Marta Petráková

„Třeba pamatuji osobně, protože moje maminka byla nepohyblivá, měla úraz páteře, a já, když lítali ty kotláři... říká vám to vůbec něco? To byly letadla, který se snažily znemožnit dopravu Němcům, tak střílely prostě, vlaky vysazovaly, porušovaly dopravu a říkalo se jim takhle a ono jich vždycky letělo víc, a když pouštěly nebo střílely na to, tak to cvakalo a já jsem se bála o tu svou maminku, tak vždycky jsem si ji hodila na záda a táhla jsem ji do sklepa, protože jsem měla dojem, že jako v tom sklepě bysme byly jako v krytě, že to nemá velký vokna, že jo. A takhle nás kotláři plašili. A oni tam právě šachty odstřelovali, taky na Maxovku stříleli, kotláři když přiletěli, tak se každej schovával. Protože to nebyly pumy jako nějaký vznětlivý, ale stříleli.“

„Jager míval úvodní slovo a vždycky nějaký školení, jestli vám to někdo říkal. Vždycky nějaký téma hodil a podle toho jsme se měli ten týden nebo já nevím, jak jsme se scházeli, já... už bylo za týden nebo za čtrnáct dnů, ale takhle jsem si jako napsala třeba, že... To byla válka nebo, no, byla válka v tý době čtyřicet... (Muž: To bylo, mohlo bejt těsně před válkou, během, během začátku války.) No a takže on tam jako zdůrazňoval vlastenectví, a že můžeme být hrdý k český zemi, a my jsme skutečně se tak cítili tenkrát, dneska nic takovýho neexistuje, dneska ty mladý vůbec nemají ánung, my bysme pro to udělali já nevím co... No, tak vlastenectví, hrdost, to jsem říkala, dobrý skutek, že máme vždycky udělat...“