profesor PhDr. Tomáš Petráček , Th.D.

„Já jsem teda dětství a mládí neprožíval nějak... já nevím, čím to bylo, jestli nějakou zvýšenou citlivostí, pro mě třeba komunistická základní škola byla peklo, do značné míry. Já jsem to tam jako nesnášel, ten dril, takovou bezduchost. A to jsme ještě vlastně měli dobrý učitelky, to nebylo nějak špatné. Stejně ale mně z toho režimu bylo až fyzicky špatně. Nebo z té atmosféry ve společnosti. Takového toho všeobecného pokrytectví, teď ty milicionáři do toho, ty rituály na připomínku říjnové revoluce, kdy jsme museli chodit k těm hrobům rudoarmějců, a všechny tyto věci... když člověk věděl, že to je nějaký ten systém, systém lži.“

„Ten rozpor mezi tím oficiálním výkladem historie a tou oficiální ideologií, kterou do nás hustili ve škole a kterou jsme neustále vnímali z normalizační televize, kde bylo každý týden minimálně několik válečných filmů, aby nám připomínaly, za co máme být vděčni Sovětskému svazu. Já na to vzpomínám až trošku traumaticky, protože jak tam byly neustále ty filmy o odboji, o rezistenci, tak jedno z takových mých traumat celého dětství bylo, že jsem se připravoval na to, že až mě nějaké to gestapo zatkne a začnou mě mučit, začnou mi vrážet špendlíky pod nehty a strhávat nehty, tak nesmím za žádnou cenu prozradit své kamarády z odboje, a vlastně jsem se na to pořád připravoval. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli v tento klíčový okamžik neselžu. Dneska to bude lidem připadat jako bizarní, ale aspoň já jsem to takto prožíval.“