Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Miroslav Petráň (* 1951)

• narodil se 13. června 1951 v Pardubicích

• vystudoval ČVUT

• pracoval jako projektant

• v roce 1976 mohl s manželkou vycestovat do Švédska

• formoval ho i pracovní pobyt v Sovětském svazu

• po 17. listopadu 1989 podepsal protestní dopis předsedovi vlády

• účastnil se prvních demonstrací v Pardubicích v listopadu 1989

• zapojil se do činnosti pardubického Občanského fóra

• řadu let působil v komunální politice, krátce též poslancem

• předsedou představenstva Dostihového spolku v Pardubicích

Miroslav Petráň se narodil 13. června 1951 v Pardubicích. Jeden jeho dědeček byl ve třicátých letech starostou Sokola, v roce 1939 ho nacisté zatkli a poté dva roky věznili v Drážďanech. Aby tehdy prokázal, že nemá do třetí generace zpátky žádné židovské předky, musel vypracovat rodokmen. Později se pátrání po předcích stalo jeho koníčkem a dohledal, že se příjmení Petráň poprvé objevilo u francouzského komorníka po třicetileté válce. Druhý dědeček pocházel z chudé rodiny správce cukrovaru ve vsi Bašnice u Hořic. Jako desáté dítě byl dán na výchovu k příbuzným. Kuráž mu nechyběla a vystudoval práva. Po první světové válce se stal notářem v Rychnově nad Kněžnou, kde se roku 1922 narodila pamětníkova matka Věra. Téhož roku koupil pozemek v Pardubicích a postavil dům, ve kterém Miroslav žije dodnes. V roce 1948 zabavili dědečkovi komunisté nejen všechen majetek, ale i penzi. Rodinný dům ale rodina uchránila – když se v roce 1946 dcera vdávala, dům na ni přepsal.

Maminka Věra, rozená Králová, pracovala jako úřednice. Tatínek Miroslav byl profesí architekt, ale své povolání nemohl v letech vlády komunistů vykonávat. Miroslav si vzpomíná, že ho přibližně do první třídy „skoro neznal“. Tatínek trávil většinu času v práci, aby ukázal, „jak je důležitý“ a že „ho potřebují“. Jinak má na dětství krásné vzpomínky. Protože bydleli na okraji města, trávil většinu volného času venku s kamarády, pouštěl draky nebo jezdil na kole.

Vy lžete a nemáte právo nás učit!

Když nastoupil do školy v blízkosti kostela Bolestné Panny Marie zvaného Kostelíček, všechny děti vstoupily do pionýrské organizace. „My jsme tam všichni chtěli, ale rodiče se nám báli říct, že je špatné tam vstoupit,“ vzpomíná Miroslav. Postupně si však začal uvědomovat, jak je neustále o něčem přesvědčován a jak „nám neustále lžou“. V páté třídě jim pionýrská vedoucí, angažovaná komunistka, položila otázku: „Děti, viděly jste někdy žebráka?“ Samozřejmě očekávala zápornou odpověď, protože žebráci v očích oficiální propagandy existovali jen v kapitalistických zemích. Miroslav si vzpomněl, že jako malý kluk jich vídal desítky a házel jim peníze. „Ty lžeš!“ osočila ho a on si to nenechal líbit: „Vy lžete a nemáte právo nás učit!“ Ostatní žáci se přidali na jeho stranu a vedoucí utekla ze třídy. Až po sametové revoluci se pamětník od své bývalé třídní učitelky dozvěděl, že vedoucí po ní poté požadovala, aby mu „napsala do posudku, že nemůže studovat“, což naštěstí odmítla udělat.

Miroslav vzpomíná na partu starších kamarádů, kteří se sice výborně učili, „ale protože jejich rodiče byli špatně zapsaní u komunistů, tak je nepustili studovat nic“. Patřil sem třeba Vašek Stříteský, jehož otec byl ve třicátých letech prvním autodopravcem v Pardubicích. V roce 1948 mu komunisté všechno vzali, ale on byl tak hrdý, že se nikdy nenechal zaměstnat a zůstal soukromým zemědělcem. Celá čtvrť k němu chodila nakupovat, „aby mu umožnili vůbec žít“. Jeho syn Vašek nemohl jít studovat, přestože dokončil základní školu se samými jedničkami, kvůli „buržoaznímu původu“. Jeho rodiče se pak „naoko“ rozvedli a on, čtrnáctiletý kluk, rok pracoval jako dlaždič. Za rok už byl tedy „dělnického původu“ a na školu mohl. Takové zážitky formovaly pamětníkův názor na tehdejší režim. Zásadní byl pro jeho generaci také rok 1968 a okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, upálení se Jana Palacha a Jana Zajíce a následné „utahování šroubů“. „Nenáviděli jsme komunisty až za hrob.“

Co se týče dalšího vzdělání, po střední škole a úspěšné maturitě odešel do Prahy studovat Stavební fakultu ČVUT. Po univerzitě se vrátil do Pardubic, začal pracovat jako projektant, oženil se a narodily se mu dvě dcery – Magda a Jana. Od dětství byl velký sportovec, hrál hlavně hokej, fotbal a závodně plaval.

Starou škodovkou do Švédska

Roku 1976 dostal pamětník devizový příslib a mohl vycestovat do Švédska. S manželkou vyrazili ve staré škodovce. Projeli Dánsko, část Norska a poté chtěli navštívit Miroslavova kamaráda z dětství ve Stockholmu. Rozbilo se jim však auto a museli shánět opravnu, kde jim vyměnili celý motor. Policisté, kteří jim pomohli, se divili, proč se nevrátí domů vlakem a nekoupí si auto nové. „Oni nechápali, nedovedli si představit, že u nás koupit auto byl celoživotní cíl všech rodin.“ Výjezdní doložku měli na „tři neděle, to se nedalo překročit“. Nakonec ale dostali z ambasády povolení vrátit se později. Potvrzení o výměně motoru neměli, ale na celnici to nakonec nebyl problém. Alespoň pro tu chvíli. Když však chtěli auto za pár let prodat, stálo je to spoustu běhání po úřadech, a Miroslava na celním úřadě nejdříve dokonce obvinili z trestného činu, protože prý prodal nový motor firmy Škoda do zahraničí. Nakonec musel zaplatit vysokou pokutu, i když se vlastně ničeho nedopustil.

Koncem sedmdesátých let se pracovně dostal do Sovětského svazu. „To bylo strašlivé poznání.“ Obyčejným lidem se nevedlo dobře, v obchodech chybělo zboží. Pobýval v Moskvě, ale chtěl se podívat i mimo hlavní město, do Zagorsku (v roce 2019 Sergijev Posad). Sice neměl nutné povolení, ale ruští kolegové mu řekli, že „mluví rusky tak, že to nikdo nepozná“ a dostane se tam i tak. Když vystoupil po sto kilometrech z vlaku, „pochopil, co je to Rusko“. Nebyla tam asfaltová silnice a cestou z nádraží ke klášterům šel po hatích. Přitom je učili, jak „je Sovětský svaz pokrokový a jak všechno mají“.

Vzpomíná, že v ruských restauracích sice nebylo moc jídla, ale téměř v každé hrála živá hudba. Miroslav jednou tancoval s ruskou dívkou a zjistil, že je to vnučka šlechtitele I. V. Mičurina, jehož jméno a život byly využívány ruskou propagandou, a tedy byly pamětníkově generaci velmi známé. Najednou zjistil, že to byl také „bezvadný dědeček“, a připadal mu nějak více lidský. Podobné historky dnes znějí vtipně a zábavně, žít v té době ale bylo „protivné“. Člověka něco učili, ale pak zjistil, že je to ve skutečnosti jinak.

V jeho vztahu k Rusku a Rusům hrál roli nejen rok 1968, ale také vyprávění rodičů a dalších pamětníků o konci druhé světové války. Ve škole se učili, že Československo osvobodila Rudá armáda, v Pardubicích tomu tak ale nebylo. „Pardubice se osvobodily samy, protože došlo k předání moci mezi Němci a českými četníky a vojáky.“ Jeho rodiče mu také vyprávěli příhodu z tancovačky po konci války, kdy opilý Rus zastřelil jiného jen kvůli tomu, že chtěl tancovat se stejnou dívkou. „Chovali se tady jako na dobytých územích.“

Dopis předsedovi vlády

Miroslavova manželka učila na gymnáziu a mezi její studentky patřily i pozdější televizní moderátorka Jolana Voldánová a Věra Krincvajová. Dne 16. listopadu u nich doma zazvonily, že odjely z Prahy, kde se druhý den chystá demonstrace, a že mají strach. Už léta vnímal, „jak režim slábne, že to musí skončit“. Překvapila ho ale „brutalita, se kterou policie zakročila“ následující den. V té době pracoval v projekční společnosti Drupos a jeden kamarád přišel s protestním dopisem předsedovi vlády. Miroslav ho hned podepsal a obešel i další kolegy. „Z těch pětačtyřiceti lidí to nepodepsal jediný.“

Během víkendu se pomalu dozvídali více informací. V pondělí 20. listopadu šel do divadla za kamarády. Přijeli někteří studenti, kteří „to zažili na vlastní kůži a vyprávěli o tom a divadlo bylo natřískané, nedalo se tam ani sednout“. V úterý pak ve městě demonstrovali studenti gymnázia, byla s nimi i pamětníkova manželka a on se k nim přidal. Večer šel opět do divadla, kde herec Vladimír Čech vystoupil na balkoně a promluvil k lidem venku. „To byla postava, která revoluci v Pardubicích udělala už jen svým přístupem a tím, jak to komentovala.“ Lidé se pak před divadlem scházeli i nadále po dobu dvou nebo tří týdnů.

Ve středu večer musel jet pamětník pracovně na Slovensko. Tam se účastnil demonstrace v Bratislavě. „Slyšel jsem mluvit Dubčeka a lidi, kteří pro nás reprezentovali rok 1968.“ Domů jeli v pátek pozdě večer a cestou na benzinové pumpě u Brna se dozvěděli, že Miloš Jakeš odstoupil. Doma měl vzkaz, aby v sobotu ráno přišel do divadla. Ve čtvrtek či v pátek se v Pardubicích ustanovilo místní Občanské fórum (OF) a Miroslav se hned přidal. Nejdřív se scházeli u „paní Kramářové v bytě nad dnešní hospodou Beseda“, později několikrát změnili místo. Nakonec našli útočiště v hotelu Grand. „Bylo paradoxní, že ještě než si komunisti postavili nový barák, seděl okresní výbor KSČ tam, kam jsme si pak sedli my.“ Miroslav uplatnil svůj exaktní způsob myšlení a dostal na starost psaní zápisů ze zasedání.

Porevoluční doba

Miroslav Petráň působil v místní politice dalších pětadvacet let, a dokonce byl krátce i poslancem. Jeho velkou vášní byly dostihy a Velkou pardubickou od svých šesti let v roce 1957 ani jednou nevynechal. Po roce 1989 se jako zastupitel zasloužil o to, že závodiště zestátněné roku 1956 se vrátilo do rukou města. Nakonec u dostihů zůstal, stal se předsedou představenstva Dostihového spolku a povedlo se mu znovu navázat mezinárodní vztahy a zvýšit prestiž dostihu v zahraničí. Mohl se také věnovat svému dalšímu koníčku, kterým je cestování. Díky své otevřené, společenské povaze má přátele po celém světě. Říká, že by se stále rád věnoval svému povolání projektanta, cestování a svým čtyřem vnoučatům.