Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Christa Petrásková roz. Tippeltová (* 1941)

• narozena 26. června 1941 ve Mšeně nad Nisou ¨

• pochází z německé rodiny Tippeltových

• v roce 1943 otec Vendelin narukoval do wehrmachtu

• otec skončil v zajetí a později v československém vězení

• v červenci 1945 chtěla matka Hermina spolu s Christou spáchat sebevraždu

• rodina díky komunistickému smýšlení nemusela do odsunu

• od šedesátých let pracovala v rámci koncernu jablonecké bižuterie

• napsala několik knih a řadu článků s tematikou regionální historie

• v létě 2021 žila ve Mšeně nad Nisou

Čtyřletá německá holčička Christa vyrazila s maminkou Hermínou na nákup nových botiček ze Mšena nad Nisou do Jablonce. Rozhodly se jet tramvají, ale vlečňák a jeho zadní plošina byly plné. Němci přitom nesměli po válce jezdit jinde než na plošině. 

Hermína si proto v tramvaji raději sundala bílou pásku a malou Christu varovala, aby vůbec nemluvila, Nemělo vyjít najevo, že jsou to Němky. Christa maminku moc nechápala, ale snažila se mlčet. Tatínek s nimi nejel, vlastně si skoro nepamatovala, že nějakého má. Odešel do války a pořád se nevrátil, byl nezvěstný.

Najednou mamince položila otázku v německém sudetském dialektu. „Průvodčí dal nataženou šňůrou povel řidiči, aby zastavil. A pak nás doslova vynesli, podávali si nás a vyhodili nás z tramvaje jako balíky,“ popsala Christa. Pak už se mluvit na veřejnosti německy bála.  

Christa Petrásková, rozená Tippeltová, vyrůstala v Jablonci nad Nisou v rodině českých Němců. Doma spolu mluvili krkonošským dialektem němčiny, takzvaným Paurisch. Otec musel narukovat do německé armády, na frontě coby saniťák pomáhal raněným v lazaretním vlaku. Sám utrpěl zranění a skončil v zajetí Spojenců a Rudé armády. Dva roky po skončení války strávil ve vězení v Pardubicích.

Jako dítě se musela Christa učit český jazyk, a ve školce ji proto šikanovali. Zažila odsun sudetských Němců, odejít musela většina její rodiny. Matka chtěla spáchat spolu s ní sebevraždu. Ve škole se pak pamětnice naučila česky celkem rychle. Měla i řadu kamarádů mezi českými dětmi. Dodnes však vnímá některé křivdy, kterých se Češi na Němcích dopouštěli.

Rodiče Christy Petráskové byli komunisté od dvacátých let. Oba byli dělnického původu. To byl také důvod, proč směli po skončení války zůstat v Československu. Po ukončení jedenáctiletky pamětnice nastoupila do továrny jako dělnice. Tam ale nebyla šťastná. V devatenácti letech se léčila z kostní tuberkulózy. Při léčebném pobytu se seznámila se svým budoucím mužem Josefem Petráskem.

Christa při zaměstnání vystudovala podnikovou technickou školu i ekonomickou střední školu. Začala překládat z německé a anglické literatury a tlumočit. Manžel pracoval jako elektrikář a v šedesátých letech pomáhal budovat počítačovou stanici pro jabloneckou bižuterii. Jezdil proto i do zahraničí. Pamětnice poprvé vycestovala v roce 1968 do Nizozemí a vrátila se pár dní před sovětskou okupací.

Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Celý svůj život zasvětila práci pro jablonecké sklo a bižuterii. Prováděla i v podnikovém muzeu a je spoluautorkou knih o regionální historii. Jejím koníčkem je sbírání skleněných knoflíků. V létě 2021 žila ve Mšeně nad Nisou v domě po svých rodičích.   

Rodiče byli potomci kolonistů z jižních Tyrol

Christa Petrásková, rozená Tippeltová, se narodila 26. června 1941 ve Mšeně nad Nisou na Jablonecku. Její tatínek Vendelin Tippelt se narodil v Maršově v Krkonoších. Je potomkem kolonistů, kteří přišli z jižních Tyrol, aby kolonizovali Krkonoše. Tatínek se přestěhoval do Mšena nad Nisou se svou matkou Karolinou Mai, která tam na hypotéku zakoupila dům.

Vendelin byl nejmladší ze šestnácti sourozenců, dospělosti se jich ale dožilo jen devět. Děti tehdy umíraly na spalničky, neštovice a děti z chudších rodin umíraly také na podvýživu. Tatínek začal chodit do školy už v Maršově, pokračoval ve Mšeně a poté nastoupil do učení na truhláře. Během první světové války přerušil studium a v sedmnácti letech musel narukovat. Po válce se vrátil do Mšena nad Nisou a nastoupil do textilní továrny. Tam poznal svoji budoucí ženu a matku pamětnice. Narukovat musel i do druhé světové války. Christa ho více poznala, až když jí bylo šest let, když se vrátil z války domů.   

Její matka Hermína Tippeltová, rozená Klamtová, pocházela z Rýnovic u Jablonce. Vychodila s výborným prospěchem obecnou školu a šla sloužit do Jablonce. Tam se seznámila s vojákem, který zastával funkci kurýra a cestoval po všech frontách. Maminka se za ním odstěhovala do Budapešti, do Čech se vrátila až kolem roku 1920. V textilní továrně se seznámila s Vendelinem Tippeltem. Vzali se v roce 1921.

Vendelin i Hermína bojovali za lepší podmínky dělníků, například za osmihodinovou pracovní dobu. Vadilo jim, že nemajetní a chudí dělníci nemají jistotu práce a výdělků, a oba se proto stali komunisty. Po válce, ale ani nikdy potom do komunistické strany nevstoupili. Prarodiče Christa nepoznala, jak sama říká, byla pozdní dítě starších rodičů. Narodil se jí bratr, nešťastnou náhodou ale zemřel už v porodnici. „Zdravotní sestra, která ho nesla k mamince ke kojení, zavadila loktem o kliku, sklouzla jí ruka a můj bratříček jí upadl na zem a zemřel na krvácení do mozku,“ vzpomíná Christa.

Otec za války nebojoval, přesto padl do zajetí

Otec pamětnice byl na frontě řidičem sanitky. Ke zbrani ho německá armáda nepustila, protože ve třicátých letech byli spolu s manželkou komunisty a nacisté ho považovali za nespolehlivého. Pro svou fyzickou zdatnost odnášel raněné z fronty a odvážel je do polních nemocnic. Sloužil také v takzvaném lazaretním vlaku.

Z vojenské knížky svého otce Christa vyčetla, že Vendelin narukoval v roce 1943. „Pamatuji se, jak jsem byla hodně malá, rodiče mě koupali ve vaničce a oba brečeli, já pak také. No, a pak už jsem tatínka neviděla,“ vzpomíná na odchod svého otce do války. V dubnu 1945 stál jeho sanitní vlak ve Vídni. Při náletu na město se ukryl pod vagon, ale zasáhla ho střela a způsobila mu průstřel ramene a poranění hlavy.

Léčil se v lazaretu ve Volarech, které na konci války osvobodili Američané. Tam také padl jako zraněný voják do zajetí. Když pak Američané území opouštěli, Vendelina předali sovětské armádě, protože byl Němec pocházející ze Sudet. Dostal se do zajateckého tábora v Sovích horách ve Slezsku. V červenci 1945 ho propustili a on se pěšky vydal přes hraniční přechod v Hrádku nad Nisou domů. Na hranicích ho však zajali Češi a poslali ho kvůli jeho německému původu do vězení v Pardubicích. 

Tam prožil dva roky. „Každý večer jsme se za tatínka modlili. Maminka vymyslela i modlitbičku s názvem: Jezulátko, pošli mi tatínka domů,“ vzpomíná Christa.  

Němci nemohli posílat poštu, tatínek psal domů díky uvězněným českým kolaborantům na adresu souseda Raise. „Nebýt našeho hodného souseda, Čecha, tak by tam tatínek asi zahynul hlady nebo na nějaké útrapy,“ konstatuje pamětnice.

Christa vzpomíná na tatínkův návrat domů jako na velké zklamání. Tak si ho vůbec nepředstavovala... Byl velmi vyhublý a ona se ho až bála. Představovala si ho jako na fotkách nebo tak, jak jí ho maminka popisovala. Vrátil se ale muž na pokraji smrti. Vcelku rychle se ale za pomoci matky dával dohromady. Každý den pil syrové vajíčko k pivu. Christa mu ho záviděla, protože sama vajíčko dostávala jednou týdně.

Tatínek po zotavení pracoval jako cestář ve Mšeně nad Nisou, protože tam tato profese chyběla. To byl podle pamětnice také jeden z důvodů, proč tatínka propustili z vězení v Pardubicích.

Češi nám jednoho dne odvedli krávu

Christě byly čtyři roky, když skončila válka, přesto si hodně z té doby pamatuje. Do roku 1945 vzpomíná na své dětství velmi pěkně. Největší pochoutkou pro ni byl chleba s máslem a cukrem. Vlastnili krávu, která byla jejich zdrojem obživy. Maminka nadojila mléko, jež šla následně prodat do místní mlékárny. Z toho měli peníze, za které si mohli koupit jiné potraviny. Maminka jakožto žena vojáka brala podporu a během války to byl hlavní zdroj peněz.

Krávu, díky které si rodina přivydělávala, si po skončení války Češi odvedli. „Zkrátka byla jednoho dne pryč, na nic se nikoho neptali,“ vzpomíná Christa. Po válce šli všichni příbuzní pamětnice přes internační tábor v Rýnovicích do odsunu. Musela nosit bílou pásku s písmenem N, kvůli rozpoznávacímu znamení, že je německé národnosti. Tak jako za války Židé museli nosit hvězdu, tak Němci po válce nosili bílou pásku. Němci, kteří byli antifašisté, nosili rudou pásku s písmenem N.

Matka se hned po skončení války prohlásila za antifašistku. Christa Petrásková vzpomíná: „Maminka zprvu nosila červenou pásku. To ale vyvolávalo nenávist u Němců, kteří ji za antifašismus neměli rádi. Stejně tak ji ale nenáviděli i Češi, protože si mysleli, že po válce najednou otočila. Takže maminka pak raději nosila jen tu bílou pásku.“

Christa nastoupila do mateřské školy. Kromě ní tam byly i další německé, ale také české děti. „Byly tam děti z chudých rodin, většinou i poloviční sirotci. Mezi sebou jsme se nebavili. Bylo totiž zakázáno mluvit německy a česky jsme neuměli. Báli jsme se, takže jsme celý den nepromluvili,“ vzpomíná Christa. Ve školce slyšela poprvé české dětské písničky, na které děti tančily. Školka jí tehdy připadala jako vězení.

Matka se chtěla jít se mnou utopit do přehrady

Po válce lidé z vnitrozemí osídlovali domy a statky Němců určených k odsunu. Například dům v sousedství Tippeltových obsadila rodina sedláka Richtera. Německá rodina kvůli tomu musela odejít do vysídlovacího tábora. Pamětnice tvrdí: „Odešli tehdy jen s ruksakem, Richter s manželkou přišli a řekli, že se mají sbalit a odejít.“

Richterovi s sebou přivezli sedlákova otce. A jemu se zalíbil dům Tippeltových. Christa říká: „Přišli a řekli mamince, že máme hodinu na to, abychom si zabalili. Že nás odvezou do tábora v Rýnovicích. Maminka ale místo aby začala balit, sbalila mě a šly jsme k přehradě. Tam se se mnou chtěla utopit.“ Christa si vybavila, jak se ze zoufalství chtěla utopit těsně po válce jejich sousedka poté, co měl její muž nastoupit do transportu připraveného československými úřady. Hermína Tippeltová ji ale tehdy zachránila.

Cestou k přehradě kolem národního výboru zahlédl matku s dítětem soused Rais, který později pomohl otci pamětnice z pardubického vězení. Když se dozvěděl, co má Hermína s malou Christou v plánu, zařídil, aby starý Richter dům po Tippeltových nezískal. Richterovi museli později vstoupit do zemědělského družstva. Christa dodává: „Vytrestalo je to, jak se chovali. Paní Richterová byla později viděná, jak v kožichu po Němcích pleje len na družstevním.“

Promluvila jsem německy a vyhodili nás z tramvaje

Po této zkušenosti zažádala Hermína Tippeltová o československé státní občanství. Coby antifašistce jí bylo poměrně rychle vyhověno a směla si dům po svých rodičích odkoupit. Maminka začala pracovat v textilní továrně. Pracovali tam i čeští dosídlenci. Hermína se díky nim rychle naučila dobře česky. Mezi ní a českými dělnicemi vznikalo přátelství. „Maminka na tom byla mnohem lépe než já. Já jsem musela ve školce mlčet, nesměla jsem mluvit německy a neměla jsem se od koho učit,“ konstatuje pamětnice.

První českou větu, kterou se malá Christa naučila, byla věta: „Já jsem Čech!“ Musela se ji naučit. České děti ze sousedství si hrály na antifašisty a německé děti honily a zatýkaly. Propustily je jen pod podmínkou, že řeknou právě tuhle větu. „Řekla jsem ji a byla jsem propuštěná. Musím ale říct, že na nás ostatní nebyli zlí. Rozhodně nás nebili,“ vzpomíná Christa. 

Česky jsem se naučila mluvit a psát až ve škole

Nejprve se pamětnice ve škole domlouvala jen posunky. Neuměla vůbec česky, kromě výše uvedené věty. Brzy ale přišel den, kdy Christa začala česky rozumět: „Bylo to asi v listopadu nebo v prosinci a já jsem při čtení zjistila, že rozumím úplně všemu. Dočetla jsem čítanku. Od té doby to bylo ve škole hezké. Už jsem nemusela klečet pokaždé, když jsem neuměla odpovědět.“  

Krátce nato si našla pamětnice ve škole i české kamarády a kamarádky a i s dívkami německého původu od té doby nemluvila jinak než česky. I s jejím nejlepším kamarádem z té doby, s Heinzem, mluvila výhradně česky. „Byla jsem úplně počeštěná, ztratila jsem svou německou identitu,“ vzpomíná Christa.  

Vedle češtiny se pamětnice učila i spisovnou němčinu, do té doby mluvila jen dialektem Paurisch. Na jedenáctileté škole se rychle naučila i anglicky.

Rodiče komunistický převrat přivítali

Rodina Tippeltových považovala Vítězný únor v roce 1948 za posun ve smyslu posílení práv dělníků. Podle pamětnice si lidé v dělnických profesích připadali víc vážení. Komunistický puč hodnotili jednoznačně kladně. Vždyť už ve třicátých letech byli Vendelin a Hermína komunisté.

V roce 1951 byly založeny v tehdejším Československu německé noviny. Podle pamětnice se tak mezi sebou propojovali Němci, kteří v Československu směli zůstat. Rodiče pamětnice je četli. Podle Christy šlo v podstatě o německou verzi Rudého práva. České noviny rodiče neodebírali, protože otec se česky nikdy dobře nenaučil.

Odchodem ze školy do továrny jsem si zkazila život

Christa Petrásková dokončila jedenáctiletou školu a pak rovnou nastoupila do továrny jako dělnice. Rodiče podle pamětnice ani nenapadlo, že by šla studovat nebo pracovat někam jinam. Oby byli dělnického původu a považovali za samozřejmé, že dcera bude v továrně pracovat také. Jenže tehdy osmnáctileté pamětnici se v provozu mezi dělníky nelíbilo.

„K mamince se chovali s úctou, já jsem ale byla mladá holka. Mluvilo se tam sprostě a nebylo to hezké. Tím, že jsem nastoupila do továrny, jsem si zkazila život,“ vzpomíná. V devatenácti letech onemocněla Christa kostní tuberkulózou.  

Léčila se v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou, kde se začala rychle uzdravovat vlivem pravidelné a vydatné stravy a odpočinku. V léčebně se také seznámila se svým budoucím manželem Josefem Petráskem. Pracoval jako elektrikář. Vzali se v roce 1961. Christa při práci dílenské písařky začala navštěvovat večerní školu. V roce 1963 se jim neplánovaně narodil syn Josef. Rodina získala byt v Jablonci nad Nisou. Po čtrnácti letech porodila Christa druhého syna Martina, který však ve svých dvaadvaceti letech přišel o život při dopravní nehodě.

Vrátila jsem se domů pár dní před okupací v roce 1968

Na druhou polovinu šedesátých let vzpomíná Christa ráda. Manžel Josef jezdil do zahraničí na školení zavádění počítačové techniky. Koncern Jablonecká bižuterie měl svoji počítačovou stanici od společnosti IBM a Josef Petrásek ji pomáhal budovat. Poprvé se pamětnice dostala do západní ciziny.

„Dostala jsem vízum na dvacet čtyři hodin do celého světa, a tak jsem jela do Vídně s manželem na školení.“ Na delší dobu pak vycestovala do zahraničí v roce 1968. Holanďané, se kterými se Christa seznámila při jejich návštěvě Jablonce, ji pozvali k sobě domů a vzali ji na výlet i do Belgie.

Při cestě zpátky z Holandska si Christa říkala, jak je báječné, že má jako Češka možnost cestovat, a svět se jí zdál překrásný. Na letišti v Rotterdamu měl někdo z Čechů před odletem domů čerstvé tamní noviny. „Byla v nich karikatura Dubčeka, jak tančí odzemek a pod ním je časovaná bomba,“ vzpomíná pamětnice. Domů do Československa se vracela v polovině srpna.

Spadli jsme znovu na zem

„Slyšela jsem letadla. Když jsem šla na autobus, bylo to divné. Lidé se dívali k nebi a říkali, že Rusové jsou tady,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 Christa.

Ze zaměstnání ji a její kolegy tehdy pustili domů, aby si šli nakoupit trvanlivé potraviny. Druhý den zase všichni nastoupili do zaměstnání. Christa popisuje, že se konala řada mítinků a lidé mezi sebou o situaci horlivě diskutovali. „Spadli jsme znovu na zem, uvědomili jsme si, že žádná svoboda není,“ líčí své tehdejší pocity.

„Soudruzi se začali prověřovat a ptali se i nás, co jsme dělali a jaký máme postoj k příchodu vojsk spřátelených armád. Přišlo mi to, že komunisté museli odhalit mezi sebou oběti, které potřebovali exemplárně potrestat,“ vzpomíná na období těsně po sovětské okupaci Christa Petrásková. Když se konaly volby v roce 1971, někteří kolegové jejího manžela volit nešli. Následně jich pak několik využilo školení u IBM ve Vídni k emigraci.

Nechtěla jsem zůstat dílenskou písařkou

Christa Petrásková byla přesvědčená, že může pracovat na lepším místě než na postu dílenské písařky. Uměla samozřejmě německy a domluvila se anglicky. Absolvovala večerní podnikovou bižuterní školu technickou. Šlo o náhradu střední školy. Pamětnice ji dokončila s vyznamenáním v roce 1971. Z tovární dílny se přesunula do kanceláře, kde převáděla záznamy o výrobcích do kódu pro počítačové zpracování. Zároveň začala dálkově studovat na Střední ekonomické škole v Liberci.

„Byla to těžší škola, hlavně účetnictví bylo složité. Měli jsme učitele, který neměl studenty večerní školy rád a dával nám to najevo,“ vzpomíná Christa. Školu nakonec zakončila maturitní zkouškou. Tak, jak se jí dařilo vzdělávání, nedařil se jí manželský život. S manželem Josefem si přestali rozumět a rozvedli se. Jejich cesty se ale následně po několika měsících zase sešly. Narodil se jim syn Martin a partnery zůstali až do konce Josefova života. „Zůstali jsme do konce života nejlepšími přáteli a byli jsme si oporou,“ líčí návrat k manželovi pamětnice.

Christa Petrásková dostala možnost pracovat ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie. Absolvovala státní jazykovou zkoušku z němčiny. Ani pro rodilou Němku to nebylo jednoduché, musela například přečíst osmdesát německých knih. V ústavu pak překládala technologickou literaturu z němčiny i angličtiny.

Komunismus byla myšlenková represe

Christa Petrásková vyrůstala v levicové rodině, sama ale nikdy k levici neinklinovala a do komunistické strany nevstoupila. Nebyl pro ni problém jít v prvomájovém průvodu. Uvědomovala si, že práce je pro společnost nezbytná, a oslavy 1. máje vnímala především jako oslavy práce. Za další výhodu socialistického zřízení považovala bezrizikové půjčky od Revolučního odborového hnutí.

„Tehdy jsem si půjčila peníze od odborů a do roka jsem měla splacenou novou pračku, kterou jsem si koupila. Dnes si lidé berou úvěry a ty jim pak ničí život.“

Na druhou stranu ale přiznává, že podle ní byl komunismus hlavně myšlenkovou represí. Vadila jí nesvoboda vyjadřování. Sama měla strach, když v zaměstnání vyprávěla někomu vtipy o tehdejším prezidentovi Gustávu Husákovi. Bála se, aby kvůli tomu například nepřišla o práci.

Po revoluci se bála návratu komunistů

Ve dnech politického převratu po listopadu 1989 měla Christa Petrásková dlouho strach, že se režim zase vrátí. Mohla za to zkušenost z roku 1968, kdy atmosféru uvolnění ukončily sovětské tanky. Pamětnice proto čekala, jestli se nestane něco podobného.

Václav Havel ji zaujal, i když jí přišlo, že je příliš velkým optimistou. Poznala ho osobně při setkání s Dagmar Havlovou na Pražském hradě. Obě ženy spojovala vášeň pro skleněné knoflíky. V té době pamětnice pořádala jejich výstavu a studovala etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Tlumočila pro Otta Habsburga a Bernda Posselta

Jablonecké muzeum pořádalo sklářskou výstavu předválečné firmy Riedl. Otto Habsburg přijel se svým sekretářem, kterým byl Bernd Posselt, pozdější předák sudetských Němců.

Christa Petrásková vzpomíná na tlumočení prohlídky sklářského muzea. Pro pamětnici je to dodnes nezapomenutelný okamžik. Oba muže považuje za velmi inteligentní a vzdělané. „Bernd Posselt dokonce ještě uměl dialekt Paurish, bylo to krásné setkání,“ vzpomíná Christa.

Provázela jsem cizince po muzeu a psala knihy

Pamětnice si v devadesátých letech udělala průvodcovský kurz a provázela v jabloneckém muzeu bižuterie. Tam také objevila svoji lásku ke skleněným knoflíkům, které dodnes sbírá. Vypracovala o nich diplomovou práci. Při jejím psaní navštěvovala archivy. Její životní přítelkyně Petra Laurin jí následně nabídla, aby oživila radniční periodikum Jablonecký měsíčník.

Christa tam přispívala sloupky z historie regionu, dobovými vtipy nebo inzeráty. „Našla jsem třeba inzeráty, ve kterých lidé nabízeli své několikaměsíční děti do dobrých rukou. To je přece hrozné!“ citovala pamětnice z dobových novin. Vypátrala i vůbec první zmínku o Konradu Henleinovi v Jabloneckých novinách, bylo to v únoru 1922. Vystupoval tam jako náčelník tělocvičného spolku v Rychnově, kde nacvičil exhibici.

K napsání knihy Po janovských stezkách přivedla Christu Petráskovou její kamarádka Eva Riedlová. Jde o průvodce Janovem nad Nisou. Pamětnice je také spoluautorkou knihy Osudy Němců Jizerských hor. Napsala ji společně s Irenou Novákovou a Petrou Laurin. Kniha pojednává o životech původních obyvatel Jizerských hor a o osobnostech regionu.