Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomír Petříček (* 1931  †︎ 2019)

• narozen v roce 1931 u Lucku na Volyni

• vyprávění o válečném dění v Lucku

• štáb Ludvíka Svobody ubytován v domě jeho dědečka v Lucku

• v zimě 1947 repatriován do Československa

• poválečné osudy, studium na PřF UK

• cesty do Sovětského svazu

• zemřel 12. července 2019

Drahomír Petříček se narodil 30. července 1931 v Lucku na Volyni, jeho rodiče patřili mezi zámožnější hospodáře, zejména jeho dědeček. Po rozdělení Polska a příchodu Sovětů jeho rodina brzy poznala, že časy se změnily. Sověti ihned zabrali polnosti, které vlastnil otec jeho matky, dědeček Preisler. Na jejich 28 hektarech vybudovali za pár měsíců polní letiště, kde pak probíhal výcvik pilotů Rudé armády.

„Když už Polsko neexistovalo, tak se ten šovinismus  uklidnil. Poláci litovali, že se nepostavili na stranu Čechů, když šel Hitler do Čech, ale že byli proti nim. Poláci si sypali popel na hlavu a říkali: ‚Jak bylo Czechum zle, tož jsme jim vbili nuž v plecie.‘ – Když bylo Čechům nejhůř, tak jsme jim vrazili nůž do zad.“

Po napadení Sovětského svazu 22. červnu 1941 se válka do Lucku dostala velmi rychle, prý asi tak čtvrtý den, Luck byl prý maximálně sto kilometrů od nové sovětsko-německé hranice. Boje v bezprostředním okolí Lucku nebyly prý příliš veliké, Němci měli obrovskou převahu, město bylo bombardováno jen krátce.

Ludvík Svoboda bydlel v našem domě

Luck byl centrem bývalé Volyňské gubernie, kde žila většina volyňských Čechů, proto byl Luck zvolen jako centrum odvodu českých rekrutů do československé armády. Po krátkou dobu v Lucku přebýval i štáb velení československé zahraniční armády s Ludvíkem Svobodou v čele. Dům pana Petříčka patřil mezi nejvýstavnější domy Čechů z Lucka, takže když se rozhodovalo o tom, kde by mohl být celý štáb ubytován, padla volba na ně. Drahomír Petříček vzpomíná:

 „Najednou se objevili čeští vojáci, Svobodova armáda. Kde by se mohli ubytovat? Přišel k nám podporučík, prošel si náš byt, tu část, co byla do Dominikánské ulice. – ‚Nikomu to neříkejte, ubytujeme u vás pana generála Svobodu.‘ Byl to jeho pobočník, podporučík Procházka. Tak se u nás ubytoval generál Svoboda i se svým štábem. Byl tam i Bohumil Lomský, to byl tehdy štábní kapitán, náčelník štábu. Na dvoře bylo dost místa pro vojenský auta. Generál Svoboda tam měl i svého kuchaře, byl to svobodník Seko, Slovák.“

I z jejich širší rodiny byli příbuzní odvedeni do války, jeho otec pro svůj věk už odveden nebyl, přesto ho jako většinu Volyňáků válka zasáhla hodně, jeho bratranec zahynul. Jak prožíval pan Petříček konec války? „Hitler padnul 30. dubna. To se objevilo, že Hitler se zastřelil, ne že padnul. Najednou jsme slyšeli ve čtyři v pět hodin ráno takovou střelbu. Kdejaký voják, který měl samopal, střílel. Druhá fronta? Co se děje? V našem baráku bydlela manželka ředitele ,Aptěkoupravlenije‘, za Sovětů tam bylo vedení volyňských lékáren, Sověti to brali jako znárodněný barák. Někteří brečeli, někteří byli nalitý, těch nalitých bylo víc, někteří si dali přes hubu, byla veliká oslava.“

Návrat do vlasti

Pak nastalo takové mezidobí, kdy byl již mír, staré časy se však už nevrátily. Židovští spoluobčané již v Lucku nebyli, polští se měli brzy stěhovat. Stejně tak většina Čechů už nechtěla být pod sovětskou vládou a radši se hlásili k repatriaci do Československa. Rodina Petříčkova odjížděla v zimě 1947. „Co se mohlo vzít? Co sis naložil. Byl na jednu rodinu vagon. Vzadu byla halda (nákladních) vagonů. Někdo si bral koně, někdo prase, někdo krávu. Většinou koňské potahy. Když se to v Černé při Čopu překládalo do našich vagonů, tak se tam naši strýcové nemohli dohodnout. ‚Čoveče, neblbni, vždyť to je moje kolo.‘ Vím, že nám jedno kolo od vozu ukradli…U movitých věcí žádné prohlídky nedělali… Žádné kufry se neotvíraly, nic.“

Rodina dojela na Žatecko, Drahomír tam vystudoval gymnázium. Z přičinění horlivého svazáka, který mu vyčítal nedostatečnou společenskou uvědomělost na přijímacích zkouškách, nebyl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou, kam ho to táhlo ze všeho nejvíc. Prospěch z gymnázia měl však výborný, kádrové posudky z Volyně nebyly, nějak se pozapomnělo, že jeho děd i otec byli velcí kulaci, a tak se mohl přihlásit na Přírodovědeckou fakultu UK, obor organická chemie. Studium ukončil jako promovaný chemik, později při zaměstnání napsal kandidátskou práci a získal titul doktora přírodních věd, RNDr., v oboru kvasné chemie. Mnoho let se věnoval výzkumu v oboru chmelařství, tak typickém pro Žatecko, kde po většinu svého života žil.

Osudy po roce 1968

Drahomír Petříček v době pražského jara 1968 vstoupil do komunistické strany, byl to z jeho strany i pragmatický kalkul, „aby se děti mohly dostat na školu“. Žádné velké sympatie k Sovětskému svazu, podobně jako většina Volyňáků, neměl, ovšem své výhrady si, poučen životními zkušenostmi, nechával pro úzký okruh přátel a rodiny. „Kdyby si člověk otevřel hubu, tak by to dopadlo špatně. Nadávali jsme, ale museli jsme mít své známé prověřené. Pravdu jsme jim pak řekli, ale doma.“

Srpnová okupace ho dle jeho slov nijak zvlášť nepřekvapila, i podle průběhu maďarských událostí z roku 1956 očekával, že si Sověti něco takového nenechají líbit. V době normalizace pracoval ve Výzkumném ústavu chmelařském v Žatci. Protože dobře ovládal ruštinu, byl často posílán na služební cesty do chmelařských oblastí Sovětského svazu, někdy byl donucen i tlumočit sovětským oficiálním návštěvám v chmelařském ústavu a v žateckém pivovaru. Protože jedno z center chmelařství Sovětského svazu bylo i v Žitomiru, mohl se v sedmdesátých a osmdesátých letech podívat i na Volyň. Naposledy se na Volyň podíval v roce 1985. Jen město Luck bylo pro něj dlouho uzavřeno, právě kvůli vojenskému letišti v Lucku, které bylo postaveno na polích zabavených Sověty jeho dědečkovi, kde si jako malý kluk tak často hrával. Přes intervence jeho sovětských kolegů – pracovních partnerů nemohl dlouho Luck navštívit, vždy s odůvodněním, že pro cizí státní příslušníky to není možné. Až jednou mu vymohli výjimku, navštívil tak v osmdesátých letech svůj rodný dům i některé staré rodinné přátele.

Snad i proto nebyl zvědavý na Volyň v devadesátých letech, na zájezd se spolky bývalých volyňských Čechů se tak vydala jen jeho manželka Anna se svou matkou. I jejich syn JUDr. Libor Petříček, který občanské sdružení Post Bellum upozornil na zajímavé osudy svého otce, má k Lucku určitý vztah. Klient jeho advokátní kanceláře v loňském roce pořídil současné fotografie domu, kde se Drahomír Petříček narodil a kde se po určitý čas v roce 1944 štáb Ludvíka Svobody podílel na vytváření velkých událostí, které známe z historie Československé armádního sboru v Sovětském svazu.