Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté mu zavřeli maminku, s bratrem vyrůstal v dětském domově
narozen 22. října 1940 v Plzni
v listopadu 1950 zatčen a následně popraven přítel maminky generál Ladislav Svoboda
v prosinci 1950 zatčena a odsouzena na šest let Lubomírova maminka Blažena
s bratrem studovali průmyslovou školu v Mladé Boleslavi
maminka se z vězení dostala na Zápotockého amnestii v roce 1955
pracoval v pražské pobočce podniku Plastimat
Lubomír Petr se narodil 22. října 1940 v Plzni, spolu se svým bratrem – dvojčetem Ivanem. Křestní jméno nese po svém otci. V Plzni žil do roku 1952 v dětském domově, kam se dostal poté, co byla jeho maminka Blažena v prosinci roku 1950 zatčena.
Lubomírovi rodiče pocházeli z Prahy. Tatínek ze Žižkova, vystudoval průmyslovou školu v Karlíně a poté vojenskou akademii. Maminka Blažena Petrová, za svobodna Dvořáková, byla původem z Vinohrad a vystudovanou měla obchodní akademii.
Rodiče se později rozvedli a maminka začala žít s generálem Ladislavem Svobodou, který pracoval jako velitel osidlovacího úřadu v Plzni a řešil odsun Němců. Maminka se i se syny přestěhovala k němu do bytu. Tehdy Lubomír s bratrem chodili do páté třídy.
„Přišli jsme ze školy a zjistili, že tam Láďa není, že byla prohlídka bytu a byl zatčený. Prostě už tam nebyl,“ popisuje Lubomír. Ladislav už byl tehdy v důchodu, ve výslužbě, a měl se vystěhovat z Plzně, pokud možno do pohraničí.
„Dala se dohromady skupina lidí, která za války pracovala v odboji. Oni se znali, byli přátelé, kamarádi, spolužáci, a oni si to prostě našli, tak je dali uměle dohromady. Udělali z nich protistátní skupinu a oni nic netušili. Naše maminka jenom říkala: ‚Já jsem tomu Láďovi říkala: Prosím tě, tenhle chlap, jestli je agent západní rozvědky, tak já sním svoje bačkory, protože to není pravda, ten je nasazený na nás na všechny.‘ Nakonec se to ukázalo s takovou jistotou, že byl nasazený, protože když byl soud, seděl mezi soudci,“ popisuje Lubomír.
Ladislav Svoboda byl zatčen 26. listopadu 1950, obviněn z velezrady, vyzvědačství a přípravy ozbrojeného povstání. Dostal trest smrti, 13. listopadu 1952 byl popraven ve věznici na Pankráci.
Maminka byla zatčena ve zmíněném roce 1950, a to 9. prosince. Bratři se i s matkou měli druhý den stěhovat do pohraničí, konkrétně do obce Přísečnice, kde si maminka sehnala zaměstnání na národním výboru.
„Vypadalo to dost nadějně,“ říká Lubomír. Kromě práce měla Lubomírova maminka zajištěn i byt na náměstí. Na stěhování ale nedošlo.
„Když to maminka všechno zapakovala, připravila vše ke stěhování, šla se odhlásit na policii a už si ji tam nechali,“ dodává.
Lubomír se s bratrem a dalšími dvěma kamarády šli proto zeptat do podniku, kde maminka pracovala, co se stalo.
„Zjistili jsme, že tam maminka není. Tak jsme se ptali pana Vánošky a on říkal: ‚Jo, chlapci, teta Bláža vůbec nepřišla do práce.‘ Oni jí říkali teta Bláža. Tak teta Bláža nepřišla do práce. Ona už nepřijde, možná za týden, možná za čtrnáct dní, možná zítra, pozítří, ale dnes určitě domů nepřijde. Tak někam zavolal a přijeli dva svazáci a policejní doprovod. A naložili nás do auta,“ popisuje ještě Lubomír moment, kdy jej i s dvojčetem odvezli do dětského domova.
Maminka strávila ve vězení čtyři a půl roku, propuštěna byla díky amnestii prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1955. Jinak by tam strávila o rok a půl více, protože dostala trest ve výši šest let. Byl to jeden z nejnižších trestů, který v odsouzené skupině padl, kromě Ladislava dostal trest smrti i další z důstojníků. „Bylo to jenom tím, že se scházeli,“ vysvětluje Lubomír.
Jejich tatínek už byl znovu ženatý a měl i další dítě, dceru, a o své dva syny zájem neměl. Vzal si je pouze na první Vánoce, neboť maminka byla zatčená na začátku prosince, a poté Lubomír s bratrem putovali do dětského domova. V roce 1952 se z Plzně přestěhovali spolu s domovem do Horšovského Týna. A pak se maminka vrátila. „Neměli jsme kam jít,“ popisuje Lubomír.
S bratrem se z dětského domova dostali na průmyslovou školu do Mladé Boleslavi, kde bydleli na internátě. Na střední škole se Lubomír věnoval zpěvu ve sboru, se kterým objížděl pěvecké soutěže. Asi rok chodil do Skautu, než ho zakázali, a cvičení se dál věnoval v Sokole. „Potom nás rozdělila vojna,“ říká k roku 1960, kdy byli s bratrem odvedeni k povinné vojenské službě.
Na dotaz, zdali Lubomíra někdy napadlo, že by emigroval do ciziny, odpovídá: „Nenapadlo. Možná že v roce 1968 bych to byl udělal, ale to jsem tady měl maminku, dědečka, bydleli jsme u něj na Vinohradech v rozděleném bytě. Byl velmi obětavý.“ Jeho maminku se nepodařilo po pádu režimu rehabilitovat, zemřela v roce 1987, dva roky před sametovou revolucí.
Ze změny režimu byl ale Lubomír nadšený. „To jsem moc přivítal,“ říká k revolučnímu roku 1989 a pádu komunistického režimu. Lubomír pracoval v pražské pobočce společnosti Plastimat. Dnes (2022) je v důchodu, žije v pražském Karlíně a jednou týdně chodí cvičit do Sokola.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours ()