Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Petr (* 1935)

• narozen 15. srpna 1935 v Praze-Košířích

• jeho otec, živnostník a člen Sokola, byl v padesátých letech vězněn

• vystudoval chemickou průmyslovku, byl aktivní hokejista

• nastoupil do továrny Tatrovka a pak přešel do Waltrovky, pozdějšího Motorletu

• od padesátých let pracoval jako kontrolor materiálů, ze kterých se vyráběly součástky letadel

• ve Waltrovce prožil padesátá léta, srpen 1968 i revoluci v roce 1989

• v roce 1993 z ní odešel do penze

Jeho otce, živnostníka a náčelníka Sokola, v padesátých letech zavřeli komunisté. On sám do strany nikdy nevstoupil, přesto život za socialismu nehodnotí jako špatný. Celý jej strávil prací v pražské továrně Motorlet, dřívější Waltrovce.

Dětství v pražské čtvrti Košíře, kde se Václav Petr 15. srpna 1935 narodil, bylo pěkné. Jako člen košířské klukovské party často válčil s partou chlapců ze sousedního Smíchova, sportoval, hrál hokej na zamrzlém rameni Vltavy. Se sestrou, matkou a otcem bydleli nedaleko tělocvičny, kam často chodil. Táta byl náčelník Sokola a žádaný krejčí. Měl pět zaměstnanců a prosperující živnost. 

Druhou světovou válku rodina přečkala bez úhony, děti se s maminkou načas přestěhovaly do chaty v obci Srbsko na Berounsku. Myslela si, že tam budou ve větším bezpečí než v Praze. Domy v obci však obsadili němečtí vojáci. „Ti, kteří měli větší počet frček, se nastěhovali do vily a řadoví vojáci do chat. Přišli i do té naší a my jsme se museli odstěhovat do sklepa. Měli jsme tam dvě místnosti, v nich jsme žili, zatímco oni bydleli nahoře. Strávili jsme tam tak dva roky. Zajímavé je, že jsme tam žili úplně v klidu. Ti Němci tam měli i děti a chovali se jako normální lidé, ne jako vládci Evropy. S odstupem času je mi ale jasné, že kdyby na ně někdo písknul a přikázal jim to, asi by klidně vzali pušku a šli nás zastřelit,“ míní pamětník.

Tátu zavřeli, protože špatně stříhal látky

Hůř začalo být rodině Petrových po komunistickém převratu v únoru 1948. Otec se netajil tím, že s komunistickými myšlenkami nesouhlasí. Jeho firma byla znárodněna, dostala název Oděvní tvorba, ale mohl v ní dál pracovat. Pak však proti němu kolegové vznesli obvinění, že modely, které v té době šil, vystříhával záměrně tak nešikovně, aby z nich vznikaly dvaceticentimetrové kusy materiálu na odpad. A ty neodevzdával, jak bylo povinností zaměstnance. Jinými slovy, byl nařčen, že rozkrádá socialistický majetek a záměrně škodí výrobě. „Absurdní obvinění,“ říká Václav Petr. „Nehodil se jim, a tak se ho zbavili. Pro naši rodinu to byla těžká doba. Maminka šla do práce a táta skončil ve vězení. Bylo to někde u Boleslavi, jezdívali jsme tam za ním.“

Přežít dva těžké roky bez otce mu pomohlo i to, že byl aktivní sportovec a zároveň studoval chemickou průmyslovku. Po jejím skončení pamětník nastoupil do továrny Tatrovka a poté do Waltrovky. 

Ta se v padesátých letech specializovala na výrobu součástí motorů proudových letadel. „Pracovalo se na obráběcích strojích, zpracovávali jsme kusy hodně drahého materiálu. Když někdo udělal zmetek, bylo zle,“ vysvětluje Václav Petr.

Důležité byly ruce nahoře

Václav Petr coby absolvent chemické průmyslovky dostal práci v laboratoři. Jeho úkolem bylo provádět rozbory materiálu, ze kterých se vyráběly lopatky motorů. Kontroloval série kovů, které do fabriky přicházely. Byla to důležitá práce, protože kdyby materiál třeba jen mírně nesplňoval požadované normy, mohly by se lopatky zkroutit, což by mohlo vést až k havárii letadla. 

Později byl vedoucím, který měl na starost i kontrolu uhlí, které chodilo do závodní elektrárny. Bral z něj vzorky a kontroloval, zda je dobře hořlavé. V té době se na ochranu životního prostředí příliš nehledělo, takže byl při cestě do práce často svědkem, jak lidé z okolí na fabriku nadávají: „Když jsme roztopili kotle, tak kopec, kterému se říkalo Na Farkáně, ani nebyl vidět, kolik tam bylo kouře. Ženské na nás hulákaly z oken, že nemůžou ani větrat. Byla to opravdu ostuda. Lidé, kteří tam bydleli, si užili svoje.“

Za celou dobu práce pamětník nevstoupil do komunistické strany, ale zároveň proti ní nikdy otevřeně neprotestoval. „Vždycky jsme schválili, co chtěli. S něčím přišli, my neměli připomínky, a tak zase odešli. V hale byly pořád nějaké schůze, scházel se na nich celý Motorlet. Oni na nich vždycky vyšli na takovou vyvýšeninu a něco vyhlásili. My jsme zvedli ruce, že souhlasíme, a bylo po návštěvě. Důležité bylo jen to, aby ruce byly nahoře,“ vysvětluje pamětník.

Většina výrobků Motorletu putovala za socialismu do Sovětského svazu, přímo v továrně proto byli přítomní sovětští pracovníci, kteří výrobu dozorovali. Přestože Václav Petr nikdy nezapomněl, že mu komunisté kvůli absurdnímu obvinění zavřeli tátu a rodina kvůli nim přišla o prosperující živnost, vidí na socialismu i dobré stránky. Pochvaluje si například, že zaměstnanci Motorletu mohli jezdit na velmi levné rekreace, Motorlet měl i vlastní tenisové dvorce a pro zaměstnance postavil celé sídliště na Malvazinkách. 

„Kdo mlčel a neprovokoval, žil si vlastně dobře. Ve fabrice to bylo jako ve velké hospodě. Někteří lidé byli pro a většina proti. Ten procentní rozdíl tam byl stejný jako v celé tehdejší společnosti. Přesvědčených komunistů bylo mnohem méně než nás, kteří jsme je neměli rádi,“ tvrdí Václav Petr.

Prvomájové průvody prořídly

Večer 20. srpna 1968 hrál s kolegy tenisový turnaj. Když po něm společně poseděli dlouho do noci, dozvěděli se, že Prahu obsadila sovětská armáda. Václav Petr říká, že je to jedna z nejošklivějších vzpomínek jeho života. Další den ráno vyrazil jako obvykle do práce, ale doprava nefungovala. Běžně nasedal na Václavském náměstí na autobus, který jel přímo k Motorletu, ale tentokrát vládl na náměstí chaos. „Neměl jsem žádné informace. Nevěděl jsem, co se děje. Možná jsem byl hloupý, ale já jsem se snažil normálně dostat do práce. Chodil jsem vedle těch vojáků, kteří si ustlali na náměstí, a pozoroval, jak jim lidé nadávají,“ vypráví.

Pamětník cítil, že po okupaci se atmosféra v Motorletu změnila. Dříve měl dojem, že se šéfové snaží myslet na lidi, pořádali pro ně různé akce a nálada v továrně byla uvolněná. Po okupaci se každý začal starat sám o sebe.

V osmdesátých letech Václav Petr pozoroval další změny. Slábnoucí síla komunistů se projevovala například tím, že prvomájové průvody zaměstnanců Motorletu měly čím dál menší účast. Dříve všichni vycházeli společně a mizeli až v průběhu pochodu, takže do centra Prahy průvod přicházel výrazně prořídlý. V osmdesátých letech se už lidé ani neobtěžovali nic předstírat. Průvod se rozpadl krátce poté, co vyrazil z fabriky. Komunisté v továrně se podle něj chovali lépe, nikoho nevyhazovali, a když někdo projevil nespokojenost, neškodili mu. Připisuje to tomu, že si už uvědomovali, že jejich vláda nemůže trvat věčně.

V listopadu 1989 vyšel z Motorletu průvod, ve kterém šli zaměstnanci poprvé dobrovolně a rádi. „Já s nimi tehdy nešel, ale byl jsem se podívat na Václavském náměstí. Když už bylo jasné, že nikdo nebude střílet, spadl mi ze srdce obrovský kámen. Ale to asi každému,“ podotýká pamětník. Obavu měl jen z Lidových milicí, tedy ozbrojených zaměstnanců Motorletu. Bylo jich tam několik desítek. „Jak jsem se dozvěděl, že už jsou odzbrojeni, došlo mi, že je dobře,“ shrnuje Václav Petr.

Práci v Motorletu považuje za prestižní a je mu líto, že továrna zanikla. Příčinu vidí v tom, že byla orientována na vývoz do Sovětského svazu a po jeho rozpadu nebylo nové vedení schopno najít trhy v jiných zemích. Pamětník zažil dobu, kdy v devadesátých letech prestiž továrny upadala, a teď ho trápí, když vidí, že se její budovy postupně bourají. Uvědomuje si, že celý život pracoval pro režim, který ublížil jeho otci, ale nestydí se za to. Považuje to za paradox, ale zastává názor, že člověk by měl poctivě pracovat v každé době. „Pracoval jsem s gustem, nedělal hloupé poznámky a neangažoval jsem se ani na té, ani na druhé straně. A jsem rád, že všechno nakonec takhle dopadlo,“ říká Václav Petr.