Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Petrikova (* 1950)

• narozena 16. března 1950 v Baden-Badenu

• vnučka sociálního ekonoma Josefa Macka

• v prosinci 1949 její prarodiče musí emigrovat do Německa

• v květnu 1950 se rodina stěhuje do Kanady, prarodiče do USA

• 1968 Zuzanini rodiče pomáhají českým emigrantům

• dědeček Josef zemřel v únoru 1972

Vancouver: Třetí česká generace

Zuzana a Luboš Petrikovi bydlí ve Vancouveru. Když je navštívíte, budete se cítit jako doma, v České republice – na stěnách visí velké a menší obrazy české krajiny, díváte se na Kampu, Karlův most a Vltavu, keramika nejrůznějších tvarů a velikostí a drobné suvenýry zdobící místnosti jsou vzpomínkou na všechny ty návštěvy doma. Oba mluví česky a česky rozumějí i jejich tři děti (a určitě se budou v češtině cítit dobře i jejich vnoučata).

Zuzana Macková se sice narodila v Německu v březnu 1950, ale jak vysvětluje, „táta říkal, že se jen zapomněl vrátit“. Zuzana odmalička vyrůstala ve Vancouveru. Česky moc nemluvila, ona i starší bratr Petr odpovídali rodičům zásadně anglicky. „V celé škole jsme byli jediná rodina, co mluvila doma česky,“ dodává. „Věci kolem kuchyně jsem uměla jenom česky.“ V roce 1966, když se poměry v Československu liberalizovaly, rodina usoudila, že Zuzana je jediná, kterou mohou bez obav do staré vlasti poslat. Bylo jí šestnáct let, česky moc neuměla a nikdo z pražské rodiny neuměl anglicky. „Teta a strýc mě prováděli po Praze, jeli jsme do Krkonoš a Orlických hor. Všude se mně moc líbilo. Poznala jsem hodně známých mých rodičů a často se všichni setkali a hrálo se na piano a kytaru. To pro mne byl opravdu zážitek.“

Jak vnímala tehdejší politickou situaci? „O politiku jsem se vůbec nezajímala, nebylo to vhodné a rodiče nechtěli, abych na sebe poutala pozornost. Nekritizovala jsem, byla jsem na návštěvě, a to by se nehodilo.“ 

Všimla si však nevlídného jednání různých zaměstnanců: „Překvapila mne neochota prodavačů v obchodech anebo chování průvodčích v tramvaji, když jsem se naivně zeptala, kolik stojí lístek. Nebyla jsem zvyklá, že na mne zaměstnanec dráhy anebo prodavač zařve, dávaje najevo, že takovou hloupou holku ještě neviděl.“

Během měsíční návštěvy ji příbuzní vzali i do Vrchlabí. Tam se seznámila s Lubošem Petříkem, kterého si za osm let vzala. Dopisovali si, sešli se znovu za dva roky ve Švýcarsku, Luboš už byl československým reprezentantem ve sjezdovém lyžování. „Do Kanady přiletěl přímo ze Švýcar, protože tam měl připravený kanadský vízum. V tý době byl veliký zájem o inženýry, a tak hned sehnal zaměstnaní u firmy, u které potom pracoval asi 28 let. Po technické stránce se přizpůsoboval velmi rychle, horší byl stálý psychický tlak – jakýsi pocit viny, že svým krokem zavinil případnou perzekuci komunistického režimu vůči jeho rodičům a bratrovi. Pár měsíců potom jsme se vzali a asi dva roky potom jsme si koupili malý domeček. Jeho rodiče přijeli na návštěvu čtyři roky potom, co přijel, a jezdili za námi každé dva roky a zůstali vždycky tak na šest měsíců.“ 

Rodiče poslali Zuzanu do Lausanne, aby si zdokonalila francouzštinu. Psal se ovšem rok 1968 a po 21. srpnu bylo Švýcarsko plné českých uprchlíků. Zuzana pomáhala, hlavně překládala, a když se po roce vrátila, rodiče řekli: „Nevíme teda s tou francouzštinou, ale tu češtinu máš teda trošku lepší.“

Dodnes se Zuzana a Luboš rádi pohybují v české společnosti: při zimních olympijských hrách probíhajících roku 2010 ve Vancouveru byl Luboš českým týmem požádán, aby vykonával funkci českého atašé, stále hraje české divadlo, oba několik let tancovali Českou besedu, dodržují tradici českých Vánoc a Mikuláše (i s čertem a andělem) a Zuzana, skvělá kuchařka, má radost, když může doma přivítat hosty z České republiky. Odmalička pomáhá při organizování českých bazarů. Dnes se v nich prodávají jiné věci než dřív, ale tradice stále trvá: „A taky se tam prodávaj český knihy, což je dobrý, protože každej má hodně knih a neví, co s tím, a tak to tam vždycky přinesou a někdo si to koupí a příští rok to zas přinesou zpátky. Takže takhle si tady ty český knihy rozdávají mezi sebou.“   

Celá rodina i s dětmi a vnoučaty často jezdí do Prahy a do Vrchlabí, vazby na domov, rodinu a přátele v České republice cítí velmi silně. Ve Vancouveru je to zvláštní, dodneška se jim daří svoje češství udržovat. 

Vancouver: Druhá česká generace

Rodiče Zuzany byli v Německu legálně, otec pracoval pro československou vládu, a když se v prosinci 1949 podařilo Zuzaniným prarodičům přejít hranice do Německa, okamžitě se všichni začali připravovat na vycestování do Kanady. V květnu 1950 už byli v Torontu, prarodiče pokračovali do USA a Zuzana se s bratrem Petrem a rodiči usadili ve Vancouveru. Mladší bratr Jiřího Macka, Jan, přijel do Vancouveru už roku 1946. Za devět let se Jiřímu a Zdence narodila dcera Eva a rodina tím byla kompletní.

Před emigrací otec Jiří Macek pracoval jako známý inženýr a skvělý odborník ve Škodovce. Začátky ve Vancouveru nebyly vůbec snadné. Ovšem Češi si vzájemně pomáhali, museli, jinak by počáteční obtíže nezvládli. Tradice pomoci, s kořeny v dobách kolonizace, měla své počátky v Americe. USA už byly etablované, kdežto Kanada byla země nově příchozích. V roce 1948 zde žila především druhá generace, původních obyvatel bylo málo. Zdenka i Jiří se sice domluvili anglicky, ale neměli práci ani peníze. Naštěstí se o ně zpočátku postarali Kreutzovi, kteří emigrovali do Kanady před válkou. Obstarali otci manuální práci na pile, prvních pár měsíců mohli bydlet u nich ve sklepě a brzy potom otec Macek dostal dobrou práci u velké inženýrské firmy, kde zůstal až do důchodu. Měli štěstí. Brzy si koupili malý nový domek v centru Vancouveru a po čtyřech letech se přestěhovali do domu v části West Vancouver, kde žili padesát let.

Maminka Zdenka nechala v Československu jedinou sestru a svoji mámu. Korespondence s nimi musela procházet autocenzurou, nikdy si nemohly psát otevřeně. Maminka mohla přijet na návštěvu do Vancouveru až v roce 1965 a o dva roky později jela Zdenka s nejmladší dcerou Evou do Čech. Zdenka nikdy nepracovala, byla v domácnosti, starala se o tři děti a dbala o soudržnost rodiny: „My jsme měli rodinnou večeři každou neděli. Vždycky my všichni a jakýkoli známí, který v tom momentě mohla pozvat, tak tam byli. Byla to velká večeře a někdy nás kolem stolu klidně mohlo být i dvacet. Lidi ještě pořád na to vzpomínaj.“

Rok 1968 znamenal pro Kanadu velký příliv uprchlíků z Československa. Jiří a Zdenka Mackovi se snažili pomoct, starali se, jak pro ně zajistit byt a práci. Jiří sehnal skladiště a postupně i nábytek, a když už měl i byt, stěhoval nové uprchlíky i s nábytkem. Často říkal: „Na tom jsem zničil jedno celý auto.“ I později, kdykoli někdo ze staré vlasti přijel do Vancouveru, byl u Macků vítaný. Třeba i různí umělci, kterým bylo umožněno koncertovat mezi krajany (například Greenhorni a Plavci) anebo Waldemar Matuška. „Všichni po koncertě skončili u Macků na zahradě.“ V roce 2002 při velkých povodních na severní Moravě Jiří zorganizoval sbírku na pomoc zaplaveným vesnicím. Možná i proto, že jeho otec z jedné takové nepříliš vzdálené vesnice pocházel. Soudržnost, kterou Mackovi cítili ke své rodině, pociťovali i k nově příchozím Čechům. Bylo pro ně samozřejmé, že pomoc, kterou oni sami v začátcích dostali od Kreutzů, přirozeně předávali dál.

Vancouver: První česká generace

„Je dvojí vůdcovství ve světě: jsou ti, kteří vedou, protože mají moc. A pak jsou ti, kteří vedou, protože dávají příklad.“ To jsou slova studentů o jejich profesorovi doktoru Josefu Mackovi.

Profesor Macek byl příkladný svým profesním postojem, ale stejně tak dával příklad svým postojem lidským – i tady můžeme hledat počátek chování jeho syna Jiřího k uprchlíkům, stejně tak jeho vnučky Zuzany a jejich rodin. Potřebu pomáhat a dobrovolně se zapojovat, kdekoli je třeba. 

Josef Macek je řazen mezi nejvýznamnější české předválečné ekonomy a byl studentem Albína Bráfa, zakladatele českého ekonomického myšlení, stejně jako Karel Engliš a mnozí další. Nebyl standardním ekonomem, měl mnohem širší záběr: zajímaly ho především otázky sociální. Byl činný jako politik, byl autorem mnoha knih, byl akademikem, profesorem, děkanem, studoval a přednášel doma, v zahraničí a byl uznávaným řečníkem, pedagogem, měl široké znalosti literatury a kultury obecně, mluvil, četl a psal v mnoha jazycích. Byl univerzálně vzdělaný a měl hluboký zájem o lidi a vše, co se děje kolem něj. Bezpochyby patřil k nejvzdělanějším intelektuálům první republiky.

Jak se stalo, že ani dnes jeho jméno a dílo nejsou mimo odborné kruhy známé, ačkoli patří k zásadním postavám dějin českého ekonomického myšlení? Že není uznáván jako příklad člověka vysokých morálních kvalit a postojů? Bohužel bylo jeho jméno po léta vymazáno z učebnic, tak jako jména mnoha jiných osobností, které se komunistickému režimu nehodily do systému.

Josef Macek se narodil za hlubokého Rakouska-Uherska 13. září 1887 v Krumpachu u převážně německého Zábřehu, dožil se úctyhodného věku 83 let a zažil nejen mocnářství, první a druhou světovou válku, rozkvět první republiky, únorový převrat a emigraci, ale v poměrně pozdním věku i nový začátek v USA a posléze v Kanadě. Je zajímavé, že se narodil do velmi prosté rodiny textilních dělníků, měl sedm sourozenců a jako jediný z nich dosáhl vzdělání. Nikdy o svém rodinném zázemí nemluvil, s rodinou neudržoval kontakty, zde chybí jakékoli informace.

Josef byl nadaný a měl mimořádný talent. Dostal možnost vystudovat české gymnázium v Zábřehu (maturoval s vyznamenáním), pokračoval studiem práv v Praze (jako student z chudé rodiny bydlel v Hlávkových kolejích) a v Berlíně a studiem filozofie. Jeho pedagogická a publikační činnost je pozoruhodná a jde souběžně s jeho snahou o popularizaci ekonomie. Svoji první knihu (Mravní názory Adama Smithe, 1915) vydal vlastním nákladem, mnohé další vyšly u Jana Laichtera v Praze, ale i v Paříži a Berlíně. Profesor Macek jako pedagog byl ctěn a vážen svými studenty, rád při přednáškách a zkouškách diskutoval, byl otevřený jejich názorům, povzbuzoval studenty k samostatnému myšlení. Habilitoval se na Vysoké škole obchodní. Od roku 1921 do zákazu vysokých škol a po jejich otevření do odchodu do emigrace roku 1949 vychoval celou generaci ekonomů, z nichž mnozí s ním zůstali v kontaktu po léta, i v době emigrace.

V roce 1922 se v Anglii sešel s Johnem Maynardem Keynesem, jehož ekonomické ideje ho ovlivnily. Macka vždycky bytostně zajímaly otázky hospodářské ve svém širokém kontextu. Řešení sociálních otázek, cestu k sociální spravedlnosti viděl v práci pro druhé, v sociálních aktivitách, pospolitosti a práci na zvýšení morálních kvalit jednotlivců. V období hospodářské krize zastával názor, že chudobu a nezaměstnanost lze vyřešit pomocí intervence státu, prostřednictvím propracovaných programů (byl ovlivněn americkým programem New Deal prezidenta Roosevelta). Už jako mladík se Macek politicky angažoval. Měl blízko k sociální demokracii, posléze se stal členem a poslancem za sociální demokraty v parlamentu. Byl tvůrcem ekonomického programu sociální demokracie první republiky. Vždycky patřil k těm členům, kteří odmítali spojení strany s komunisty.

Macek neustále psal, byl úžasně pracovitý. Například v jeho bibliografii najdeme za rok 1933 hned čtyři vydané tituly. Psal recenze knih a článků, předmluvy, mluvil do rozhlasu. Za okupace, kdy byly vysoké školy zavřené, učil na střední škole a psal sebevzdělávací materiály pro studenty a veřejnost. V roce 1940 v protektorátním rádiu pronesl řeč, v níž připomněl zásluhy Albína Bráfa na povznesení českého národa. Ihned po válce v září 1945 vyšlo Mackovo stěžejní dílo Sociální ekonomika, kurs národního hospodářství, na kterém zřejmě pracoval po dobu války.

Po únoru 1948 Macek na Vysoké škole obchodní prošel prověrkami a zůstal, nikoli však dlouho: v listopadu 1949 v komunistické Nové mysli vyšel článek tehdy mladého talentovaného ekonoma Oty Šika Reformismus v politické ekonomii. Na 35 stránkách si Šik vzal za úkol slavného profesora zničit. Obvinil ho z reformismu a zrady, použil jazyk a slovní obraty komunistického tisku své doby. Rétorika článku byla o to hrozivější, že po odsouzení Heliodora Píky a Karla Kutlvašra bylo zřejmé, že další procesy budou následovat a článek je jen přípravou na ně. Dodnes se můžeme pouze dohadovat o motivech Šikova kroku: Byl pouze nadšeným mladým komunistou své doby? Chtěl kariéru? S Mackem se profesně přece srovnávat nemohl… Později měl mnoho možností, jak se za svůj morální propad Mackovi omluvit. Nikdy to neudělal.

V každém případě článek znamenal otevřenou hrozbu zatčení a zřejmě i popravy a Macek déle čekat nemohl. To, že odešel tak pozdě, až 19. prosince 1949, lze zřejmě přičíst jeho přesvědčení, že je třeba vytrvat a sloužit národu. Po otištění článku Josef a Běla Mackovi emigrovali do Německa. Pouze s příručním kufříkem, ve kterém měl profesor Macek své důležité spisy (žádné rodinné zlato nebo peníze), a paní Macková v šatech do společnosti a lodičkách na podpatku. Navenek předstírali, že si jedou odpočinout do Františkových Lázní. Celou peripetii obtížného šestihodinového pochodu v prosincovém sněhu a blátě z Nebanic u Chebu přes severní část Šumavy do Německa popisuje syn jejich převaděče pan Joseph Hurka v knize Fields of Light (2001). Nakonec se šťastně do Německa dostali, sešli se s rodinou syna Jiřího a společně vycestovali do Kanady.

Méně štěstí měl bratr Běly Mackové JUDr. Jiří Křížek. Po válce zastupoval anglické velvyslanectví vůči československým úřadům a některé přední šlechtické rody. Byl dodatečně přiřazen k procesu s Miladou Horákovu, ačkoli se s obviněnými vůbec neznal. Roku 1950 byl odsouzen k 22 letům těžkého žaláře. Na svobodu se dostal roku 1963, nebyl mu přiznán starobní důchod a jeho žena musela pracovat manuálně v továrně. V roce 1968 byl Jiří Křížek plně rehabilitován.

Po odchodu do emigrace dostal profesor Macek místo na univerzitě v americkém Pittsburghu, v roce 1953 získal profesuru a od roku 1957 učil na prestižní Chatham College. Současně byl členem výboru Rady svobodného Československa. „Tam se setkávali hodně s Alicí Masarykovou, i jinýma Čechama, a babička o tom napsala vo tých všech jejich známostí.“ V roce 1961, po odchodu do penze, se Mackovi přestěhovali natrvalo do Vancouveru. Vnučka Zuzana vzpomíná: „Každý léto na dva měsíce jeli vlakem přes celou Ameriku a byli vždycky u nás. To si pamatuju, to jsou moje první vzpomínky na dědu, protože on vždycky ráno brzy vstával a já jsem za ním přišla a von mně ráno povídal pohádky. To trvalo celý léta. Každý ráno byly tyhle pohádky, a když už jsem byla ve škole, tak jsem si uvědomila, že ty pohádky, co mě říkal, byly celá Illias a Odyssea. Ale to jsem v tý době nevěděla. Já jsem si myslela, že si ty pohádky vymejšlí.“ 

Profesor Macek pořád četl. Pokud nečetl, tak psal. Jeho korespondence byla obdivuhodná – psal hlavně svým bývalým studenům a kolegům a denně nosil dopisy na poštu: „Já mám několik jeho knížek, do kterých vždycky psal, co tam je špatně. Von do všech knížek něco psal.“ Péčí Vladimíra Benáčka vyšel Mackův nedokončený rukopis How Do We Think? (2006). Editor připravil text pro nakladatelství Karolinum v původní anglické verzi. Manželé Mackovi se už nikdy nedostali zpátky domů. V 50. letech byl profesor Macek zbaven občanství. Vráceno mu bylo posmrtně roku 1993.

Dnes bychom velmi potřebovali lidi Mackových kvalit: profesních, ale především lidských. Osobnosti, kterým nejde o vlastní prospěch, ale které mají vysoký morální kredit. „Děda vždycky říkal: ‚No, nechal jsem tam všecko.‘ Protože všecky jeho knihy a celej barák tam vlastně nechal, ale říkal, že byl rád, že hlavně, že měl život, že moh tady bejt s dětma, vnoučatama, a že sice jeden život skončil, ale jinej život začal.“