Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vy byste potřebovali jít na Sibiř. Všichni
narozena 1920 jako Veselína Mušková
1939 vpád Maďarů, utekla s bratrem do SSSR
na hranicích zatčeni a posláni do gulagu
Svobodova armáda
vojenská zdravotnice
po válce studovala v Praze zdravotní školu
provdala se za Miloše Petrolína
pracovala na skládce ve Slivenci
zemřela v červenci 2015
Veselína Mušková se narodila na Podkarpatské Rusi. Měla šest sourozenců. Oba rodiče jí ale záhy zemřeli a ve svých čtyřech letech se stala sirotkem. Doma jí však bylo i tak dobře. Líbily se jí tamní hory, kterými chodili trampové z Československa a vyprávěli o Praze. Veselína Mušková chtěla odmalička pomáhat ostatním lidem a pracovat jako ošetřovatelka. Jeden místní notář dokonce zařídil, že měla odjet do Zlína studovat zdravotní školu. Mezitím ale přišel rok 1939 a vesnici, kde žila, obsadili Maďaři a později Němci. Maďaři Ukrajince strašně bili a stříleli do nich. Někteří místní totiž byli komunisté. Ti skončili nejhůř, většinou je pověsili. Pamětnice měla o deset let staršího bratra, který byl komunista, ona ne. Spolu utekli před okupací do Sovětského svazu. Předpokládali totiž, že tam bude ráj. Místo toho je ale čekalo peklo. On dostal pět let Sibiře, Veselína Mušková tři roky. Důvodem bylo pouhé překročení hranic.
Život na Sibiři
Stalin podle slov pamětnice nešetřil nikoho. V gulagu byli spolu s ní i doktoři a další spousta profesí. Po třech letech vážila dvaatřicet kilogramů a nebyla ani schopná nastoupit sama do vlaku.
Ze sibiřského pekla dostal oba sourozence generál Ludvík Svoboda, který to pro Čechoslováky vyjednal u Stalina. Přijeli společně do Buzuluku, kde se formovala československá jednotka. Bylo to kousek od fronty. Udělali tam praporní obvaziště, kde začala Veselína Mušková pracovat. V roce 1943 se společně s praporem vydala na cestu do Prahy. Trasa vedla přes Bílou Cerekev, Kyjev a Duklu. Na Dukle pracovala jako takzvaná „medsestra“, tedy zdravotní sestra.
Osvobozování
Na otázku, jestli se během tažení na západ dělo něco zajímavého, odpovídá pamětnice lakonicky: „Zajímavého? Coby, umírali tam lidi... Ošetřovali jsme je, jak se dalo.“ Do Prahy dorazili v pětačtyřicátém, velmi je všude vítali. Pamětnice neuměla česky a byla velmi zesláblá. Neměla nic, jen šátek, lžíci, kartáček na zuby, zrcátko a hřeben, to byl celý její majetek. Celou dobu se však modlila k Bohu.
Generál Svoboda jí poté zařídil studium na zdravotnické škole, kde se učila tři roky. Bydlela v Dejvicích, měla hodnost poručíka a po skončení školy povýšila dokonce na kapitána. Pracovala ve střešovické vojenské nemocnici za plat 1200 korun měsíčně.
Po převratu na skládku
Ve střešovické nemocnici pracoval jako lapiduch také Miloš Petrolín, její budoucí manžel. Než ho Veselína, teď už v počeštěné podobě Cecílie, potkala, neměla o mužské zájem. Vdávala se v roce 1948. Podle svých slov měla hezkého a hodného muže. „Můj muž Miloš hrával na trumpetu, na tu mě chytil – hrál tak krásně, že jsem u toho vždycky plakala.“
Miloš Petrolín pocházel ze Slivence, a tak i když se jeho ženě z Dejvic nechtělo, nakonec se přestěhovala za ním. V domě v Meškářově ulici měli jednu místnost s maličkou kuchyňkou. Odtamtud je ale vyhnala i s dětmi matka Miloše Petrolína. Tchyně neměla pamětnici ráda, měla pocit, že se její syn mohl oženit lépe. Vadil jí i věkový rozdíl obou partnerů, Cecílie Petrolínová byla starší o osm let.
Miloš Petrolín pracoval celý svůj život na Barrandově jako kameraman.1 Nejdříve ho v ateliérech nechtěli přijmout, protože požadovali, aby vstoupil do KSČ. Manželka mu to ale zakázala: „Chraň tě pánbůh, podepsat vstup do KSČ... Divím se, že komunisty dodnes nevyhodili z parlamentu. Každý den se dívám na televizi, protože mě politika zajímá. A říkám si: Vy byste potřebovali jít na Sibiř! Všichni.“ Když pak dostal Miloš Petrolín u filmu stopku, odešel pracovat do Slivence na skládku. Pro nesouhlas s komunistickou ideologií tam skončila i jeho žena. Pracovala tam devatenáct let, dokud byla skládka otevřená. Seděla v boudě a zapisovala vozy, které přivážely odpad.
Cecílie Petrolínová na svůj život ráda vzpomíná, hlavně na léta, která prožila se svým manželem. Postavili si ve Slivenci dům a měli tři děti. Jedno z nich bohužel ještě jako malé zemřelo. Miloš Petrolín zemřel v roce 2007.
Paní Petrolínová ho následovala v červenci 2015.
1) Miloš Petrolín natočil filmy Jan Hus, Motiv pro vraždu, Robinsonka, Pohled do očí, Partyzánka, Krkolomná jízda, Žízeň nebo oscarový Obchod na korze. Podílel se také na seriálu Pan Tau, který se zčásti točil na slivenecké skládce, kde nakonec oba manželé pracovali.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jana Červenková)