělí jsem musel na vojenský tábor,“ vzpomíná František Petlan, který i přesto, že měl ze zdravotních důvodů modrou knížku, strávil i s manželkou týden v táboře pro základní vojenskou přípravu.

S manželkou pak dostali umístěnku na Pedagogické škole v Kroměříži. Po pěti letech přešel František Petlan do nově vzniklé jedenáctileté školy ve Starém Městě, kterou v roce 1966 sloučili s gymnáziem v Uherském Hradišti.

Určité politické a společenské uvolnění v období tzv. pražského jara umožnilo opětovné obnovení skautské organizace, což se s přispěním Františka Petlana stalo i v Uherském Hradišti. „V momentě nás zase bylo několik set,“ dodává pamětník, který se opět stal střediskovým vedoucím. O rok později vedení předal Aloisi Langerovi. Vše ale zničil vpád vojsk Varšavské smlouvy a nástup normalizace. V roce 1970 byla skautská organizace znovu rozpuštěna. V Uherském Hradišti tehdy došlo ke sloučení oddílu s pionýrskou organizací Bílý Tesák a vznikl oddíl Psohlavci pod vedením Aloise Langera. „Nebyli tak pod dohledem jako pionýrské organizace na školách a dál tajně pokračovali v duchu skautské tradice,“ doplňuje František Petlan, který se ale již do jejich činnosti nezapojil.

Členství v KSČ

V době krátce před pražským jarem vstoupil František Petlan do komunistické strany. „Mně ikskrát nabízeli, abych vstoupil do strany. Já jsem to vždycky odmítl. A do strany jsem bohužel vstoupil až potom, když jsem byl přeložený z Kroměříže do Starého Města na vznikající jedenáctiletku. Tam nás mladé soudruh ředitel Kaňovský všechny tak zorganizoval. To už se blížil osmašedesátý rok. Já jsem tam byl velice krátce, když už začínalo pražské jaro. Prostě jsme si mysleli, že to rozumní lidé nějak zformují, což byl tehdy omyl,“ vzpomíná pamětník a dodává, že po několika měsících mu z důvodu neangažovanosti členství pozastavili.

S nástupem normalizace museli učitelé projít prověrkami. V té době zrovna na gymnázium přišel nový ředitel, který pamětníka znal a vybral si ho jako svého zástupce. „Dopadlo to tak, že z KNV z kraje přijeli znovu prověřovat. Bylo to až směšné,“ vzpomíná pamětník, který prý stejně jako u prvních prověrek opakoval, že nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Přesto prý prověrkami prošel a bylo mu opětovně obnoveno členství v komunistické straně.

Jiní učitelé takové štěstí neměli. V době, kdy už pamětník zastával post zástupce ředitele, hrozilo vyloučení jeho příteli Janu Haškovi, který veřejně prohlašoval, že hodnocení žáků je nespravedlivé a spíše než studijní výsledky často rozhoduje dělnický původ. „Když se Honzovi narodil syn, tak jsem mu dělal kmotra. Tehdy se do kostela nesmělo, ale já jsem ho v Kunovicích nesl k oltáři. Prostě se o tom nemluvilo a udělalo se to. Honza byl vynikající kantor a obětavý člověk a my jsme absolutně nesouhlasili, aby byl vyhozen. Nemohli jsme ho ale udržet, protože OV KSČ a KV KSČ na tom všichni pracovali,“ vypráví pamětník, který dodává, že jedinou možností bylo přeložení Jana Haška na jinou školu, čímž alespoň zachránili jeho pedagogickou činnost.

Jako zástupce ředitele měl František Petlan mimo jiné na starosti posudky studentů pro jejich eventuální přijetí na vysokou školu. „Tehdy když se student hlásil na vysokou školu, tak obec napsala: ‚Ano, můžeme ho odsouhlasit,‘ nebo: ‚Ne, nesouhlasíme.‘ My jsme objížděli některé obce, byli jsme na Velehradu, v Babicích, v Huštěnovicích, a přesvědčovali jsme místní funkcionáře, že by ty studenty měli pustit,“ vzpomíná pamětník a přidává konkrétní případ. „Třeba na Velehradu jsme neuspěli. Nechtěli pustit chlapce, jehož jsem byl třídním. Vynikající student, vynikající. Takových je málo. A kromě studia muzikant a nechtěli ho pustit na vysokou. Jeho tatínek totiž jako učitel na Velehradu nevystoupil z církve. A jeho kolega, který byl taky nábožensky založený, z církve vystoupil a mezitím se stal okresním školním inspektorem. Jeli jsme na Velehrad a přes tři hodiny jsme přesvědčovali místní funkcionáře, že toho chlapce musí pustit, že takových lidí má republika málo. Oni s tím nakonec souhlasili. Jenom ještě jeden odběhl, že se jde ještě poradit dolů. On se poradil s tím bývalým kolegou, co se stal inspektorem. Ten tam dole seděl a řekl: ‚Ne, nesmíte.‘ Tak kluka nepustili.“ Rok poté pamětník potkal matku zmiňovaného studenta Petra, která mu oznámila, že byl na vysokou školu přijat a že jí na národním výboru řekli, že syn už mohl dávno studovat, ale nepustila ho škola.

Zapojil se i do poslední obnovy Junáka

V roce 1988 odešel František Petlan do důchodu a hned poté vystoupil z komunistické strany. O rok později vyvolal zásah proti demonstrantům na Národní třídě události, které vedly k pádu komunistického režimu, což pamětník přijal s velkou radostí. Ještě v prosinci 1989 byl opět u znovuobnovení skautské organizace v Uherském Hradišti a byl zvolen do funkce předsedy okresní rady. Zastával ji až do roku 1998 a poté ještě několik let dělal v okresní radě hospodáře. V roce 2002 obdržel za rozvoj skautingu na Zlínsku medaili Zlínského kraje (zlatý stupeň). V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2018 vedl ve svých 91 letech oddíl oldskautů. „Každý člověk by měl mít určité zásady a ty dodržovat. Být pravdomluvný, nekrást, pomáhat jiným, být soucitný a spořivý. Potlačovat své špatné lidské vlastnosti jako je chamtivost a závist,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace František Petlan, od roku 2004 držitel Ceny města Uherské Hradiště.

 

https://psohlavci.skauting.cz/historie/