Josef Petrů

„Maminka byla s námi doma a Němci přišli na dvůr a žádali, ať zavolá děti. Vyšli jsme ven a na ulici už bylo plno děcek. A Němci ukazovali, abychom šli dál. Nad naší chaloupkou ob jeden barák byl větší sedlácký dům. A do toho baráku nás všechny nahnali. Ke dveřím si stoupl voják a my jsme byli ve světnici, kuchyni i v síňce. Nejmíň ke třiceti dětí nás tam bylo.“ – „Jak jste to zvládali?“ – „Byli jsme samozřejmě vystrašení. Potom se ozvala velká rána, a to jsme začali někteří i plakat. Nevím, jak já, hlavně malé holky byly vystrašené, ale báli jsme se byli všichni, protože nic takové jsme nikdy nezažili. Z kuchyňského okna jsme viděli, jak kolem toho baráku, kde jsme byli zavření, šli vojáci, v čele šel nějaký velitel, s ním náš starosta a pan řídící. Šli a zastavili se, a zase šli. Pak jsme viděli kouř a plameny. Byla tam srubová stodola pokrytá doškem a ta začala první hořet.“

„Jeli nás zlikvidovat a dojeli na hřeben a měli sjíždět k louce. A od té další vesnice směrem na Slavičín, tam už byli zakopaní Rumuni. A začali střílet z kanónů první dělostřelecké granáty. Nejprve začaly padat do lesa. Gestapáci se zastavili a vrátili se do těch Vizovic. Byla to otázka necelého dne a byla ta naše vesnice i s lidmi zlikvidována. To ani nikdo nedovede vysvětlit… Rusové k nám vůbec nepřišli. Hnali Rumuny před sebou, aby Rumuni padali. Rusové potom přišli jenom krást.“